Archiv článků: listopad 2010

09. 11.

Rupnik, Bělohradský, Drulák, Špidla o Evropě

Lubomír Zaorálek Přečteno 4165 krát Přidat komentář

Veřejná debata "Nová realita Evropské unie"

PhDr. Lubomír Zaorálek:
Dovolte mi, abych přivítal hosty, profesora Jacquesa Rupnika, Václava Bělohradského, Petra Druláka a pana Vladimíra Špidlu. Naše dnešní téma bohužel v České republice příliš sledované není a je to chyba, protože osud ČR se bude do značné míry odvíjet podle toho, jaký bude další vývoj Evropy a EU.
Dovolte, abych řekl, že sociální demokracie je strana, která v minulosti v určitém okamžiku někdy už v polovině 90. let o sobě rozhodla, že bude stranou evropskou-proevropskou. To bylo osudové rozhodnutí. Kdybychom to tehdy neučinili, byli bychom někde jinde, možná marginální jako i jiné strany, které tu byly, a už tu dnes nejsou. Jakkoli to bylo zásadní, nesmírně významné rozhodování, které dalo šanci sociální demokracii v Česku, na druhou stranu samo o sobě rozhodnutí být proevropští už dnes znamená jen málo. Tehdy jsme s tím vystačili. Dnes ale v Evropě jsme a co včera stačilo, dnes nestačí. Naše evropanství dnes potřebuje cíl a obsah. Připomenu nepříjemný fakt, že sociálních demokratů je v Evropském parlamentu stále méně a po posledních volbách do Evropského parlamentu se poprvé objevila hrozba, že by naše frakce už nemusela být společně s Evropskou lidovou stranou tahounem ve vedení Evropského parlamentu. Prostě budoucnost není co bývala a naše role v Evropě se vysedět nedá.
Sociálně demokratické vlády a sociálně demokratičtí ministři se v poslední době v řadě evropských zemí dostali do prekérních situací, neřkuli do pasti. Když sociálně demokratický ministr financí zvýší daň z přidané hodnoty a zároveň sníží korporátní daň většina voličů to prohlásí za nespravedlivé a skandální. A nepomůže když ten minstr řekne: „Já vím, že je to unfér, ale chci dostat do země investice, aby nestoupala nezaměstnanost.“ Na to totiž voliči řeknou: „Ale proč jsme pro vás hlasovali?“ Prostě když tohle udělá sociálně demokratický ministr, začnou se voliči ptát: „K čemu vás tam máme, když děláte to samé, co pravicová vláda?“ Také proto máme dnes tak málo sociálně demokratických vlád v Evropě.
Nemáme tedy čas na nějaké klidné posezení po relativně úspěšných posledních volbách v Česku. Vůbec nemáme vystaráno. Stalo se mi, že předevčírem mě tady v Praze zastavil na ulici jakýsi mladý člověk a ptal se mě: „Jak to, že vám sociálním demokratům nevadí, že na tom zítra budeme stejně jako Řekové? Vy pořád chcete platit a udržovat ten bumbrlíčkový stát, platit všechny podpory, zadlužujete nás a my mladí budeme bez penzí!“
Takže jak vidíte, na ulici se nevypráví příběh o chamtivých bankéřích a finančních derivátech, které způsobily finanční bublinu a ekonomickou krizi, ale úplně jiný příběh, který je zřejmě pro veřejnost působivější. A toto určitě neplatí jen pro Českou republiku. Nezdá se, že by evropská sociální demokracie dnes odpovídala na to, co se děje v Evropě a ve světě způsobem, který by veřejnost opravdu oslovil.
Takže ještě jednou děkuji těm, co přijali pozvání a jsou ochotni nám pomoci odpovědět na otázku, co budeme dnes a zítra v Evropě dělat. Prosím Petra Druláka jako prvního.

Doc. Ing. Petr Drulák, Ph.D.
Děkuji za pozvání. Naváži na některé věci, které jste zmiňoval. Česká sociální demokracie se profilovala jako proevropská. To bylo klíčové. Jakožto levicová strana byla v 90. letech nutně podezřelá. To, že se přihlásila k EU, ji jasně oddělilo od komunistické levice. Byl to zásadní krok. Nicméně krok, který asi stranu čeká dnes, je mnohem komplikovanější. Přihlásit se k Evropě bylo politicky odvážné, ale nebylo to konceptuálně náročné. Stačilo přijmout to, co říká Brusel. Sociální demokracie se hlásila k Evropě, tudíž souhlasila se vším. Mělo to svou logiku. Bylo to na místě. ČSSD prokázala důležitou schopnost - akceptovat evropská řešení. To na české politické scéně zdaleka není samozřejmé. Objevuje se otázka, do jaké míry je sociální demokracie schopná utvářet evropská řešení. Nejen je přijímat.
To je o tom obsahu. Domnívám se, že jedno z témat, které považuji za důležité, které podle mého názoru rezonuje s tradicí sociální demokracie, je určitý návrat ke kořenům. Evropská sociální demokracie vyrostla na tom, že zprostředkovávala základní kompromis mezi prací a kapitálem. Je to systém, který z tohoto hlediska nemá konkurenci, ale samozřejmě vede k nerovnostem. Dokonce k takovým, že je sebedestruktivní. Čas od času potřebuje zásah zvenčí, který umožňuje přežít. To bylo základem toho historického kompromisu, který se vytváří začátkem 20. století mezi prací a kapitálem, jehož podobou jsou sociálně tržní ekonomiky. Máme podobu ekonomik, které tento kompromis ztělesňují.
Toto téma je dnes mnohem důležitější, protože od té doby uzavření těchto paktů se kapitalismus proměnil. Je dynamický, mění se neustále. Dnes už nemůžeme mluvit o kapitalismu národním, ale o evropském a spíše o kapitalismu globálním.
Novinka je - znovu uzavřít pakt mezi prací a kapitálem, ale již ne na té mezinárodní úrovni, kde to moc nejde. Musíme snižovat přímé daně a zvyšovat nepřímé daně. Nemůžeme moc efektivně kontrolovat kapitál a stanovovat sociální standardy. Na to je svět příliš v pohybu. To znamená úroveň, na které se můžeme pokusit o něco takového, je právě úroveň evropská. A to je velký úkol a může to dát obsah evropskému snažení. Jednak dát to do podoby evropského sociálního modelu. Jeden z problémů je, že se nemůže dohodnout na to, jak je zkoordinovat. Takže to je vnitřní úkol uvnitř Evropy. Pak je vnější úkol - jak vytvořit multilaterální struktury na globální úrovni, které by něco takového mohly zajišťovat.
Pár poznámek k cestě. To je otázka pro určitou strategii. Jedna z cest je cesta určité stranické diplomacie. ČSSD je strana, která má své přirozené partnery téměř ve všech státech EU. A tyto strany řeší podobné problémy. V té chvíli se nabízí otázka, do jaké míry je česká sociální demokracie v těchto hrozbách aktivní. Do jaké míry pomáhá vytvářet společné pracovní skupiny, společné iniciativy, které by se mohly prosazovat na úrovni evropského parlamentu, na úrovních dalších. V současné EU situace nebude jednoduchá. Současná EU je rozdělená nejméně třemi liniemi. Je to pravolevá linie, kterou vidíme v EP mezi evropskou levicí a pravicí, druhá dělicí linie je, kdy se střetávají národní zájmy, třetí linie je, že na jedné straně máme komisi, na druhé straně máme Německo, Francii, VB, v dnešní Evropě vidíme, že nadnárodní instituční přístup, který byl v zájmu malých států, stále více upadá. V těchto 3 liniích se sociální demokracie musí pohybovat. Domnívám se, že cesta stranické diplomacie je jedna z cest, kterou musíme zkusit.

PhDr. Lubomír Zaorálek:
Rád bych položil otázku profesoru Jacquesovi Rupnikovi. Byl jsem nedávno ve Varšavě na jisté konferenci, kde byli zástupci různých socialistických stran. Jeden známý polský profesor ekonomie tam byl dotázán, jestli je možný a proveditelný vůči „daňovým rájům“ a regulace finančních toků na Evropské úrovni. To by bylo něco, co by si mohla evropská sociální demokracie postavit jako cíl a úkol – regulaci onoho „zdivočelého kapitalismu“. Otázka tedy zněla, jestli je to reálné a proveditelné. Onen známý profesor odpověděl po chvilce váhání: „Pokládám to za vyloučené. To narazí na zájmy národních států.“ Pak popsal proč a z jakých důvodů to jednotlivé země nepřipustí. Když je to ale nemožné, pak se ptám, k čemu tu ale sociální demokracie další léta bude?

prof. Jacques Rupnik
Zaprvé děkuji za pozvání. Hned za těžkou otázku, jestli se to povede, krátká odpověď, jestli se to nepovede, musíme tuto schůzi uzavřít a vlastně není o čem diskutovat. Naše šance jako občanů Evropy a ve vašem případě sociální demokracie, že se o to musíme snažit. A máme pro to jisté předpoklady, protože evropská demokracie, pokud něco je, je to právě pokus o regulaci trhu. Evropa je normativní projekt. To je společenství zemí, které sdílejí nejen společné hodnoty, ale také normy, pravidla, od začátku tam byla myšlenka organizace toho trhu, nejen odbourávání překážek volnému trhu.
Ne, jsou to také určitá pravidla pro férovou soutěž v rámci EU, a případně ve vymezení EU vůči jiným světovým hráčům. Takže vlastně EU má 2 pilíře, které jsou ohroženy dnešní krizí. To je problém deregulace. Z 80. let se to stalo prioritou, po r. 89 se to přeneslo na triumf obecný, tržní, globalizace, deregulace. Znáte tu tehdejší mantru, říkalo se tomu washingtonský konsensus, privatizace, deregulace atd.
Čili tohle EU má aspoň tuhle vlastnost, regulace trhu. Druhá zásada byla, že EU sdílí jakýsi konsensus sociálně tržního hospodářství. To tam bylo od začátku. To byl konsensus sdílený občanskými i křesťanskými demokraty. Je zajímavé si položit otázku, jak v dnešní krizi může EU obstát, když tyto 2 principy jsou ohroženy?
Váš polský kolega řekl, že nemáme šanci. Já bych řekl, že nemáme šanci jako národní státy. Nikdo z nás nemá absolutně žádnou šanci ovlivnit regulaci globálních trhů. Bude schůze G20, ale tam tu váhu nebudou mít jednotlivé evropské státy, tam Evropa může něco prosadit, jestli bude schopná vytvořit svůj konsensus, svůj princip, a hájit určité evropské přístupy k organizaci globalizovaného trhu, případně řešení dnešní světové finanční a hospodářské krize. Já bych řekl spíš, to je pravý opak toho, co naznačil váš polský kolega, nejen že máme šanci, ale máme absolutní nutnost, povinnost aspoň na tomhle se dohodnout. Je řada věcí, na kterých se nedohodneme. Třeba regulace bankovnictví je choulostivé téma. Ano, každý má svoje výjimky, partikulární zájmy, ale tohle bych řekl, ta myšlenka, že potřebujeme regulaci trhu, vlastně dnes v poslední krizi to pochopili všichni.
Mýtus seberegulace finančních trhů zkrachoval tvrdě v září 2008 na Wall Street. Nikdo nemůže dnes tvrdit, že seberegulace... Tohle je hodina Evropy - Hour of Europe. Tady je příležitost pro Evropu říct, my jsme od začátku razili myšlenku, že globalizovaný trh musí být trh regulovaný.
Pak je druhá dimenze - jak reagovat na ohrožení toho druhého pilíře? Měli jsme jakýsi konsensus o sociálně tržním hospodářství. Všechny naše státy EU, poválečné, budovaly jakousi formou sociální stát nebo sociálně orientovaný stát. To bylo naše společné dědictví. Není to společné dědictví EU jako takové. Ta jsou omezená. Vladimír Špidla určitě o tom může něco říct, ale to společné dědictví všech evropských států teď v krizi se tento druhý pilíř dostává do úzkých. Protože finanční krize se přenesla do krize hospodářské a ta se dnes přenesla do třetí fáze, do krize národních států. Trhy, které byly zachráněny intervencí států, tyto samé trhy se dnes mstí tím, že tyto státy chytnou za hrdlo a hrozí jim, že jim nebudou dál půjčovat. Vy jste se zadlužili, ale proč, abychom vás zachránili.
Čili, ano, v dnešní fázi, kdy se útočí na státy, nejen na jednotlivé banky, ale třeba řecký případ, to se stalo klíčovým momentem, který, to je velice zajímavé, pomohl všude, ale to není jen v ČR, všude posílil ty politické síly, které udělaly z redukce deficitu svoji prioritu. Najednou se začalo strašit a zredukovala se politika na účetnictví. A jakmile jsme v této fázi, tak sociálně tržní hospodářství je ohroženo, máte pravdu, že sociálně demokratické strany v kontextu evropském ztrácejí na síle. I když já bych tohle nedramatizoval, to jsou psychické věci. To jsme viděli často situace v Evropě, kdy vlády EU byly sociálně demokratické, a pravice si stěžovala, EU je socialistický podnik. Teď to vypadá naruby. Ale to jsou cyklické věci, to se obrátí. Spíš bych viděl zásadní otázku, jaký prostor zůstává pro sociálně demokratický projekt. Tudíž sociální dimenzi tržní ekonomiky v kontextu globalizovaného trhu a tlaku trhu na státy. Pokud jde o pečovatelský stát, pokud útok se vede na ty státy, co může EU v tomto dělat?
A tím už budu končit, ale máte pak dvě možnosti: Buď pesimistický scénář - každý stát začne pracovat za sebe, začnou si vzájemně konkurovat. Některé evropské země s tím začaly dávno, s tou rovnou daní atd. To vše můžeme vidět, jak odstředivé síly budou pracovat a ohrozí to dlouhodobě i euro. Jestli euro samotné bude ohroženo, tak myslím už bych viděl to velice pesimisticky budoucnost unie. Nebo je tam druhá možnost - že v krizi většinou hledáme řešení, na které bychom za "normální" situace si možná netroufli. A dnes je celkem jasné, že když už jsme založili Evropský měnový fond, ta pojistka, která má fungovat pro Řecko atd., čili když máme tento fond a víme, že pokud se dohodneme na tom, že musíme jít o krok dál, nejen mít společnou měnu, ale vyvést všechny závěry z toho, co společná měna znamená. Zjištění, že to není jen řešení ekonomické, ale že to je i politický pakt. To se pak bude týkat všech politik. Budou tomu říkat plíživý federalismus, je mi úplně jedno, jak to nazvete, ale to by bylo druhé řešení, kdy by Evropa naopak z této krize vyšla jako silnější aktér, nejen ekonomicky schopná odolat krizi, ale tím pádem se projevit na mezinárodní scéně jako silný hráč. Protože to, co vidíme, je, že nejen trhy ohrožují evropský model, ale Evropa jako mezinárodní aktér se stává hráčem druhého řádu v kontextu, kdy nastupují nové mocnosti. Čili tady jde o hodně. Jde o náš model, o samotné principy EU, ale taky jde o to, jakým hráčem bude EU v 21. století.

PhDr. Lubomír Zaorálek:
Vladimír Špidla byl evropských komisařem v době, kdy se schválením Lisabonské smlouvy završila institucionální reforma Evropské unie. Dnes se ale ozývá kritika, že Lisabonská smlouva a celá reforma EU se prováděla v době před hospodářskou krizí. Byla to podpora Evropské unie víceméně jako neoliberálního projektu. Nikdo nezvedl otázku regulace finančních trhů. Máme Evropskou centrální banku, která má nezávislost, jež jí může každý závidět. Už Jacques Delors kritizoval Lisabonskou smlouvu, že vůbec neposílila hospodářskou integraci. Delors mnohokrát opakoval, že koncept společné měny předpokládá také společnou hospodářskou politiku, pokud něco takového chybí, může být pro nás první krize osudová. Realita mu v lecčems dala za pravdu. Dnes nám potřebné nástroje chybí a dokonce to vypadá, že se uvažuje o znovuotevření evropských smluv. Nezanedbali jsme tedy něco?

