Lubomír Zaorálek

25. 03.

Nečas strčil hlavu do oprátky

Lubomír Zaorálek Přečteno 4265 krát

V Evropě dnes nikdo nemá zájem o rozšiřování, ani Evropské unie, ani eurozóny. Dokonce řada starších členů vzpomíná s nostalgií na doby, když členů bylo podstatně méně. Tento náladám vychází vstříc Pakt plus pro Euro, který je reakcí na hospodářskou krizi a zároveň pokusem vytvořit přesnější a přísnější pravidla hospodářského fungování. Mnozí si v Evropě myslí: čím více členů zůstane za branami a vypadne, tím lépe. Takže jaká je situace? K Paktu se v této chvíli hlásí všechny země eurozóny a dokonce se k němu hlásí dalších šest zemí, které členy eurozóny ještě nejsou, ale chtějí mít maximální vliv na to, co se bude s eurozónou dále dít.

Kdo zbývá? Britové, Švédové, Maďaři a Češi. Švédové ale zároveň slibují, že připraví co nejdříve referendum, aby se mohli k euru přidat také. Maďaři nemohou, protože mají s ekonomikou vážné problémy. O Britech nemá cenu hovořit, neboť ti jsou odjakživa zvláštní případ „skvělého osamocení“.

Proč jsme v tomto malém hloučku také my, ví ale jen Pán Bůh. Dobrovolně strkáme hlavu do oprátky, když říkáme, že o účast nestojíme. Odmítnutí České republiky vlastně nemá žádné dobré důvody. Je jen projevem zvláštně dubiózního stavu mysli a možná neschopnosti si ujasnit, co je pro Čechy, Moravany a Slezany jejich opravdový národní zájem. Jisté je, že když nechceme, tak v Evropě nikdo plakat nebude - nikomu u stolu zas tak chybět nebudeme.

Lze jen litovat, že promrháváme hlavní výhodu, kterou vstup do EU pro nás znamenal: připravujeme se o možnost plně se podílet na dalším směřování Evropské unie.

Není pravda, co říká premiér Nečas, že jsme postaveni před volbu „Ber nebo nechej ležet“ a musíme brát Pakt v podobě, kterou jsme my sami Češi nevytvořili. Samozřejmě, že jsme ji nevytvářeli. Vždyť dosud nejsme členy eurozóny. Teď nám ale bylo nabídnuto, abychom do tohoto procesu, který Paktem získává nový mocný impuls, už nyní vstoupili a do roka předložili své návrhy. Je to jako vlak, který se začíná rozjíždět a my jsme dostali nabídku už v první stanici nastoupit. Vláda odmítla. Dobrovolně se vydáváme na cestu izolace a marginalizace.

Mluvil jsem s jedním bruselským diplomatem, který mi řekl: „Já postoji Vaší země vůbec nerozumím. Dostali jste nabídku a Vy říkáte: „My sice se třemi čtvrtinami toho návrhu souhlasíme, ale zrovna teď nemáme zájem. Možná někdy příště“. Ale ta nabídka a ochota se o tom bavit je tu teď. Teď Vám říká Merkelová: je to otevřené, mluvme o tom. O jakém zítra to mluvíte? Zítra už vlak pojede a pak už se Vás třeba taky nikdo ptát nebude“.

21. 03.

Afghánistán, Irák, Libye?

Lubomír Zaorálek Přečteno 5177 krát

Vypadá to, že mezinárodní společenství není schopno pro vojenskou akci v Libyi udržet dlouho jednotnou pozici. Akce začala dříve než jsme si vyjasnili její strategickou potřebnost. Letadla létají, bomby padají a státy NATO dlouho vyjednávají a hledají, co jsou k tomu schopny společně sdělit. Příslušná rezoluce Rady bezpečnosti sice stanovila nějaký rámec a mantinely pro vojenský zásah, ale neříká, jaký je konečný strategický cíl. Čeho chceme dosáhnout? Pokud to nevíme, bude velmi těžké měřit či kontrolovat, co se nám vlastně daří v Libyi plnit a co je vlastně ten okamžik, kdy můžeme říct, že „mise je skončena“.

Právě definovat cíl se ukázalo jako největší problém v Afghánistánu i Iráku. Nestačí říct: „Bojujeme proti zlu!“ Chceme se stát v Libyi okupační silou a budovat v ní podobný protektorát, jako se o to neúspěšně pokoušíme v Afghánistánu?

Dnes víme to, že naše Evropská politika sousedství byla neúspěšná. Názornou ukázkou našeho selhání byly televizní záběry, které daly nahlédnout do trezorů včerejších vládců plných peněz, šperků a zlata. Tak končila i část naší pomoci. Přikrmovali jsme včerejší establishment a připravovali dnešní „intifádu hladových“. Série revolucí v severní Africe dává EU šanci učit se ze svých chyb a začít utvářet novou strategii a novou politiku podpory demokratičtějších režimů. Bude probíhající vojenská akce v souladu s takovým pokusem o nový začátek?

Země, které se dnes účastní vojenského zásahu v Libyi, by proto v žádném případě neměly porušovat mandát příslušné rezoluce č. 1973 Rady bezpečnosti OSN. Pokud bomby padají také na vojenské jednotky Kaddáfího a budovy velení v Tripolisu, tak tím zřejmě opravdu mandát příslušné rezoluce rozšiřují a překračují.

Nebudeme-li se chovat transparentně, můžeme víc ztratit než získat. Protože není jasné, kdo reprezentuje příští vedení země, je třeba úzce spolupracovat s Ligou arabských států. Rozhodující roli nakonec musí sehrát Libyjci samotní. My sami můžeme stěží vnést řešení do těžké situace pouhým bombardováním z nebe. Máme obtížnou pozici a nemůžeme si ji usnadňovat.

V opačném případě vznikne rychle dojem, že tato nová válečná „koalice ochotných“ vtrhla do Libye také proto, že někteří politici se potřebovali doma rehabilitovat - předvést sílu publiku ve svých zemích. Pak je tu také možnost, že zase přišel čas, kdy zbrojaři potřebují vyprázdnit sklady munice či předvést konflikt, který pomůže vytvořit prostor pro vývoj nových zbraní. V každém případě je třeba pamatovat, že máme v tomto regionu málo důvěry a nebude vůbec lehké přesvědčit obyvatele arabských zemí, že to, co nyní činíme jako členové Evropské unie či NATO, děláme v jejich zájmu a pro jejich dobro.

Není úplně jasné, v které kanceláři se rozhodlo o této vojenské akci. Nevíme přesně, v které hlavě uzrálo rozhodnutí jít do toho. Není zcela jasné ani operační velení a řízení akce. Je to jen pár dní, co Robert Gates na americké straně vyřkl slova: „Kdo chce po Afghánistánu a Iráku nás hnát do třetí války, je šílenec a měl by se jít vyšetřit.“ Přesto zanedlouho po tomto výroku začaly padat bomby.

To nejhorší, co by nás nyní mohlo potkat je, pokud by z této občanské války v Libyi se nám podařilo učinit civilizační konflikt Západu s muslimským světem. Šílené by bylo, pokud by si zodpovědní politici Západu neuvědomovali, jak chybný krok v Libyi může mít fatální důsledky pro vztahy s celým regionem. Protože nejde jen o příběh Libye, ale celkový kontext, do kterého patří také události v Jemenu, Sýrii, Bahrajnu, Saúdské Arábii a dalších zemích regionu.

Česká politika asi nemá v této krizi mnoho příležitostí se nějak výrazně předvést. Opatrná a zdrženlivá stanoviska jsou tentokrát snad opravdu na místě. Jen by bylo dobré, kdyby z této libyjské kauzy udělali Alexandr Vondra a Karel Schwarzenberg poučení i pro jiné podobné případy. Budeme čekat až nestabilní Kosovo nám také jednou podobně exploduje před očima? Budeme stále zavírat oči před pseudostátem ovládaným organizovaným zločinem a obchodem s narkotiky? V kosovské kauze jsme mohli sehrát v minulosti důstojnější roli. Nikdy není pozdě.

