Lubomír Zaorálek

18. 04.

Zrušme volby - ústavní soud bude vládnout

Lubomír Zaorálek Přečteno 31701 krát

Ústavní soud v pátek rozhodl, že do 30. září roku 2011 se musí v této zemi změnit zákon o důchodovém pojištění. Lidé, kteří měli v minulosti vysoké příjmy, mají prý „nepřiměřeně“ nízké důchody. Dle ústavního soudu je nepřijatelné, aby člověk, který měl příjem například 60-80 tisíc, měl důchod jen o pár tisícovek vyšší než člověk, který bral kupříkladu pouhých 15 tisíc.
Bohatým je třeba zvýšit důchody, říká ústavní soud, ber kde ber. Pokud není dost pro všechny, pak je zřejmě třeba vzít těm chudším podle biblického: Bohatým bude přidáno a chudým odebráno i to málo, co mají.
Až dosud jsem si myslel, že takové věci jako zvyšování daní, důchodová reforma, míra solidarity v sociálním systému .– že tohle vše je práce pro politické strany, odborníky ,prostor pro veřejnou politickou debatu. Nic takového. V Česku to máme jinak. Tady máme ústavní soud, který se dovolí zrušit termín demokratických voleb. U nás se ten stejný ústavní soud shůry snese do předvolební debaty a sdělí politikům a zákonodárcům, jak bude zítra vypadat důchodový systém. Dokonce dá i termín, do kdy musí být jeho zadání splněno. Dlužno podotknout, že termín 3O září 2011 je krajně šibeniční, vezmeme-li v úvahu mimořádné nároky na státní rozpočet, potřebnou dobu přípravy příslušných zákonů a třeba také fakt, že jsme uprostřed světové hospodářské krize, která všude vytvořila hluboké deficity rozpočtů.
Vím, že rozhodnutí ústavního soudu je nutné respektovat. To ale neznamená, že by bylo nekritizovatelné. Tvrdím, že tohle rozhodnutí je nezodpovědné a zasahuje do sféry politického rozhodování, které ústavnímu soudu nepřísluší.
Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat, že solidarity už bylo dost a že v prvním pilíři důchodového systému bude nyní dominantní zásluhovost. V parlamentní demokracii to jsou zákonodárci , kteří mají právo stanovovat konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Takové podmínky pak musí být závislé na sociální dohodě, ekonomické situaci státu a musí být výsledkem určité veřejné politické debaty.
Pochopil bych, kdyby ústavní soud zasáhl v případě, kdy by soudci došli k závěru, že například určitá část důchodců v naší zemi nemá zajištěny nejelementárnější podmínky důstojného života. Pak bych rozuměl odkazu na Listinu práv a požadavek „přiměřeného hmotného zabezpečení ve stáří.“ Jsem přesvědčen , že to, o čem mluví Listina práv občanů, je povinnost zajistit minimální sociální standard všem občanům v důchodu. Listina rozhodně nemluví o „přiměřenosti“ z hlediska představ a nároků jednotlivých občanů.
Onen první „průběhový“ pilíř důchodového systému je v drtivé většině evropských zemí založen na solidárním principu a rozhodně nevychází primárně z požadavků a představ občanů například v návaznosti na životní úroveň, na kterou byli po dosavadní aktivní život zvyklí. Alternativní přístup mají země jako Kanada či Nový Zéland. Ovšem ty chápou důchod spíš jako jakousi minimální sociální dávku , stejnou a rovnou pro všechny bez rozdílu předchozích příjmů
Tím vším se ale ústavní soud zřejmě vůbec nezabýval. Z důvodové zprávy plyne, že se nezabýval ani demografickými aspekty , ani srovnáním s jinými zeměmi, že ho nezajímala příliš ani statistika ani celková ekonomická situace státu. O důchodovém systému tu rozhodl někdo, koho evidentně příliš nezajímala ani bilance výdajů a příjmů důchodového systému.
Ano, jsou věci, o kterých má rozhodovat ústavní soud jako poslední instance. Ale takovou věcí nemůže a nemá být míra solidarity našeho sociálního, potažmo důchodového systému. Něco takového je doménou demokratické politické diskuse a vytváření širokého společenského konsensu. Politici pak musí rozhodnout a nesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Musí být připraveni kdykoliv svá rozhodnutí hájit a čelit důsledkům.
Ústavní soud vstoupil znovu do prostoru, který mu nepatří. Je zřejmé, že ústavní soudci nejsou a nebudou odpovídajícím způsobem účastni další politické a odborné debaty kolem reformy důchodového systému Zdůvodnění, které pro svůj zásah poskytli, je přirozeně nedostatečné.. Je zarážející, že rozhodli přesto, že si musí být vědomi toho, že náklady a důsledky jejich rozhodnutí ponesou jiní.

16. 04.

Za koho mluví ministr Barták?

Lubomír Zaorálek Přečteno 6261 krát

Kdosi přirovnal Baracka Obamu k běžci na dlouhých tratích, který vytrvale a systematicky postupuje kupředu. Nejdříve se pustil do ekonomické krize a vypadá, že má určité výsledky. Pak se pustil do zápasu o zdravotnickou reformu, čelil mimořádně silnému odporu, ale nakonec v Kongresu uspěl a jeho prestiž vzrostla. Zdá se, že nyní si Obama vytvořil prostor i pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Co před rokem bylo nazváno Pražskou iniciativou, mohlo leckomu připadat jako sen – pouhá vize budoucího světa bez jaderných zbraní, kterou leckdo pokládal za pouhé rétorické cvičení. Ale i tento sen začal v posledních dnech nabývat překvapivě konkrétní podoby. Ano, Obama byl kritizován, že se mu nedostává v zahraniční politice sil, že se mu nedostává kapacity kontrolovat plnění vlastních záměrů. Teď se i tento vlak konečně rozjel.

Poslední kroky amerického prezidenta představují více než jen smlouvu mezi USA a Ruskem o redukci nukleárních zbraní. Obama nabízí dialog o jaderném odzbrojování, o snižování hrozby zneužití jaderných zbraní, o vytváření pravidel pro bezpečnější svět. Jeho výzva je ale obecnější, je to zároveň výzva ke společnému spravování světa na základě dohodnutých pravidel a principů posilujících vzájemnou důvěru. Nejde jen o to, jak na tuto iniciativu zareaguje Rusko. Rozhodně oslovuje také nás, spojence v EU a NATO.

Jak můžeme reagovat my v Evropě? Odzbrojovací pozice USA dnes zřetelně prosazuje snížení významu jaderných zbraní. V krátkodobé perspektivě se zdá, že hlavní oblastí, kde může Evropa přispět k tomuto úsilí, je souhlas se stažením taktických nukleárních zbraní, které mají USA rozmístěny v Evropě z období studené války. Američané dávají jasně najevo, že by stáli o to, aby se především na půdě NATO vedla v této věci vážná debata. Řada států Evropy přivítala podepsání dohody START, některé už i konstatovaly, že je nyní čas na omezení střel krátkého doletu v Evropě. Naposledy ministři zahraničí Norska a Polska konstatovali, že NATO by mělo taktické jaderné arzenály zahrnout mezi odzbrojovací témata. Očekává se, že přesně o těchto věcech se bude mluvit na zasedání ministrů zahraničí NATO v Tallinu příští týden.

Je zřejmé, že NATO by nemělo užitek z žádného jednostranného kroku, proto se vyzývá k reciprocitě a společně dojednaným opatřením. Nikdo nemá zájem na tom, aby se NATO kvůli těmto otázkám začalo štěpit a začal se kvůli nim vést politický zápas. Ani v ČR bychom neměli k těmto otázkám dávat ostrá politická prohlášení a zahajovat politický boj podle vzoru „radarová základna USA v České republice - ano či ne“.

Proto mi připadá nanejvýš nešťastné vystoupení současného ministr obrany ČR Martina Bartáka v USA, který dříve než celá debat začala, vyhlašuje oficiálně za ČR, že „naše pozice je neměnná a jsme proti stahování jaderných sil USA z Evropy“.

Pan Barták, ministr úřednické vlády několik týdnů před volbami, se po spekulacích o vysílání dalších vojáků do Afghánistánu nyní vyjadřuje k zásadní otázce, která se týká strategické pozice naší země v budoucí debatě. O této otázce dosud nejednala Poslanecká sněmovna ani její výbory. Nebyli jsme s pozicí pana ministra dosud seznámeni. Jeho prohlášení je evidentně v rozporu s pozicí našich nejbližších sousedů. Vzpomeňme třeba programové prohlášení německé vlády nebo aktuální stanovisko polského ministra zahraničí. Za normálních okolností bych žádal pana ministra Bartáka, aby v parlamentu své výroky vysvětlil. V končícím parlamentu se ale prostor pro interpelace zužuje.

Nelze tudíž než vyzvat pana ministra, aby přestal činit za ČR vyhlášení, ke kterým nemá mandát.

01. 04.

Topolánek na jaro do Toskánska?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5225 krát

O odchodu Mirka Topolánka by se dalo mluvit, kdyby vystoupil na tiskové konferenci a řekl – rezignuji a končím. To se ale nestalo. Viděli jsme zhrzeného Mirka Topolánka, který mluvil o podmíněné rezignaci s tím, že rezignaci musí potvrdit výkonná rada ODS 12. dubna. Pak předá pravomoci Petrovi Nečasovi do volebního kongresu. Takže Petr Nečas bude předsedou ODS z pověření Topolánka a výkonné rady.

Topolánek neodstoupil podle stanov ODS. Údajně Topolánek to zdůvodňuje tím, že je nutné zamezit dvojkolejnému řízení strany Vodrážkou a Nečasem. Pravda je spíše taková, že 1.místopředseda je – a na tom se shodne Topolánek s Nečasem i svými kritiky - pro funkci nepoužitelný. Navíc je reprezentantem velmi nepopulární pražské organizace vedené Pavlem Bémem. Ale moc přehledné toto řešení není. Co to znamená předání pravomocí? Kdo bude podepisovat papíry, aby rozhodnutí byla právoplatná.? Je ODS neschopná napsat pořádné stanovy, vybrat si do čela kompetentní politiky, anebo – to spíš – obojí zároveň?

Ale důležitější je něco jiného. Důležité je, že Topolánek odchází a zároveň neodchází. Jednoznačné odmítl převzít vinu za současný stav ODS, řekl, že odchází ve chvíli, kdy preference strany stoupají a odchází zřejmě právě proto, že by ještě mohl ve volbách vyhrát. Jeho odchod je podle něj gól, který si ODS dává do vlastní branky. Zároveň řekl, že celou situaci znovu okomentuje po volbách. To je jasná hrozba: „až se ukáže, kam jste to beze mne dovedli, tak se vrátím.“ Ukazuje se, že ODS není sehraný tým, tak jak se tváří po kongresech nebo na tiskových konferencích, kde nastupuje v plné sestavě. Topolánek trpí hlubokou nedůvěrou ve zbylé členy vedení. Co tedy doposud ODS integrovalo? Úzké lobbyistické zájmy? Velrybářské sítě? Prvoplánová touha po moci? Pokud ODS ve volbách výrazně neuspěje, není vyloučeno, že Topolánek bude znovu kandidovat na předsedu ODS. Proto se nedá o žádném skutečném odchodu a změně v ODS skutečně mluvit.

Archiv článků: duben 2010

Zrušme volby - ústavní soud bude vládnout

Za koho mluví ministr Barták?

Topolánek na jaro do Toskánska?

Blogeři abecedně