Dopis prezidentu Baracku Obamovi podepsaný bývalými politiky zemí střední a východní Evropy má rukopis české skupiny Vondra-Schwarzenberg-Havel. Nese překvapivě emoční náboj.
Prý nás, východní země Evropy, už nenosí americká zahraniční politika ve svém srdci. Přestala si o nás dělat starosti, chybí nám větší péče ze strany Američanů. Amerika si myslí, že už jsme za vodou a nic nám nehrozí. Ale podle autorů dopisu to není pravda. Ve skutečnosti prý tady stojíme na politické křižovatce a v našem regionu roste nervozita. NATO je údajně dnes slabší, než když jsme se k němu připojovali. Rusko chce vrátit zpět svou mocenskou pozici, kterou mělo v „koncertu velmocí“ v 19. století. A navíc k tomu používá taktiky a metod století dvacátého prvního. Autoři dopisu vytýkají Obamovi lehkovážnost. Nepřímo odmítají Obamův rozchod s unilaterální politikou síly předcházející Bushovy administrativy. Odmítají Obamův nový začátek ve vztahu k Rusku.
Ano, přesně autorům rozumím. Realizují to, co jasně vyjádřil Mirek Topolánek ještě jako premiér, když v rozhovoru pro týdeník Euro uvedl, že česká zahraniční politika může sotva najít nějakou větší a lepší ambici než být dodatkem politiky Spojených států.
Získat další signatáře z ostatních zemí znamená širší podporu pro tuto politiku „dodatku USA“. Autorům dopisu se stýská po starém Rumsfeldově dělení Evropy na „novou“ a „starou“, dávají najevo, že oni by rádi Evropu rozštěpili a hlásí se jako ta nová spolehlivá parta, která šla s chutí s Bushem vstříc dalším dobrodružstvím. Dopis postupně vyjmenovává, v čem všem se tato „nová“ Evropa stále liší od té „staré“. Upozorňuje, že u nás, na Východě, je jiný názor na klimatické změny než v západní Evropě. Stejně upozorňuje, že jsme to byli my, kteří podepisovali prohlášení podporující americkou vojenskou akci vůči Iráku. Vypočítává, že v Evropě existuje odlišný názor na politiku vůči Rusku a stejně tak se v Evropě neshodneme v názoru na projekt protiraketové obrany USA v Česku a Polsku. Prostě východ a střed Evropy je připraven pokračovat v těsném svazku víceméně ve včerejší politice George Bushe jr.
Dopis prozrazuje, co beztak víme. Tady v Česku se některým vůbec nelíbil pražský projev prezidenta Obamy. Vůbec je neoslovuje jeho výzva, že USA potřebují Evropu silnou a jednotnou. Tento dopis prezidentu Obamovi špatně skrývá především hlubokou nedůvěru k evropskému projektu a Evropské unii. Když takto někdo zásadně nevěří prostředí, ve kterém žije, tak mu nezbývá než vzývat někoho zvenčí. Nezbývá než čekat, co přijde ze Spojených států. Je to vyznání především zásadní hluboké nesebedůvěry a nedostatečnosti.
Nedivím se německému komentáři ze Suddeutsche Zeitung, který dnes napsal, že signatáři dopisu vystupují jako vyslanci Evropy, kteří si nevšimli, že existuje něco takového jako Evropská unie.
Kéž by bylo možné vést s autory dopisu skutečnou debatu. Kéž by jí byli schopni a ochotni poslouchat. Jsou ale tak zahleděni do minulosti, že odmítají vzít na vědomí to, co se v dnešním světě děje. Bylo by třeba mluvit o tom, že finanční a hospodářská krize přerostla ve všestrannou krizi celého současného formátu civilizace. Že se vyčerpal řád založený na imperiálním konceptu síly, ať už v podání kohokoli. Obamův rozchod s unilaterální politikou je velmi dobře zdůvodněn. Obamova „Změna“ je naděje nejen pro Spojené státy. Signatáři jdou proti agendě současné americké zahraniční politiky. Tím, že dávají najevo odstup vůči politice reagující na změny klimatu, tím, že zpochybňují potřebu strategického a mírového partnerství s Ruskem. Sotva je někdo vyslechne v jejich požadavku budovat na bázi vztahů středovýchodní Evropy a USA ryzí a proti Rusku semknutou atlantickou politiku. Autoři dopisu stejně tak zpochybňují i evropskou agendu. Především tím, že mluví o rozdílech a nevypadá to, že by je trápilo, jak tyto rozdíly překonat. Jak to říká ODS: Svůj názor si v Evropě poneseme třeba proti všem.
Nestačí totiž pouze psát, jak to činí autoři v dopise, že v EU potřebujeme rozhodnou a principiální pozici vůči Moskvě. Je třeba pro to něco dělat. Ale to bychom Evropskou unii museli brát vážně jako prostředí, ve kterém chceme něco dokázat. Předsednictví EU přece byla příležitost pokusit se státy EU ve vztahu k Moskvě koordinovat. Proč tedy summit EU-Rusko v Chabarovsku za našeho předsednictví byl jen summitem zdvořilých úsměvů? Protože jsme to vůbec v Evropě neodpracovali. Úkol přece byl jasný: měli jsme o tom nejdříve jednat se sousedy, s dalšími státy ve střední a východní Evropě, v Pobaltí a společně se snažit s nimi formulovat pozici. Začít otázkami: Jak se budeme bavit s Ruskem? Co Rusku dovolíme, a co ne? A postupně se na tom domlouvat v celé EU. Samozřejmě je to hodně práce. Ale kdo by bral EU vážně, by se té práce nebál. Od těch, kteří Evropské unii nevěří, zní podobné výzvy velmi pokrytecky. A protože my se nezmůžeme na nic, tak si na Rusko pozveme Američany.
Četl jsem tento dopis pouze v anglické verzi. Doufám ale, že ti, kdo ho v Česku podepsali, budou ochotni obhájit svoje myšlenky také před českou veřejností. Je zvláštní, že senátor Schwarzenberg před pár dny v České televizi řekl, že v programu jeho nové strany se o radarové základně USA v ČR rozhodně zmiňovat nebudou, protože ta věc je v chladničce a v programech se má psát pouze o věcech zásadních a podstatných. Nyní ale panu Schwarzenbergovi stojí za to o tomto okrajovém detailu psát americkému prezidentovi a zdůrazňovat, jak nesmírně na této věci záleží: „Tento problém se stal symbolem americké kredibility a závazku k našemu regionu. Jak s ním bude zacházeno, bude mít zásadní dopad na budoucnost transatlantických vztahů.“ Zatímco v programu pro veřejnost to nestojí za zmínku, v dopise Americe se radarem téměř vyhrožuje: Pokud radar nebude, může být, že nebudeme americkou zahraniční politiku do budoucna podporovat.
Takže prosím o širokou veřejnou debatu. A pravdivě a přesně v ní mluvme o všem…
Ministryně spravedlnosti Daniela Kovářová věří v manažerské schopnosti vrchních státních zástupců.
Věřila vrchnímu státnímu zástupci Rampulovi, když tvrdil, že jediným ochotným vykonávat funkci krajského státního zástupce v Ústí nad Labem je pan Křivanec. Nebyla to tak úplně pravda…
Stejně tak věří vrchní státní zástupkyni Hojovcové, že je třeba zrušit brněnskou a ostravskou pobočku Vrchního státního zastupitelství. Že se to někomu „tam dole“ nelíbí? Ale jděte!
To je podle ministryně stejné, jako když se proti rušení nádraží v Kotěhůlkách ozve tamní výpravčí. Sotva by mohl takový ťulpas hledat zastání někde u ministra dopravy.
Pěkný cynismus, paní ministryně. To vás opravdu nezajímá, že podle představitelů brněnské i ostravské pobočky Vrchního státního zastupitelství jejich zrušení podstatně ohrozí efektivitu vyšetřování závažné hospodářské kriminality na Moravě? Opravdu nechcete vidět, co se skrývá za těmito návrhy? Zapomněla jste, že situace na státních zastupitelstvích byla jedním z klíčových důvodů pro odvolání Topolánkovy vlády? Nepamatujete si, že o obou, panu Rampulovi i paní Hojovcové, se ve Sněmovně v oné době mluvilo?
V případě vrchních státních zástupců existují pochyby o jejich účinkování v kauze Čunek. Je třeba snad připomínat, že pan Rampula se snaží držet ochrannou ruku nad krajským státním zástupcem Jiřím Křivancem, který šikanoval svého podřízeného Adama Bašného, jenž si dovolil veřejně kritizovat zásahy do Čunkovy kauzy? Ministryně Kovářová se tváří jako Pilát Pontský: Nezlobte se, já si nic nepamatuju a na panu Křivancovi již žádné viny neshledávám.
Vrchní státní zástupkyně Hojovcová má notně podezřelých angažmá více. Vydala například podřízeným skandální příkaz mlčet před médii v kauze poslance Petra Wolfa. Je navíc ve sporu s dalším státním zástupcem, který se choval statečně v kauze Jiřího Čunka – s Ivo Ištvanem. Plánované rušení poboček jí může podle některých státních zástupců tento trn z paty vytrhnout.
Je dobře známo, že pokud chcete lépe ovládat neposlušné, vždy se vyplatí centralizovat ve svých rukách větší moc.
Podivné. Ti, kdo jsou podezřelí, že se podíleli na politických manipulacích státního zastupitelství, mají dnes podporu paní ministryně. Skoro se bojím pomyslet, že by „justiční mafie“ opravdu dostala do ministerského křesla svého člověka. To už tam mohl Mirek Topolánek dosadit rovnou svého odborníka na překládání kauz exministra Pavla Němce. Věděli bychom aspoň rovnou, na čem jsme.
Paní ministryně se tváří tak neinformovaně, že bych ji nejraději vyzval, aby ze své funkce odstoupila. Nicméně do voleb mnoho času nezbývá a odvolávat tuto přechodnou vládu nemá smysl. Je ale možné žádat po premiéru Fischerovi, aby ministři ve zbylém čase nečinili a nepodporovali žádné nevratné změny ve svých resortech, protože k tomu nemají politický mandát.
Situace na státním zastupitelství je stále vážným problémem. Pokud to nevidí ministryně spravedlnosti, nemůže před tím premiér Fischer strkat hlavu do písku.
Psáno pro Právo
Vždy znovu jsem byl pro nedůvěru Topolánkově vládě.
Měli jsme premiéra, který zneužíval své funkce. Jeho fámulus Marek Dalík nikdy nepochopil, co to znamená dělat v České republice předsedu vlády. Stejně Aleš Řebíček nikdy nepochopil, co to znamená dělat ministra dopravy. Nikdy neměla vzniknout vláda, která stála na koupených poslancích a která když potřebovala, tak dělala ze státních zástupců a vyšetřovatelů loutky. Tahle vláda porušila všechna pravidla. To nebyla vláda, to byla dobrodružná jízda Mirka Topolánka, který se rozhodl, že projede všemi zatáčkami a protože má přece štěstí, tak nespadne a vše přežije. Připravil nám řadu „mezních situací“: Kubiceho zpráva, přeběhlíci, podezřelá volba prezidenta, radarová bublina, která celá splaskla, předsednictví bez dohody s opozicí a nakonec i bez pokusu o dohodu s ostatními státy unie. Jak mi řekl Alexandr Vondra při pokusu o jednání o prioritách předsednictví: „Až příště vyhrajete volby, tak do toho budete moci mluvit.“ Vypadalo to, jakoby něco podobného řekli i těm ostatním v Evropě: Až budete vy předsedat, budete vy připravovat stanoviska. Existuje řada představitelů malých a středně velkých zemí EU, kteří si nejspíš naivně mysleli, že české předsednictví dá právě jim šanci. Dnes si stěžují, že se s nimi nikdo nebavil a že na společných jednáních se někdy ani nedostali ke slovu.
Co se dnes píše v zahraničním tisku o České republice, je nepříjemné a tíživé vůbec číst. Německý Die Zeit uvádí, že Češi na všechno říkají ne a nepřinesli žádný politický obsah. Ve francouzském deníku L´Alsace stojí: „Toto neúspěšné předsednictví kromě nekompetentnosti a zlé vůle vzbuzuje otázku, jak je možné svěřit vedení EU těm, kteří nevěří v Evropu a kteří do ní vstupovali jedině z ekonomického zájmu, s odmítáním jakékoli její politické dimenze.“
Kdo má na to výdrž, tak si může číst, co se píše venku v Evropě o „nejhorším předsednictví za padesát let“, o „bezvládí a chaosu, které si Evropa už nikdy nemůže dovolit“, protože jsme „ztratili půl roku v nejkritičtějším období“. Můžete číst články, které vyjadřují citelnou úlevu, že tohle předsednictví skončilo, a konstatují, že je třeba „zapomenout na Čechy“.
Sesypal se pozitivní obrázek Česka, který tu byl po našem vstupu do Evropské unie. Sesypal se obraz věrohodné země, který zdědila vláda Mirka Topolánka, když nastupovala. Pamatuji se na evropské diplomaty, kteří mi před lety neformálně říkali, že jsme je příjemně překvapili, že jsme v mnoha ohledech lepší, než v devadesátých letech na začátku přístupových jednání očekávali. Během tří let je tohle všechno pryč. To je výsledek Topolánkovy dobrodružné jízdy. Staví se mi na oči instalace autora Entropy Davida Černého z pražské Hergetovy cihelny: jde o na zemi ztvárněnou Českou republiku, uvnitř které stojí dva bronzoví muži, kteří se otáčejí a čůrají na tenhle stát. Nevím, proč zrovna tento umělec byl vyzván, aby v budově Evropské rady realizoval oficiální výtvarné dílo, nevím, jakým příspěvkem do evropské debaty se měl stát bulharský turecký záchod, který nakonec musel být zahalen. Švédové dnes zahájili své předsednictví s jasnou narážkou na Entropu slovy, že oni se nebudou pokoušet Evropu nijak zobrazovat, ale budou se ji snažit otevřít jako místo skutečného dialogu.
Kdepak provokace, kdepak svéráz, jak píší naše komentáře. V Evropě se mluví o chaosu a prázdné nádobě. A já bych k tomu přidal ideologickou zaslepenost, neschopnost se dohodnout s kýmkoliv. Dokonce i neschopnost se dohodnout s Václavem Klausem, kterého dosadili coby prezidenta a který pak nevynechal žádnou příležitost si do Evropy kopnout. A s takto slabým mandátem, s menšinou v Poslanecké sněmovně, s nedohodou všude kolem si pan premiér zajede neohroženě do Bruselu a tam na evropské scéně přede všemi pošle amerického prezidenta do pekel. Tehdy jsme se dostali na první strany všech světových deníků. Pochybný záblesk slávy, který je nyní všude vzpomínán jako pořádný trapas. Nedůvěra vládě nás možná zachránila před nejhorším. Otevřela cestu ke schválení Lisabonské smlouvy, protože do té doby je Topolánek s Vondrou tlačili před sebou jako balvan, poněvadž ratifikace hrozila rozštěpením ODS a ztrátou vlády. Nedůvěra také oslabila dopad posledního a snad největšího skandálu: zjevení Topolánka, který se nahý jako římský imperátor prochází v přepychové Berlusconiho vile. Tady v Česku to zas takový skandál nebyl. Ale podívejte se do Polska, Španělska a dalších zemí. V kolika státech si odplivli a psali o Topolánkovi jako o mrtvém muži… Ale nám je to jedno. Nás vyučil Gustav Husák se svým „psi štěkají, ale karavana táhne dál“.
V tom, jak se u nás píše o předsednictví, je něco, co mi připomíná starý dobrý socialismus: Jen ať si tam někde ve světě štěkají ti kapitalističtí psi, nás to nezajímá, my tady máme svůj domácí pořádeček, a do toho nám nikdo mluvit nebude!
Člověku by se chtělo na leccos z českého předsednictví hodit hadr stejně jako na některé partie Černého Entropy. Ale nebude dobře v Česku, pokud se nedokážeme podívat pravdě do očí. Pokud se nepřestane falešně zpívat o jednom pádu vlády jako příčině neštěstí. Pěkná kamufláž. Jeden z evropských deníků nazval české předsednictví „komedií plnou omylů“. Pro nás to ale žádná velká legrace není. Měli bychom si celá poslední tři léta pěkně znovu projít. Celou tu cestu od údajného svérázu a „roztomilých provokací“ na začátku až po poslední dějství – Topolánkovu prohru českého předsednictví a odchod ODS z Evropské lidové strany do nově zakládané frakce bořičů a podivínů. Nechme Obamu a americkou politiku, to my jsme na cestě do pekel. Česká zahraniční politika vyžaduje zásadní změnu.