PhDr. Vladimír Špidla:
Myslím si, že Lisabonská smlouva je krok dopředu, ale není to žádné zásadní řešení, protože myslím si, že je to posun k takové, my jsme trochu posedlí českým chiliasmem, kdy očekáváme, že se zítra, pozítří otevřou nebesa a teď už to opravdu bude dobrý. To se nikdy nemůže stát. Koncept už vlastně od začátku Unie byl koncept jednotlivých kroků, krok za krokem, nikoli koncept zásadních zlomů, protože tak zásadní koncept jako je EU to není schopen vydržet. V tomto směru je Lisabonská smlouva krok kupředu a z hlediska evropského sociálního modelu je to krok, protože Evropská sociální charta se stala částí primárního práva, z toho plyne, že sociální práva se stala součástí normálního práva. Ten stav, kdy sociální práva byla podřízená a když došlo k situaci tvrdé na tvrdé, tak se soudilo podle smluv, a tam právo mělo svou převahu a od něj se vyvozovala veškerá interpretace, tato věc se změnila. Lisabonská smlouva neopustila základní koncept EU, což je koncept pokroku. Unie je formulována jako unie pro pokrok, což je velmi důležité, protože v tom evropském pojetí je představa, že pohyb má s sebou nést i sociální pokrok. To je základ evropského modelu. V diskusi zaznělo, zda jich je víc, nebo ne, podle mě je jeden základní, technické realizace se odehrávají na základě národních tradic v různých variantách. Abych to odůvodnil. Ten evropský model je založen na sociálně tržním hospodářství, což je princip, že ekonomický pohyb má přinášet sociální pokrok, je to neoddělitelné a to je náš politický cíl, to je jedna věc. Další jeho koncept je, že existují sociální práva, která jsou kryta univerzálními systémy sociální ochrany, tzn. univerzálně působící důchodová ochrana. Technické provedení je různé, pojišťovací systém odvozený v středoevropské tradici od česko-rakouského. Ten základní důvod, univerzální pokrytí, je ve všech systémech. Další znak konstitutivní je význam sociálního dialogu. To znamená význam kolektivní akce a představ, že sociální partneři ve svém vyjednávání a své akci do určité míry spravují oblasti, které se jich týkají, tzn. svoboda asociace a kolektivní akce.
Další univerzální princip, který platí ve všech státech a teď, jakým způsobem je moderován sociální dialog, to je zase rozdílné, jakou má konkrétní váhu je rozdílné, ale principiálně je to konstitutivní prvek. Poslední konstitutivní prvek je, že Evropa neakceptuje chudobu. Není v boji s ní úplně úspěšná, ale neakceptuje ji jako princip. Vždy je snaha evropské politické akce nějakým způsobem otevřít cestu z chudoby ven, podpořit lidi v jejich situaci. Poslední univerzální princip je vzdělání, tzn. opět koncepce, že lidé mají mít možnost rozvinout naplno svůj lidský kapitál bez ohledu na to, z jakých sociálních struktur pocházejí, jaké byly jejich rodinné anamnézy. Samozřejmě tyto cíle se realizují různými způsoby a s různou dokonalostí. Existuje po mém soudu určitý metamodel, který je společný všem evropským zemím, ale potom samozřejmě existuje celá řada jednotlivých rozhodnutí a cest, kterými ty státy jdou společným směrem. Poslední poznámka je, že je v zájmu ČR posilovat ty komunitární prvky, tzn. evropské prvky, a oslabovat, pokud to jenom jde, prvky mezivládní. Protože v okamžiku, kdy jde tělo na tělo, když se to počítá mezivládně, tak ČR je 8x slabší, pokud jde o počet obyvatel, než SRN a zhruba 16x má menší váhu, než je ekonomika SRN. V tom okamžiku, když připustíte, aby se to počítalo vahou, rovnováhy sil, tak se samozřejmě dostáváme do naprosto nevýhodné situace, kterou nejsme schopni zvládnout žádným způsobem. Máme-li mít kontrolu nad svým osudem, tuto kontrolu jsme schopni získat prostřednictvím kontroly a vlivu v EU. Pokud na tuto myšlenku rezignujeme, rezignujeme na kontrolu svého vlastního osudu.

PhDr. Lubomír Zaorálek:
Vladimír Špidla tedy jasně nesouhlasí s tím, že by EU byla pouze neoliberální projekt a dokonce je přesvědčen, že máme nástroje, jak dnešní situaci zvládnout. Souhlasí s tím Václav Bělohradský? Nedávno jste napsal, že vás EU zklamala.

Prof. PhDr. Václav Bělohradský:
Já bych se pokusil nejdřív o jakousi diagnózu té situace. V roce 2001 Ústav pro mezinárodní vztahy, jehož je ředitelem Petr Drulák, vydal knížku, kde anticipoval ty slabiny Evropy, a to je především nedostatečná koordinace zahraniční politiky, ale především nedostatečný konsensus veřejnosti s procesem integrace. Kdyby byla referenda jak o euru, tak rozšiřování, tak by neprošla a současně důležitý bod - nedostatečná odpověď na globalizaci. Velmi ambivalentní postoj ke globalizaci, která se bere jako nutnost, hlavní interpretace je, že si nemůžeme dovolit sociální stát. Pointa té knížečky byla teze, že Evropa nemá svůj demos, ale má svůj telos. Nemá tedy svůj lid, ale má svůj cíl. A nesporně ta cílevědomost EU vyzařovala po celá léta, co já jsem působil v Evropě. Řekl bych to vyzařování Evropy, že má svůj cíl, sjednocení Evropy po všech zkušenostech. Ta cílevědomost byla někdy tak silná, že vedla k tomu, že se uskutečňovaly cíle na úkor souhlasu veřejnosti. Dokonce jsem někdy, nic ve zlém, to interpretoval v podstatě jako adoptování marxistické doktríny nadstavby a základny. Změníme základnu a nadstavba se přizpůsobí. Dokonce můj přítel byl vyslancem EU, vzpomínám si, mladá německá ekonomka, když jsem mluvil, že o euru není dostatek konsensu, tak říkala no co, se přizpůsobí. Tato představa kolektivní mentality není technokratický předsudek, který mnoho evropských komisařů, lidí v evropských strukturách má, ale je to výraz té cílevědomosti. Máme cíl, nemáme demos. Musíme uskutečňovat cíl a demos nějak vznikne. Ta situace je o to horší, že nemáme ani ten telos. Ani ten cíl. Ta cílevědomost evropská se prudce oslabila. Vidíte to v ČR, ale i v Itálii například, v samotném Německu jsou velmi silné protievropské proudy. V Rakousku. Toto je naše situace dnes. Takže ta soc. dem. musí především přispět k obnovení rovnováhy mezi demos a telos, lidem a cílem, jak si unést ten šok, který vznikne v okamžiku, kdy budeme stabilně podrobovat referendům evropská rozhodnutí. Je třeba bojovat o konsensus veřejnosti, i když víme, že dojde k mnoha krokům zpět, protože v referendu se mnoho věcí odmítne. To je ten základní problém.
Na závěr bych chtěl varovat do jisté míry soc. dem. prohrává volby a určitý typ levice dnes prohrává volby, ale proč to tak je. Kolega Špidla velmi přesně definoval něco, co bychom mohli nazvat náš kulturní, kulturně politický profil. Chudoba, vzdělání, tolerance, jistá normativní struktura, vztah centra a periferie. To je náš historický profil, takhle Evropa vznikla, mnoho proudů od křesťanství až po sociálně různé ..., ale jak jsme ten profil získali? Získali jsme ho proto, že k naší identitě patřil jistý hněv, abych tak řekl, nad tím, že umírají lidé chudobou. Nad tím, že církev utlačuje pomocí státu, že je na světě ignorance, nevzdělání. Vzpomeňte si, jak plamenně jinak suchý profesor Masaryk hovořil o tomto. Ostatně v Masarykově dělnické akademii bylo toto poselství zabudováno. Byl to hněv morálně inspirován, který se konsolidoval, stal se institucí a politickým programem. Byly to velké vlny hněvu, který nebyly marné, jistým způsobem se zformovaly, to je velká zásluha soc. dem., že dokázala uvnitř demokracie udržet obsah morální toho hněvu. Globalizace dnes naplnila Evropu jiným typem hněvu. Je to hněv a strach z polského instalatéra, z imigranta, je to strach z delokace průmyslu, takže nedávno Fiat uspořádal soutěž mezi dělníky, kdo se zřekne více práv, tak dostane továrnu. Pak jsou nové formy strachu a nenávisti třeba z multikulturalismu, z islámských různých ... zákazy a strach z toho.
Současně problém veřejného školství. Ta obrovská krize veřejného školství, univerzit. Zas to generuje strach. Mně zůstaly takové dva momenty z amerických voleb před očima jako něco příšerného. První byl nápis, takový plakát, nesli to, tam bylo napsáno National Socialism, pod tím byl Hitler. Pak byl Marxist Socialism, pod tím byl Lenin a pak byl Muslim Socialism, pod tím byl Obama. O kus dál šla stařenka s kloboučkem, jako má anglická královna, a měla nápis Obama back to free enterprise. To je naprosto iracionální, nesmyslný stav veřejného mínění. Nezaměstnanost vyvolala jistý typ zoufalství. Problémem je, že levice s tímto typem hněvu neumí pracovat. S tím umí pracovat fašizující, rasistické strany, lokálně silné strany. Ve Vídni nevyhrála strana, na kterou bychom mohli být hrdí.
Nebo nenávist k establishmentu, ke korupci. Problém je, jak se má soc. dem. zachovat. Levice, liberální demokratická levice, jak se k tomu má zachovat, má ten hněv lapat populistickýma opatřeními a zapracovávat, má kolaborovat s nějakým dokonce rasistickým podvědomím, anebo ne? Můj osobní problém, proč sympatizuji se soc. dem. v Evropě, je především tento - vidím v soc. dem. největší sílu, která je schopna odolat pokušení tento hněv zneužívat a získávat souhlas krátkodobý pomocí hesel establishment, Židi, imigranti, nepřátelé, líní státní zaměstnanci, zneuživatelé dávek ... ten hněv je nějak oprávněn, samozřejmě, ta globalizace ekonomická má mnoho vlivů. Jeden z hlavních zdrojů nepokoje a zoufalství je pokles kvality práce. Ta flexibilita, na flexibilitu se reaguje, např. jeden z největších amerických sociologů nazval svou knihu Coruption of character. Všechny tyto zdroje, nazval bych tento hněv "tekutý hněv", to není ten velký historický hněv, jehož jsme součástí, jako lidé, kteří četli Zolu, Sirény, ať už četli cokoli. Tento tekutý hněv jaksi zaskočil strany, jako je soc. dem. či strany liberální, proto ten úspěch podivných stran, které se vynořily a umí tento hněv lapat a proměňovat ho v jakýsi ... snad se nikdo neurazí, že strany, jako TOP09 nebo Věci veřejné, VV je v jistém argumentu korupce - lapá krátkodobý hněv.

PhDr. Lubomír Zaorálek:
Když mluvíte o těch demokratických procedurách… Vzpomínám si, že když se schvalovala „Ústavní smlouva“ dorazil jsem tehdy do německého Bundestagu a mluvil s tamními poslanci. Řekl jsem tehdy, že bych souhlasil i s referendem v České republice a že bych se ho nebál. Úplně se vyděsili: „Vy to snad chcete potopit.“ Na to jsem jim řekl, že samozřejmě že ne, ale bylo by správné získat veřejnost pro takový zásadní dokument. Přece nemůže budovat Evropskou unii jako nějaké „spiknutí elit“. Dodnes si pamatuji, co mi na to odpověděl jeden německý poslanec: „Ale vždyť to přece samozřejmě od začátku je a vždy bylo spiknutí intelektuálních a politických elit. A kdyby se nedohodl Adenauer s De Gaullem nad hlavami obou národů, tak jsme se tu nenáviděli a mordovali dodnes.“ Tehdy mě napadlo, možná to tak bylo. Ale ta doba už skončila. Teď je nová situace. A pokud do toho veřejnost nezatáhneme, tak dojedeme na ten „tekutý hněv“, jak to nazval Václav Bělohradský.

PhDr. Vladimír Špidla:
Myslím si, že debata ukazuje problém, který bych se pokusil demonstrovat na francouzských dějinách. Dějiny EU se v tom do určité míry dají přiblížit. Francie vznikla na základě jistě ne referend, ale na základě určité mystické sankce moci, to znamená moc pocházela od Boha, ta moc opravňovala mocenskou elitu, aby něco nějak organizovala. V okamžiku, kdy se tato základní sankce vyčerpala, tak nebohý Ludvík XVI. se pokusil nahradit tuto legitimitu hlasem lidu. To je citlivý moment, kdy to nezvládl. Nepodařilo se mu to a následovala krize, která trvala zhruba 100 let, poté se systém stabilizoval. EU prochází podobným vývojem. Ona tu mystickou sankci získala z 2. světové války. Protože ta válka byla taková a překročilo se všechno, že dávala transcendentální odůvodnění čemukoli, co jste mohli odůvodnit jako metodu, jak se tomu napříště vyhnout. Ale to působilo neuvěřitelně silně pro ty, kdo válku zažili. To působilo silně ještě na mě, to znamená na generaci, která se narodila těsně po válce a válka byla přítomná v přímé rodinné tradici, ale přestává to fungovat dál. Čili my jsme teď v situaci přechodu legitimity, té základní sankce. A my se budeme muset obracet k lidu, to je ta fáze, která je před námi. Ale je to fáze velmi citlivá.

Prof. PhDr. Václav Bělohradský:
Velmi sympatizuji s vaší politikou, ale takhle to teda nebylo z těch francouzských dějin. Ta francouzská revoluce a rozbory ukazují jasně, že důvodem revoluce byla právě ta přílišná centralizace. To, že se ta rozhodovací oligarchie soustředila do francouzského centralismu. Oni nebyli schopni udržet normativní jistotu v celé zemi. Šlechtici se velice arbitrárně chovali vůči sedlákům. V Anglii se to nestalo, protože tam byla silná struktura země. Proč se to zhroutilo? Protože ten režim byl opravdu příliš centralizovaný. Mezi ním a tou zemí nebylo nic. Anglická revoluce, která tomu předcházela, tam byl problém katolíků. Naopak bych řekl, že Evropa je ohrožena tím, že vypadá jako ten centralizovaný režim těch různých Ludvíků.

PhDr. Lubomír Zaorálek:
My tady moc mluvíme Jacquesovi Rupnikovi do jeho Francie. Raději bych se ho na tu Francii zeptal. Francie by možná ráda omezila vliv nových členů EU. A možná by ráda posilovala způsob rozhodování, ve kterém zásadní věci se rozhodnout mezi největšími státy nebo dokonce výhradně v německo-francouzském tandemu. Zvlášť ve vyhrocených situacích se to v poslední době děje stále častěji. Co tedy můžeme pane Rupniku od Francie do budoucna čekat?

prof. Jacques Rupnik:
Jednak Francie má teď myslím zvláštní rozčarování z EU, ale to není jen dnešní krizí, to vzniká už delší dobu. Teď se to možná projevuje otevřeněji. Jak to vysvětlit? Víte, když něco vymyslíte - a EU po válce vymysleli Francouzi a němečtí partneři, v podstatě to brali jako svůj projekt - to byli ti, co vymysleli ten původní plán. To jen připomínám, protože tam vznikl zvláštní vlastnický reflex, že my jsme něco vymysleli, je to tak úspěšné, že do toho všichni chtějí vstoupit. Všichni na to nadávají, ale chtějí tam být. Ježišmarjá, já tam musím absolutně být. Ale zároveň bude kritizovat ty, co to vymysleli, Francouze a Němce, ty původní zakladatele. Nesnažím se tím něco odůvodnit, jen se snažím vysvětlit, odkud to přichází. Něco vymyslíte, najednou, těžko říct, kdy přesně se to stalo, někdy v 90. letech, nebo po rozšíření, ta představa, ano, už nepoznáváte to svoje stvoření. Můžete jim říct, jste hloupí, musíte se adaptovat na nový svět, nepochopili jste nové podmínky. To vše je pravda, jen se to snažím vysvětlit. Potom se na tom určitě podepsal ten kontext, ve kterém se odehrálo rozšíření unie. Irácká válka, Rumsfeldovo rozdělení, novou - starou Evropu, způsob, jak se v tom Evropa angažovala, nehorázná Chiracova slova. Čili tam se něco vyhrotilo, rozčarování se krystalizovalo. Takže tam byla jakási souvislost mezi rozšiřováním a tím francouzským rozčarováním z EU. A to se podepsalo i na tom referendu, určitě, do jisté míry. Protože právě se identifikovala demontáž sociálního státu s rozšiřováním EU. Kdo to chce? Kdo na to nejvíc tlačí? Periferie, staré země jsou postaveny na rýnském modelu sociálního státu. To je knížka kapitalismu - ty dva modely - periferie Evropy - Británie, východní Evropa, Španělsko - vsadily právě na tu liberální demontáž, fiskální konkurenci. Čili najednou ty dvě věci se nějak spojily, rozčarování z Evropy, už nepoznáváme to svoje dítě. Najednou je nás tolik, už se vůbec neznáme. Do toho přijde stará a nová Evropa. A rozšíření Evropy znamená demontáž. A pak vám ještě noví členové řeknou, víte co, nás teď přišlo tucet, ale ještě přijde tucet dalších, až na Kavkaz atd. Nejhorlivější zastánci nového rozšíření. Řeknete, víte, teď je nás 30, ale bude nás 45. Bude to ještě lepší, chápete, že ten sociální model bude ještě udržitelnější v tomto kontextu. Úmyslně karikuji. Ale tahle 3 měřítka - válka v Iráku, trh a sociální dimenze a rozšiřování donekonečna, Evropa bez hranic, Evropa bez bariér, bez regulace? Pamatujte, že české předsednictví mělo Evropu bez bariér, premiér Topolánek měl velký projev a říkal, naším předsednictvím bude deregulace v Evropě. A my jsme mistři v tomto oboru. Topolánek, v době, kdy se hroutil deregulovaný systém, vyhlásil jako heslo pro české předsednictví, že budeme ještě víc deregulovat. Když tohle vidíte, tak to původní rozčarování nebo nejistota se najednou v tomhle krystalizovala. A teď jak z toho ven?
Sarkozy aspoň na začátku chtěl se zbavit tohoto syndromu. On pochopil, že Francie se podepsala na krachu evropské ústavy, že má tudíž odpovědnost něco s tím udělat. Jestli si vzpomenete, on v prvním období všechny přesvědčoval, že musí něco udělat s Kaczynským, aby to přijal, byl to především Sarkozy tehdy. Takže tam byla snaha něco napravit, nějak se otevřít novým členským zemím. On jel do Maďarska, řekl, tady pamatuji na rodinné kořeny, jel do Polska, řekl, hned zruším všechna omezení na volný pohyb pracovních sil. Pak byl v Praze, udělal oběd s premiéry V4, aby jim vysvětlil, jak budou spolupracovat ve francouzském předsednictví. Skončilo to jako katastrofa, ale nějaká snaha tu byla to napravit. V dnešní situaci to rozčarování pokračuje, ale ne už jen ve vztahu k rozšířené unii, je to ve vztahu k tomu, co ta unie vůbec je? Lisabonská smlouva měla vytvořit jakousi evropskou zahraniční politiku. Nikdo žádnou neviděl. Taky proto, že instituce nemůže vytvořit politiku. Musíte mít nejdřív politiku, ale instituce sama žádnou politiku nevytvoří. Máme teď situaci v krizi, kdy to francouzsko-německé, to původní, kde to začalo, teď se v krizi dostáváme znovu k tomu původnímu, kdyby došlo k selhání ve vztahu těchto dvou, tak - to je aspoň můj dojem - celý projekt neříkám zkolabuje ze dne na den, ale zredukuje se na zónu volného trhu.
Myslím si skutečně, že francouzsko-německé kompromisy, které jsou negativně vnímány venku, chápu proč, samozřejmě každý si jiný řekne, proč bych měl tyhle dva nechat rozhodovat? Oni si na nějaké schůzi něco domluví. Má to hodně neblahých jevů. Tudíž do společné, já jsem zastáncem komunitární politiky, nejsem zastáncem přesunu pravomocí na národní státy, ale když ta politika nefunguje, tak v poslední instanci se to scvrkne na tyto hlavní hráče. A buď tedy, co s tím můžete dělat? Euro buď přežije v nějaké době, jde taky o euro. To, co se děje teď s Německem, je zajímavé. Ulriche Gero? Vydala zajímavý článek, Deutsche Bank vydala studii, že zahraniční obchod Německa se posouvá, bude více obchodovat s Čínou než s evropskými partnery. Přesun německých zájmů mimo Evropu je důležitý. Rozhodnutí Nejvyššího německého soudu ohledně Evropské ústavy - konec s pokračováním evropské integrace. Je to nová generace, která není spjatá s poválečným původním projektem a navíc kancléřka, která přichází z východního Německa, která to neprožila, není součástí původního poválečného paktu. Je tu celá řada důvodů, proč se Německo mění a je tu otazník nad německým Sonderweg a co o tom píší němečtí intelektuálové, je celá řada německých autorů, kteří s velkými rozpaky píšou, jak se v krizi Německo nechová evropsky. Takže Francie a Německo se nechovají evropsky a to mají být dva pilíře. Tím skončím, chtěl jsem jednou větou odpovědět a nakonec jsem se rozpovídal.
Nakonec bych řekl: chápu, že toto všechno je popuzuje, dráždí všechny ostatní a zvlášť menší, malé státy, zvlášť ty nové státy v Unii. Co tady rozhodují o nás bez nás Němci a Francouzi. Dovolte, chápu toto zklamání nebo popuzení. Jednu anekdotu, abych relativizoval to, co se děje.
Vyprávěl mi známý belgický právník, který byl poradce belgického premiéra. Vyprávěl mi on jako mladý poradce premiéra, byl s ním na schůzi, připravovali evropský summit, bylo jich jenom šest, všichni se znali osobně, malinký klub. Zdálo se to jako jednoduchá záležitost. Mladý horlivý technokrat říká: přijde první téma. Němci mají tenhleten zájem. Francouzi budou chtít tamto. Náš zájem pane premiére je to a to. Pak bude druhé téma, tam Italové mají tuhle prioritu. Němci toto. Francouzi ... náš zájem je prosazovat toto, nějak ohromit ty dva velké. Pak bude třetí téma, Němci to ... náš zájem... teď ho přerušil belgický premiér "mladý muži, náš zájem je, aby ta věc fungovala".
Ano, nás to může někdy dráždit, že ti se dohodnou, ale pokud ti se nedohodnou, ti dva hlavní hráči, tak my jsme nikde, není o čem diskutovat, nikdo se nebude ptát na názor Estonska, Slovinska ....

PhDr. Lubomír Zaorálek:
Václav Bělohradský si přeje tohle hned komentovat.

Prof. PhDr. Václav Bělohradský
Dostali jsme se k něčemu zásadnímu. Jacques tady vysvětlil ty mentality evropské, velké státy, referenční body ... proč tak dobře fungovala Evropa, která se tenkrát jmenovala Evropské společenství. Protože zde byly čtyři velké komplementární zájem. Německo - po válce nemohli být němci nacionalisti. Takže to evropanství, to byl funkční substitut nacionalismu. Oni byli Evropané a využívali to evropské ... Helmut Kohl o tom mluvil, pro mou generaci je důležité být Evropan, nemohl být německý nacionalista. Pak tu byla Francie. Ta chtěla být velmocí, ale už na to neměla. To tenkrát vychází ta kniha, jak se jmenuje ta velká ... jak se jmenoval ten ministr, co chtěl soutěžit s USA? Schreiber napsal, jak se musíme sjednotit. Francie v celé Evropě viděla nástroj, podmínku, jak hrát tu roli, uznávali jsme, že Francie je ten politický aktér EU. A Němci sami to přijímali. Pak tady byla Itálie, která měla velký problém. Jih a sever a komunistická strana 30 %, byl třeba pevný rámec. Ona viděla v Evropě, i komunisté s výjimkou fašistů viděli, konečně jsme v jakémsi rámu, ze kterého nevypadneme. Všichni se shodli na evropanství ...
Další zájem byly státy Beneluxu, které byly nadreprezentovány v systému - to bylo gesto, že Evropa už nechce být imperialistická. Systém skvěle fungoval. Pak se rozšířilo o Portugalsko a tyhle státy v podstatě. Velký problém byla Velká Británie, tam jistým způsobem se EU změnila, protože Velká Británie není kompatibilní úplně s EU, asi nikdy nebude, je to stát, který má jedinečnou historickou identitu, nikdy ho nejde zcela integrovat.
Španělsko, co to vlastně bylo rozšíření o Španělsko a Portugalsko? To byl první pokus o přechod od totalitarismu k demokracii. Obrovskou roli hrála Evropa, že ano, exportuje, to jsou ty vlny, o kterých mluví Huntington, ta vlna od roku 74 do dneška, vlna demokracie. Nemluvím o Rakousku, které nehraje žádnou roli, tam se nic nedělo. Tato situace - skandinávské země hluboce kompatibilní a velmi korektní k normativním řádům, tato Evropa fungovala. Ale od Maastrichtu se to prudce zproblematizovalo. Integrovat postkomunistické země se nedalo v rámci těchto motivačních rámců. To, co nás drželo pohromadě, jak jsem vyprávěl, to se nedalo udržet. Postkomunistická Evropa vnesla do toho jakýsi element ... První je - náš garant jsou USA a ne Evropa, jak to představuje Vondra, my musíme být především USA. Druhá idea je ten washingtonský konsenus za každou cenu - deregulace, privatizace, to je jediná pravda. Plus zatřetí, v Rumunsku atd. se vytvořily ty zvláštní mafie v ekonomii, které to zkomplikovaly. Zde jsem se přiblížil, kde Jacques začal. Tady se to začalo lámat, problém integrace postkomunistických zemí je složitější, těch důvodů je hodně - globalizovaná ekonomie postoupila, stále méně umíme odpovědět na ty otázky, které vznikají. Toto si uvědomit je důležité.

Doc. Ing. Petr Drulák, Ph.D.
Profesor se domnívám dotkl jedné z nejproblematičtějších stránek současné evropské integrace, to je podkopávání a oslabování institucí. Je to velký problém, nelze to brát jenom tak, když ta unijní cesta nefunguje, že se dohodnou ty dva velké státy, jinak to nejde. Ty dva velké státy dělají vše pro to, aby ty instituce nefungovaly. Jsme svědkem vývoje, kdy na papíře, třeba Lisabonské smlouvě, získávají instituce nové pravomoci, ale v politické praxi dělají státy vše pro podkopání pravomocí. Například evropská služba vnější akce - to má být základ evropské diplomacie a je to velmi ambiciózní projekt, který má podle mě svůj smysl a když se podíváte na způsob, kterým se zvolila osoba odpovědná za tuto službu, tak hrálo hlavní roli, aby to nebyl někdo, kdo by byl schopen skutečně uskutečnit politicky to, co je ve smlouvě napsáno. Úmyslně byla vybrána osoba bez diplomatických zkušeností a politicky s nulovou vahou, na tom se podíleli všichni. Nejenom takové to obvyklé vysvětlení, že Gordon Brown to vnutil ostatním, ale samozřejmě Francie a Německo toto schválily. Toto je skutečně velký problém z pozice Česka, je jedno, ať už z levicového či pravicového pohledu, ale z toho, že je to malý stát, jak říkal pan Špidla, má zájem na fungování institucí. To, co nám nabízí EU, je nejen regulace, ale i regulace evropské politiky. A alternativou k tomu je politika neregulovaná z 19. století, koncept velmocí, kde názor státu, jako je Česko, nikoho nezajímá. Nejen, že nás nevyslyší, ani nebudeme přizváni k tomu stolu. To není jenom Mnichov, to je základní pravidlo mezinárodní politiky, rozhodují ti velcí, malým se pak řekne o jejich rozhodnutí. Evropská integrace toto změnila. Když vidíme poslední tendence, když se jedná s Ruskem, tak se Merkelová se Sarkosym sejde ve Francii a nepřizve Ashtonovou, to jsou skandály, kterým je třeba čelit. Trochu nesouhlasím s Václavem, co se týče integrace postkomunistických států do EU. Samozřejmě ony přinesly nové věci, ale neřekl bych, že nějakým zásadním způsobem podkopaly schopnost rozhodovat. Ta diverzita tam byla, když se mluví o staré a nové Evropě, tak na straně nové Evropy, která prosazovala válku v Iráku, byla tam VB, Španělsko, Itálie, Portugalsko, tzn. členské státy neměly svoji pozici, ve které přicházely do EU. Neexistuje jediná otázka v evropské politice, kde byste mohli říct toto je pozice starých, toto je pozice nových členských států. Vždy to jde napříč. Některé dělicí linie v EU mohou být zesíleny členskými státy, ale byly tam už před tím vstupem.

PhDr. Vladimír Špidla:
Člověk, kterého si vážím, řekl, že než se stabilizuje judikatura, tak to trvá 10 - 15 let. My nemůžeme předpokládat, že se provoz podle Lisabonské smlouvy stabilizuje v měsících, nýbrž je to věc několika let. Ale každé rozhodnutí je podstatné, bude určovat nějakou budoucí tradici. Naším zájmem je zásadně posilovat evropské instituce a oslabovat mezivládní princip. Protože jedině v rámci evropských institucí je jedna ČR a jedno Německo. Jakmile to jde tvrdě na tvrdé, jen rovnováha sil, tak jedna ČR je šestnáctina Německa. Lisabonská smlouva v sobě má dva prvky, jednak posiluje sociální dimenzi, trochu, jednak se pokouší zapojením národních parlamentů vytvářet intenzivnější legitimizaci rozhodování. Žádná smlouva nevyřešila rovnováhu, je to na nás v budoucnosti, jak se rovnováha stabilizuje. Protože tam je značný prostor pro manévr a různé varianty vývoje.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy