Archiv článků: říjen 2009

27. 10.

Česko nebude mít v Evropě své diplomaty?

Lubomír Zaorálek Přečteno 3649 krát Přidat komentář

„Neštěstí této země je v tom, že se tu ve všem začíná stále znovu“, napsal kdysi F.X Šalda. Ale platí to pořád. Když jsem dnes poslouchal senátora Oberfalzera u Ústavního soudu, tak jsem si najednou uvědomil, že svými argumenty nezpochybňuje ani tak Lisabonskou smlouvu, ale i dosud platné evropské úmluvy a že vlastně zpochybňuje naše samotné členství v Evropské unii.

Obstrukce prezidenta Václava Klause i obstrukce senátorů u Ústavního soudu mají jediný cíl: zpochybnit smysl našeho členství v Evropské unii a zpochybnit rozhodnutí o vstupu do EU před pěti lety. Nic nepomůže, když připomeneme, že to rozhodnutí bylo podepřeno všelidovým hlasováním a že dodnes má jasnou většinovou podporu. Místo, abychom se zabývali tím, co dnes v Evropské unii dělat, tak se v duchu starého Šaldova výroku vracíme k počátku.

Proto přestáváme být Evropě čitelní. To, co dnes vévodí české zahraniční politice a co určuje obraz České republiky, je diskontinuita - neplatí to, k čemu jsme se včera zavázali, konkrétně například naše podpora pokračování projektu evropské integrace, závazek přijmout společnou evropskou měnu atd.

Dalším neštěstím je dvojkolejnost české zahraniční politiky – našim partnerům dnes nestačí jednat s vládou, premiérem, nestačí dokonce, aniž když něco odhlasuje dvoukomorový parlament. Švédské předsednictví bylo donuceno jednat s Pražským Hradem jako se samostatnou entitou, jakýmsi státem ve státě. Výsledkem je destrukce obrazu České republiky jako srozumitelného a předvídatelného partnera.

Nedosti na tom, že my sami vypadáme, že nevíme, co přesně chceme. Dokonce svou „dubióznost“ nutíme Evropské unii a svým partnerům. Blížící se summit Evropské rady se bude zabývat českým balvanem. Všichni budou hledat způsob, jak se s námi domluvit, abychom přestali dělat problémy. Přední zahraniční deník to nazval pózou a destrukcí. Nikdo totiž nevidí nic reálného, oč bychom opravdu usilovali a co bychom chtěli pro své občany prosadit. Pokud chce český prezident Václav Klaus připravit české, moravské a slezské občany o možnost obracet se na Evropský soud v sociálních, pracovních a zdravotních otázkách, tak nám to rádi umožní. Komu není rady, tomu není pomoci. Jen ať je od nás, probůh, pokoj.

Václav Klaus dnes jednak připravuje české občany o jejich práva, ale to není vše. Málokdo si uvědomuje, jak jsme přes Václava Klause dnes viděni v Evropě všichni. On je víc, než jednotlivá osoba. On je pro Evropu ztělesněním národa, který se díky němu celý jeví jako kverulantský. Vypadáme jako společenství, které neví, co chce a Evropu pouze destruuje.

Tak nám řada věcí uniká. Uniká nám řada nových velkých evropských témat. Evropa totiž bez ohledu na naše obstrukce bude postupovat dále - s námi nebo bez nás. Uvedu jeden příklad za mnohé. Tento summit se měl původně zabývat například ustavením Evropské služby vnější akce. V Evropském parlamentu bylo navrženo, že má vzniknout Evropská diplomatická akademie. Dnes se již začíná rozhodovat o tom, jak se jednotlivé členské země v tomto významném novém projektu prosadí. Neuvažuje se o tom, že by existovaly nějaké národní kvóty. Každá země se bude muset prosazovat kvalitou svých diplomatů. Kandidáti se budou muset prosadit před výběrovou komisí složenou z evropských expertů na zahraniční politiku.

Máme opravdu nejvyšší čas přestat s meditacemi na téma „být či nebýt“ v Evropské unii a místo toho raději připravovat odborníky, kteří budou zítra schopni v Evropě uspět. Mít schopné lidi - to je jediný způsob, kterým se může prosadit desetimilionová země jako je Česká republika. Snažme se dělat to, co Evropa dnes tak naléhavě potřebuje. Pokud nezměníme dosavadní chování v Evropě, staneme se v ní outsidery.

23. 10.

O co opravdu jde Václavu Klausovi?

Lubomír Zaorálek Přečteno 4594 krát Přidat komentář

Dovídáme se, že český prezident je ochoten podepsat Lisabonskou smlouvu, pokud bude Česká republika zahrnuta do britské a polské výjimky, která vyřazuje pro jmenované země platnost Listiny základních práv Evropské unie.
Zejména má jít o to, aby nic, co je obsaženo v hlavě IV zmíněné Listiny, nesmělo být soudně vymáháno, pokud to není výslovně stanoveno ve vnitrostátním právu dotyčné země.
Podívejme se, před čím nás tedy chce pan Václav Klaus přesně chránit a jaké budou důsledky této změny!
Hlava IV nese podtitul „Solidarita“ a pohleďme na jednotlivé články: Právo pracovníka na informování a na projednávání v podniku; Právo na kolektivní vyjednávání a akce na ochranu svých zájmů; Právo na přístup ke službám zaměstnanosti; Ochrana v případě neoprávněného propuštění; Slušné a spravedlivé pracovní podmínky; Ochrana mladých lidí při práci; Ochrana rodiny – to je ochrana před propuštěním z důvodu mateřství, právo na mateřskou dovolenou apod.; Právo na sociální zabezpečení a sociální pomoc; Právo na ochranu zdraví a ochranu životního prostředí; A také ochrana spotřebitele.
Takže důsledné suspendování této části Listiny znamená, že čeští občané se nebudou moci dovolávat Listiny pro ochranu svých práv před Soudním dvorem EU v Lucemburku. To je konkrétní zisk, který budeme mít my – čeští, moravští a slezští občané z kroku pana prezidenta.
Zřejmě náhodou je tento výsledek v naprostém souladu s tím, co Václav Klaus napsal v lednovém čísle Financial Times, kde lze nalézt jeho slova že „nejlepším způsobem jak reagovat na probíhající hospodářskou krizi by bylo dočasně suspendovat všechny ony nadbytečné standardy, které jsme si vytvořili v zemích Evropy v oblasti sociální, ekologické a zdravotní“. Shodou okolností přesně tyto tři oblasti pokrývá ona Hlava IV Listiny základních práv EU, která je v Klausem požadovaném dodatku výslovně zmiňována jako to, co nesmí být uplatňováno, pokud by to překročilo rámec vnitrostátního práva.
Shodou náhod je tento postoj prezidenta zcela v souladu s jeho dlouhotrvající nechutí ratifikovat Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě, který podepsal Vladimír Špidla jako předseda vlády už v roce 2003. Obě komory tento Protokol schválily stejně jako Lisabonskou smlouvu a Václav Klaus v obou případech odmítá podepsat
Vůbec se nedivím, že Mirek Topolánek nyní tuto výjimku prohlašuje za úspěch, protože není příznivcem „třetí generace lidských práv“, které tato Listina obsahuje. Pohleďme, co se nám to nakonec vyklubalo z údajného boje proti nárokům sudetských Němců!

21. 10.

Žádná udržovací vláda

Lubomír Zaorálek Přečteno 4131 krát Přidat komentář

Premiér Jan Fischer dnes představil Sněmovně „miniprogramové prohlášení“. Zahraniční politice v něm věnoval jen pár vět. Chápu střízlivost pana premiéra a zdrženlivost při vytyčování cílů na oněch sedm osm měsíců. Je jasné, že tato vláda nemá prostor na vytváření strategií, koncepcí. Že ani nemá čas na prosazení nových převratných zákonů.

Ale na druhé straně jsou oblasti, ve kterých si nemůže dovolit být vládou jen udržovací. Čas hraje proti nám. V evropské politice dochází k událostem tak zásadním, že nestačí na ně pouze reagovat.

Samozřejmým předpokladem pro jakoukoliv českou zahraniční politiku je završení ratifikace Lisabonské smlouvy. Věřím, že se v řádu nejbližších týdnů podaří celou záležitost dotáhnout do konce. Pak ale vzniká přelomová situace a Evropská unie začne fungovat podle nových pravidel. U nás někteří s oblibou opakují, že Lisabon „nahrává velkým“. Není tomu tak. Bude to otevřená situace a jde o to, jak kdo využije možností, které se mu nabízejí.

Už nyní probíhá v EU debata, jaké by měli mít kompetence představitelé v nových funkcích, jako je Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, předseda Evropské rady a staronový předseda Evropské komise. Česká republika by měla mít nejen představu o tom, jakého kandidáta eventuálně podpoří, ale také jak si představuje jejich roli a působení. V Lisabonské smlouvě nejsou tyto věci přesně stanoveny a aktivní členské země již dnes vypracovávají vlastní pozice a nechávají je kolovat mezi svými partnery. Jeden materiál vypracovaly například země Beneluxu. Vyjadřují se k tomu, jaké by měly být pravomoci nového předsedy Evropské rady. Jaké bude postavení a úloha menších členských zemí EU, o tom se zkrátka začíná rozhodovat již dnes.

Další zásadní událostí bude ustavení Evropské služby vnější akce – to je další krok ve vytváření profesionální evropské diplomacie. Právě v této chvíli se o tom diskutuje na plenárním zasedání ve Štrasburku. Například Polsko předložilo vlastní materiál, ve kterém sděluje svou představu, jak by podobná služba měla pracovat a do budoucna fungovat. Vypadá to, že pro obsazování diplomatických funkcí nebudou existovat nějaké národní kvóty. Bude záležet na aktivitě jednotlivých zemí, na odbornosti a kvalitě nabízených diplomatů. Jsme na tohle připraveni? Evropská diplomacie může být velkou šancí i pro menší země. Ale musíme se snažit do ní proniknout a nabízet kvalitní vzdělané diplomaty.

Lisabonská smlouva by měla zajistit efektivnější fungování Evropské unie. V řadě oblastí se přejde na hlasování kvalifikovanou většinou, místo jednomyslnosti – policejní a soudní spolupráce, migrace, ochrana životního prostředí (boj s klimatickými změnami). To ovšem znamená, že bude ještě více záležet na postojích a pozicích jednotlivých členských zemí a na schopnosti tyto pozice hájit a získávat pro ně spojence. Říká se, že projednávání řady otázek v EU se naplno účastní zhruba třetina nebo čtvrtina zemí. Prostě Evropská unie má své tahouny a také země, které se pouze vezou. Jde o to, mezi které chceme zítra patřit.

Je jednoznačné, že prestiž České republiky je dnes vážně oslabena. Ale již tato vláda by měla nastoupit cestu ke změně. Pomoci jí v tom musí parlament. Poslanecká sněmovna musí být místem, které bude pomáhat vytvářet konsensus ke všem důležitým pozicím. Teď se například připravuje mandát EU na summit OSN o klimatických změnách v Kodani 7.- 18.prosince. V této chvíli jednání uvízla na mrtvém bodě a hrozí neúspěch, který si Evropská unie stěží může dovolit, chce-li hrát v této věci zásadní roli v současném světě. V české Poslanecké sněmovně je nutné zavčas vést debatu o pozici, se kterou vláda pojede na tento summit.

Podobně v otázkách migrace Evropská komise v těchto zveřejňuje materiál zásadního charakteru, který se bude týkat udělování azylů a povolení k pobytu. Jedná se o citlivou záležitost a již nyní se některé členské země staví proti. V České republice chybí v této věci otevřená veřejné debata.

Lisabonská smlouva posiluje společnou zahraniční, bezpečností a obrannou politiku. Konkrétně například v obranné oblasti se bude zavádět tzv. „permanentní strukturovaná spolupráce“. Mělo by se mluvit o tom, jakým způsobem se Česká republika do ní zapojí, jaké máme na to kapacity a jak to bude zapadat do naší národní bezpečnostní strategie.

V českém parlamentu nemůžeme dále odkládat debatu na téma přípravy nové strategické koncepce Severoatlantické aliance. Pod novým generálním tajemníkem Rasmussenem byla sestavena „rada moudrých“ vedená M.Albrightovou. Ta má přijít s prvními návrhy jak dál. Existují různé koncepce další budoucnosti NATO a shoda v této chvíli neexistuje. Vláda Jana Fischera sice nemá sílu ani čas na to, aby v této věci přinesla odpovědi. Ale musí pomáhat otevírat tuto debatu a společně s parlamentními stranami připravovat českou pozici.

Prostě v zahraničí politice dnes vláda Jana Fischera nemůže rezignovat na minimální provoz a stát se pouze nějakou udržovací vládou. To je, jako kdybychom si řekli, že dnes nejsme v kondici, a prostředky z fondů EU proto budeme čerpat až někdy zítra. Žádné zítra být nemusí. Česká republika si nemůže dovolit více než půl roku v evropském a světovém dění pouze statovat.

16. 10.

Fimfárum pro Václava Klause

Lubomír Zaorálek Přečteno 5369 krát Přidat komentář

Nejhorší je, když dostanete úkol jako hrdina Werichovy pohádky: najít a přinést něco, o čem nikdo - ani zadavatel úkolu - neví, co to vlastně je. Ve Werichově pohádce šlo o to hrdinu znemožnit. Stejně asi máme dopadnout my, kteří se máme snažit splnit nejčerstvější přání Václava Klause. Nevíme přesně, co po nás prezident chce. Nevíme, o jaké dvě věty mu jde. Nevíme, jak si představuje jejich schválení. Nevíme, jestli se s námi bude vůbec někdo bavit. A nevíme, jestli, když se s něčím vrátíme, nám prezident neřekne, že chtěl něco úplně jiného.

Prezident Václav Klaus vyhlásil úkol a své podmínky a teď čeká, jestli se někomu podaří je splnit. Navíc je pro něj výhodné vyhlásit podmínky co nejnesmyslnější, protože vlastně nemá zájem na splnění úkolu, nemá zájem na přijetí Lisabonské smlouvy. No a my bychom nyní měli začít všichni běhat a snažit se bojovat za něco, čemu sami nevěříme, hledat Fimfárum, o kterém nevíme, jak vypadá, ani jestli vůbec existuje.

Nesouhlasím totiž s Václavem Klausem v tom úplně zásadním. Václav Klaus chce garanci naší suverenity a svobody získat nějakou deklarací. Jsem naopak přesvědčeni, že nejlepší zárukou naší seberealizace a bezpečí je integrovaná Evropa. V Evropské unii se drtivá většina zemí dnes shoduje na tom, že zlí duchové, kteří způsobili kataklyzmata 20.století, musí být pod kontrolou a nesmíme je vyvolávat zpátky. Proto spolupracujeme, společně zasedáme a společně rozhodujeme.Václav Klaus dlouhodobě postupuje jako sabotér evropského projektu. Ale právě Evropa, která se bude rozpadat a v níž se budou prosazovat pouze ti největší, je opravdovou hrozbou pro státy, jako je Česká republika.

Václav Klaus má jiné pojetí suverenity. Ano, má na to rozhodně právo. Ale v této zemi jasná většina občanů a stejně tak většina poslanců a senátorů v obou komorách parlamentu daly jasně najevo, že jsme ochotni se vzdát kousku vlastní suverenity, abychom získali hlas a vliv v daleko větším prostoru Evropy. Václav Klaus má strach, že se v Evropě rozpustíme jako kostka cukru v kávě. To je legitimní obava. Ale v této zemi demokratická většina rozhodla v referendu o vstupu do EU, že se tohoto rizika nebojíme a přijímáme je jako výzvu, která nám nabízí větší možnosti.

Vzpomínám si, že Václav Klaus byl kdysi politik, který říkal, že Česká republika nemá chtít ani víc ani míň než být standardní demokracií. Zároveň opakovaně odmítal třetí cesty. Divím se, kam se dnešní Václav Klaus posunul. Dnes je jeho politická filozofie hlásáním jakési zvláštní cesty pro Českou republiku. Všude zajímá extravagantní a extrémní pozice. Václav Klaus věří, že finanční krize byla způsobena přeregulací, popírá klimatické změny, vystupuje proti postoji dvaceti šesti partnerských zemí v EU a pokouší se zmařit rozhodnutí, které bylo odsouhlaseno dvěma komorami českého parlamentu. Pamatuji si jeho článek v lednovém čísle Financial Times, ve kterém napsal, že nejlepší způsob, jak bojovat s hospodářskou krizí je dočasně suspendovat ony nesmyslně vysoké standardy, které jsme v Evropě vytvořili v oblasti sociální, zdravotní, ekologické. Nepamatuji, že by si někdo v evropském tisku dovolil něco tak extrémního napsat. Není divu, že dnes útočí právě na Listinu základních práv a svobod a její závaznost pro Českou republiku. Možná mu ani tak nejde o dekrety prezidenta Beneše, ale spíš právě o to, aby si občané naší země nemohli stěžovat na nerespektovaní jejich práv například v sociální oblasti, v pracovním právu nebo ve zdravotnictví.

Václavu Klausovi už dnes jako prezidentovi vůbec nevadí, pokud se Česká republika nechová jako standardní demokracie. Zřejmě si vůbec nemyslí, že bychom měli být čitelní a předvídatelní – ani naše země, ani on sám. Obávám se, že nás prezident Klaus poslal hledat Fimfárum a ani moc nečeká, s čím se vrátíme, protože mu nejde o žádné řešení nebo dohodu, ale má jediný zájem – prosazovat za každou cenu a všemi prostředky své extrémní politické názory.

12. 10.

Anglické jahody a dnešní neoliberalismus

Lubomír Zaorálek Přečteno 4309 krát Přidat komentář

Česká televize připomněla 40. výročí roku 1969 filmem Anglické jahody. Naskytl se nám pohled na upachtěné neurotické Čechy, kteří se zoufale snaží zmastit pár letáků proti okupantům a potácejí se mezi pokušením stát se hrdiny a zároveň hrozným strachem z následků.

Mladý hrdina filmu, který chce utéct do Anglie, ale předvádí úplně jiný postoj. Trochu vypadá, jakoby spadl do filmu odněkud z dnešní doby a dívá se přezíravě na všechno, i na vlastní jančící rodiče. V jedné chvíli dokonce prohlásí, že mezi vystrašenými Čechy a dezorientovanými ruskými vojáky není žádný velký rozdíl. Všichni jsou pro něj jakoby stejně trapní, semleti koly dějin, všichni stejně bezmocní, neschopni jednat a se svojí bezmocí se vyrovnat.

Hlavní postava filmu ukazuje cestu k dnešnímu nihilismu. Po slavných zlomech našich moderních dějin nezůstává víc než pár dočasných vítězů, pár zničených životů a po čase velké vystřízlivění. Co dvacet let si vždy převlečou kabáty vítězové a poražení a při pohledu zpět jakoby byli klauni všichni - ti, kteří bojovali za lidskou tvář socialismu, i ti, co jim v tom bránili. Poučení, které z téhle zkušenosti vzešlo: Svoboda je něco, co si člověk může ubránit jen pro sebe samého.

Film byl pěknou ukázkou postoje, který se tu v devadesátých letech rozšířil: Dejte nám pokoj s „dějinnými výzvami“, se všemi dějinnými zápasy, jediná jistota je právě prožívaná přítomnost a svobodné individuum, které má konečně možnost se prosadit, uplatnit a uspět. Převážil názor, že nechceme nic než normální kapitalismus s volným trhem bez dalších přívlastků, ve kterém se nebudeme zatěžovat nějakými principy a hodnotami. Nepotřebujeme řeči o humanismu, toleranci, kvalitě života, protože to nakonec vždy jsou jen žvásty zakrývající něčí zájmy.

Názorným ztělesněním tohoto postoje je Mirek Topolánek, kterému se dělá nevolno ze všeho a všech, jež by ho chtěli omezovat. Předseda ODS odmítá doložit své příjmy a hlavu si ani moc nezatěžuje nějakým programem. K čertu se vším tím starým harampádím! Vyhlašuje válku všem regulacím a říká: Můj program je svoboda. Chcete po mně vědět, z čeho jsem platil dovolenou? To jsou estébácké špiclovské manýry! Pryč se zbytečnými regulacemi a zbytečnými omezeními, která jen brzdí rozlet podnikavého člověka!

Nakonec není málo těch, kterým se podobný postoj docela zamlouvá. Potkávám občas studenty, kteří dávají najevo: Jsem tu sám za sebe, zákonem mi je má jedinečnost a překážejí mi ti, kdo mě chtějí krotit a omezovat. To, že je tu podobná řada mladých, kteří nechtějí přijímat žádná omezení, kterým se zdá, že žádný stát nepotřebují, protože jsou zdraví a plní sebevědomí, na tom není asi nic mimořádného. Problém je, pokud ve společnosti jako celku nepřevládá zralejší přístup.

Proč se našemu pojetí svobody něčeho nedostává a co mu vlastně chybí?

Naši zkušenost svobody utvářelo více událostí moderních dějin. Nejen zápas o svobodu v roce 1968, který občas znevažujeme. Už sám vznik republiky a republikánské tradice byl plodem svérázné aliance pro humanitní demokracii a národní vzestup, jež byla po dvaceti letech smetena a nahrazena zcela protichůdnou politickou garniturou – „svatováclavskou“ pravicí, která masarykovsko-čapkovskou republikánskou tradici hrubě znectila. V roce 1945 se ve jménu lidové demokracie prosadila fronta sil pro národní pokrok, v níž hráli první housle komunisté, kteří v roce 1948 demontovali poslední zbytky demokratického zřízení a učinili nás součástí sovětského impéria. Stali jsme se pouhým satelitem, který teprve v šedesátých letech začal opatrně snít opojný sen o československé podobě socialismu – o socialismu „s lidskou tváří“. Někteří komunisté se opatrně pouštěli do rozhovoru s dalšími kouty společnosti, dokonce se začalo jednat i o obnově sociální demokracie. Vedl se originální dialog mezi marxisty a křesťany, začalo se znovu psát o masarykovském humanismu. Nová národní aliance stoupenců svobodnějšího řádu ale tvrdě narazila po vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Jak už to u nás bývá, po velkém vzepjetí přišlo velké vystřízlivění.

Ani normalizační bezčasí však nemohlo trvat věčně. Bipolární svět se rozpadal a rok 1989 nám nabídl další příležitost. Nakonec nezůstalo jen u politické změny. Něco se událo i v myslích lidí. Husákův a Jakešův „reálný socialismus“ byl tak zprofanovaný a odpudivý, že vyvolal touhu změnit všechno, celou kulturu života. Proto politická pravice vítězí v určitém okamžiku na celé čáře. Ona představuje ten jiný svět, který má nahradit nepodařenou minulost. Je třeba co nejrychleji přejít na druhý břeh, skoncovat s celou tou impotencí, gerontokracií a prázdnými rituály. Dobro nalezneme snadno: je prostě na opačné straně toho, co jsme v „reálném socialismu“ poznali. Je to až příliš jednoduché. Stačí vyměnit póly - a můžeme si leccos ze starých dobrých zvyků „reálněsocialistického“ období ponechat. Svobodu vezmeme jako blyštivý dárek, žádnou námahu. A nebude třeba se ani tak moc měnit, pracovat na sobě, učit se odpovědnosti.

Nová česká pravice si osvojuje jednoduchý neoliberální program – průzračné vize svobody či kapitalismu bez přívlastků. Nová ideologie je nesená vidinou zbohatnutí a úspěchu, která je tak působivá, že vůči ní celá dostupná kultura nenachází žádnou významnější korigující ideu – a ani jí snad nehledá. Vypadalo to snadno, ale pohoda trvala jen krátce.

Po dvaceti letech už zdaleka nemáme tu jistotu, prošli jsme různými pochybami a octli se dokonce na prahu světové ekonomické krize, která zamávala i většími kabrňáky. Nicméně mentálně jsme stále součástí černobílého kulturně-politického paradigmatu, pro které se otevřel prostor počátkem devadesátých let.

Žádná významnější společenská skupina si nepřeje návrat „reálného socialismu“, a přesto je česká společnost rozštěpena. Jakoby neexistoval hodnotový základ, na kterém je shoda a který je obecně široce respektován. Tradice a modernost se mísí ve zvláštní, málo pochopitelné směsi. Jeden zahraniční deník měl před časem na titulní straně titulek „dubiózní Češi“. Naše nečitelnost vlastně jen ukazuje na nepřítomnost opravdu sdílených hodnot a zmatek v česko-moravsko-slezské duši. Zdejší kulturní a intelektuální prostředí působí rozervaně. Některá dnešní média bojují včerejší války a budují barikády dávného ideologického zápasu, ve kterém se střílí stále těžšími kalibry. Kdekdo konstatuje, že příkopy jsou nepřekonatelné.

Není divu, že nás neoliberální koncept svobody přivedl k rozkladu. Protože se těžko vládne s jedinci, kteří necítí závazky vůči těm, jimž mají vládnout, ani se necítí být vázáni nějakým vyšším zájmem, kvůli němuž by omezili své nároky a požadavky. Říká se, že jsme my, postkomunistické země, od kapitalismu rychle převzaly všechny jeho nectnosti, ale nikoli jeho pozitivní stránky. Neprošli jsme procesem postupného budování státu směřujícího k právnímu státu. Z „reálného socialismu“ místo právního státu známe jen vládu ideologie. Nikdy jsme se nenaučili mluvit o individualismu a svobodě jako o nedělitelně spojených s odpovědností. Máme představu svobody, která je urvaná z řetězu jakéhokoli závazku.

Naši neoliberální politici si poměrně nadšeně četli knihu Fareeda Zakarii „Budoucnost svobody“, ale zřejmě přeskakovali pasáže, v nichž tento úspěšný autor píše, že „pro nás na Západě znamená demokracie ´liberální demokracii´: tedy politický řád, k jehož podstatným rysům patří nejen svobodné a řádné volby, ale také vláda práva, oddělení jednotlivých mocí a ochrana základních svobod.“ Zakaria dokonce píše, že právě statut nezávislého soudce vystihuje „západní model vlády“ daleko víc než nějaké všelidové hlasování. Pro pochopení politického řádu, který se vyvinul jako zásadní vymoženost západní civilizace a kultury, je typické nikoli, jak je demokratický, ale daleko více, jak je nedemokratický, totiž jaká omezení klade na vítěznou volební většinu. Listina základních práv je přece seznam toho, co vláda nesmí, bez ohledu na názor většiny.

Současná česká pravice ale Listinu základních práv a svobod nemiluje. Kroutí se před ní od časů Klause, až po poslední vládu Mirka Topolánka. Nahlíží na ni jako na levicově socialistický výmysl. Ale ve skutečnosti jí vadí to, že ji omezuje v její libovůli. Stejně jí vadí i nezávislost justice. Před zraky všech opakovaně porušovala princip, že před zákonem si musí být všichni občané rovni. Stali jsme se svědky znásilňování justičního systému podle hesla „Když jde o stabilitu vlády, musí jít nezávislost justice stranou“.

Máme dnes politiky, kteří si svůj volební program troufají shrnout do slova „svoboda“ a kteří zřejmě vůbec nepřipustí, že skutečná svoboda se nerodí z chaosu, ale z určité míry řádu. Je podivné, že se dnes v této zemi nelze dohodnout na tom, že svoboda je opravdu v bezpečí jen tam, kde existují zároveň jistá omezení a jasná pravidla.

Obnova svobodné společnosti po listopadu 1989 neměla být chápána jako jednoduchý návrat k nějakému starému osvědčenému principu, ale jako daleko komplikovanější úkol – například hledání rovnováhy mezi svobodou a demokracií nebo hledání proporcí mezi svobodou jedince a solidaritou vůči potřebám ostatních. „Reálný socialismus“ nás nechal zapomenout, že podstatou naší politiky by mělo být vytváření bohatého a komplexního společenského řádu, nikoli však společnosti, jíž vládne jediná myšlenka. Tak se nám stalo, že jsme byli v mentalitě „reálného socialismu“ ponořeni i v době, kdy jsme si mysleli, že se od něj odrážíme jinam. Proto jsme také překvapeni, že jsme po dvaceti letech nedopluli nijak daleko.

Jak tedy dál? Potřebujeme základnu dostatečně univerzální, abychom jeden druhého z debaty nevylučovali. To neznamená dostatečně plochou, ale dostatečně hlubokou. Předobrazem této základny může být Charta 77, v době normalizace spojující různé myšlenkové proudy - křesťany, liberály, socialisty i bývalé komunisty – a proměňující se v hnutí za občanskou svobodu. Smyslem samozřejmě není zrušit ve veřejné debatě jakýkoliv konflikt a spor. To je nemožné a - jak napsal Kant - lidé nejsou a nikdy nebudou stádem ovcí, které se spokojí s tím, že se bude harmonicky vespolek pást. Čeho jsme svědky dnes v naší zemi není moderní sociální konflikt, ale spíš rozval, rozpad. Dnešní úpadek politického života by se měl stát podobným tmelem ideových proudů, jakým byl v sedmdesátých a osmdesátých letech společný komunistický nepřítel.

Nebezpečí zplošťování svobody hrozí přirozeně i sociální demokracii. Je zde ovšem podstatný rozdíl: do našeho programu bude vždy patřit, že odmítáme svobodu chápanou jako privilegium pro vyvolené, že usilujeme o svobodu nabízející co největší šanci pro co největší počet lidí, že pro nás svoboda vždy musí být vázána principy občanské solidarity, lidské sounáležitosti a rovnosti před zákonem. Nikdy proto nepřestaneme požadovat, aby ve společnosti nebyla žádná místa a žádní lidé, kterých se právo a zákon netýká. A budeme trvat na tom, aby byla zachovávána solidarita mezi generacemi, mezi zdravými a nemocnými, mezi námi, dnes žijícími, a těmi, co přijdou po nás.

Sepsat, v čem spočívá sociálně demokratický koncept svobody je ale jen začátek. Stejně důležité je hledat a najít pro něj partnery a spojence. Hledejme zkrátka stůl, u něhož by se setkání s tímto cílem mohlo konat. Čím úspěšnější v tomto směru česká politika bude, tím lépe bude moci tuto zemi dobře spravovat.

07. 10.

Welcome Mr. Biden !

Lubomír Zaorálek Přečteno 4878 krát Přidat komentář

Je to výborná věc, že Joseph Biden přicestuje na konci října do střední a východní Evropy a navštíví také Prahu. Máme necelý rok od nástupu nového amerického prezidenta Baracka Obamy a existují silná témata pro rozhovory s americkým viceprezidentem Bidenem. Určitě nás zajímá, jak probíhají rozhovory mezi Ruskem a USA, zajímá nás další strategie NATO v Afghánistánu, názor USA na strategickou koncepci NATO, která se připravuje. Neméně důležité je téma, které prezident Obama vyhlásil v Praze, když vyzval k jadernému odzbrojení ve světě. Tohle všechno jsou otázky, na jejichž řešení by měla ČR participovat a kde je pro ČR důležité znát vývoj a aktuální názor amerického partnera.

Naprosto nesmyslná je představa, že by nás dnes měl někdo z Američanů konejšit nebo usmiřovat kvůli upuštění od výstavby radarové základny v ČR. Prezident Obama se takto rozhodl na základě expertní analýzy hrozeb i efektivity celého systému. To je postup, který bychom měli naopak chválit a oceňovat. Budování radaru byl projekt, který měl řadu nedostatků a rizik. Nebyl dohodnut se spojenci v NATO, nebyla předložena přesvědčivá analýza hrozeb, vůči kterým by měl být systém budován, byly vážné pochyby o efektivitě a funkčnosti celého projektu. Debata o tomto projektu v ČR byla nakonec převážně ideologická a veřejnost zdaleka nepřesvědčila.

Dnes rozhodně nejde ani o budování nějakého náhradního systému, jak se o tom hojně píše v médiích –dokonce už vůbec nejde o hledání nějaké náhrady, která by naši údajnou bolístku zahojila. Mluvme přesněji. Systém, o kterém se doposud mluvilo v souvislosti s radarovou základnou v ČR, byla ochrana proti balistickým střelám dlouhého doletu. Na tom shoda zatím není a toho se týká rozhodnutí B.Obamy, které odsouvá budování podobného systému někam do budoucnosti. To, o čem je nyní dále řeč, je budování obrany proti raketám krátkého a středního doletu – a to je systém, který se už v současnosti v NATO buduje. Není tedy třeba nic v NATO nově nastolovat. Další rozvoj tzv.systému THAAD bude souviset i s tím, na čem se dohodneme v rámci nové připravované strategické koncepce NATO.

Mimořádně aktuální bude v rozhovorech s J.Bidenem situace v Afghánistánu. Je zřejmé, že tak jako dosud nelze v Afghánistánu pokračovat. Jsme v bodu, kdy je třeba přiznat, že v Afghánistánu se neuspělo vojensky ani politicky. Cílem našeho dosavadního pobytu bylo podpořit Karzáího vládu v Kábulu. Tento cíl je dnes pochybný, protože čelíme krizi důvěry mezi afghánským lidem a vládou. Vláda, na kterou jsme vsadili, je obviňována z mnohonásobné korupce a rozsáhlého zfalšování prezidentských voleb. Náš projekt „afghanizace“ země, tj. předání Afghánistánu Afgháncům, troskotá na tom, že nemáme zemi komu předávat. Představa budování demokratického Afghánistánu byla iluze. Jsme v situaci, kdy budujeme v Afghánistánu jakýsi protektorát, ale situace se zhoršuje a nám se nedostává sil. Jediný cíl, který dnes zůstal, je vyhnout se porážce. Když se ptali R.Holbrooka, co je dnes úspěch a vítězství v Afghánistánu, tak na to s určitým humorem reagoval: „Kdybychom na ně narazili, tak bychom to určitě poznali“.

Holbrookův vtip zároveň odhaluje vážný problém. Kdo může žádat po svých vojácích, aby obětovali životy pro tak nepřesně stanovený cíl. Bylo by nezodpovědné, aby parlament podepisoval bianko šeky pro posílání našich vojáků do Afghánistánu na další roky, pokud se nedohodneme a nevyřešíme otázku další strategie.

05. 10.

Jak pan Bakala k bytům přišel

Lubomír Zaorálek Přečteno 11126 krát Přidat komentář

Tak to prasklo: sociální demokraté chystají znárodnění nájemních bytů. Zvládnou to i bez komunistů a vyhlášeno to nebude z balkonu paláce Kinských v Praze, ale z ostravské radnice na Prokešově náměstí. Podle autora článku v MF DNES ze dne 24.9. Michala Růžičky bude první obětí společnost RPG Industries SE, kontrolující ostravské doly a téměř 44 tisíc bytů v Moravskoslezském kraji.
Aby mohl autor něco tak nehorázného prohlásit, musel ve svém článku řadu základních faktů zamlčet. V úvodu připouští, že je „drobný zádrhel“ i na straně společnosti RPG Industries SE pana Bakaly, protože „vypověděla státu smluvní závazek nabídnout v případě plošného prodeje nemovitostí byty přednostně nájemníkům.“ Řekněme to jasněji: tato společnost se rozhodla porušit privatizační smlouvu. Podle této smlouvy se společnost pana Bakaly dostala výhodně k obrovskému mnohamiliardovému majetku tisíců bytů, ale to jen za předpokladu, že s ním bude zacházet podle stanovených podmínek. V případě, že by se později společnost rozhodla byty prodávat, smlouva stanovuje, že je musí nejdřív přednostně za přiměřeně zvýhodněnou cenu nabídnout nájemníkům. Společnost nemusela platit další miliardy za byty, protože se zavázala, že byty pro ni nebudou běžným tržním zbožím. A teď se nám jen tak sděluje, že tento závazek společnost vypovídá. Představitel společnosti se hájí: „Chceme byty rekonstruovat, což je možné jen prostřednictvím úvěrů. A žádná banka vám nepůjčí, pokud si není jista tím, že je možné nakládat s majetkem dlužníka za běžných tržních podmínek.“
No – nezželelo by se vám poctivého podnikatele, který se stará? Pan Bakala se dnes dovolává běžných tržních podmínek, ale když byty získal, tak to za běžnou tržní cenu nebylo. Získal zhruba 44 tisíc bytů za cenu 40 tisíc za jeden byt. Takto levně byly byty oceněny proto, že vláda chtěla v roce 2004 napravit chybu, ke které došlo již v roce 1990, kdy ministr Vladimír Dlouhý tisíce bytů začlenil do majetku společnosti Ostravsko-karvinské doly a učinil je součástí privatizace. V roce 2004 už jejich vynětí bylo prakticky nemožné. Zvolil se proto jiný postup. Dnešní vlastník dostal byty výhodněji, protože se předpokládalo, že za podobně výhodných podmínek je po čase nabídne nájemníkům. Proto měla privatizační smlouva z roku 2OO4 podmínky a závazky, které nabyvatel přijal. Pokud se mu nelíbily, nemusel tuto smlouvu akceptovat. Teď chce výhodu podruhé. Chce koláč sníst a zároveň si ho nechat.
Tehdy před pěti lety ale pan Bakala nejen nezpochybňoval smlouvu, ale dokonce i veřejně prohlásil, že byty pro něj nejsou předmět podnikání, že mu jde jen o doly a samotné byty po čase za zvýhodněnou cenu nájemníkům nabídne. Tehdy jsme ještě panu Bakalovi věřili. Říkalo se, že se slušným podnikatelem stačí dohoda podáním ruky a čestným slovem. Nad tím si můžeme dnes jen povzdechnout. Ale něco snad stále ještě platí: požadavek férové soutěže a právního státu. Nelze jen tak vypovídat smlouvy, když si to podnikatel rozmyslí a přestanou se mu hodit. Nelze realizovat výhody, které člověku dle práva nepatří. Pacta sunt servanda. Smlouvy musí být plněny – to musí platit i pro nejtvrdší stoupence kapitalismu volného trhu.
Také stát musí respektovat smlouvy, Ale vůči těm, kteří je vypovídají, není bezbranný. Např. v privatizační smlouvě z roku 2004 stojí, že v případě, že by Evropská komise dospěla k závěru, že v této kauze došlo k nedovolené veřejné podpoře, může stát od smlouvy odstoupit. Tedy žádné znárodňování – jen respekt k právu.
Je tedy zřejmé , že autor článku zamlčel podstatná fakta. Ale co je stejně vážné – místo věcnosti píše o „bytovém únoru“ a pojal celou věc ideologicky. Nedělejme ze všeho politický boj, boj levice s pravicí. Článek pana Růžičky ukazuje, jak se za něj mohou někteří schovávat. Existují principy, o které by mělo jít v tomto státě všem, nejen sociálním demokratům – dodržování pravidel, férová soutěž a principy právního státu.

Ve zkrácené podobě vyšlo v MF DNES 2. 10. 2009

02. 10.

Dobrá investice do pana Kalouska

Lubomír Zaorálek Přečteno 3672 krát Přidat komentář

Ministr financí je advokát státu. Měl by hájit zájmy státu a jeho občanů. Člověk, který byl ministrem financí a tváří se, že by jím chtěl být znovu, by v žádném případě neměl přijímat finanční dary od subjektů, které jsou se státem, neřkuli s ministerstvem financí v soudním sporu. Miroslav Kalousek si s tím ale zřejmě moc těžkou hlavu nedělá. Jeho strana nebo spíš „podnikatelský projekt“ TOP 09 zveřejnil na svých webových stránkách seznam lidí a firem, kteří mu přispěli. Celková výše finačních darů přesáhla 14,6 miliónů korun. Výrazně největším sponzorem strany je ovšem fyzická osoba – podnikatel Dušan Novotný z Brna. Podniku pana Kalouska a Schwarzenberga věnoval celých 11 miliónů korun. Podle zjištění serveru Aktuálně.cz tento pán ale vede s ministerstvem financí vážný soudní spor.
Firma Orgapol, jejímž je pan Novotný spoluvlastníkem, byla podle Aktuálně.cz nucena před lety zaplatit dodatečně vyměřenou daň zhruba dvacet milionů včetně penále, ale později se ukázalo, že postup finančního úřadu byl chybný, a firma dostala své peníze zpět. Společnost Orgapol nicméně tvrdí, že jí postupem finančního úřadu vznikla mnohamilionová škoda, protože dočasně přišla o klienty i o pověst a měla potíže se získáváním úvěrů od bank. Výši škody firma vyčíslila na 73 332 tisíc korun. Ministerstvo financí ale doposud odmítá údajnou škodu uznat a nepřistoupilo ani na návrh společnosti na dohodu. Vleklý spor tak řeší soud.
Miroslav Kalousek tvrdí, že přijmout milióny od podobného dárce není žádný problém, protože v roce 2007 navrhl Orgapol ministerstvu financí mimosoudní vyrovnání. Tehdy ministerstvo požadovanou částku odmítlo vyplatit. Spor tedy řeší nezávislý soud standardním postupem. Panu Novotnému údajně nic nebrání stát se generálním sponzorem Kalouskovy strany.
Pan Kalousek říká, že on přece dohodu odmítl, takže jeho role je jasná. Ano, v roce 2007 byl návrh na mimosoudní vyrovnání odmítnut. A teď považte: pan Novotný, přestože mu pan Kalousek nevyhověl, v něm našel zalíbení a jeho zásadovost ho tak okouzlila, že se dokonce rozhodl politický projekt pana Kalouska podpořit na fyzickou osobu v této zemi nevídanou částkou jedenácti miliónů. Co se odehrálo v hlavě pana Novotného, naznačuje jeho výrok 24.7. v Týdnu, že oněch jedenáct miliónů bere „jako dobrou investici“.
Podle pana Kalouska se celá věc odehrává zcela mimo něj a on už ji nemá možnost ovlivnit. Nesouhlasím. Co když se včerejší ministr stane ministrem znovu a oba muži se dohodnou na mimosoudním vyrovnání a pan Novotný pak samozřejmě žalobu stáhne? Že je to příliš okaté? Dobrá. Může snad někdo vyloučit, že ministr je schopen ovlivnit, jak intenzivně se bude ministerstvo u podobného soudu bránit? Možností je celá řada. Za 11 milionů už stojí za to něco vymyslet.
Naprosto absurdní je srovnání s kauzou prof. Jana Švejnara, který se podle Miroslava Kalouska ocitl ve stejné situaci, když jako kandidát na prezidenta byl zároveň předsedou dozorčí rady ČSOB, jež byla ve sporu se státem o desítky miliard. Všechna fakta jsou úplně jiná. Jan Švejnar by funkci předsedy dozorčí rady musel opustit, jako prezident by neměl žádnou možnost arbitráž ovlivnit, ale hlavně neposílal milióny na účty žádné politické strany.
Není divu, že vedle pana Kalouska už dnes na tiskové konferenci Karel Schwarzenberg nestál a že dokonce předseda strany Kalouskovi ani nepodepsal tiskovou zprávu TOP 09, ve které se dary fyzických osob straně prohlašují za „naprosto transparentní a věrohodné“. Naopak – pokládám za naprosto nevěrohodný už způsob, kterým se strana vyrovnala s kauzou poslance Šustra, doložitelně jednoho z nejbližších Kalouskových spolupracovníků. Je naprosto nepravděpodobné, že by tento poslanec jednal o miliónovém sponzoringu od domnělé loterijní společnosti jako sólová figura, pouze s vědomím pražského manažera TOP 09 Kudláčka. Ministr Kalousek byl proslulý svou vstřícnosti vůči hazardu. Ne náhodou jeho úřad prosadil internetové sázení. Kalousek byl těžký soupeř pro všechny, co chtěli s hazardem něco v parlamentu dělat. Starostové by mohli vyprávět.
Začínám rozumět tomu, když poslanec Kalousek prosazuje návrh na snížení státní dotace politickým stranám. Vypadá to, že když někdo byl ministr financí a brousí si zuby stát se jím znovu, nemusí mít nouzi o sponzory. Pokud mu nedochází, že jde o konflikt se zájmy státu a občanů jako vrata, nemá ve Sněmovně a v politice co pohledávat.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy