Archiv článků: únor 2009

19. 02.

Bučel bych taky

Lubomír Zaorálek Přečteno 7533 krát Přidat komentář

Václav Klaus se jako prezident předsednické země EU přišel vysmát Evropskému parlamentu. Ironicky mluvil o evropských poslancích jako o těch, co si o sobě myslí, že jsou „vyvolení“. Evropský projekt označil za pouhý „revoluční experiment“. Srovnával evropské parlamentní prostředí s naším socialistickým obdobím, kdy chyběla skutečná opozice. Není divu, že někteří z přítomných sál opustili. Český prezident zopakoval několik oblíbených pouček Liberálního institutu. Prý i v čase krize platí, že ne regulace, ale toliko trh nás může zachránit. Dále kritizoval současný ekonomický systém unie jako systém potlačovaného trhu a nepřetržitého posilování centrálního řízení ekonomiky.

Český prezident se tímto vystoupením ocitl mimo čas a prostor současné evropské debaty. Trávil jsem dny v Bruselu právě před jeho příjezdem. Každý, kdo se účastnil jednání na společném zasedání poslanců národních parlamentů členských států unie zároveň s europoslanci, musí potvrdit, že evropská diskuse jde úplně opačným směrem.

V debatě mezi poslanci všech parlamentů EU existovala široká shoda, že problémem unie v současné ekonomické a finanční krizi je její nízká úroveň integrace, absence společné hospodářské politiky. Vidíme, jak za Atlantikem jsou dnes Spojené státy s Barackem Obamou schopny dělat poměrně rychlé a rázné kroky právě proto, že jsou jasně definovaným státním útvarem. Evropská unie je stále především unie členských států, které mají vlastní daňovou, fiskální politiku a mezi sebou řadu bariér. EU sama má minimální rozpočet, a proto také nemnoho schopnosti pomoci tam, kde je třeba. Opakuje se pořád, že protekcionismus je cesta do pekla. Ale vtip je v tom, že protekcionismus sám je produktem neschopnosti na evropské úrovni provést řadu jednoznačných a jasných protikrizových kroků. Když unie nic nedělá, pak sotva zabráníme tomu, aby jednotlivé státy nepodlehly pokušení se ochraňovat samy. Situace je vážná. Všude se ozývá, že protikrizové balíčky přijímané v jednotlivých zemích jsou malé a nedostatečné. Navíc je nikdo nekoordinuje. Česká republika se o to po 1. lednu ani pořádně nepokusila. Přitom právě tohle měl být nejdůležitější úkol českého předsednictví. To je pole, na kterém jsme mohli něco pro EU opravdu udělat.

Aspoň jeden konkrétní příklad. Vidíme, že v USA federální banka i vláda vydávají v obrovském rozsahu státní dluhopisy. Spojené státy tím získávají stovky miliard dolarů na možné řešení dopadů krize. Evropská unie žádné podobné zdroje nemá. Stále více se ale mluví o tom, že země společné evropské měny by mohly začít s vydáváním evropských dluhopisů. Samozřejmě by to byl mimořádně silný krok k další integraci EU. Muselo by dojít k významnému posílení evropského rozpočtu. Musela by vzniknout instituce na úrovni jakéhosi evropského ministerstva financí, která by podobné dluhopisy vydávala. Nicméně takovýto krok by mohl být klíčový pro zvládnutí krize na evropském kontinentě. V dnešních Financial Times o tomto tématu dokonce píše známý finančník George Soros. Soros tvrdí, že takto by Evropa mohla najít zdroje pro pomoc novým ekonomikám v zemích střední a východní Evropy. Sorosův článek je reakcí na vážné propady východních evropských trhů v posledních dnech. Bohužel mezi ně patří i náš český.

Pamatuji si na vystoupení jednoho z poslanců EP, který řekl, že nemůžeme jenom stát a přihlížet, jak padají další fabriky a o práci přichází další statisíce zaměstnanců. Mezi zástupci národních parlamentů existovala silná shoda, že evropská integrace potřebuje silné vedení (leadership) a že potřebujeme posílit integraci tam, kde je nyní třeba. Každý zvlášť krizi nepřekonáme.