14. 03.

Hlas opozice není kvílení větru

Lubomír Zaorálek Přečteno 3998 krát

Nechce se mi naříkat, že se s námi jako s opozicí ve sněmovně nikdo nebaví. Nechce se mi stěžovat si, že nás musí vláda brát vážně. Je to vlastně trapné, že si musíme stěžovat k Ústavnímu soudu. Nebylo to ostatně poprvé. Podobnou stížnost jsme podali už proti Topolánkově balíčku. Tehdy Ústavní soud sice konstatoval, že způsob, jak Topolánek balíček projednal byl projevem nízké politické kultury, ale zrušit si ho netroufl.

Za Nečasovy vlády je situace ve sněmovně horší než za Topolánka. Je to velké pokušení: "Máme 118 hlasů, nemusíme se s nikým bavit." Zažili jsme to poprvé už při prvním hlasování po volbách o důvěře Nečasově vládě. Tehdy jsme poprvé diskutovali sami. Marně jsme se ptali, uváděli výhrady. Odpovědí bylo mlčení všech členů vlády. Podobně se odehrávalo i schvalování státního rozpočtu. Prostě nic není třeba vysvětlovat či obhajovat. A pokud se to někomu nelíbí, není třeba ani odpovídat. Výsledek je, že v poslední době si vláda zvykla na to, že je výhodné přicházet do sněmovny s návrhy zákonů na poslední chvíli. Pravidelně se opakuje, že se z nejrůznějších důvodů zkracují lhůty na projednávání na minimum. Dokonce každou chvíli se vláda pokouší zvládnout všechna čtení v jednom dni. Takto předložila revoluční úpravu činnosti Úřadů práce, stejně jako novelu Insolvenčního zákona a řadu dalších. Jedná se často o zásadní změny v klíčových oblastech, kde naprosto chybí odpovídající analýzy a kalkulace dopadu. Při 118 hlasech ve sněmovně si to prostě můžete usnadnit - brát opozici jen jako poštěkávající dekoraci: "Jen ať si pindají, my jsme na to zvyklí."

Dnešní rozhodnutí Ústavního soudu vlastně zabránilo už jen tomu nejhoršímu. Pokud by u Ústavního soudu vládě prošel onen balíček sociálních škrtů, jehož projednávání vláda bez důvodu neústavně zkrátila, kde dokonce u jednoho z návrhů úplně zrušila rozpravu, pak bychom nemohli vážně tvrdit, že žijeme v parlamentní demokracii a že zde platí ústava.

Podle ústavy platí, že menšina a opozice má právo se seznámit důkladně s předkládanými návrhy vlády, má právo vést o těchto návrzích rozpravu, uvést námitky a pochyby. V demokratickém zřízení nesmí vláda odpírat opozici tato práva a musí své návrhy před ní obhájit. Nedělá to jen kvůli těm jednotlivým vystupujícím poslancům. Opozice reprezentuje své voliče, občany. Vystupují tu za ně. Hájí jejich zájmy a jejich názory. Respekt k opozici je respekt k občanům státu, kteří nemusí mít všichni stejný názor jako koaliční vláda.

Zaplaťpánbůh tedy aspoň za tohle dnešní rozhodnutí Ústavního soudu. V opačném případě bychom měli parlament už jenom jako fasádu, za kterou se skrývají hluboce nedemokratické postupy, kde jiný názor už nikoho nezajímá a názory menšiny jsou jen kvílení větru.

Ústavní soud rozhodl, že vláda musí znovu projednat všechny nedostatečně projednané změny v oblasti nemocenské i nemocenského pojištění, státní sociální podpory, státní politiky zaměstnanosti, rodičovského příspěvku, sociálního příspěvku, porodného, příspěvku na péči a změny plateb státních zaměstnanců. To je v této chvíli naprosto dostačující. Chceme mít prostor se ke všem těmto věcem vyjádřit. Chceme uvést argumenty a chceme, aby nám vláda na naše námitky odpověděla. Ministři se nesmí v parlamentu schovávat za jasnou vládní většinu. Musí své návrhy dokázat zdůvodnit přede všemi.

V posledních dnech jsme viděli, jak vláda s ohromující rychlostí dokázala změnit svůj do té doby zásadní názor na sjednocení daně z přidané hodnoty. Určitě by bylo proto účelné, kdyby vláda byla do budoucna ochotna si svá přesvědčení ve sněmovně důkladně připomenout a zrekapitulovat. V opačném případě můžeme zítra čelit důsledkům dnešních vládních kroků, které dnes nikdo nechce domyslet, zkalkulovat anebo o nich vůbec nechce mluvit.

11. 03.

Vládní důchodová křeč

Lubomír Zaorálek Přečteno 3637 krát

Jsme svědky stále divočejších improvizací na téma důchodové reformy a daňového systému. Vláda nám v tomto týdnu předložila změny původní dohody o DPH, které nejsou podloženy žádnou analýzou, žádnou důkladnější kalkulací. Zároveň premiér Nečas říká, že chce s reformou spojit hlasování o důvěře vládě. Tím je jasně řečeno, že vládu názor sociální demokracie nezajímá, protože ta pro vládu hlasovat samozřejmě nebude.

Pokud by názor sociální demokracie ještě přesto někoho zajímal, uvedu aspoň tohle: To, co vláda předkládá, stále neřeší základní problém. Původním smyslem penzijní reformy mělo být stabilizovat základní průběhový pilíř systému. Tato reforma naopak tento systém oslabuje a ohrožuje, protože z něho peníze vyvádí do soukromých penzijních fondů. Podle analýzy Mezinárodního měnového fondu budeme v roce 2016 znovu řešit jeho deficit.

Návrh vládní koalice především oslabuje solidaritu penzijního systému a jeho základní nespravedlnost je v tom, že jde o další přesouvání zátěže na střední a nižší vrstvy. Vyvést prostředky z průběhového systému do nově vytvářeného pilíře privátních fondů bude výhodné teprve pro osoby se mzdou nad 23 tisíc korun. O tom, co se stane s těmi, co zůstanou v základním systému, a o jejich důchodech se moc nemluví.

Protože v průběhovém pilíři vznikne díra, je třeba ji něčím zalepit. K tomu má posloužit sjednocení daně z přidané hodnoty. Takové řešení ale v civilizované Evropě téměř nenajdeme. (Dánsko je výjimka, ale to je jiný příběh.) Přece není možné opakovaně pouze argumentovat tím, jak je takové sjednocení administrativně jednoduché a účelné. To, že existuje nižší sazba daně pro základní potraviny, léky a knihy, má přece svůj hluboký sociální a kulturní smysl. Nad tím nelze jen tak mávnout rukou. Sjednocení DPH na vyšší úrovni, třeba na 17,5%, stejně v důsledku bude znamenat oslabování solidarity celého systému. Posílení této daně bude vinou charakteru jejího výběru opět fungovat ve prospěch bohatších na úkor vládou stíhaných středních vrstev.

Náš nesouhlas s vládní koalicí je především nesouhlasem právě s oním oslabováním solidarity. Ano, chtěli jsme se bavit o reformě penzí. Ale chtěli jsme se bavit především o tom, jak posílit a stabilizovat průběžný systém. Chtěli jsme se bavit o tom, jak posílit penzijní připojištění, ale ne na úkor průběžného systému. A od začátku odmítáme jako řešení sjednocenou DPH. Máme jinou představu. Navrhujeme progresivní daň z příjmů fyzických osob, využití zvýšení spotřebních daní (líh, hazard), zvýšení majetkových a korporátních daní.

Není pravda, že potřebujeme v této debatě spěchat. Nejsme pod tlakem času. Stálo by za to sednout ke stolu. Dohodnout se od začátku na jiné konstrukci a jiném přístupu. Přestat podléhat tlaku penzijních fondů. Současná reforma má jediné výherce: správce penzijních fondů. Měli bychom se snažit najít řešení, které bude průchodné oběma komorami parlamentu a které by i pro veřejnost bylo příkladem životaschopného politického kompromisu.

08. 03.

Krize nás nesmí rozdělit

Lubomír Zaorálek Přečteno 4106 krát

O víkendu jsem se zúčastnil konference lídrů sociálně demokratických stran států EU v Aténách. Nabízím stručný popis, co u kulatého stolu (debatovali mj. předseda PES Paul Rasmussen, eurokomisař Joaquín Almunia, rakouský kancléř Werner Faymann, řecký premiér Jorgos Papandreu, předseda německé SPD Sigmar Gabriel, šéfka francouzských socialistů Martine Aubrey, předsedkyně švédských socialistů Mona Sahlin, srbský prezident Boris Tadič) v průběhu dlouhého večera zaznělo.

Krize nás nesmí rozdělit. Musíme zabránit tomu, aby krize rozbila sociální stát a aby rozdělila Evropu. V sázce jsou principy, na kterých byla Evropská unie založena: solidarita a společný úděl. Jsme svědky toho, jak evropští konzervativci obětují tyto principy a staví státy i občany do soupeření jednoho s druhým. „Pakt konkurenceschopnosti“ navržený Sarkozym a Merkelovou je pokus institucionalizovat úsporná opatření a rozředit sociální modely. Obyčejní lidé mají platit za selhání finančních trhů. Evropa je dnes řízena stylem: My rozhodujeme, vy se obětujete. Opatření, která se navrhují, vedou ke snížení životní úrovně a oslabení středních vrstev a těch, kteří jsou už dnes slabší. Základní problém je, že všechna opatření vedou ke zvětšování nerovnosti a následné nestabilitě států i celého kontinentu.

Sociální nepokoje a boj všech proti všem sotva mohou být evropskou cestou krize. „Pakt konkurenceschopnosti“ je ve skutečnosti ohrožením budoucnosti Evropy jako silného a konkurenceschopného regionu.

Současné francouzsko-německé požadavky vedou k vytváření Evropy, v níž budou dominovat pouze ti nejsilnější. Menší státy se stanou nevýznamnými. Jejich hlas bude ignorován. Nikdy v minulosti nebyl v Evropě předložen tak vyhroceně ideologický neoliberální projekt, jehož cílem je snížit mzdy, oslabit zaměstnanost a sociální ochranu, snížit sociální standardy a úroveň veřejných služeb. Jeho účelem je zasáhnout do sociálního dialogu a suverenity jednotlivých členských států a vážně poškodit jejich sociální modely. Cílem je znevážit roli sociálních partnerů, zpochybnit právo na kolektivní vyjednávání i Chartu základních práv EU.

Sociální demokraté nemají v úmyslu zpochybnit samotný princip posílení „ekonomické vlády“ EU. Souhlasí s tím, že posílení ekonomické integrace musí být odpovědí na „dluhovou unii“. Nemůže ale podpořit způsob, kterým se to má dít. Plán, který se předkládá, je příliš zúžený a orientovaný pouze na neoliberálně chápaný princip konkurenceschopnosti.

Evropské pravicové vlády ignorují rozměr mnohostranné krize, která ohrožuje naši ekonomiku a společnost. Máme tu vážné příznaky jako měnové války, střety obchodních politik, spekulace, nedostatek transparence finančních toků. Ukazuje se, že Evropa je ve špatných rukách.

Proto sociální demokraté předkládají svoji vlastní alternativu, která je založena na solidaritě, férovosti a odpovědnosti. Zároveň je základem respekt k demokracii a odmítnutí všech forem extremismu. Naše alternativa je založena na podpoře ekonomického růstu a posílení sociální koheze. Do roku 2015 nabízíme vytvořit osm milionů nových pracovních míst. Je to jediná strategie, která může být účinná vůči současné dluhové krizi a může zajistit dlouhodobou udržitelnost veřejných financí.

A jaké jsou základní teze sociálně demokratické alternativy?

Naše ekonomiky vyžadují skutečnou evropskou růstovou ekonomiku, strategii pro koordinované investice a regulace, které učiní naši ekonomiku pohotovější, zelenější a více inklusivní. Evropský průmysl musí zvýšit inovativnost, potřebujeme zvýšit investice do vzdělání a výzkumu, zvýšit účinnost energií a zdrojů.

Je nutné dosáhnout efektivnějších veřejných výdajů, což jde i jinak než rozsáhlými plošnými škrty. Zároveň potřebujeme nové fiskální instrumenty. Evropští sociální demokraté zahájí rozsáhlou veřejnou iniciativu za prosazení daně z finančních transakcí. Tato daň je schopná generovat 200 miliard příjmů za rok. Je to spravedlivá daň, která nedopadne do života obyčejných občanů. Zajistí, že ti, kteří jsou odpovědní za finanční krizi, přispějí na oživení ekonomiky.

Je nutné zajistit nové příjmy do rozpočtů, které by vytvářely investice pro nová pracovní místa. Růst ekonomiky a nová práce zvýší také příjmy z daní a pomůže omezit vládní výdaje. Je zapotřebí připravit také nový záchranný mechanismus pro eurozónu a státy EU, který by zahrnoval instrumenty, jež by zajistily příspěvky z bankovního sektoru k pokrytí nákladů krize. Součástí širší strategie směřující k zajištění užší integrace by mělo být také vydávání tzv. eurobondů – evropských dluhopisů. K tomu by bylo nutné zvýšit také koordinaci národních hospodářských politik. Dalším zdrojem investiční politiky by měla být tzv. uhlíková daň.

Kooperace, solidarita a evropský rozpočet mají obrovský potenciál pro vytváření nových pracovních míst a růst ekonomiky. Abychom tento potenciál využili, musíme změnit pravidla fungování EU. Velké změny jsou nutné v oblasti finanční regulace. Potřebujeme jednoduchá pravidla, která ponechají prostor pro investice i protikrizové politiky. Nabízíme nový model férového hospodářského růstu, který je nejen sociálně spravedlivý, ale také ekonomicky zdravý.

03. 03.

Mají občané sponzorovat zkorumpovaný systém?

Lubomír Zaorálek Přečteno 6151 krát

ČSSD podpoří demonstrace proti penzijní reformě.

Podle analýzy Mezinárodního měnového fondu připravovaná penzijní reforma je výhodná především pro lidi s vyššími platy. Jaký smysl ale má dělat reformu pro bohaté? Jaký smysl má dělat reformu výhodnou především pro penzijní fondy? Jaký smysl má dělat reformu, která situaci většiny důchodců nakonec neřeší?

Prapůvodním smyslem penzijní reformy bylo stabilizovat první, průběhový pilíř. Analýza MMF říká, že důsledkem reformy bude jeho oslabení a neschopnost zajistit živobytí chudších penzistů. Reforma představuje radikální útok na sociální systém, přitom žádná zásadní debata se k ní nevedla. A to na ni bylo dost času.

Otázka tedy je, proč se dělá reforma právě tímto způsobem a jaký je její skutečný cíl.

Odpověď se dá najít v samotných analýzách vládní skupiny ekonomů NERV. Říká se v nich, že zásadním problémem ČR je struktura výdajů. Čísla ukazují, že český stát je obrovský investor. Na veřejné zakázky se ročně vydává 650 miliard, což nás řadí na špici zemí světa. Větší investice má jen Japonsko. Přitom výsledky nejsou vidět. Příčina je jasná: rozsáhlá korupce.

Navzdory krizi, navzdory všem řečem o škrtech ve státním rozpočtu korupční přirážky k veřejným zakázkám stále rostou. Kde získat zdroje pro toho nenasytného otesánka? Omezují se veřejné peníze, všude, kde jsou slabé odbory, tam se ubírá a šetří. Učitelé si už sami kupují křídy, policisté nemají na benzín, tak honí kriminálníky pěšky. Snížily se platy státním zaměstnancům, a stejně se narazilo na dno. Není kde brát. Proto se musí zvýšit daně. Proto dochází k největšímu zvýšení daní v novodobé historii. Získat se tak má téměř třicet miliard.

„Udržíme daně na současné úrovni,“ stojí v předvolebním programu ODS. „Nechceme zvyšovat daně,“ slibovala před volbami TOP 09. Věci veřejné v programu psaly: „Podporujeme v dlouhodobém horizontu snížení demotivujících přímých daní.“

Teď už si s tím hlavu nedělají. Zvýšit DPH je daleko nejpohodlnější cesta jak se dostat k penězům. Daleko snazší než ta, kterou slibovaly před volbami – že budou bojovat s korupcí a že ji výrazně sníží.

Kdeže loňské sněhy jsou. Kdekterý ministr se sám zapletl. Vezměme takového ministra Jankovského, který má připravit novou transparentní podobu soutěží o veřejné zakázky. Rodinná firma pana Jankovského získala v průběhu půl roku na veřejných zakázkách 230 milionů korun. A podívejte se na záznam interpelace, jak mi na položené otázky pan ministr odpovídal. Především na ty otázky, které se mu nelíbily, neodpověděl vůbec. Raději mluvil o podružnostech, na které se ho nikdo neptal. A kde bylo třeba, tam lhal anebo mlžil. Zvlášť zábavné bylo, jak od všech zmiňovaných částek z nepochopitelných důvodů odčítal DPH a tvrdil, že čísla, která uvádím, jsou nepřesná. Prostě pan ministr je vzorem transparentnosti a veřejné zakázky pod jeho dohledem nás dovedou do Senegalu.

Podobně působivý příklad boje s korupcí skýtá ministr Vondra. Kauza českého předsednictví EU a firmy ProMoPro se úspěšně zametá pod koberec pod heslem „Počkejme, co vyšetří policie.“ Ale to je nesmyslný postup. Jestli se tady šetří, kam zmizely stamiliony, tak to zřejmě nebude jen věc privátní firmy, která peníze inkasovala, ale také politiků, kteří takový postup umožnili. Prostě od komunálu až po vládu to přece funguje tak, že na jedné straně je privátní firma, která touží po veřejných zakázkách, a na druhé straně politici, kteří ji předražení zakázek umožní. Proto všude v civilizovaném světě z takových zjištění vyvozují politici odpovědnost a odcházejí. U nás je to naopak. U nás ministr Vondra přibere do svého týmu dalšího „transparentního politika“, Rudolfa Blažka, proslulého bojovníka za Opencard a obrněné vozy Hummer pro pražskou městskou policii.

Ke klidu nám v boji s korupcí nepřidává ani skutečnost, že v zaměstnaneckém poměru na ministerstvu financí zůstává bývalý náměstek a ministr obrany Martin Barták. Ministr Kalousek mu z nenapodobitelným smyslem pro humor svěřil právě boj s korupcí a teď jej hodlá držet ve funkci tak dlouho, jak to jen půjde. Je to možná proto, aby státu vrátil, co mu dluží.

O ministru Dobešovi už raději ani nemluvit. Mezi jeho četnými kauzami najdeme také veřejnou zakázku bez výběrového řízení za jeden a půl milionu korun na velmi záhadné externí odborné služby.

Ovšem jestli se páni ministři takto stavějí k boji s korupcí, není pak divu, že chtějí udržet vysoké ceny veřejných zakázek. A protože zdroje vysychají, musí se najít někdo, z koho peníze vytáhnou. Nejskvělejší způsob je právě daň z přidané hodnoty. Do té se dají zapojit občané ve velkém. A čím jste bohatší, tím vás to postihne méně.

Na tzv. K9 se vládní koalice rozhodla, že debatu ukončí a zvýšení daně bude mít bez dalších výjimek za definitivní. Nevadí, že nejsou k dispozici žádné ekonomické kalkulace, co takové zvýšení udělá. Možná to rozvrátí zdravotnictví, řada lidí nezaplatí drahé léky. Možná nebude na boj s nezaměstnaností. Možná to pěkně odskáče vzdělání a kultura. Podnikatelé protestují, že zvýšená daň je pro ně likvidační. Nevadí. Dovolíme si experiment. Těch třicet miliard se bude hodit.

Archiv článků: březen 2011