Senátoři ODS podávají další stížnost na Lisabonskou smlouvu. Dokonce toto podání rozkládají na dvě fáze. První podání nemá být úplné a stížnost bude zhruba další měsíc doplňována. Tento postup vytváří právní důvod pro prezidenta Klause, aby svůj podpis pod dokumentem odložil. Po irském referendu se tak ČR může stát poslední zemí, která bude bránit dokončení ratifikace této smlouvy.
Co takové chování pro Evropu znamená?
Celý proces institucionální reformy EU trvá již osm let. Neschopnost dokončit tento proces může srážet EU do bezvýznamnosti. V posledních letech se stále více dějí věci, které oslabují vliv Západu na proces globalizace. Naopak roste vliv jiných částí světa, jiných civilizačních proudů, jiných představitelů hospodářské moci a zájmů. Výsledkem může být, že v relativně krátké době Evropa a EU ztratí pozici ve světě a vliv na světové události. Právě proto je životně důležité vytvoření silnější evropské struktury, která by byla rovnoprávným partnerem dalším pólům světa, umožňovala by nám podílet se na řešení nebezpečných konfliktů a posilovala uznání a respekt světa vůči Evropě.
ČR měla celá léta příležitost proces institucionální reformy ovlivňovat. ODS měla dokonce svého zástupce v té nejranější fázi práce na textu smlouvy, která měla Evropu reformovat. Problém není, že bychom jako Češi nemohli mít žádné výhrady, problémem je, že jsme měli dost času tyto výhrady uplatnit. Současný postoj ČR je především naprosto nečitelný. Irové například v referendu neodsouhlasili Lisabonskou smlouvu, jednalo se o jejich požadavcích a nakonec vznikla dohoda. V případě ČR nikdo v EU netuší, co vlastně chceme. Kromě toho, že chceme celý proces destruovat. Chováme se jako partner, který se dohodnout nechce a který hledá záminky pro další obstrukce. Výsledkem je, že se ČR ocitá v stále hlubší izolaci v EU. V EU dnes existuje silná a jasná vůle naprosté většiny států, že evropskou integrační strukturu je třeba posílit a není možné již dále čekat. Pokud my tento plán zhatíme, půjde EU dále bez nás. Předseda EK Barroso je již více než pět let pod tlakem řady zemí na budování vícerychlostní Evropy, která by umožnila postupovat rychleji kupředu.
USA a prezident Obama jasně říkají, že chtějí mít partnery v Číně, Indii, Rusku a Evropě. Obama dokonce ve svém vystoupení v Praze vyzval Evropu, aby byla jednotná. Evropa potřebuje politickou jednotu také proto, aby udržela projekt společné evropské měny. Státy EU potřebují posílit společný postup v otázkách bezpečnosti. Jednotný postup je také podmínkou zvyšování energetické bezpečnosti států EU.
Stížnost poslanců ODS je zdůvodňována obavou o ztrátu suverenity ČR. My jsme ale vstupovali do EU především proto, abychom si uchovali vliv v Evropě, abychom mohli intenzivněji ovlivňovat své spojence. V současném světě se prosadí ne ten, kdo se izoluje, ale naopak ten, kdo svá spojenectví prohlubuje. Své zájmy, ať už se týkají bezpečnosti nebo ekonomiky, dnes obhájíme lépe v EU, nikoli mimo ni. Chceme-li dnes například proniknout ekonomicky do Číny, daří se nám to především po boku velkých evropských firem. Daleko obtížněji bychom to zvládali vůči Číně jako samotná ČR. EU je nástroj, díky němuž se můžeme daleko lépe prosazovat v současném světě.
Obstrukce senátorů ODS je mimořádně nezodpovědný krok, protože zahání ČR v EU do kouta. Stáváme se trucující zemí jako dítě, kterému je těžko rozumět a které vážnému rozhodování v EU ještě zřejmě nedorostlo.
Ani zrada ani triumf, ani prohra ani vítězství. Ani jásot ani truchlení. Co je to za spojenectví, když jeden den podlézáme a druhý den nadáváme do zrádců? Nebo začne teď česká pravice vyhrožovat, že už nepodpoří žádného vojáka pro Afghánistán? Jan Vidím říká do rozhlasu: „Já jsem tomu věřil a oni mě zradili“. Čemu vlastně věřil poslanec Vidím a spol.? Věřili, protože to pro ně byl především ideologický projekt. Nehledělo se na efektivitu a náklady, věřilo se na politiku vojenské síly a hledání nepřítele. Když jsme pozvali do Prahy P.Coyla a T.Postola, kteří mluvili o nedostatcích projektu, tak to některé předem rozhodnuté vůbec nezajímalo. Politika jako víra.
Je Obamova politika jenom jiný způsob víry? Pokládám Obamův přístup za racionálnější, nakonec v tom, co říká dnes, vychází ze studie, kterou si nechal zpracovat od vědců ze Stanfordské university. To, že se nepotřebuje radar v ČR, vychází ze změny celé architektury. Na základě analýzy hrozeb se říká, že akutní hrozbou jsou rakety krátkého a středního doletu. Írán bude schopen vyvinout rakety dlouhého doletu s jadernými hlavicemi až někdy v r.2020. Takže je třeba postupovat jinak, těžiště systému posunout více na jih a budovat ho odspodu. Zároveň má mít celý projekt alianční rámec a má se o něm jednat se všemi spojenci. Jakou roli bude mít tato obrana v Evropě, se rozhodne společně. Také my v Evropě si musíme provést analýzu hrozeb a dokončit práci na strategické koncepci, která by měla být přijata na konci r.2010 v Lisabonu.
Nicméně přesto i u Obamy jde o jakýsi způsob víry, je to ale jiná víra než u G.Bushe. Nejde jen o změnu architektury bezpečnosti, jde o jinou zahraniční a bezpečnostní politiku, která se opírá také o víru v diplomacii, lepší komunikaci, preferenci společného postupu. Obama např. věří, že je pro něj užitečnější Evropa jednotná než Evropa, kterou by svými postupy rozděloval.
Zároveň platí, že americký prezident nemůže vyzývat k jadernému odzbrojení a redukci strategických jaderných zbraní a ruku v ruce budovat základny protiraketové obrany ve střední a východní Evropě.
Obamovo rozhodnutí vytváří nový prostor pro celou evropskou politiku, je to tlak na společný evropský postup při řešení globálních problémů – bezpečnosti, klimatických změn a finanční a ekonomické krize. Je na nás, Evropanech a evropských státech, jakou roli v tom chceme hrát. Ale je to také šance pro celé mezinárodní společenství.
Nejde o to čekat, co nám tady USA nabídnou a pak tomu jenom věřit nebo nevěřit. Je třeba mít vlastní názor, třeba na kontrolu bankovnictví, řešení klimatických změn a sami ho prosazovat. Nerozumím vůbec M.Topolánkovi, když říká, že „nejsme pevně zakotveni ve strukturách EU a NATO.“ To je neuvěřitelné zpochybňování našich spojeneckých závazků. Nejde o to meditovat o tom, jak hluboce jsme zakotveni a lkát, jak nás největší spojenec opustil, ale jde o to něco dělat ve strukturách, ve kterých máme odpovídající práva a povinnosti. To, že jsme promarnili předsednictví EU, neznamená, že jsme v Evropě skončili. Je třeba přestat s partyzánskými akcemi a začít znovu budovat srozumitelnou a předvídatelnou českou zahraniční politiku od sousedů až po multilaterální vztahy.