Do této debaty, jíž jsem se v minulých dnech v Bruselu účastnil, vstoupil Václav Klaus se svým projevem. Bučení a protesty evropských poslanců nebyly jen reakcí na to, že je urazil, ale byla to i reakce na Klausův kolovrátek a učebnicové poučky, které jim říká člověk, který je ve skutečnosti ještě méně v kontaktu s běžnými lidmi než oni sami. Zatímco oni tuší, že je třeba něco dělat, český prezident si pořádá svou řečnickou exhibici. A co Václav Klaus nabízí evropským občanům? Nedávno ve Financial Times publikoval článek, v němž představil svůj lék na krizi: „Nejlepší by bylo přechodně zmírnit, ne-li zrušit, nejrůznější pracovní, ekologické, sociální, zdravotní a další standardy, protože blokují racionální lidskou aktivitu víc než cokoli jiného.“ Podle Václava Klause by řešení krize nejvíce pomohlo rušit vše, co omezuje soukromou iniciativu a co jsme zavedli za poslední půlstoletí éry takzvané sociální a ekologické tržní ekonomiky. Klausovým lékem na krizi tedy je návrat do devatenáctého století.

Tak tohle kdybych poslouchal ... no, asi bych zrovna nebučel, ale bylo by mi všelijak.

12. 02.

Tajemná paní Filipiová

Lubomír Zaorálek Přečteno 12549 krát Přidat komentář

Zdravotnické poplatky se sice ve Sněmovně zrušit nepodařilo, ale určitě to nebylo proto, že by někdo jejich existenci v parlamentu obhájil. Poplatky budou, i když nikdo nevysvětlil proč. Rozprava velmi připomínala debatu o Lisabonské smlouvě. Vše se redukuje na sčítání hlasů pro a proti, argumenty nikoho nezajímají. Koalice se ani řádně argumentovat nesnaží. Nenajdete mluvčího, který by konzistentně hájil vládní politiku.

Ministryně Filipiová to dokonce říká otevřeně. V parlamentní rozpravě k poplatkům reagovala na dotazy takto: „Tady na mě padlo mnoho dotazů, já si myslím, že to není prostor, kde bych se k tomu měla vyjadřovat.“

V televizní debatě pak na dotaz moderátorky, jaký je další plán ministerstva v téhle věci, odpověděla: „Já vám ho pochopitelně neprozradím, protože nechci, aby předem protistrana věděla, co se chystá.“

Hodlá snad paní ministryně hrát se zakrytými kartami? Myslí si, že ministerstvo zdravotnictví je firma, ve které se má snažit ty druhé obehrát? To je neuvěřitelné nepochopení role politika. Když paní Filipiová přijala postavení ve vládě, měla si uvědomit, že musí formulovat nějakou politiku a veřejně ji hájit. Pokud slibovala navázat na „reformy“ pana Julínka s tím, že v nich chce pokračovat a dokončit je, tak by měla co nejrychleji říci, jaké kroky chce dokončit, a vysvětlit proč. Prozatím se ani nepokusila vysvětlit, proč prosazuje dále zdravotnické poplatky, které zdaleka nepředstavují reformu zdravotnictví a jejichž poslední parlamentní úprava činí jejich vybírání ještě nesystémovější a chaotičtější.

Co vlastně dnes zbývá z celé Julínkovy reformy zdravotnictví? Co platí a co ne? Co bude platit do budoucnosti? Copak poplatky mohou takto fungovat do budoucnosti? Když se na to zeptáte paní ministryně, řekne: „To vám neprozradím, to komentovat nebudu.“

Znovu se ukazuje, že provádět nějaké zásadní reformy zdravotnictví bez toho, aniž by na nich byla nějaká širší shoda mezi koalicí a opozicí, nemá valný smysl. Když někdo zavádí poplatky nebo na nich trvá, měl by usilovat o dohodu, která takovému opatření zajistí životnost do budoucna. Neměl by tajit své záměry, ale měl by se je naopak snažit vyložit a získat pro ně i opozici. K čemu je paní ministryni tohle „vítězství“ ve Sněmovně, když je výsledek tak chatrný, že ho nikdo ani nehájí, a je jisté, že se za pár měsíců k tomuto tématu vrátíme znovu?

Paní ministryně odmítá odpovídat. Ale to jí určitě dlouho nevydrží. Není možné prosazovat regulační poplatky a nedokázat odpovědět na otázku, co vlastně regulují. Pokud byl původní úmysl regulovat počty těch, co údajně „neodpovědně“ vysedávali v ordinacích, či snižovat plýtvání léky, nebude možné utíkat před bilancí, jestli se něco takového opravdu povedlo ovlivnit. Paní ministryně neodpověděla na otázku, zda poplatky naopak nevytváří bariéru pro čerpání péče u těch, kteří ji naléhavě potřebují. Viz například data Státního ústavu pro kontrolu léčiv, která ukazují, jak klesá spotřeba léků na tlak a cukrovku. Nedochází k tomu, že třeba senioři, kteří by se léčit nutně měli, tím, že se snaží na poplatcích šetřit, nyní poškozují své zdraví?

Není vážnou chybou regulačních poplatků, že jsou příjmem zdravotnických zařízení nebo majitelů těchto zařízení, místo aby byly posílány do pojišťoven? Takto vybrané prostředky se nakonec vůbec nevrací do systému zdravotní péče. Není to tak, že ti, kteří je vybírají a zvyšují si tím svůj příjem, jich chtějí naopak vybrat co nejvíc, a tím je úplně popřen původní regulační úmysl?

Není to tak, že například důchodce, který chce ušetřit na lékaři, jde rovnou k lékárníkovi a žádá jej, aby mu on sám naordinoval nějaký lék? Není vyloučeno, že lékárník, který chce vydělat, pak naordinuje dražší, než jaký by mu naordinoval lékař.

K čemu jsou limity na celkovou výši plateb, když se do nich nezapočítává hospitalizace a převážná část doplatků na léky?

Podle výzkumů Evropské komise z roku 2005/2006 ještě před zavedením poplatků byla Česká republika zemí, ve které byl pozoruhodně rovný přístup ke zdravotnické péči mezi sociálně slabšími a naopak těmi nejbohatšími. Bylo to snad špatně?

To je jen zlomek dotazů, na které měla paní ministryně ve Sněmovně odpovědět. Týkaly se přitom základního smyslu zavádění regulačních poplatků v českém zdravotnictví. Ministryně měla ukázat analýzy a dokazovat, že opatření mají smysl, že nesnižují úroveň péče, nebrání přístupu k ní. Nic z toho se nestalo. Byl to podobný průběh jako u projednávání Lisabonské smlouvy, kde dokonce chyběl hlavní předkladatel Alexandr Vondra.

Parlamentu je znemožňováno, aby plnil svou kontrolní funkci. Ministři se vůbec nehlásí o svou roli. Dobrovolně se jí vzdávají. Kdo tedy vládne?

04. 02.

Hlasy z pravěku

Lubomír Zaorálek Přečteno 4415 krát Přidat komentář

Evropská unie by potřebovala co nejrychleji dokončit proces rafitikace Lisabonské smlouvy, dokončit reformu institucí a pustit se do obří agendy, která se na ní valí. Svět kolem nás prochází proměnou, jaké se nedějí často. Končí éra západní dominance, formuje se nová topografie moci. Dochází k přesunům a proměnám, jejichž konce nejsme s to dnes ani dohlédnout. Evropská unie je kolos, který produkuje 25% světového HDP, to je obrovská váha, ale vůbec není jisté, jak krizi zvládneme. Potřebujeme společnou evropskou strategii a politiku, bez kterých sotva obstojíme. Březnový summit Evropské rady má připravit pozici EU vůči globální hospodářské recesi, připravit evropskou pozici pro setkání G20. Francie v minulém půlroce připravila půdu, pokud to Česko nyní zkazí, poškodí prestiž nejen své země, ale i celé Evropské unie.

Z 27 zemí Evropské unie se 25 v podstatě vypořádalo s ratifikací Lisabonské smlouvy, Irská vláda po referendu, které řeklo NE Lisabonské smlouvě, se ale vyslovila jednoznačně, že Irsko musí zůstat plně součástí procesu evropské integrace. Výsledky průzkumu veřejného mínění jsou nyní v Irsku velmi příznivé. Zůstává poslední Česko. Nesrozumitelné, mlžící a kverulující. Navíc shodou okolností Česká republika ve velmi těžkém půlroce stojí v čele Evropské unie.

Vědomí těchto souvislostí mi naprosto chybělo u poslanců ODS v průběhu parlamentní debaty o Lisabonské smlouvě. Ti, kteří vystupovali, trousili věty jako z pravěku. Poslankyně Dundáčková volala, že musíme mít právo veta v energetice jakoby nesledovala vystupování svého premiéra před pár dny v Moskvě. Představitelé české vlády v průběhu plynové krize doslova objevovali význam společného postupu Evropské unie vůči Rusku a Ukrajině. Co by asi Češi v takové krizi dokázali sami? Další poslanec Prosek na nás mával textem Lisabonské smlouvy a srovnával ji s útlým textem Ústavy Spojených států. Jednoduchou jasně koncipovanou ústavu federálního státu by sice chtěl, ale zapomněl, že Lisabonská smlouva není ústavou jednotného státního útvaru.

Jakoby v ODS nebyl nikdo, kdo by text smlouvy poslancům vysvětlil. Na vlastní oči jsme viděli, jak to nedělá premiér Topolánek ani ministr Schwarzenberg. Pokud vládní poslanci říkali nesmysly, téměř na to nereagovali, jakoby se jich to vůbec netýkalo. Premiér, který smlouvu podepsal a měl by ji před Sněmovnou obhajovat, krčil rameny a říkal: Jste svobodní, nejsme v socialismu, abych vám něco nutil. Takto že vypadá politický vůdce do těžkých časů? Topolánek jakoby nechápal, jakou nese odpovědnost před dalšími 26 státy, před kterými se k prosazování této smlouvy zavázal. Jakoby nechápal, že pokud tuto smlouvu v Česku neobhájí, měl by abdikovat.

Zatímco 65% Čechů zdravým selským rozumem pochopilo, že Evropská unie řídící se Lisabonskou smlouvou nám může poskytnou zázemí pro řešení problémů, jež se na nás valí a jež do značné míry plynou z provázanosti české ekonomiky s okolím, tak poslanci ODS vedli špatnou, nepovedenou debatu, v níž předváděli, že se dodnes nesmířili s EU a že ji nevidí jako příležitost či nástroj, ale jako břemeno.

Místo podstatných témat nám ODS vnucuje diskusi o změně jednacích řádů Sněmovny a Senátu či dokonce o stykovém zákoně obou komor. Vlastně ani sama nemá jasno, kterou z těchto norem upravit, aby účinně zamezila stavu, jímž straší, tedy že český parlament bude jen bezmocně přihlížet, co se v Bruselu peče. Námitky ODS jsou absurdní ze dvou důvodů. Jednak již dnes existuje ustanovení Lisabonské smlouvy, podle kterého přechod k rozhodování kvalifikovanou většinou může národní parlament do půl roku vetovat. Navíc nevíme, jestli celý ratifikační proces bude doveden ke konci v Irsku a jestli tedy Lisabonská smlouva vejde definitivně v platnost. Měnit takto s předstihem jednací řády parlamentu je unáhlené, ba chaotické.

Nesmyslné návrhy ODS ve skutečnosti působí hlavně jako obstrukce. Kývneme-li na ně, určitě pak vymyslí další.

Lisabonská debata už přitom měla být dávno za námi a měli jsme se již bavit o jiných, důležitějších věcech. Představitelé ODS snad vůbec nechápou komplikovanou situaci, v níž se nachází Česká republika a celá Evropa, ani možnosti, jaké nám EU dává. Ekonomická krize přerůstá v globální recesi. Stojíme na čele EU a máme šanci ovlivňovat události. Evropskou unii bychom měli umět použít jako nástroj pro stabilizaci českého hospodářství. Máme v tomto půlroce unikátní příležitost říkat a prosazovat vlastní názory na ta nejdůležitější témata. Dokonce můžeme koordinovat státy EU, kontrolovat, kam v unii jdou finanční prostředky, a hlídat, aby národní dotace zemí EU nesnižovaly naši konkurenceschopnost.

Nacházíme se v době, kdy evropská kooperace je dvojnásob důležitá pro menší státy. Každého zvlášť nás krize dostane. Společně s ní můžeme bojovat. ODS to zatím nedochází. Vede si svou a rozpoutává pravěké války s Lisabonskou smlouvou, pod níž se přitom skví podpis jejího předsedy. Nejde jen o to, že si jako stát tímto podřezáváme větev naší důvěryhodnosti. Ještě horší je, že podobnou nezodpovědností trpí naše nejvlastnější zájmy.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy