Střízlivost a realismus – to by mohly být nejlepší české vlastnosti, kdyby to nebyly za určitých okolností vlastnosti nejhorší. Zahraniční komentáře mluví o tom, že českému předsednictví chybí elán a inspirace. Nemáme prý příliš ochoty ztotožnit se s aktuálními problémy Evropy. Nelze údajně moc spoléhat na to, že by Češi cítili jasný závazek vůči evropskému projektu.
Kde se bere tato nedůvěra?
Stačí si připomenout běh událostí.
Když se ukrajinský prezident na počátku ledna obrátil na českého premiéra a žádal ho o zprostředkování ve sporu o zemní plyn mezi RF a Ukrajinou, byl odmítnut.
Z české strany mu bylo řečeno, že jde o bilaterální problém, a to navzdory skutečnosti, že ČR prohlásila energetickou bezpečnost za jednu ze svých priorit během českého předsednictví.
Stejná byla reakce českého premiéra na slovinskou žádost, abychom prostředkovali ve sporu mezi Slovinskem a Chorvatskem o vymezení hranic. Premiér prohlásil na tiskové konferenci, že jde o bilaterální spor a že si to obě země musí vyřešit mezi sebou. Nepochopitelné prohlášení. Slovinská hrozba zablokovat rozšíření EU o Chorvatsko představuje daleko více než jen dvoustranný spor.
V obou případech nakonec muselo české předsednictví stejně začít jednat.. Jen jsme museli do toho být vždy dotlačeni.
Předsedat EU – to samozřejmě vůbec není lehká úloha. Objektivně platí, že ČR není velká země, jsme nováčkem v Unii, EU dnes čelí mimořádně vážným problémům, ekonomickým i zahraničně-politickým. Je konfrontována s velkými výzvami v zahraniční politice- Rusko, Střední Východ.
Jestli se našemu předchůdci Francii a zejména Sarkózymu vytýkala hyperaktivita a sebestřednost, tak francouzský prezident ale nakonec sklidil jednoznačný úspěch. České předsednictví ale nebude mít mnoho šancí, pokud se nezbaví váhavosti, vyhýbavosti a nedůvěry v jednání.
Strach z jednání je cítit ze všeho. Dokonce i z Topolánkova komentáře k Obamově inauguraci, ve které sice vítá,že se prezident Obama pustí do řešení ekonomických problémů USA. Současně ale varuje, že platí reaganovské: „Vlády nic nevyřeší, samy jsou součástí problémů.“.
Ve stejném duchu český premiér předpokládá, že se nový americký prezident vloží do blízkovýchodního konfliktu, i když nečeká, že ho vyřeší.
Pamatuji si, že když vypukl konflikt v Gaze, viděl jsem českého premiéra, jak říká do televize:“Tak nějak čekáme na Obamu“. Vypadalo to jako zdůvodnění, proč se sám jako předseda Evropské rady do Gazy nijak nehrne. Jsme mistři ve vysvětlování, proč jakékoli činy odložit na později. Už ani nevím,kolikrát jsem slyšel ve vyjádření našich politiků Vondry a Schwarzenberga, že konflikt mezi Izraelci a Palestinci má staletí dlouhou historii a sotva v tom něco zmůžeme. Nakonec bylo vidět, že spoléhají na to, že to po nich domácí publikum snad ani nechce, aby se v blízkovýchodním konfliktu nějak zásadně angažovali.
Není divu, že z nás je Evropa přepadlá. Není ale ani tak přepadlá z našich názorů a kritičnosti, ale spíše z naší netečnosti a neloajality.
Důkazem je i jednání zahraničního výboru české Sněmovny, který společně hlasy ODS a komunistů zablokoval do 15.února projednávání Lisabonské smlouvy. Důvody bychom sotva hledali. Každou chvíli si ODS vymýšlí nějaké nové obstrukce. Přitom právě posledních čtrnáct dní ukázalo,jak by bylo výhodné, kdyby Lisabonská smlouva už v průběhu ledna platila. V krizi kolem ruského plynu stejně jako v konfliktu okolo Gazy nebylo jasné, kdo za EU vlastně jedná. Počet delegací, které se za Evropu střídaly v Moskvě a Kyjevě, byl až panoptikální. Český premiér se sice v jistém okamžiku pustil do kyvadlové diplomacie,ale vzápětí připustil, že to řešení už je jen technický problém a předal ho Evropské komisi. A to navzdory skutečnosti, že celou dobu plynové krize se jednalo o politikum par excellence.
Dopoledne 16. ledna 2009 jsem se v Poslanecké sněmovně setkal s izraelským velvyslancem v ČR Yaakovem Levym.
Vyjádřil jsem hluboké rozhořčení nad násilím páchaným na civilistech při izraelské vojenské operaci v Gaze. Velvyslanci jsem sdělil, že za naprosto nepřijatelnou pokládám argumentaci, podle níž civilní budovy a objekty v Gaze jsou bombardovány, protože z nich bylo vystřeleno nebo že ukrývají vojenský materiál. Stejně nepřijatelný je postup, který je hájen tím, že obyvatelé jsou údajně před vojenským útokem varováni. Podobné jednání je v jednoznačném rozporu se článkem 4 Ženevské úmluvy o ochraně civilních osob za války.
Ženevské úmluvy musí být dodržovány všemi stranami konfliktu a za všech okolností, bez ohledu na chování kterékoliv ze stran konfliktu. Existuje povinnost rozlišovat mezi objekty a osobami civilními a vojenskými - útok je přípustný jen proti osobám a objektům. Existuje povinnost zaručit omezení následků útoků jen na vojenské cíle.
Odhadované počty obětí žen a dětí v pásmu Gazy jednoznačně usvědčují izraelskou stranu z porušování principů mezinárodního humanitárního práva.
Panu velvyslanci jsem sdělil, že spoléhání na čistě vojenské prostředky je pro stabilitu daného teritoria a pro mírový proces naprosto devastující. Poukázal jsem na skutečnost, že v Evropské unii se prosazuje názor, že pokud dochází ze strany Izraele k tam hrubému porušování lidských práv a principů lidskosti, nelze za těchto okolností pokračovat v jednáních o užší spolupráci mezi EU a Izraelem.
Tímto se vzdalujeme jedinému možnému řešení konfliktu, ke kterému vedla tzv. cestovní mapa mírového procesu, jejímž výsledkem měla být existence dvou suverénních navzájem se respektujících nezávislých států - Palestiny a Izraele.