Archiv článků: listopad 2011

08. 11.

Mravní bída

Lubomír Zaorálek Přečteno 3088 krát Přidat komentář

Vážení kolegové, mě procedura nikdy nebavila. Vlastně za ta léta, co tady jsem, tak mne to vždycky otravovalo, pokud jsme se věnovali procedurálním tahanicím. Jednací řád, to pro mě byla vždycky docela nepříjemná věc. A ty tahanice mi připadaly, že jsou něco, co nepomáhá ani Sněmovně, když to sleduje veřejnost. Ale v tomto případě se do té debaty zapojuji proto, protože vlastně to, oč jde, je skutečně zásadní.

Dámy a pánové, je mi jasné, že moje edukativní snahy tady zřejmě nemají valného smyslu. Snažím se spíš proto, že je to moje povinnost. Dovolte mi ale, abych přečetl pasáž z nálezu Ústavního soudu, který se vyjadřoval ke kauzám, ve kterých jste už v minulosti porušili jednací řád, zákony a dokonce ústavu této země:

„Zástupcům parlamentní opozice musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin umožněn v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice." A když se tady mluví o těch funkcích, jedná se také o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímaná většinou. Výslovně se v nálezu Ústavního soudu mluví o právu na obstrukci. Takže tolik znovu, i když to nechcete slyšet, opakovaný nález Ústavního soudu.

Koalice se nezhlédla jen v zásadním omezení práva poslance formulovat svoje stanoviska a názory. Nejde jenom o práva poslance, jde také o očekávání veřejnosti. Veřejnost má právo očekávat, že zákony prošly řádnou parlamentní procedurou. Celá veřejnost očekává, že zákony jsou přijímány tak, že k nim všechny parlamentní strany mají možnost se ve Sněmovně řádně odpovídajícím způsobem vyjádřit. Pokud se toto nestane, tak to ohrožuje legitimitu těchto zákonů.

Postup, který jste zvolili, nemá žádnou oporu v jednacím řádu. Sloučení bodů, jak jste je provedli, je z jednacího řádu neobhajitelné. Vy jste mohli teoreticky sloučit body, které k sobě tematicky patří. Body, které se týkají zdravotnictví, jste mohli teoreticky sloučit do jednoho balíku. Mohli jste je sloučit, pokud byste získali většinu v hlasování. Mohli jste sloučit body, které se týkají sociální politiky. To znamená jednotlivé celky, které tematicky souvisí, budiž, to jste mohli prohlasovat, to by odpovídalo tomu, co je v jednacím řádu. Vy jste sloučili naprosto disparátní zákony a pak jste to zároveň spojili se zkrácením lhůty, ve které mohou poslanci vystupovat. Tím jste docílili stavu, že se poslanec může vyjadřovat, když to zjednoduším, asi jednu a půl minuty k jednomu zákonu, pokud by chtěl pokrýt ty zákony, které vy jste do rozpravy sloučili. To je jednoznačně omezení, likvidace práva poslance se tady odpovídajícím způsobem vyjádřit.

XXX

Dámy a pánové, vážení kolegové. Chtěl bych poděkovat legislativě, která mi vyhověla v tom, o co jsem ji požádal a obdržel jsem od ní stanovisko k problémům, které jsme tady diskutovali, především k onomu sloučení rozpravy k různým bodům pořadu schůze sněmovny a zároveň k problému zkracování, omezování lhůt, časových lhůt vystupujících jednotlivých poslanců.

Stanovisko legislativního odboru Poslanecké sněmovny, které jsem obdržel, je natolik zásadní a závažné, že si vám ho dovolím přečíst, protože si myslím, že na tu situaci vrhá poměrně jasné světlo. V úvodu se v něm praví, že právní názor vychází z ustanovení Ústavy, zákona o Jednacím řádu i dosavadní sněmovní praxe apod. A nyní to vlastní stanovisko:
„Podle § 54 odst. 8 jednacího řádu Sněmovny může Sněmovna v průběhu schůze hlasováním bez rozpravy přesunout body pořadu nebo sloučit rozpravu ke dvěma nebo více bodům pořadu schůze Sněmovny. V jednací praxi Sněmovny ke slučování rozprav v odůvodněných případech někdy dochází. Obvyklé je ovšem sloučení rozpravy u bodů, které spolu logicky a obsahově (věcně) souvisejí. Právě tato souvislost je důvodem pro sloučení rozpravy. Nemá smysl, aby byla opakovaně vedena rozprava k obsahově téměř totožné nebo velmi podobné věci. V této souvislosti se nedomníváme, že účelem § 54 odst. 8 jednacího řádu Sněmovny je případné sloučení rozprav u jakýchkoliv obsahově nesouvisejících návrhů zákonů.

Konkrétně se jedná například o sloučení rozpravy u návrhu zákona a návrhu doprovodného zákona obsahujícího novely souvisejících zákonů, popřípadě návrhu zákona obsahujícího jiné související úpravy. Obecná rozprava byla ve druhém čtení sloučena 30. 8. t.r. například u tří tisků týkajících se změn důchodového spoření (tisky 412 až 414). Ke sloučení rozpravy v prvém čtení došlo například v případě tří návrhů novel loterijního zákona (tisky 47, 138 a 33). Ke slučování rozpravy dochází i u jiných sněmovních tisků, než jsou návrhy zákonů. Byla tak například sloučena rozprava u zpráv o inflaci a hospodaření předkládaných Českou národní bankou. Ke slučování rozpravy obvykle dochází na základě širšího konsenzu opírajícího se o snahu racionalizovat jednání schůze Sněmovny.

Pokud by došlo ke sloučení rozpravy u různých, ne příliš souvisejících tisků, případně navzdory nesouhlasu některých poslaneckých klubů, navíc za předpokladu omezení celkové řečnické doby pouze na dvakrát 10 minut, jednalo by se o postup v procedurální praxi Sněmovny značně nezvyklý. Procedura projednávání příslušných návrhů zákonů by tak byla podle našeho názoru zbytečně vystavována pochybnostem a námitkám, a to včetně možného přezkumu Ústavním soudem.

Důvodem zamýšleného sloučení rozpravy by mohla být snaha o omezení počtu vystoupení poslanců na celkově dvě vystoupení (po 10 min.) ve sloučené rozpravě (§ 59 jednacího řádu Sněmovny). Podle názoru legislativního odboru však tento záměr naplnit nelze. Podle § 59 odst. 2 jednacího řádu Sněmovny se může Sněmovna bez rozpravy usnést, že k téže věci může poslanec vystoupit nejvýše dvakrát. Podle názoru legislativního odboru není možné považovat sloučenou rozpravu k více bodům pořadu za „totožnou věc“ ve smyslu citovaného ustanovení jednacího řádu Sněmovny. Jinými slovy – i pokud by došlo ke sloučení rozpravy, bylo by podle našeho názoru nutné umožnit poslancům dvě vystoupení po 10 minutách ke každé věci, tj. ke každému tisku, resp. bodu schůze. K případnému sloučení rozpravy by mohlo aktuálně event. dojít podle našeho názoru pouze u těch návrhů zákonů vrácených nebo zamítnutých Senátem, kde se jedná o logickou a obsahovou souvislost (např. u zákona o zdravotních službách, zákona o specifických zdravotních službách a u souvisejícího „změnového“ zákona, nebo u zákona o důchodovém spoření, zákona o doplňkovém penzijním spoření a u souvisejícího „změnového“ zákona). Posouzení této věci a rozhodnutí o sloučení rozprav je pak na celé Sněmovně, která by však měla podle našeho názoru zohlednit při svém rozhodování možné odůvodněné námitky a odlišné návrhy týkající se jejího postupu.

Poslanecká sněmovna přijala při projednávání návrhu 14 zákonů vrácených nebo zamítnutých Senátem svá usnesení, kterými sloučila rozpravu ke všem 14 zákonům (bodům) a dále usnesení, kterými v takto sloučené rozpravě rozhodla o omezení řečnické doby na 10 minut s tím, že každý poslanec může vystoupit v této sloučené rozpravě nejvýše 2 krát. Pokud by Poslanecká sněmovna zamýšlela se těmito usneseními dále ve svém jednání neřídit, měla by je revokovat. Jiný možný způsob by spočíval v tom, že ve sloučené rozpravě by byla dána možnost vystoupit 2 krát na 10 minut každému poslanci ke každému návrhu zákona, tj. ke každému tisku resp. bodu schůze (jedná se o body 87 – 100 z 25. schůze Poslanecké sněmovny). Posledně uvedený postup by však neřešil spornou otázku sloučení rozprav u logicky a obsahově nesouvisejících návrhů zákonů (viz výše).

Pokud jde o otázku pokynu místopředsedkyně Sněmovny Kateřiny Klasnové, jako řídící schůze k vymazání třetích a dalších přihlášek poslanců do rozpravy, uvádíme, že k této věci se legislativní odbor nevyjadřoval. Podrobný popis postupu příslušných pracovníků Kanceláře Poslanecké sněmovny je uveden dále ve vyjádření ředitelky organizačního odboru KPS.
Nad rámec výše uvedeného legislativní odbor však upozorňuje, že mezi běžně akceptované právní principy se řadí i zákaz zneužití práv. Podle názoru legislativního odboru je tento princip součástí principů právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. V souladu s tímto principem lze za určitých situací omezit do určité míry podle našeho názoru výkon práva tomu, kdo své právo pouze prokazatelně zneužívá.

Pokud by byla při provádění tzv. obstrukcí překročena únosná míra, bylo by podle názoru legislativního odboru možné omezit do určité míry poslancům některá práva, která jim jednací řád Sněmovny formálně přiznává (typickým případem by například mohlo být předložení nekonečného množství návrhů apod.). Pokud by zákonem stanovené právo poslance muselo být vždy a za všech okolností formalisticky vykonáváno, mohlo by to znamenat materiální popření smyslu činnosti Sněmovny (potažmo parlamentarismu jako takového).

Legislativní odbor má určité pochybnosti o tom, zda v aktuální situaci ve Sněmovně k překročení uvedené míry došlo. V konečném důsledku by se posuzováním této otázky musel zabývat Ústavní soud při případném přezkumu ústavnosti konkrétních zákonů. Stanovisko Ústavního soudu legislativní odbor nemůže předjímat.“

Tolik stanovisko legislativního odboru Poslanecké sněmovny. Opakuji a jenom shrnuji: Je zde vysloven názor, že by Sněmovna mohla a měla revokovat usnesení, která se týká sloučení, stejně jako revokovat usnesení, kterým jste zredukovali rozpravu ve sloučené debatě takovým způsobem, že má každý poslanec pouze 10 minut. Já si myslím, že to je tady sdostatek dokázáno, že tím omezujete právo poslanců.

A ještě pár slov k další kauze, a tou je záznam o pokynu paní místopředsedkyně Klasnové k vyřazení třetích přihlášek do sloučené rozpravy. Mám tady od příslušného legislativního experta velmi krátký popis toho, co se odehrálo:

"V pátek 4. 11. 2011 v pozdních odpoledních hodinách se na mne obrátili pracovníci IT, kteří evidují přihlášky poslanců do rozpravy do elektronického seznamu s dotazem, zda mohou vyhovět pokynu paní místopředsedkyně Klasnové, aby vyřadili ze seznamu tu přihlášku poslance, kterou podává již jako třetí. Po mém dotazu, jak na to přišla řeč, mi sdělili, že samozřejmě věděli, že Sněmovna omezila počet přihlášek na dvě, ale dosud se nesetkali s případem, jaký je tento, tj. že poslanci toto usnesení nerespektují. Proto se obrátili na místopředsedkyni Klasnovou, která v tuto chvíli Sněmovně předsedala, s dotazem, jak mají postupovat. V jejich kompetenci není případnou třetí přihlášku odmítnout poslanci zaevidovat. Paní místopředsedkyně Klasnová jim dala pokyn, aby seznam prošli a třetí přihlášky ze seznamu vyřadili. Poté jsem se tedy o věci dověděl já. Po konzultaci s ředitelem legislativního odboru jsme se dohodli na následujícím postupu: paní místopředsedkyně stvrdí tento pokyn svým podpisem a pracovníci IT se jím tedy budou řídit."

Myslím si, že vyjádření legislativního odboru je jednoznačné.

A na závěr téhle debaty bych si vám dovolil přečíst text úplně jiný, než je text právníka, text velmi krátký, velmi stručný, který možná znáte. Jde o výrok Tomáše Bati z roku 1932:

"Přelom hospodářské krize? Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina. Hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se tady v Česku nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a k veřejnému majetku. Je třeba nevydírat pracující. Máte pravdu. Je třeba překonat krizi důvěry. Ale ne technickými zásahy, finančními a úvěrovými, tak ji překonat nelze. Důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem."

Více »

07. 11.

Ministři, duby a pařezy

Lubomír Zaorálek Přečteno 4183 krát Přidat komentář

Tak jste nám to pěkně smetli, kolegové! A možná jste dobře předvedli způsob chování, který praktikuje tato vládní koalice od začátku a který je vlastně příčinou obstrukce, kterou váš premiér tak špatně chápe. Já jsem tady bohužel včera nebyl, když vystoupil premiér Petr Nečas, protože jsem byl v televizi, takže jsem se to dozvěděl až později, že vystoupil se svým zásadním projevem, ve kterém, jak mi to kolegové reprodukovali, prohlásil naši obstrukci za nepřiměřenou, protože, cituji volně, jak jsem to slyšel, údajně obstrukce je něco, co se používá historicky velmi vzácně, v nějakých mimořádných okolnostech. Takže ono to vlastně není poprvé, co to tady premiér řekl, že je to mimořádné a že nejsme přiměření.

Dovolte mi, abych ještě jednou vzhledem k tomu, že pan premiér tady pořád opakuje to své neporozumění tomu, co se ve Sněmovně děje, abych se vám ještě jednou pokusil zdůvodnit to, proč tady máme obstrukci, tedy historicky, proč se dostavila zrovna nyní. Já si myslím, že obstrukce, filibustering, snaha zabránit tomu, aby se hlasovalo o některých bodech, je způsob, kterým se opozice a menšina ve Sněmovně brání arogantnímu pohrdavému přístupu většiny eventuálně vládní koalice. Vy se takto, kolegové, chováte od začátku svého nástupu. Já bych chtěl vzpomenout, jak jste se chovali v době, kdy se tady projednávalo programové prohlášení vlády. My jsme vystupovali s námitkami, s komentáři, normálně standardně jsme vystupovali jako opozice, která vyjadřovala názor na to, co vy jste v programovém prohlášení vlády připravili. Vzpomeňte si, kolegové, jak jste tehdy reagovali! Vy jste nereagovali! Vy jste mlčeli! Poslanci vládní koalice, kteří mají hájit vládní program, neřekli nic! Ministři, kteří měli hájit programy svých resortů, které byly součástí toho prohlášení a které jsme kritizovali, mlčeli jako zařezaní! A to mlčení, to bylo dobré předznamenání pohrdání, které vy jste projevovali a projevujete celou dobu pro názory opozice.

Dokonce to pokračuje tak plynule, že v tomto týdnu při projednávání státního rozpočtu vaši ministři vzorně mlčeli úplně stejně jako na začátku, když šlo o programové prohlášení vlády. Ministry vlastně vůbec nezajímá, co jim opoziční poslanci říkají. Oni to snad ani neposlouchají. Sedí tady jako dubové. Není vůbec jasné, co si myslí. Je to pro nás záhadou. Když vás požádáme, abyste se k něčemu...

(Místopředsedkyně PSP Kateřina Klasnová: „Prosím, pane místopředsedo, abyste se držel nějakého slušného vychování. Prosím, aby tady nedocházelo k urážení ministrů této vlády.“)

Tedy ministři tady sedí jako pařezové a nejsou schopni a ochotni reagovat na nic, na co se jich opoziční poslanci zeptají. Když zařadíme speciální bod, ve kterém chceme, aby k věci veřejného zájmu ministr obrany reagoval, tak nám ho prostě zabijete! Chápete, prostě tento typ nezájmu, pohrdání, naprosté neochoty se bavit s opozicí, to je to, co je důvodem této obstrukce.

(Poslanci vládní koalice demonstrativně opouštějí jednací sál.)

Nejlépe, když nebudete mlčet, můžete také úplně odejít. To je také způsob, jak dáte najevo, jak se nechcete s opozicí bavit!

A pak máte ještě koaliční dohodu. Máte koaliční dohodu, ve které jste si řekli, že nepodpoříte žádný návrh opozice, který nebude v souladu s postojem všech členů koaliční vlády. To znamená, že když přijdeme s něčím, co vyargumentujeme, když přijdeme s něčím, kde dokonce i vy uznáváte, že ty argumenty jsou v pořádku, tak nám nakonec sdělíte, že to bohužel nemůžete podpořit, protože vám to koaliční K9 neumožňuje.

Takže když chcete pochopit důvody toho, proč tady trávíme noci a dny a víkend, tak ten důvod, který pan premiér zřejmě nechápe, ten je v tom, že nerespektujete to, co je v parlamentní demokracii zákonem a příkazem: že většina, i když shodou okolností po volbách má většinu a může vládnout, tak musí brát v potaz, respektovat a vyslechnout názor menšiny. To je jeden hlavní důvod.

Pak mi dovolte, abych řekl, že je ještě další, který mi připadá stejně důležitý jako ten první, a sice, že vy to pohrdání a ten nezájem o debatu projevujete dokonce i ve věcech, které zdaleka překračují mandát tohoto volebního období, které překračují to, co třeba představuje státní rozpočet, to znamená rozvahu, která se týká jednoho roku. Vy ten nezájem o debatu projevujete i tam, kde se jedná o kroky, rozhodnutí, strategie, které se týkají patnácti, dvaceti let, které jsou před námi. Doba, kdy možná řada z nás už tady možná nebude. Vy přijímáte rozhodnutí o systémech, jako je penzijní, zdravotní a další, která se budou týkat lidí možná za deset let. U některých těch rozhodnutí nebude jednoduché je korigovat. A vy místo toho, abyste v této zemi budovali nějakou stabilitu, to znamená, aby vznikala šance na to, že po dalších volbách bude opět nějaká kontinuita, že nebude to tak, že příští vláda přijde a bude muset - protože s tím zásadně nesouhlasí - měnit to, co vy zavádíte, tak místo toho, abyste se snažili budovat nějaký kompromis, který bude dlouhodobě platný, tak vy dokonce ani tady neberete v potaz to, co vám říkají představitelé těch parlamentních stran, které dneska v této Sněmovně většinu nemají.

To, čím se zaklínáte, je, že vy přece musíte dělat reformy. Jaké to jsou ty vaše reformy? To slovo, to je takové zaklínadlo, které má ospravedlnit všechno. Víte, ono se říká reformy, ale já jsem přesvědčen, že to slovo už dávno ztratilo svůj původní význam. Kdysi jsem tady říkal, že někdy patnáctém století u Martina Luthera to bylo tak, že reformami bylo míněno to, co má vrátit věci do řádu, ze kterého byly vykloubeny.

Reformy, které děláte vy, to je spíš revoluce. To jsou spíš takové bolševické metody vládnutí. Mně to připomíná spíš revoluci sexuální, kulturní revoluci - všechny ty typy revolucí šedesátých let. To jsou vaše reformy. To není skutečně promyšlená korekce, změna toho, co je třeba změnit. Vy děláte reformy, které vlastně rozbíjí to, co tady dosud bylo. Vy děláte reformy, jejichž cílem je privatizace zdravotnictví, privatizace penzí, flexibilita pracovní síly, omezení sociální politiky. Vy děláte politiku, která vlastně má jednoduchý jmenovatel - prostě znamená snižování standardu. To, co váš guru Václav Klaus přesně vystihl, když ve Financial Times napsal: Nejlepší cesta z finanční krize je omezit, potlačit všechny ty zbytečné standardy ekologické, zdravotnické, sociální, které jsme si tady v Evropě naprosto redundantně vytvořili.

To je vaše reforma. To není žádná promyšlená změna, ve které by se brala v potaz společnost jako určitý celek, ve kterém byste se snažili ty věci obhájit tak, aby to břemeno bylo rozloženo. To jsou věci naprosto revoluční. Říká se: Když se kácí les, tak lítají třísky.

My tady obstrukci zaměřujeme na zákony té vaší tzv. reformy, pro kterou je charakteristické především to, že je naprosto a promyšleně nehumánní. Já jsem pořád uvažoval, co to má vlastně znamenat, ty vaše změny v zákonu o hmotné nouzi a změny, které se týkají úřadů práce, protože jsem nechápal, jak je možné, že chcete najednou přesunout úředníky z jednoho úřadu na druhý a v neuvěřitelně krátké době vlastně se pokusit zajistit výplaty sociálních dávek, dávek v nezaměstnanosti. Člověk, když se nad tím zamýšlí, tak má pocit, že to jsou procesy, které se nedají v tom čase zvládnout.

Až jsem pochopil, v čem je ten vtip. Vám to vlastně vůbec nevadí, když se to nezvládne. Vám to nevadí, když se ty dávky nevyplatí. Vám to zřejmě vůbec nevadí, když lidé nakonec rezignují na to, aby pro ty dávky přišli, protože v tom systému to vlastně nebudou schopni ani provést. Vezměte si třeba zákon o hmotné nouzi. Tam je princip, podle kterého se mění způsob odvolání v případě, kdy někdo tu dávku nedostává, má ji sníženou nebo se potřebuje nějakým způsobem ozvat, protože o ni přišel. Vy jste změnili způsob odvolání tak, že to odvolání už příště nepůjde na kraj, ale ten dotyčný má napsat rozklad ministerstvu práce a sociálních věcí.

Já jsem se o to zajímal a bylo mi řečeno, že ani právník by často nevěděl, jak to má napsat. V tom je ten vtip. Ten dotyčný to vůbec nezvládne provést podle této vaší změny. On na to nedosáhne proto, protože ten proces pro něho bude tak příliš obtížný, protože je řada lidí, kteří na to skutečně nemají, a právníka si nenajmou. On prostě bude muset rezignovat na tu dávku proto, že na to nemá, aby se k ní dostal.

A podobný případ - jak jste to vymysleli s nezaměstnanými. To bude platit tak, že od 1. ledna, když po dvou měsících nebude moci nastoupit do veřejné služby, protože pro něho nebude, tak prostě on o ty dávky přijde. A já jsem pochopil, že ten vtip je v tom, že ti lidé vlastně za těchto podmínek na to rezignují a vy ušetříte peníze. To je vlastně to, oč vám jde. I tady vám jde o tu flexibilitu, o sekání, ostré škrty, prostě ušetřit na těch lidech. To je jedno, jak se budou živit.

Vy tady máte takové opatření v těch svých nehumánních zákonech, ve kterých dokonce říkáte, že se mění okruh osob považovaných za osoby v hmotné nouzi. Tohle je velmi zajímavé. Podle těch změn, které vy plánujete, dojde k tomu, že prostě celá řada lidí zbavených způsobilosti, plně invalidních, bez nároku na výplatu zůstanou bez nároku na výplatu důchodu. Jsou to lidé například v léčebnách dlouhodobě nemocných. Podle vašeho ustanovení ti lidé po třech měsících v LDN, v psychiatrických léčebnách pozbudou prostě nároku na hmotnou nouzi.

Já bych se tady rád zeptal, co ti lidé budou potom dále dělat. A co s nimi chcete dělat vy? Co budete dělat s těmi nezaměstnanými bez dávek? Já jsem mluvil s primátory a starosty měst v Moravskoslezském kraji, kde je vysoká nezaměstnanost. Oni mi řekli, že se toho stavu po 1. lednu děsí. Tam je v jednom městě, jako je Havířov nebo Karviná, pět, šest tisíc nezaměstnaných. Primátoři říkají, že celý ten proces, tak jak se rýsuje, se nedá zvládnout. A děsí se toho, co ti lidé budou dělat, když budou bez peněz. Oni nemají žádné rezervní prostředky.

Jak si to představujete? Vy chcete vyvolat sociální nepokoje v tom regionu? Víte, to je ten jmenovatel, který říkám - ono je to naprosto nehumánní, vy na ty lidi kašlete. Vás tady urazí, když řeknu, že tady sedíte jako pařezové, ale to, že ti lidé tam nebudou mít co do huby a budou pod mosty, to je vám úplně jedno, vy měkoty! Tady si hrajete na to, že je uražená vaše důstojnost. A co důstojnost těch lidí venku? Já vaše chování pokládám za nehorázné!

Já tady nejsem kvůli sobě, přátelé. Já jsem tady byl zvolen těmi lidmi, kteří chtějí, abychom hájili jejich zájmy. My jsme tady povinni mluvit o tom, co vy chystáte. A ta nehumánnost, kterou vy tady se snažíte vytvořit v této zemi, je něco, co je proti tradicím této země. Tahle země má takovou tradici, že lidé se snaží pomoct těm, kteří trpí, těm, kteří jsou psychicky nemocní, těm, kteří jsou v léčebnách dlouhodobě nemocných. Vy na ně kašlete!! Vy chcete změnit něco, co bylo tradicí, hodnotovou tradicí této země!

Mně přišla do kanceláře bezdětná babička, která má 90 let, která měla dům a majitel ji prostě dovedně, protože měl šikovné právní znalosti, z toho baráku vyprovodil, a ona se octla prakticky na ulici. V 90 letech. Je to normální, aby musel přijít nějaký politik a téhle ženě se snažil pomoci? Je to normální, aby v této zemi 90letý člověk prostě zůstal na ulici? A víte, proč to tady říkám? Já pokládám za nenormální, aby to byl poslanec, který musí někam volat, protože ho znají, a aby díky tomu, že ho znají a raději mu vyhoví, aby nakonec se nějaké řešení hledalo. To přece není normální společnost. To není humánní společnost! Společnost by měla fungovat tak, aby, když se něco takového stane, existoval systém, který toho člověka nepošle pod most. Proto chceme budovat humánní společnost. Ne takovou, kde na všechny ty lidi kašleme.

Vám je to, pane ministře Drábku, zřejmě jedno. Já nevím, byl jste v těch léčebnách, seznamoval jste se s poměry těch lidí? Víte, co je čeká potom, co budou platit zákony, které vy tady chcete schválit? Budeme čekat na to, co se stane? Tahle obstrukce, pokud by se jí podařilo zabránit tomu, aby úřady práce se stěhovaly tak, jak vy plánujete, po 1. lednu z hlediska činností, by byla požehnání. Protože by byl nějaký čas na to celý proces vůbec zvládnout. V této chvíli podle mě šance není. Vy nejste schopni zajistit výplaty dávek v tom čase, který je k dispozici po 1. lednu.

Když jsem se na to ptal, tak mi řekli: Oni ti lidi zřejmě dva měsíce vůbec žádné dávky nedostanou. To se nedá vyplatit, říkají mi ti zaměstnanci. Jenže co budou dělat, když dva měsíce nebudou mít vůbec peníze? Ti lidé nemají z čeho žít! Zřejmě se takto chystáte pěkně ušetřit na nezaměstnaných. To budou určitě obrovské peníze.

A když tady chceme, abychom se zabývali případy, ve kterých utíkají státu miliardy, když chcete šetřit na chudácích, tak nám to prostě všechno tady zabijete. Jako jste to dneska znovu ráno předvedli. Že pan ministr Vondra někam vyhodil nějaké stamilióny, tím se přece nebudete vy zabývat. Vás zajímá to, když vás někdo nazve pařezy. To vás urazí. To je teď podstatné.

Mám dojem, že česká společnost dneska není v dobrém stavu. Před 20 lety tady existovala nějaká společenská smlouva, nějaká představa toho, co chceme vytvářet, a nějakých hodnot, které v té společnosti budou platit. Před těmi 20 lety tu byl určitý konsensus a poměrně docela velká víra většiny lidí, že se o to pokusíme a že to musí fungovat. Za těch 20 let, milí přátelé vpravo i vlevo, tady ten konsensus chybí. On se rozpadl. On tady není. Tady dnes nejde jenom o to prostě předkládat rozpočty a zákony a mluvit o deficitech. Ten problém dneska je daleko vážnější. Tady jde o to, jestli se vůbec někdo pokusí společnost dát dohromady. Vytvořit nějakou novou společenskou smlouvu. To bude stát před tím, kdo bude chtít opravdu vládnout a mít nějakou podporu veřejnosti. Vám vůbec nevadí, že ji nemáte. Vám vůbec nevadí, že ji ztrácíte. Vy klidně říkáte: My máme svoje posvěcení v těch revolučních reformách, které tady chceme zavádět, to je naše ospravedlnění!

Jak vám to dlouho vydrží? Takhle se žádná společenská smlouva tady neobnoví. Takhle se naopak situace ještě zhorší. A není to vinou krize. Je to vinou toho, jak se v současné době chováte. Protože jako vládní koalice máte rozhodující vliv na to, co se v té zemi děje.

Budeme mít teď 17. listopad, někteří z vás si budou připomínat dny revoluce před 20 lety. No, jak vám říkám: bilance za těch 20 let je mizerná. Nepanuje pocit, že vytváříme stát, se kterým se lidé identifikují, že je to společnost, ve které nějakým způsobem lidé drží pohromadě, ve které existuje solidarita… Nezlobte se na mě, ale před 20 lety, když revoluce probíhala, tak si myslím, že řada lidí věřila, že lidé si ve společnosti budou nějakým způsobem pomáhat. Kdybych jim řekl, že se 90letá babička ocitne na ulici, tak by se vyděsili. Kdybychom jim před 20 lety pověděli, jak ministr Drábek hodlá zacházet s nezaměstnanými, kdyby se jim řeklo něco o tom, jak se tu bude zacházet se zdravotně postiženými, kteří dneska chodí na manifestace, vyděsili by se. Není vám to, přátelé, žinantní, hloupé, že zdravotně postižení chodí na manifestace, kde protestují proti tomu, co je čeká?

Vy tady máte vždycky nějaké důvody, proč si myslíte, že ti dotyční jsou nějací vykutálení filutové, kteří se chtějí dostat k nějakým penězům. Já nevím, co děláte v těch svých kancelářích. Já se tam bavím s lidmi, kteří se mi tam dobelhají s berlemi a kteří mi říkají: Podívejte se, tolik dostávám, teď mi snížili invalidní důchod, přeřadili mě. Řekněte mi, když zaplatím nájem, z čeho mám existovat?

K vám tihle lidé nechodí do kanceláří?

V této situaci, kdy mi lidé tvrdí, že nemají z čeho vyžít, tak vy jim ještě přijmete zákony, kterými jejich situaci ještě zhoršíte? To chcete, aby se šli utopit? Kdybychom se měli možnost tady normálně bavit skutečně o jednotlivých zákonech, jako je zákon o hmotné nouzi a další, tak bych stál o to, abyste mi odpověděli na to, jak si to představujete. Tohle konkrétní opatření! Já jsem tady dvě, tři uvedl jako příklad. Jak si představujete, že to bude fungovat? Vždyť to fungovat nemůže! Tak mi to řekněte rovnou, že chcete, aby ti lidé o ty peníze přišli! Že chcete vytvořit systém, který bude dostatečně složitý na to, aby se k těm penězům vůbec nedostali!

Pan ministr Drábek tady kroutí hlavou. Já jsem ho viděl v televizi prokazatelně několikrát opakovaně lhát občanům této země. Přišlo mi to neuvěřitelné! Ministr práce a sociálních věcí, který by měl být symbolem solidarity a pomoci těm, kteří jsou nejníž - protože jsou zdravotně postiženi, nemocni, mají nejrůznější problémy. Tohle je budování společenské smlouvy? Ti lidé to prostě zjistí, že ten člověk neříká pravdu. Oni si to řeknou mezi sebou. A řeknou to i mně. Chápete, toto je úroveň debaty, kterou vy jste tady vytvořili
.
My jsme vyslanci těch, se kterými se vy nechcete bavit. Samozřejmě, vy se nechcete bavit ani s námi! Což je pro vás charakteristické. Tohle panství a tahle arogance. Vy máte svoje reformy, kterými chcete učinit lidi flexibilnějšími. My tady budeme mít flexibilní mrzáky, flexibilní psychicky nemocné…Všichni budou flexibilní! Vy chcete svými reformami naučit flexibilitu i ty, kteří sotva v tom životě stojí na nohách. Vás osudy těch lidí prostě nezajímají.

Já si myslím, že i pravicová politika by měla mít v sobě jakousi základní solidaritu s těmi, kteří nemají to štěstí, jako ti, kteří jsou zdraví, schopní a úspěšní. Vy jste absolutně akceptovali tu politiku, že tahle země patří těm zdravým, bohatým, úspěšným. A děláte zákony, ve kterých ty, kteří mezi ně nepatří, házíte do studené vody a přes palubu. A dokonce ani nejste ochotni se o tom, co to bude znamenat, bavit.

Nemáte právo takto zneužívat toho, že jste se stali většinou. V demokracii většina neznamená, že ty ostatní pošle k vodě. V demokracii většina neznamená, že se opozice nebere jako partner. Vy jste maximálně o nějakém dialogu mluvili, ale vůbec jste ho nezačali. Tato obstrukce je protest proti tomu způsobu vašeho vládnutí, vůči způsobu vašeho mlčení, neochotě brát ty, kteří s vámi nesouhlasí.

XXX

Dovolte mi, abych reagoval na průběh rozpravy nad zákony, které se týkají sloučené rozpravy. Dostal jsem poměrně obsáhlý dopis od kolegy poslance dr. Borise Šťastného. Reaguje v něm na mé vystoupení, v němž jsem mluvil o případu více než 90leté babičky, která se dostala do sporu, vinou obratného právníka přišla o dům a nakonec ji vystrnaďoval z jejího původně vlastního bytu, zkrátka jí hrozilo, že zůstane na ulici.

Pan Boris Šťastný mi napsal dopis, ve kterém se zajímá o to, abych mu přesně uvedl, o jaký případ se jedná. V podstatě jde o to, že chce potrestat úředníky, kteří v této kauze selhali. Já bych rád řekl, že tady tento případ je zaplať pán bůh už nějakým způsobem vyřešen. Ale na mě ten dopis pana poslance dělá dojem, že vlastně vůbec nechápe, o čem jsem tady mluvil.

Tady, vážení kolegové, vůbec nejde o to potrestat nějakého úředníka. Ten dopis totiž vyvolává dojem, že celý systém je naprosto dokonalý a pokud se někde stane, že se tam vloudí chybička, tak ji prostě hned napravíme.

Kdo si tohle myslí, tak neví nic o realitě, jak se žije v této zemi. Takovýchto lidí, kteří dneska propadají roštem a kteří zůstávají bez pomoci v nejrůznějších, velmi těžkých situacích, jsou tady stovky, tisíce. To není tak, že systém je v pořádku a občas se stane chyba. To je tak, že je stále více těch, kteří neví, kdo by jim pomohl. Tento dopis vytváří dojem podobný, jako to bylo v komunistických časech, kdy se v televizi vysílaly relace, ve kterých se líčila poměrně spokojená společnost, kde se občas objevil nějaký hřích, který se spektakulárně pranýřoval a říkalo se: Tady nám to ještě úplně neklape.

To je způsob, jak je psán tento dopis. A opravdu ta odtrženost od reality mi připadá neuvěřitelná.

Ve skutečnosti už je ta situace pro mnoho lidí, ať se to týká nájemného, ať se to týká sociálních dávek často velice tíživá. A protože zde zazněla otázka, co vlastně chceme, tak já se to pokusím ještě jednou říct. Chceme zabránit tomu, aby se tady spustil systém, který bude ještě nehumánnější, než je to, co je nyní, co už dneska vytváří situace, které jsou pro lidi neřešitelné. Jsou konkrétní příklady, na kterých se dá ukázat, jak zákony, které tady navrhují ministři, ztíží, zkomplikují vážně situaci celé řady lidí.

Vezměme si například změnu v zákonu o pomoci ve hmotné nouzi. Řeknu vám jenom několik ukázkových příkladů. V návrhu zákona se např. říká, že když někdo přijde o sociální dávku nebo o nějakou její část, tak se může odvolat takovým způsobem, že odvolací řízení bude přeneseno na ministerstvo práce a sociálních věcí.

Tam, kde nyní rozhodují o odvolání krajské úřady, tam zítra bude muset ten dotyčný sám připravit celý rozklad, rozklad pro ministerstvo práce a sociálních věcí. Proč takovýmto způsobem komplikujete lidem to, když se potřebují odvolat? Víte, jaký bude výsledek? No samozřejmě, že to víte. Že to velká část lidí vůbec nezvládne. S tímhle si neporadí. Ti lidé nemají na právníky, nenajdou úředníka, který by jim mimo svou pracovní dobu pomohl. To není jeho povinnost. Tady nejde o to trestat úředníky. Ti úředníci dělají, co mají. Tohle není v jejich popisu práce. Ti lidé prostě na to rezignují a nedostanou nic.

Nebo vám řeknu jiné opatření, které mi prostě připadá opravdu těžce nehumánní. Vy v tom ustanovení zákona, novele zákona o pomoci v hmotné nouzi, měníte okruh osob, které nebudou považované za osoby ve hmotné nouzi. Například se to týká osob, nebudou tam patřit osoby, jimž se poskytuje ústavní péče v psychiatrické léčebně či v léčebně dlouhodobě nemocných déle než tři kalendářní měsíce. To je úžasné opatření. Takže osoby například zbavené způsobilosti, plně invalidní, bez nároku na výplatu důchodu budou například v nějaké té léčebně a zde nebudou mít finanční prostředky na úhradu pobytu. Mimochodem, vy jste, pane ministře, teď nedávno tyto poplatky výrazně zvýšil. Takže nebudou mít ani spojené peníze na poplatky spojené například s hygienou, praním prádla apod. Co ti lidé budou dělat? Co s nimi zamýšlíte dělat? Kam je pošlete, když oni ztratí prostředky na to, aby si vůbec pobyt tam hradili?

Člověk nechápe, kam tohle míří. Jak ti lidé skončí? To je to, čemu říkám nehumánnost. A podobně je to opatření, o kterém tady opakovaně mluvíme - a vy nám na to nakonec řeknete: Co vlastně po nás chcete? Tak vám to řeknu ještě jednou. Pokud bude platit to, co je navrhováno nyní vámi v těchto zákonech, tak vznikne taková situace, že lidé, kteří přijdou na úřady práce, protože přijdou o zaměstnání, tak po dvou měsících, když jim nebude nabídnuta veřejná služba, když třeba nebude, anebo prostě, když ji nebudou vykonávat, tak o příspěvky v nezaměstnanosti přijdou. A vy samozřejmě ušetříte. Celá řada lidí nebude mít chuť, odvahu, rezignuje na to, aby o ty prostředky usilovala.

Proč? Já vám řeknu takový jeden příklad, který mi vyprávěla jedna sociální pracovnice, shodou okolností z jižních Čech, ale to je celkem jedno. To je stejné všude. Na severní Moravě jako jižních Čechách.

Popisovala mi příklad starší paní, učitelky češtiny a dějepisu, která na sklonku pracovního života, krátce před důchodem přišla, o práci. Přijde na úřad práce a tam jí řeknou, že musí nastoupit do veřejné služby. Představte si to, tahle paní celý život učí žáky v tom městečku češtinu a dějepis a teď tam má jít zametat ulice. Není to tak dávno, co tady pan ministr Kalousek a jiní vykřikovali: Kdo se tady štítí práce?! Já bych se rád první chopil té metly a s chutí bych si manuálně zapracoval!

Kecy, přátelé, kecy! Tohle se vám říká - protože víte, že vám to nehrozí. Protože si myslíte, že vám se to nikdy nestane. Je to naprosté pokrytectví a je to neschopnost vžít se do kůže toho člověka. Třeba téhle slušné paní, učitelky, která celý život učí děti češtinu, a nakonec jí někdo strčí do ruky metlu nebo koště a řekne: Budeš v tomhle městečku, kde celý život žiješ, zametat. To vůbec není otázka štítění se práce. Je to věc jakéhosi přirozeného sociálního statutu. Pocitu, jak je ta žena vnímána těmi ostatními. Ona se stydí před bývalými žáky jít na ulici zametat! Takhle jsem prostě skončila, po všech těch letech!

A vy klidně cynicky řeknete: Kdo se štítí práce, tak ať o ty peníze prostě přijde! Tak ona o ty peníze přijde. A bude žít z ruky do huby. Vám je to samozřejmě jedno, protože vy si spočítáte, o kolik takhle ušetříte.

Víte, já nejenom, že ty příklady znám ze své kanceláře. Já to bohužel znám i ze své nejbližší zkušenosti. Mám bratra, který má více než 70procentní ztrátu sluchu. Sleduji život člověka, který je takto těžce handicapován. Prostě se to stalo tak, že když se rodil, před těmi mnoha lety, tak mu praskla cévka v mozku a to způsobilo více než 70procentní ztrátu sluchu a opožděnost některých reakcí. Dědeček mi řekl, že můj otec měl jedinkrát v životě v očích slzy. To bylo tehdy, říkal, v ten den, co se narodil tvůj starší bratr. A já vím, co to znamená, tahle pitomá prasklá cévka v mozku. Celý život to poznamená.

Můj bratr je opravdu mimořádně houževnatý a pracovitý člověk. On pracuje rád, s obrovskou chutí. S tímhle handicapem se vyučil nástrojařem a ta práce ho nesmírně bavila. To byl taky jeden z těch, který s nadšením vítal listopad 89. Chodil a mával, jásal: Máme svobodu! Do deseti let přišel o práci a pak mi jednoho jde řekl: Víš co? Já ti tady na to kašlu! Já jsem v tom pitomém socialistickém režimu aspoň měl co dělat. Dneska tady leštím kliky a nebaví mě to!

Víte, co to je, když člověk, který neslyší, chodí po těch klikách a leští je a přitom ani nerozumí, co mu pořádně ti lidé říkají? Úřad práce mu není schopen pomoci? Ten člověk opravdu zatrpkne. A není to žádný lenoch. Není to, rozumíte, nikdo, kdo by nechtěl pracovat. Oni ho v podstatě usmýkají! A tenhle brácha má třeba štěstí. Ano, že nakonec volí člověk nějakou protekci, zavolá kamarádovi, řekne: Proboha pomoz. Tak on má to štěstí. A že prosím ty lidi: Udělejte něco, to je pracovitej člověk, najděte mu něco, já se nemůžu dívat, jak sedí doma!

Ale kdo má to štěstí? Jako ta babička - že někam zavolám a protože slyší mé jméno, tak prostě něco udělají. Nejde o to, že by ti úředníci něco zanedbali. Oni vlastně nemusí. Chápete, ten systém není nastaven tak, že by museli. A kolik je těch, kterým nikdo nepomůže?

A já vám tady popisuji na zákonech, které vy přijímáte, že těch, kteří propadnou roštem, budou spousty. A ne každý má bratra nebo příbuzného nebo nějakého člověka, který je movitější, který mu pomůže. A ti všichni, kteří mají smůlu, tak prostě zůstanou v té studené vodě! A vy je nebudete vidět, nejsou to vaši příbuzní, tak ti lidi zůstanou bokem. To je ta nehumánnost, o kterou jde.

Když se ptáte, co chceme, já vám to říkám: Nějaký kapitalismus s lidskou tváří. Neprosazujte přijímání zákonů, které pod záminkou krize, jež na tuto zemi vlastně ještě ani plně nedolehla, povede k tomu, že ti nejslabší, ti, kteří jsou nejméně schopni se bránit, vyplňovat formuláře, žádat o sociální dávky, na to doplatí nejhůř. Aby se společnost vlastně rozdělovala na skupinu, která se o sebe dokáže postarat - protože má všechny výhody, je zdravá, úspěšná, má známosti, dokáže si sehnat doktora…-, a na ty, kterým se o tomhle může jenom zdát. To je obsah debaty, kterou tady vedeme.

My tady zastupujeme armádu těch, kteří cítí, že z toho, co jste připravili, pro ně nic dobrého nekouká. Kvůli nim tady tak dlouho mluvíme. My jsme jediní, kdo zůstali. Chápete? To není obstrukce, protože tady chceme dělat nějaké divadlo. To je podstata politiky, že jsou tady zájmy lidí, kteří se nedokáží příliš bránit – a my se to snažíme dělat za ně.

Děkuji všem svým kolegům, kteří v tom pomohli. Já vám děkuji, že jste tady za ně zvedli hlas.

Více »

04. 11.

Nevracejme se do doby náhubků

Lubomír Zaorálek Přečteno 3061 krát Přidat komentář

Vystoupení na 25. schůzi Poslanecké sněmovny PČR 4.11.2011 při projednávání zákonů vrácených Senátem


Paní předsedkyně, dámy a pánové, dovolte mi, abych se vyjádřil k návrhu, který zazněl před přestávkou – na sloučení rozpravy k předloženým reformním zákonům a k omezení práva přednést diskusní příspěvek.

Podíval jsem se pro jistotu do dřívějšího rozhodnutí Ústavního soudu, které máme k dispozici. A protože se tady vládní koalice chová jako recidivista, tak jsem získal pocit, že pravděpodobně si je ani nepřečetla.

Mohu říci, že se cítím jako poslanec krácen na svém mandátu - po rozhodnutí, které Sněmovna vaší většinou přijala. Protože podle Ústavy ČR k poslaneckému mandátu patří právo vystupovat v rozpravě k bodům, k návrhům zákonů, které vládní koalice předkládá. A poslanec má tedy z ústavy právo sdělit své výhrady. To nemá jenom kvůli sobě, ale má je samozřejmě především kvůli veřejnosti - a před ní.

Vracím se proto k rozhodnutí, na základě kterého jste se rozhodli omezit vystupující takovým způsobem, že zřejmě poslanec, který bude chtít vystoupit k té sadě zákonů, bude mít na každý zákon zhruba čas jedna a půl minuty. Jedna a půl minuty bude mít čas poslanec na to, aby se vyjádřil k jednotlivému zákonu, což je tak asi prostor dostatečný k technické poznámce. Ale sotva může zaujmout stanovisko k zákonu.

A já bych vám rád ocitoval stanovisko Ústavního soudu, který nemluví jenom o právech poslanců, ale o tom, co od nich očekává veřejnost a co očekává od toho procesu, který se tady odehrává:

„Adresáti právních norem mají nepochybně právo legitimně očekávat, že případná omezení jejich základních práv provedená zákonem jsou výsledkem diskurzu vedeného napříč politickým spektrem, a to diskurzu, v němž všichni zúčastnění dostali příležitost se s projednávanou materií podrobně seznámit a informovaně se k ní vyjádřit. Náležitým je tak takový proces, který umožňuje otevřenou diskusi mezi zastánci konkurenčních názorů včetně názorů menšinových. Proto vystupují do popředí procedury zajišťující jednak slyšení stranám, jednak formální kvalitu zákonodárného díla. Zákonodárná procedura se v této optice stává skutečným zdrojem legitimity zákona.“

Nevím, možná, že to není jasné, ale zdrojem legitimity zákona není pouze to, že ho tady odhlasujete, ale zdrojem legitimity podle ústavy a podle výroků Ústavního soudu je neomezená diskuse, v níž mají poslanci neomezené právo se v diskusi vyjádřit. My máme právo jako poslanci se vyjádřit v rozpravě a musíme mít možnost sdělit své výhrady. A tam je výraz "debata, která nesmí být nějakým způsobem ohraničovaná".

Souhlasím s tím, že pokud je v jednacím řádu možnost omezit příspěvek na dvakrát deset minut, tak je to něco, co je dohodnuto a co je možné. Ale to, že debata nesmí být redukovaná, to je prostě součástí výroku Ústavního soudu. Je tady mluveno o právu opoziční menšiny ve svobodně otevřené diskusi říci svůj názor. V ústavě dokonce je formulováno právo na obstrukci. To tam najdeme také, i ve výroku Ústavního soudu je formulováno právo na obstrukci. To znamená, že není možné veřejně tvrdit, že obstrukce je nějakým paralyzováním parlamentu. Právo na obstrukci je podle mě něco, co vyplývá z naší ústavy.

A důležité je především to, co jsem tady řekl: zdrojem legitimity zákona není pouze odhlasování většinou, ale zdrojem legitimity je ta rozprava, která se tady vede a ve které se musí dodržovat určitá pravidla. To znamená, že ve chvíli, kdy vy ta pravidla nerespektujete, tak tím torpédujete legitimitu zákonů, které jsou tady schvalovány. A ten adresát, jak bylo tady řečeno, má právo na to, aby se debata konala a aby byla průřezem přes všechny parlamentní strany, aby se v ní kterýkoli poslanec měl možnost vyjádřit. Když mu dáte minutu a půl na zákon, tak prostě to samozřejmě nemůžete myslet vážně. V minutě a půl vám nikdo názor na zákon neřekne.

Když už vládní koalice utrpěla dvakrát nezdar u Ústavního soudu, tak by si opravdu měla důkladně přečíst texty, na základě kterých jí ty zákony byly vráceny. Aby prostě ty podobné chyby neopakovala.

Víte, mně připadá lehkost, se kterou se tady vezme právo poslance vystoupit a formulovat názor, ta lehkost, se kterou se tady nebere vážně ústavně garantované právo opoziční menšiny se vyjádřit, jako nepochopitelný návrat do dob před rokem 1989. To není přehnané! Já už dneska asi rozumím tomu, co měl na mysli ministr Kalousek, když tady včera v noci řekl, že v téhle Sněmovně je více komunistů, než by si někdo myslel! A zřejmě tím nemyslel vůbec členy komunistické strany. Vždyť vy jste tady sloučili zákony, které tematicky spolu vůbec nesouvisí. Mně to připomíná, že se tímto způsobem dopracujeme k tomu, jak fungovalo Federální shromáždění před rokem 1989 Tehdy byla dvě zasedání za rok.

Uděláme to, jak to kdysi bylo za socialismu - jedno jednání podzimní a jedno jarní. Tam si sloučíme debatu k bodům, každý si tam něco kvákne, stejně jako to bylo za socialistických dob, a pak se zase rozejdeme… Ale potom nemá cenu tady chodit každý týden. Jestli nechápeme ten hlavní smysl, který tu máme jako demokratický parlament: že poslanec má právo si říci názor - je tady dokonce kvůli tomu voliči poslán. Já jsem za to tady jak placen, tak kontrolován, tak hlídán - a když to nebudu dělat, tak prostě tady zítra nebudu.

V různých parlamentech světa se dělají obstrukce a filibustering. Ale já neznám z poslední doby příklad, ani si to nepamatuji z římského Senátu, že by to právo poslanci prostě někdo vzal. Řekněte, jestli vy takový případ znáte. Prostě obstrukce je dva tisíce let součástí parlamentní práce. Ale udělat to tak, že poslanci zacpete hubu, tak to je návrat do komunistických dob. To potom skutečně udělejme jenom jedno jarní a podzimní zasedání a nemusíte opozici poslouchat vůbec… Ale nehrajte si pak na to, že jste demokraté! A nemluvte o svobodě, protože tohle žádná svoboda není!

A nejde jenom o mě, který tady shodou okolností mám právo mluvit přednostně a neomezeně. Zatím. Slyšeli jste kolegové? Pokud se vám můj projev nebude líbit nebo vás bude nudit, tak je možná také můj poslední neomezený. Když mám právo ale ještě mluvit, tak mi dovolte, abych zvedl hlas za své kolegy, kteří mluvit už nemůžou. Můžou, tím vaším oktrojovaným způsobem, dvakrát deset minut, jedna minuta a půl prostě na každý zákon. To je přece absurdní. To musíte uznat. Pokud nevěříte mně, tak vás nabádám, přečtěte si opravdu znovu nález Ústavního soudu. Nechci vám ho tady číst dohromady, protože má 40 stran, a najdete tam pasáže, které se týkají toho, co jsem se tady z toho pokoušel vytáhnout jako hlavní, že legitimita zákona je dána prostě tím, že je tady diskuse, ve které se respektují pravidla. Jestliže vy ta pravidla porušíte, tak tím zpochybňujete legitimitu, dokonce ten zákon tím ztrácí oporu, kterou má v parlamentu získat tím, že je tady řádně diskutován.

Asi dobře tušíte, že pokud to uděláte takovýmto způsobem, tak to prostě Ústavnímu soudu dáme. Opřeme se o tyhle výroky, které tady jsou. Já úplně nerozumím tomu, proč říkáte: No tak si to tam dejte... No dobře, ale jestli si přečtete tenhle nález, a jsem snad gramotný, abych rozuměl tomu, co tam je, tak ústavní soud v tomto duchu vám prostě tyto zákony zruší také. Ale přece důsledky toho ponese vláda, tahle vláda, která žádnou vysokou legitimitu dneska nemá. V průzkumech veřejného mínění, které jsou jedinou orientací, kterou máme mezi volbami, to prostě vypadá, že ani vaše vládnutí, ani vaše reformy nemají slušnou podporu veřejnosti.

A vy místo toho, abyste debatu začali činit ještě intenzivnější, abyste se veřejnost snažili přesvědčit, že reformy mají smysl, a to je taky vaše práce, tak místo toho omezíte čas téhle veřejné debaty ve Sněmovně. Takže tímhle se prostě váha, mandát toho, co tady schvalujeme, ještě dramaticky sníží. Řada zákonů má účinnost od 1. ledna. My jsme tady kritizovali právě to, že v některých případech zpochybňujeme i to, že bude čas zákony uvést v život bez toho, že by to mělo poměrně dramatické důsledky. To byly věci, o kterých jsme chtěli mluvit v rozpravě. A vy celou tu situaci ještě vážně komplikujete tím, že dokonce ani nenecháte tady zaznít námitky, které měly v téhle debatě legitimně zaznít.

Mně to prostě připadá, že jsme země, která opravdu bohužel nemá žádné silné hluboké demokratické tradice. A součástí nemoci po dvaceti letech od listopadu 89 je, že nám to prostě najednou jako kdyby nevadí, že tady je prostě většina poslanců, kteří mají dojem, že se nic neděje. A nejde jenom o to, že i zítra můžete být opozičními poslanci, že i zítra budete podobně jako my chtít mít možnost vyjádřit se. Jde o to ctít principy, na kterých demokratický parlamentarismus stojí. Protože přece to je to, co patří k civilizované kulturní společnosti, že se politika bere vážně v tom, že se dodržují pravidla, na kterých politika stojí. A vy, aniž bych dlouze studoval jednací řád, nemůžete myslet vážně, že normální poslanec má v této Sněmovně na komentování zákona jeden a půl minuty.

Já nesouhlasím se sloučením rozpravy, protože nevidím žádnou logiku v tom, když sloučíte inspekci bezpečnostních sil se zákony sociálními a podobně, to je sloučení debaty, které jsem tady ještě nezažil. Jestli vy si to pamatujete, tak já jsem něco takového tady ještě nikdy nezaznamenal. Ale když už jste to udělali, tak jediné, co bych ještě chápal, kdyby poslanec měl odpovídající způsob dvacetiminutového omezení, to znamená dvacet minut krát počet zákonů. Kdybyste tohle udělali, tak ještě řeknu: máte jakous-takous šanci. Jestli platí to, co napsal Ústavní soud, máte šanci se hájit. Ale pokud jste to udělali tak, jak jste to udělali, na jeden a půl minuty na každého poslance, jeden a půl minuty na každý zákon, tak skutečně nevidím prostor pro argumentaci. Já samozřejmě nemůžu předjímat výrok Ústavního soudu. To je jasné. Já pouze vycházím z toho, co vydal dosud. A udělal jsem pouze to, že jsem si to přečetl. Protože asi chápete, že jako opozičního politika mě zajímá, jak je definována role opozice a ústavní nálezy chápu jako rozšířený výklad toho, co je v ústavě.

Nemám takovou ambici, že bych si představoval, že po tomto mém projevu si rozhodnete, že to revokujete, asi jste to zvažovali. Já jsem překvapen, že po dvaceti letech politická pravice, která tady tak dlouho mluvila o svobodě, má tak malé pochopení respektovat práva menšin, že jsou tady lidé, které znám, znám jejich životní příběhy, vím, že dokonce před listopadem měli možná pocit stejné frustrace, stejné beznaděje, jako jsem měl i já sám. A je pro mě absurdní, že se s vámi některými, byť jste v jiné politické straně než já, nejsem schopen domluvit na tom, že tohle je prostě návrat něčeho, co jsem si nikdy nepřál a nikdy si nedovedl po listopadu představit.

Chápete, to byla přece doba, kdy právě ti, co byli neprivilegovaní a nevyvolení, tak byli outsideři, hadry, na jejich názoru prostě nezáleželo. A já jsem se domníval, že důstojnost nové doby je v tom, že se bere vážně názor, který není špatný jenom proto, že je jiný a že se to prostě respektuje. Parlament je ukázka toho, že platí, že svoboda prostě není jenom nějaký plakát. Svoboda je prostě to, že člověk může svobodně mluvit, veřejně se vyjádřit a říci: ne, s tímhle nesouhlasím.

Já se obávám, že vy tohle právo likvidujete, aniž byste si kladli otázku, jestli v této době, v této chvíli, v této zemi není demokracie něčím, co také stojí za to chránit. Období ekonomických krizí takového rozsahu, jako je ta kolem nás, je také obdobím, kde je vlastně i demokracie a demokratické postupy ohrožovány. Víte, že roky 1929 a 1930 byly spojeny také s tím, že nastupovaly autoritativní politické strany. My jsme dneska v situaci, a pan ministr Kalousek o tom mluvil, že nevíme, jaký bude vývoj příštího roku. A dokonce to může být i horší než prognózy, které zaznívaly včera oficiálně od mikrofonu. To znamená v takovýchto podmínkách hájit principy demokratického fungování, takové komunikace s veřejností a před veřejností, kdy se prostě staráme o legitimitu toho, co se děje, kdy pokud přijímáme zákony, tak si prostě dáme tu práci, abychom to dělali řádně tak, jak nám to demokratická procedura přikazuje.

Prostě mně připadá, že ta doba, která je riskantní a v něčem nebezpečnější, než byla ta před pěti lety, i to by nás mělo vést k tomu, že demokratické principy musíme chránit. Když jsme v parlamentu, tak musíme být příkladem toho, že se zákony respektují a že se respektují principy svobody, plurality, ochrany menšin. A tuhle odpovědnost byste měli cítit!

To říkám s tím vědomím, že i příště my můžeme být v situaci toho, kdo snad jednou také bude mít většinu v této Sněmovně. A i pro nás to bude platit! Nikdy nemůžeme podlehnout pokušení si to zjednodušit a opozici prostě poslat do kouta: Už jste mluvili moc dlouho, my vám to prostě zkrátíme! Náhubek u úst, to byla skutečně bolševická metoda. A já věřím, že v této zemi se neprosadí.

Apeluji na vás, abyste to zvážili. Nebudu vás žádat, abyste změnili své rozhodnutí. Jenom bych si přál, abyste nechali mluvit opoziční poslance tak, jak si budou přát, abyste neomezovali jejich vystoupení.

Více »

02. 11.

Kdo zatemňuje veřejné zakázky, není dobrý hospodář

Lubomír Zaorálek Přečteno 2361 krát Přidat komentář

Z vystoupení k vládnímu návrhu státního rozpočtu na 25.schůzi Poslanecké sněmovny PČR

Otázka státního rozpočtu není zdaleka jen otázka ekonomická, a dokonce možná to, co není jenom ekonomie a řeč ekonomie, je v jistém ohledu ještě důležitější než čistě ekonomická úvaha.

Jestli měl Bill Clinton na desce stolu v Oválné pracovně nápis „It´s about economy, stupid", tedy „Je to, hlupáku, o ekonomii", tak dnes stále častěji se ozývá v reakci na tento známý Clintonův bonmot, že je to „o celé řadě dalších věcí“, „o obecné politice“ a „o souvislostech, ve kterých se ekonomie odehrává“.

To samozřejmě platí také o státním rozpočtu České republiky - protože nejdůležitější není debata o deficitu a o technických ekonomických věcech, nýbrž to, že vláda vystupuje jako někdo, kdo se snaží tvrdit, že je dobrý hospodář, že má k dispozici nějaké příjmy, že zastřešuje celou řadu sektorů… Vystupuje jako někdo, kdo říká, že je připraven s tím vším řádně hospodařit v příštím roce.

Problém je v tom, jestli vláda má tuhle věrohodnost a jestli skutečně i před veřejností má habitus toho, kdo s penězi zachází jako opravdu dobrý hospodář. Mně připadá, že prvním předpokladem musí být věrohodné zacházení s finančními prostředky státu. Druhý předpoklad spočívá v tom, má-li nějakou obecnější představu než jenom o rozpočtu na jeden rok - to znamená, jestli jednoletý rozpočet je součástí nějaké dlouhodobější strategie a představy nejenom o české ekonomice, ale vlastně o celém českém státu, o podobě společnosti, kterou chceme budovat, a dokonce i o způsobu života.

Dnes se v souvislosti s ekonomickou krizí často říká, že jde o obhajobu evropského způsobu života. A my jsme, doufám, součástí určité evropské moderny, jak se vyvinula v posledních desetiletích na kontinentě. Rozpočet je tedy také otázka civilizačně kulturní. A jde o to, jestli tuto představu státu, se kterým se identifikuje i veřejnost, vláda v této chvíli představuje. Když se podíváme na názory veřejnosti v průzkumech, tak zjistíme, že jsou věci, ve kterých vláda ztrácí svou pozici věrohodného reprezentanta.

Chtěl bych přitom upozornit na jednu věc, která mi v souvislosti s rozpočtem připadá klíčová. A sice, že i v souvislosti s tímto rozpočtem ministr financí mluví o tom, že to vypadá, že vývoj ekonomiky může být turbulentní a že mohou přijít další škrty, pravděpodobně, jak říká, nejenom tupé škrty, ale dokonce i ostré škrty. To znamená, že rozpočet možná v této podobě nebude stačit, že bude třeba ho dále redukovat, že v něm bude třeba dále šetřit. A řekněme, že v podmínkách ekonomické krize je šetrnost a dobré hospodaření určitě oprávněný požadavek.

Nicméně jestli je to tak, tak si myslím, že zásadní - a to souvisí s rozpočtem - je způsob, jak se vláda staví k jednomu z nejvážnějších problémů české společnosti, k boji s korupcí. I my se ve Sněmovně paralelně se státním rozpočtem zabýváme také zákony, které se týkají boje s korupcí. A pro zacházení s finančními prostředky je zamezení parazitování na veřejných penězích v České republice jedna ze základních věcí. Už mnohokrát bylo popsáno, jak v posledních mezinárodních žebříčcích, které hodnotí úroveň korupce ve státech světa, je Česká republika na tom špatně - a dokonce ještě více klesá. V nedávno uveřejněném průzkumu německých podnikatelů byla šokující informace, že Českou republiku pokládají za jednu z evropských zemí, která je na tom úplně nejhůř, je na samém dně z hlediska zacházení s veřejnými penězi a obecné korupce. To je pohled podnikatelů z Německa, země, která samozřejmě s Českou republikou nesmírně souvisí. A zájem německých investorů, podnikatelů o Českou republiku je zřejmě klíčový pro prosperitu a ekonomický úspěch této země.

Toto není jenom věc zvláštní záliby nějakých politiků v tom, jak se v této věci daří a co se v ní podnikne, ale je to prostě něco, co asi souvisí i s tím, jak se bude vyvíjet rozpočet a jaká je důvěra v ten text, který je vládou předložen.

A pro mě, přiznám se, je úplně zásadní informace, kterou jsem dostal v posledních hodinách: V novele zákona o veřejných zakázkách, o které se ve Sněmovně jedná, to vypadá tak, že sotva bude nalezena zásadní podpora pro návrh, který jsme my, sociální demokraté, zaštítili a který byl vypracován společně s Nadačním fondem boje proti korupci a také s občanským sdružením Veřejnost proti korupci. V něm se navrhovalo, aby do budoucna, na základě nové úpravy zákona, bylo skutečně dosaženo transparentnosti v tom, kdo se dostane k veřejným penězům. Princip, který se měl tady prosadit v zacházení s veřejnými penězi by byl jednoduchý. Kdybychom se chtěli chovat jako dobří hospodáři, tak prostě mělo platit to, že pokud někdo vyhraje soutěž, veřejnou zakázku, tak se bude muset potom takříkajíc „svléci do naha“, to – zjednodušeně řečeno - znamená, že bude muset prokázat vlastnickou strukturu, vyjevit ji až do fyzického vlastníka nebo obchodovatelné společnosti.

A jak vypadá situace dnes? Kdo to podpoří? Podle informací, které mám k dispozici, opoziční menšina poslanců v této Sněmovně zůstane sama. Vládní koalice se prostě zřejmě rozhodla do toho nejít. A co to znamená? Že tato novela, která je podle mě z hlediska parazitování na veřejných penězích naprosto zásadní, projde v podobě, která v této zemi v boji s korupcí nezmění nic. Když se totiž podíváte na to, jak by tato novela fungovala, s tím návrhem, za který se nyní staví vládní koalice - tedy, že se musí odhalovat pouze ti, kteří mají více než 10 % akcií, a že zároveň stačí seznam subdodavatelů (řekněme, že zhruba na této úrovni se to rýsuje) - tak to bude znamenat, že takové kauzy jako Opencard nebo ProMoPro budou plout zhruba ve stejné podobě, jak pluly, a nedostaneme se k žádné ze subdodavatelských společností, k žádnému vyjasnění toho, kdo je vlastníkem, k žádnému rozlousknutí oříšku konfliktu zájmů, který se tady rýsuje a o kterém si leckdo v této zemi právem myslí, že je vážným problémem.

Podmínkou toho, abychom se vážně zabývali rozpočtem, abychom mluvili o nějakých ostrých nebo tupých škrtech, podmínkou toho, abychom předstupovali před veřejnost a říkali jí, že se bude muset uskrovnit nebo utáhnout opasky v dalším období, je, abychom předvedli, že skutečně chceme pečlivě, starostlivě zacházet s veřejnými penězi, které jsou součástí státního rozpočtu České republiky, a pokud se budou někomu poskytovat, tak to bude za kontrolovatelných podmínek. Ten princip, který jsem zmínil, že kdo se dostane k veřejné zakázce, tak se musíme dovědět, kdo to přesně je, to je princip, který platí v civilizovaném světě a prosazuje se v něm právě v této krizi stále jednoznačněji.

Připadá mi, že si vláda nemůže dovolit v této chvíli, i v těch rizicích, které přináší evropská a světová krize, předstoupit před veřejnost a s ledovou tváří říkat, že je dobrý hospodář, že ona je připravena se skutečně starat o peníze, když zároveň není ochotna učinit transparentní to, co je velký vážný problém v České republice.

Jsem přesvědčen, že to je jedna z hlavních politických souvislostí, které se týkají projednávání rozpočtu. A je to otázka skoro morální. Jestli vláda říká lidem „Musíme šetřit, musíte si utáhnout opasky“, tak musí zároveň předvést, že s nimi hraje poctivou hru. Pokud ne, tak předkládaný rozpočet nejen že je nevěrohodný, ale je i arogantní vůči poctivé veřejnosti.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy