Archiv článků: prosinec 2011

28. 12.

Helmut Schmidt: Německo v Evropě a s Evropou

Lubomír Zaorálek Přečteno 4660 krát Přidat komentář

Nedávno jsem zde psal o projevu bývalého německého kancléře Helmuta Schmidta na prosincovém sjezdu SPD. Dnes, na žádost mnoha čtenářů, nabízím jeho doslovný překlad.

Milí přátelé, dámy a pánové!

Dovolte mi, abych začal osobní poznámkou. Když mě Sigmar Gabriel, Frank-Walter Steinmeier a moje strana ještě jednou prosili o příspěvek, vzpomněl jsem si rád na to, jak jsem před 65 lety s Loki* vkleče na podlaze maloval zvací plakáty pro SPD v Hamburku-Neugrabenu. Ale musím se zároveň přiznat k tomu, že při posuzování veškeré stranické politiky jsem se už díky svému věku dostal mimo dobro a zlo**. Už dlouho mi jde v první i druhé řadě o úkoly a roli našeho národa v nezbytném rámci evropské integrace.

Zároveň mám radost z toho, že smím tento řečnický pult sdílet s naším norským sousedem Jensem Stoltenbergem, jenž uprostřed tragédie svého národa, která všechny hluboce zasáhla, dal nám a všem Evropanům průkopnický příklad neochvějně státoprávního, liberálního a demokratického vedení.

Jako dnes už velmi starý muž přemýšlím přirozeně v dlouhých časových úsecích – jak směrem nazpět do historie, tak i směrem kupředu – do toužebně očekávané a žádoucí budoucnosti. Nicméně před několika dny jsem nedokázal dát jednoznačnou odpověď na velmi jednoduchou otázku. Wolfgang Thierse se mě zeptal: „Kdy se Německo konečně stane normální zemí?“ A já jsem odpověděl: V dohledné době Německo „normální“ zemí nebude. Protože tomu brání naše obrovská, ale neopakovatelná historická zátěž. A kromě toho tomu brání i naše demograficky a ekonomicky dominantní, ústřední pozice uprostřed našeho velmi malého, ale z hlediska národních států rozmanitě členitého kontinentu.

Tím jsem se však dostal už přímo k jádru komplexního tématu své přednášky: Německo v Evropě a s Evropou a pro Evropu.


I.

Motivy a počátky evropské integrace

I když se v rámci přibližně 40 národních států Evropy rozvinulo dnešní národní povědomí v několika těchto státech opožděně – například v Itálii, v Řecku a v Německu –, přesto všude opakovaně docházelo ke krvavým válkám. Tyto evropské dějiny – nazíráno ze střední Evropy – lze vnímat také jako jeden zdánlivě nekonečný sled bojů mezi periferií a centrem a naopak mezi centrem a periferií. Centrum přitom opakovaně zůstávalo rozhodujícím bitevním polem.

Když byli vládcové, státy nebo národy v centru Evropy slabí, pak jejich sousedé vyrazili z periferie do slabého centra. K největšímu ničení a relativně největším ztrátám na lidských životech docházelo během první třicetileté války v letech 1618 až 1648, která se v podstatě odehrála na německé půdě. Německo bylo tehdy jen geografický pojem, neostře definovaný pouze německým jazykovým prostorem. Později přišli Francouzi pod vedením Ludvíka XIV. a pak znovu pod vedením Napoleonovým. Švédové podruhé nepřišli, zato však vícekrát přišli Angličané a Rusové, naposledy pod Stalinovým vedením.

Když však byly dynastie nebo státy ve středu Evropy silné – nebo když se cítily být silnými! –, pak naopak vyrážely do boje proti periferii. To platilo už pro křížové výpravy, které byly zároveň dobyvačnými taženími, a to nejen směrem do Malé Asie a Jeruzaléma, ale rovněž směrem do východního Pruska a do všech tří dnešních pobaltských států. V novověku to platilo pro válku proti Napoleonovi – a platilo to pro tři Bismarckovy války v letech 1864, 1866 a 1870/ 71.

Totéž platí především pro druhou třicetiletou válku od roku 1914 do roku 1945. Platí to zejména pro Hitlerovy výpady až k Severnímu mysu, na Kavkaz, na řeckou Krétu, na jih Francie a dokonce až do Tobruku blízko libyjsko-egyptských hranic. Katastrofa Evropy, vyprovokovaná Německem, zahrnovala katastrofu evropských Židů a katastrofu německého národního státu.

Předtím však Poláci, pobaltské národy, Češi, Slováci, Rakušané, Maďaři, Slovinci a Chorvaté sdíleli osud Němců do té míry, že všichni už celá staletí trpěli kvůli centrální geopolitické pozici Němců na tomto malém evropském kontinentu. Nebo jinak řečeno: My Němci jsme vícekrát nechali trpět ostatní pod naší centrální mocenskou pozicí.

Konfliktní územní nároky, jazykové a hraniční spory, které ještě v první polovině 20. století hrály velmi velkou roli v povědomí národů, se dnes staly de facto bezvýznamnými – každopádně alespoň pro nás Němce.

Zatímco znalostí o středověkých válkách a připomínání středověkých válek ve veřejném mínění a ve veřejném povědomí evropských národů valem ubylo, hraje připomínání obou novodobých světových válek 20. století a německé okupace stále ještě latentně dominantní roli.

Zdá se mi, že pro nás Němce je rozhodující, že téměř všichni sousedé Německa – a kromě nich téměř všichni Židé na celém světě – si připomínají holocaust a ohavnosti, které se staly v době německé okupace v periferních zemích. My Němci si nejsme dostatečně vědomi toho, že téměř u všech našich sousedů bude pravděpodobně ještě v mnoha generacích přetrvávat latentní ostražitost vůči Němcům.

Také později narozené německé generace musejí žít s touto historickou zátěží. A ty dnešní nesmějí zapomenout, že právě ostražitost vůči budoucímu vývoji Německa byla v roce 1950 důvodem k zahájení evropské integrace.

Churchill měl v roce 1946 dva motivy, když ve svém velkém curyšském projevu vyzval Francouze k tomu, aby se dohodli s Němci a společně s nimi založili Spojené státy evropské – za prvé mu šlo o společnou obranu proti Sovětskému svazu, který se jevil jako hrozba – ale za druhé o zapojení Německa do většího západního svazku. Churchill totiž prozíravě předvídal, že Německo znovu zesílí.

Když v roce 1950, čtyři roky po Churchillově projevu, vystoupili Robert Schuman a Jean Monet s Schumanovým plánem na sloučení západoevropského těžkého průmyslu, dělo se to ze stejného důvodu – ze snahy o zapojení Německa. Charles de Gaulle, který o deset let později nabídl Konradu Adenauerovi ruku na usmířenou, jednal ze stejného motivu.

Toto všechno se dělo z realistického náhledu na možný a zároveň obávaný budoucí vývoj německé síly. Ani idealismus Victora Huga, který v roce 1849 vyzval ke sjednocení Evropy, ani žádný jiný idealismus nestál v letech 1950/52 na počátku evropské integrace, která byla tehdy omezena na západní Evropu. Vůdčí státníci v Evropě a Americe (uvedu George Marshalla, Eisenhowera, také Kennedyho, především však Churchilla, Jeana Monneta, Adenauera a de Gaulla nebo také de Gasperiho a Henriho Spaaka) tehdy v žádném případě nejednali z evropského idealismu, ale na základě znalosti evropských dějin. Jednali z realistického pochopení nutnosti zabránit pokračování boje mezi periferií a německým centrem. Kdo tento původní motiv evropské integrace, který je stále ještě nosným prvkem, kdo tento motiv nepochopil, tomu chybí nepostradatelný předpoklad pro řešení současné navýsost prekérní krize Evropy.

Čím více v průběhu 60., 70. a 80. let tehdejší Spolková republika ekonomicky, vojensky a politicky sílila, tím více se v očích západoevropských státníků stávala evropská integrace zpětnou pojistkou proti opětovně možné sveditelnosti Němců na scestí. Počáteční odpor např. Margaret Thatcherové nebo Françoise Mitteranda či Giulia Andreottiho v letech 1989/90 proti sjednocení obou německých poválečných států byl jednoznačně odůvodněn obavou ze silného Německa uprostřed tohoto malého evropského kontinentu.

Dovolím si na tomto místě malý osobní exkurz. Naslouchal jsem Jeanu Monnetovi, když jsem se podílel na práci Monnetova akčního výboru pro Spojené státy evropské. To bylo v roce 1955. Jean Monnet pro mě zůstal jedním z nejprozíravějších Francouzů, které jsem ve svém životě poznal – ve věci integrace to bylo také kvůli jeho konceptu pozvolného postupu po jednotlivých krocích při integraci Evropy.

Od té doby jsem se na základě pochopení strategického zájmu německého národa, nikoli z idealismu, stal a zůstal stoupencem evropské integrace, stoupencem zapojení Německa. (To mě tehdy vedlo ke kontroverzi s mým, mnou velmi ctěným stranickým předsedou, ke kontroverzi, která byla pro Kurta Schumachera zcela bezvýznamná, pro mě však, tehdy právě třicetiletého navrátilce z války, velmi závažná.) V 50. letech mě to přimělo ke schválení plánů tehdejšího polského ministra zahraničí Rapackého. Začátkem 60. let jsem pak napsal knihu proti oficiální západní strategii nukleárně-strategické odvety, kterou tehdy NATO vyhrožovalo mocnému Sovětskému svazu a do které jsem tehdy stejně jako dnes byli zapojeni.


II.

Evropská unie je nutná

De Gaulle a Pompidou pokračovali v 60. letech a na začátku 70. let v evropské integraci, aby začlenili Německo – nechtěli však za každou cenu začlenit i svůj vlastní stát. Dobré porozumění mezi Giscardem d’Estaingem a mnou potom vedlo k období francouzsko-německé kooperace a k pokračování evropské integrace, k období, které po jaru roku 1990 úspěšně pokračovalo i mezi Miterrandem a Kohlem. Evropské společenství se od období 1950/52 do roku 1991 zároveň postupně rozrostlo z šesti na dvanáct členských států.

Díky rozsáhlé přípravné práci Jacquese Delorse (tehdy předseda Evropské komise) uvedli Miterrand a Kohl v roce 1991 v Maastrichtu v život společnou měnu euro, která pak začala platit o deset let později, v roce 2001. Podkladem byla opět francouzská obava z příliš silného Německa – přesněji řečeno: z příliš silné německé marky.

Mezitím se euro stalo druhou nejdůležitější měnou světové ekonomiky. Tato evropská měna je směrem dovnitř, ale i navenek doposud stabilnější než americký dolar – a stabilnější, než byla německá marka ve svých posledních deseti letech. Všechno, co se říká a píše o údajné „krizi eura“, je jen plané tlachání médií, novinářů a politiků.

Od Maastrichtu roku 1991/92 se však svět nesmírně změnil. Zažili jsme osvobození národů na východě Evropy a implozi Sovětského svazu. Zažíváme fenomenální rozmach Číny, Indie, Brazílie a jiných „prahových zemí“, kterým se dříve paušálně říkalo „třetí svět“. Zároveň se „globalizovaly“ reálné národní ekonomiky největších částí světa. Německy řečeno: Téměř všechny státy světa jsou na sobě navzájem závislé. Aktéři na globalizovaných finančních trzích si především přisvojili prozatím zcela nekontrolovanou moc.

Ale zároveň – a téměř bez povšimnutí – se lidstvo explozivně rozmnožilo na 7 miliard lidí. Když jsem se narodil, byly to pouhé 2 miliardy. Všechny tyto enormní změny mají nesmírný vliv na evropské národy, na jejich státy a na jejich blahobyt!

Na druhou stranu však všechny evropské národy nadměrně stárnou – a všude se snižují počty jejich občanů. V polovině 21. století bude na Zemi žít pravděpodobně dokonce 9 miliard lidí současně, ale evropské národy budou dohromady tvořit už jen asi 7 % světové populace. 7 % z devíti miliard! Do roku 1950 tvořili Evropané po dobu dvou staletí více než 20 % světové populace. Ale už 50 let se počet nás Evropanů snižuje – a to nejen v absolutních číslech, ale především v poměru k Asii, Africe a Latinské Americe. Snižuje se rovněž podíl Evropanů na globálním sociálním produktu, to znamená na vytváření hodnot celého lidstva. Do roku 2050 tento podíl klesne na přibližně 10 %; v roce 1950 činil ještě 30 %.

Každý jednotlivý evropský národ bude v roce 2050 tvořit už jen zlomek ve výši 1 % světové populace. To znamená: Chceme-li mít naději, že jako Evropané budeme mít pro svět význam, pak musíme jednat společně. Jako jednotlivé státy – ať už Francie, Itálie, Německo nebo Polsko, Holandsko nebo Dánsko či Řecko – už totiž na konci nebudeme tvořit procenta, ale pouhá promile světové populace.

Z toho plyne dlouhodobý strategický zájem evropských národních států o integraci. Tento strategický zájem o evropskou integraci bude stále více získávat na významu. Národy si toho doposud ještě nejsou zcela vědomy. A jejich vlády jim to ani vědět nedají.

Pokud by však Evropská unie v průběhu nadcházejících desetiletí nedospěla ke společné – i když omezené akceschopnosti, nelze vyloučit – vlastním přičiněním způsobenou – marginalizaci jednotlivých evropských států a evropské civilizace. Podobně nelze v takovém případě vyloučit ani znovuoživení konkurenčních a prestižních bojů mezi evropskými státy. V takovém případě by zapojení Německa už jen stěží mohlo fungovat. Stará hra mezi centrem a periferií by se opět mohla stát skutečností.

Proces celosvětové osvěty, rozšiřování práv jednotlivce a jeho důstojnosti, státoprávního zřízení a demokratizace by z Evropy už nedostával žádné účinné impulzy. Z těchto hledisek se evropské společenství stane pro národní státy našeho starého kontinentu životní nutností. Tato nutnost přesahuje motivy Churchillovy a de Gaullovy. Přesahuje ale i motivy Monnetovy a motivy Adenauerovy. A překlenuje dnes i motivy Ernsta Reutera, Fritze Erlera, Willyho Brandta a rovněž Helmuta Kohla.

A já k tomu dodávám: Jistě však jde přitom vždycky i o zapojení Německa. Proto si my Němci musíme ujasnit, jaká je naše vlastní úloha, jaká je naše vlastní role v rámci evropské integrace.


III.

Německo potřebuje stálost a spolehlivost

Když se na sklonku roku 2011 podíváme na Německo zvenčí očima našich vzdálenějších i bezprostředních sousedů, pak zjistíme, že Německo už celé jedno desetiletí vzbuzuje určitou nevoli – a opět i politické obavy. V posledních letech se vynořily značné pochybnosti ohledně stálosti německé politiky. Důvěra ve spolehlivost německé politiky je narušena.

Tyto pochybnosti a obavy se přitom zakládají také na zahraničněpolitických chybách našich německých politiků a vlád. Zakládají se rovněž na ekonomické síle sjednocené Spolkové republiky, síle, která je pro svět překvapivá. Naše národní hospodářství se od 70. let 20. století, kdy bylo ještě rozdělené na dvě části, rozvinulo v největší národní ekonomiku v Evropě. Z hlediska technologií, finanční politiky a sociální politiky je dnes jednou z nejvýkonnějších národních ekonomik světa. Naše hospodářská síla a náš už celá desetiletí poměrně velmi stabilní sociální smír vyvolaly také závist – protože naše míra nezaměstnanosti a také naše míra zadluženosti jsou mezinárodně zcela v mezích normálu.

Nejsme si však dostatečně vědomi toho, že naše hospodářství je vysokou měrou integrované do společného evropského trhu, ale zároveň je vysokou měrou také globalizované a tím i závislé na světové konjunktuře. V nadcházejícím roce proto zažijeme, že německý export už nijak zvlášť neporoste.

Současně však nastal závažný chybný vývoj, totiž přetrvávající enormní přebytky naší obchodní bilance a naší výkonové bilance. Přebytky činí už léta asi 5 % našeho sociálního produktu. Jsou podobně velké jako přebytky Číny. Toho si nejsme vědomi, protože se tyto přebytky už nevyjadřují v německých markách, ale v eurech. Je však nutné, aby si naši politici byli této okolnosti vědomi.

Všechny naše přebytky jsou totiž ve skutečnosti deficity ostatních. Pohledávky, které dnes máme vůči ostatním, jsou jejich dluhy. Jedná se o mrzuté narušení „zahraničně hospodářské rovnováhy“, kterou jsme kdysi pozdvihli na zákonný ideál. Toto narušení rovnováhy musí naše partnery nutně zneklidňovat. A jestliže se znovu vynořují zahraniční (většinou americké) hlasy – mezitím přicházejí z mnoha stran –, které od Německa požadují vůdčí roli v Evropě, pak to všechno dohromady vzbuzuje u našich sousedů zároveň ještě další nedůvěru. A probouzí to zlé vzpomínky.

Tento ekonomický vývoj a současná krize akceschopnosti orgánů Evropské unie vnutily Německu opět ústřední roli. Kancléřka společně s francouzským prezidentem tuto roli svolně akceptovala. Ale v mnoha evropských hlavních městech a rovněž v médiích mnoha našich sousedních států opět roste obava z německé dominantnosti. Tentokrát se nejedná o vojensky a politicky příliš silnou centrální mocnost, ale patrně o ekonomicky příliš silné centrum!

Na tomto místě je nutné udělit vážné, pečlivě zvážené napomenutí německým politikům, médiím i našemu veřejnému mínění.

Pokud bychom se my Němci – opírajíce se o svou ekonomickou sílu – nechali svést k nárokování politické vůdčí role v Evropě nebo přinejmenším k hraní prvního mezi rovnými (primus inter pares), pak by se proti tomu stále více na našich sousedů začalo účinně bránit. Obava periferie z příliš silného centra Evropy by se velmi rychle znovu vrátila. Pravděpodobné důsledky takového vývoje by byly pro Evropskou unii mrzačící. A Německo by upadlo do izolace.

Velmi velká a velmi výkonná Spolková republika Německo potřebuje – i na ochranu před námi samotnými! – zapojení do evropské integrace. Proto nás od dob Helmuta Kohla, od roku 1992, zavazuje 23. článek ústavy pro tuto součinnost také k „principu subsidiarity...”. Současná krize akceschopnosti orgánů EU na těchto principech nic nemění.

Naše centrální geopolitická poloha, k tomu naše nešťastná role v průběhu evropských dějin až do poloviny 20. století, k tomu naše dnešní výkonnost, to všechno dohromady vyžaduje od každé německé vlády velmi vysokou míru schopnosti vcítit se do zájmů našich partnerů v EU. A je nezbytně nutné, abychom byli připraveni pomáhat.

My Němci jsme přece našeho velkého výkonu při obnově země během posledních šesti desetiletí také nedosáhli sami a pouze vlastními silami. Obnova by nebyla možná bez pomoci západních vítězných mocností, bez našeho začlenění do evropského společenství a do atlantického svazku, bez pomoci našich sousedů, bez politického průlomu na východě střední Evropy a bez konce komunistické diktatury. My Němci máme důvod k vděčnosti. A zároveň máme povinnost prokázat, že jsme přijaté solidarity hodni, a musíme to prokázat naší vlastní solidaritou s našimi sousedy!

Úsilí o vlastní roli ve světové politice a úsilí o světovou politickou prestiž by naopak bylo dost zbytečné a pravděpodobně dokonce i škodlivé. Každopádně zůstává nezbytností úzká spolupráce s Francií a Polskem, se všemi našimi sousedy a partnery v Evropě.

Podle mého přesvědčení je kardinálním, dlouhodobě strategickým zájmem Německa, aby se neizolovalo a aby se nenechalo izolovat. Izolace uvnitř Západu by byla nebezpečná. Izolace uvnitř Evropské unie nebo eurozóny by byla dokonce velice nebezpečná. Pro mě je tento zájem Německa jednoznačně výše v pořadí než jakýkoli taktický zájem všech politických stran.

Němečtí politikové a německá média mají zpropadenou povinnost a dluh, tento postoj také trvale obhajovat před veřejností.

Když však někdo dává na srozuměnou, že dnes a v budoucnu bude Evropa mluvit německy, když se německý ministr zahraničí domnívá, že televizní vystoupení v Tripolisu, Káhiře nebo Kábulu jsou důležitější než politické styky s Lisabonem, Madridem, Varšavou nebo Prahou, s Dublinem, Haagem, Kodaní nebo Helsinkami, když se jiný domnívá, že je nutné zabránit evropské „transferové unii“ – pak je to všechno pouze škodlivé silácké chvástání.

Ve skutečnosti přece Německo bylo po dlouhá desetiletí čistým plátcem do rozpočtu Evropské unie! Mohli jsme to dělat a od dob Adenauerových jsme to také dělali. A samozřejmě Řecko, Portugalsko nebo Irsko byly vždycky čistými příjemci.

Této solidarity si dnes německá politická třída není dostatečně vědoma. Ale doposud byla taková solidarita samozřejmá. Rovněž samozřejmý – a kromě toho od Lisabonu i smluvně předepsaný – je princip subsidiarity. To, co jeden stát nemůže sám regulovat nebo zvládnout, to musí převzít Evropská unie.

Konrad Adenauer od dob Schumanova plánu na základě správného politického instinktu a navzdory odmítavému postoji jak Kurta Schumachera, tak později i Ludwiga Erharda přistupoval na francouzské nabídky. Adenauer správně posoudil dlouhodobě strategický německý zájem – navzdory přetrvávajícímu rozdělení Německa! Všichni jeho nástupci – jak Brandt, tak Schmidt, Kohl i Schröder – pak v Adenauerově integrační politice pokračovali.

Veškerá každodenní politická taktika, veškerá vnitropolitická i zahraničněpolitická taktika nikdy nezpochybňovala dlouhodobě strategický zájem Němců. Proto se všichni naši sousedé a partneři po celá desetiletí mohli spoléhat na stálost německé evropské politiky – a to nezávisle na jakémkoli střídání vlád. Tato kontinuita pro nás zůstane i v budoucnosti příkazem.


IV.

Dnešní situace EU vyžaduje aktivitu

Koncepční německé příspěvky byly vždycky samozřejmé. Tak by to mělo zůstat i do budoucna. Přitom bychom však neměli předbíhat událostem daleké budoucnosti. Smluvní změny by mohly beztak jen zčásti korigovat skutečnosti, opomenutí a chyby, udělané před dvaceti lety v Maastrichtu. Dnešní návrhy na změnu platné Lisabonské smlouvy se mi jeví pro bezprostřední budoucnost jako nepříliš užitečné, zvlášť když si vzpomenu na dosavadní problémy s všestrannou národní ratifikací – nebo na odmítavé výsledky referend.

Souhlasím proto s italským prezidentem Napolitanem, který koncem října ve svém pozoruhodném projevu požadoval, abychom se dnes soustředili na to, co je nutné udělat dnes. A abychom k tomu vyčerpali všechny možnosti, které nám platná smlouva o EU dává – zejména na posílení rozpočtových pravidel a ekonomické politiky v eurozóně.

Současná krize akceschopnosti orgánů Evropské unie, vytvořených v Lisabonu, nesmí trvat roky! S výjimkou Evropské centrální banky poskytly orgány (Evropský parlament, Evropská rada, Bruselská komise a ministerské rady), všechny tyto orgány poskytly od překonání akutní bankovní krize v roce 2008 a zejména následné dluhové krize států jen málo účinné pomoci.

Na překonání dnešní krize vedení Evropské unie neexistuje žádný ověřený recept. Bude nutné učinit vícero kroků, zčásti současně, zčásti postupně jeden po druhém. Bude nutná nejen soudnost a aktivita, ale také trpělivost! Koncepční německé příspěvky se přitom nesmějí omezovat jen na módní hesla. Neměly by být přednášeny na televizním tržišti, ale namísto toho důvěrně v rámci grémií orgánů Evropské unie. Naše ekonomické a sociální uspořádání, náš federativní systém a naši rozpočtovou a finanční koncepci přitom my Němci nesmíme evropským partnerům představovat jako vzor nebo měřítko, ale pouze jako příklady mnoha různých možností.

Za to, co Německo dnes dělá nebo opomíjí, neseme všichni společně odpovědnost, odpovídáme za to, jaké účinky to bude v Evropě v budoucnu mít. Potřebujeme k tomu evropský rozum. Potřebujeme však nejen samotný rozum, ale rovněž soucitné srdce vůči našim sousedům a partnerům.

V jednom důležitém bodě souhlasím s Jürgenem Habermasem, který nedávno mluvil o tom, že – cituji – „... skutečně nyní poprvé v historii Evropské unie zažíváme odbourávání demokracie!“ (konec citátu). Je to skutečně tak: Nejen Evropská rada včetně svých předsedů, rovněž Evropská komise včetně svého předsedy, k tomu různé ministerské rady a celá bruselská byrokracie společně vytěsnily demokratický princip! Já jsem tehdy, když jsme zaváděli národní volby do Evropského parlamentu, podlehl omylu, že parlament si už sám zajistí svou vážnost. Ve skutečnosti však doposud neměl na zvládnutí krize žádný rozpoznatelný vliv, protože jeho porady a rozhodnutí zůstávají doposud bez veřejného účinku.

Proto bych chtěl apelovat na Martina Schulze: Bude nejvyšší čas, abyste se Vy a Vaši křesťanskodemokratičtí, Vaši socialističtí, liberální a zelení kolegové přiměli společně, ale drasticky k veřejnému slyšení. Oblast dozoru nad bankami, burzami a jejich finančními nástroji – dozoru, který je od G20 v roce 2008 opět zcela nedostatečný – se pro takové povstání Evropského parlamentu hodí pravděpodobně nejlépe.

Několik desítek tisíc finančníků v USA a Evropě a k tomu několik ratingových agentur si ve skutečnosti vzalo politicky odpovědné vlády v Evropě za svá rukojmí. Lze jen sotva očekávat, že Barack Obama proti tomu mnoho zmůže. Totéž platí pro britskou vládu. Ve skutečnosti sice vlády celého světa v roce 2008/2009 zachránily banky zárukami a penězi daňových poplatníků, ale už od roku 2010 hraje tento houf vysoce inteligentních a současně k psychóze inklinujících finančních manažerů znovu svou starou hru o zisk a výhody. Hazardní hra na úkor všech nehrajících, kterou jsme Marion Dönhoffová a já kritizovali už v 90. letech jako životu nebezpečnou.

Když jinak nikdo nechce jednat, pak musejí jednat ti, kteří se podílejí na měně euro. K tomu může vést cesta přes článek 20 platné Lisabonské smlouvy o Evropské unii. Tam se výslovně předpokládá, že jednotlivé členské státy Evropské unie nebo mnohé z nich „...mezi sebou navzájem navážou intenzivnější spolupráci“. Státy, které se podílejí na společné měně euro, by každopádně měly pro eurozónu společně provést radikální regulace společného finančního trhu – od rozdělení mezi normálními obchodními bankami a investičními a stínovými bankami až po zákaz prázdných prodejů cenných papírů v budoucím termínu, po zákaz obchodu s deriváty, pokud nejsou připuštěny oficiálním burzovním dozorem, a až po účinné omezení obchodů prozatím nedozorovaných ratingových agentur v eurozóně. Ale nechci Vás, dámy a pánové, zatěžovat dalšími podrobnostmi.

Globalizovaná bankovní lobby by proti tomu samozřejmě opět uvedla do pohybu všechny páky. Vždyť doposud už zabránila všem radikálním regulacím. Sama sobě umožnila, aby houf jejích obchodníků zatlačil evropské vlády do vynucené pozice tak, aby musely vynalézat stále nové a nové „záchranné padáky“ – a pomocí „pák“ je rozšiřovat. Bude na čase bránit se proti tomu. Pokud Evropané vynaloží odvahu a sílu k radikální regulaci finančních trhů, pak se můžeme ve střednědobém horizontu stát zónou stability. Pokud zde ale selžeme, pak se bude vážnost Evropy dále snižovat – a svět se bude vyvíjet směrem k duumvirátu mezi Washingtonem a Pekingem.

Pro bezprostřední budoucnost eurozóny zůstávají jistě nutností všechny doposud oznámené a zamýšlené kroky. Patří k nim záchranné fondy, horní limity pro zadluženost a jejich kontrola, společná ekonomická a fiskální politika a k tomu řada příslušných národních reforem, týkajících se daňové politiky, výdajové politiky, sociální politiky a pracovního trhu. Ale neodvratným se nutně stane i společné zadlužení. My Němci se tomu nesmíme národně-egoisticky vzpírat.

Nesmíme však ani nijak propagovat pro celou Evropu extrémní deflační politiku. Spíše má pravdu Jacques Delors, když požaduje, aby se spolu s ozdravováním rozpočtů zároveň zaváděly a financovaly projekty na podporu růstu. Bez růstu, bez nových pracovních míst nemůže žádný stát sanovat svůj rozpočet. Kdo si myslí, že Evropa se může uzdravit pouze rozpočtovými úsporami, ten ať si laskavě prostuduje osudný účinek deflační politiky Heinricha Brüninga z let 1930/32. Ta totiž vyvolala depresi a neúnosný rozsah nezaměstnanosti a tím zahájila zánik první německé demokracie.


V.

Mým přátelům

Už se chýlím k závěru, milí přátelé! Vlastně ani není nutné sociálním demokratům příliš kázat o mezinárodní solidaritě. Německá sociální demokracie je totiž už půl druhého století internacionalisticky zaměřená – v mnohem větší míře než generace liberálů, konzervativců nebo německých národovců. My, sociální demokraté, jsme současně trvali na svobodě a důstojnosti každého jednotlivého člověka. Současně jsme trvali na reprezentativní parlamentní demokracii. Tyto základní hodnoty nás dnes zavazují k evropské solidaritě.

Evropa bude jistě i ve 21. století tvořena národními státy, z nichž každý bude mít svůj vlastní jazyk a své vlastní dějiny. Proto se z Evropy jistě nestane spolkový stát. Ale Evropská unie nesmí ani zchátrat v pouhý spolek států. Evropská unie musí zůstat dynamicky se rozvíjejícím svazkem. V celých lidských dějinách pro to neexistuje žádný příklad. My, sociální demokraté, musíme přispět k postupnému rozvoji tohoto svazku.

Čím starší člověk je, tím více přemýšlí v dlouhých časových úsecích. I jako starý muž stále ještě pevně lpím na třech základních hodnotách Godesberského programu – na svobodě, spravedlnosti a solidaritě. Ostatně myslím si, že spravedlnost dnes vyžaduje především rovnost šancí pro děti, pro školáky a pro mladé lidi celkově.

Když se ohlédnu zpátky do roku 1945 nebo kdybych se mohl ohlédnout zpět do roku 1933 – tehdy mi bylo právě 14 let –, pak mi pokrok, kterého jsme do dnešních dob dosáhli, připadá jako téměř neuvěřitelný. Jde o neuvěřitelný pokrok, kterého Evropané dosáhli od Marshallova plánu v roce 1948, od Schumanova plánu v roce 1950, kterého jsme dosáhli díky Lechu Walesovi a hnutí Solidarita, díky Václavu Havlovi a Chartě 77, kterého jsme dosáhli díky oněm Němcům v Lipsku a východním Berlíně od velkého převratu v letech 1989/91 do dnešních dob.

Dnes se převážná část Evropy těší z lidských práv a míru, ale v roce 1918, ani v roce 1933, ani v roce 1945 jsme si něco takového ještě nedokázali představit. Pojďme proto pracovat a bojovat za to, aby historicky jedinečná Evropská unie vyšla ze svého současného oslabení stabilní a sebevědomá!


HELMUT SCHMIDT

Více »

16. 12.

Proč nemáme odvahu mluvit z očí do očí?

Lubomír Zaorálek Přečteno 3530 krát Přidat komentář

Vypadá to, že český premiér Nečas si s maďarským premiérem Orbánem v podstatě notoval. Společně odmítli harmonizaci daní, mají nedůvěru k vytváření fiskální unie a nebudeme přispívat do nějakého společného měšce, dokud nebudeme členy.

Ale copak si asi český premiér myslí o tom, co se píše v evropském tisku? Například, že Maďarsko sešlo z cesty demokracie. Mluví se o něm jako o nacionálně-autoritářském státě. Ministerský předseda, se kterým Nečas hovořil, omezuje nezávislost celé řady klíčových státních institucí – ohrožena je nezávislost Ústavního soudu, Úřadu pro dohled nad finačním trhem, médií a dalších. Říká se, že v Maďarsku se vrací vláda jedné politické strany. Nic z toho českému premiérovi nevadí? Anebo si to nechává pro sebe?

Vyjádřit se k situaci v Maďarsku, to se nás možná týká víc než situace v Číně nebo Rusku. Maďarsko je členem rodiny evropských států, s nimiž jsme ve společné unii a s nimiž hájíme určité hodnoty, určitý způsob života. Když říkáme, že se hlásíme k politice lidských práv, tak bychom to neměli činit jen v případě těch, co jsou tisíce kilometrů od nás.

Nevím také, jestli je šťastný způsob, který volí Karel Schwarzenberg, jenž si připne placku s nápisem „Putine, ke mně! Mazej na místo!“ To je podivné. Před několika dny byl v této zemi přijat ruský prezident Medveděv. Výsledkem návštěvy je mimo jiné podpis miliardových investic do české ekonomiky, o které zřejmě velmi stojíme. Zároveň se mluví o ruské nabídce ještě mnohem rozsáhlejší finanční pomoci celé Evropě. Určitě nejsou nutná servilní gesta, která předvedl prezident Václav Klaus. Není třeba ani přestat být kritický k tomu, co se nám v Rusku nelíbí. Určitě stojí za to hledat způsoby, jak podpořit občanskou společnost a ruské demokraty, kteří jsou nám blízcí. Nicméně Rusko není dnes součástí evropské rodiny a je těžší mu mluvit do toho, kam se chce ubírat se svou svéráznou minulostí, kulturou a jedinečnou historickou zkušeností. V Maďarsku na to máme právo víc.

Nicméně i pokud se rozhodneme Rusům říci, co se nám nelíbí, a být kritičtí, je důležité při tom zachovat určitý základní respekt. A je dobré to dělat z očí do očí.

Pokud se při podepisování smluv, díky nímž nám tu připlují investice, tváříme jakoby nic a pak si po odjezdu připneme zesměšňující placku, pak působíme vychytrale a zbaběle. Nepřál bych si, abychom takový typ povahy dávali na odiv. Nechtěl bych, aby tohle vůbec byla česká povaha.

13. 12.

Petře Nečasi, tak kam - na Východ, nebo na Západ?

Lubomír Zaorálek Přečteno 4564 krát Přidat komentář

Český premiér Petr Nečas vystoupil na tiskové konferenci a řekl zhruba tohle: Situace kolem nové mezivládní smlouvy států eurozóny je velmi složitá, řada věcí je nejasná. Je třeba počkat, jak se věci vyvinou. Uvidíme, kam se pohne většina. A podle toho se někam přidáme. Pokud půjdou všichni, mimo Británie a Maďarska, tak bychom u toho asi neměli chybět.

Česká politika se řídí instinktem člověka, který nakupuje v supermarketu a pohybuje se, kam jde nejvíce lidí. Protože premiér čeká, kam se hne většina, nehodí se mu zveřejňovat, kam by chtěl dorazit a o co České republice jde. Možná to ani sám neví. Zřejmě proto se nám opakovaně nedaří otevřít téma jednání Evropské rady na půdě Poslanecké sněmovny. Jelikož ale máme premiéra, který říká, že nejlepší je schovat se v koutě, mlčet a koukat se, jak všechno dopadne, otevírá se prostor pro aktivního prezidenta, který názor rozhodně má. Za Českou republiku pak promluví prezident, který vystoupí v Polsku a řekne, že se hlásí jako dobrovolník k demontáži společné evropské měny. A máš ho, bác! Takhle mluví vrcholný představitel státu, kterému by měl ležet na srdci osud společenství, do kterého jsme dobrovolně vstoupili a na němž těsně závisíme. Prezident v poslední době stále častěji vystupuje dokonce i proti Schengenu, takže to vypadá, že touží po obnově národních hranic v Evropě se vším všudy, včetně cel a pasové kontroly. Jeho starým snem je obnovení národní suverenity. Otázka je, kam nás ten sen dnes může přivést.

Pokud by se eurozóna opravdu rozpadla, což je evidentně proces, ke kterému chce český prezident přispět, tak skončí politika budování konsensu mezi menšími a většími zeměmi Evropy a prosazovat se začnou hlavně velké státy. Místo Evropské unie budeme mít koncert velmocí. S Německem, kterého se u nás stále někteří obávají, se už nebudeme bavit v rámci institucí EU, ale tváří v tvář, což bude pochopitelně mnohem těžší. Klausova suverenita tak může vypadat tak, jak vypadalo jeho chování vůči ruskému prezidentovi Medveděvovi. Žádná „tough love“, jak říkají Američané, že je třeba se chovat k zemím, jako je Ukrajina či Rusko, tzn. pozitivně s láskou ke kultuře a lidem, ale kriticky v tom, co se nám nelíbí. Místo toho nám patrně zbude jen Klausova „servilní láska“, která odhání od hosta dotěrné mouchy jakýchkoli nepříjemných otázek.

Kéž by si Petr Nečas v tomto svém rozhodování jel alespoň pohovořit se svým polským kolegou Tuskem. Který ďas ho ale v těchto dnech, kdy se máme rozhodnout, zda přijmeme nebo odmítneme žádost, žene do Maďarska, o kterém se dnes všeobecně praví, že se vydalo znovu na cestu budování systému jedné politické strany?

09. 12.

Calvera a česká korupce

Lubomír Zaorálek Přečteno 4056 krát Přidat komentář

Nedávno jsem mluvil s mladým mužem, který mi sdělil, že bude svědčit v jedné velmi vážné korupční kauze v této zemi. Docela hloupě jsem se ho zeptal, proč to dělá - po těch zkušenostech, které tady máme s paní Urbanovou, panem Kořistkou, panem Michálkem. Co ho vlastně vede k tomu, že se rozhodl v této věci svědčit? Připadal jsem si, když jsem tu hloupou otázku položil, jako ten bandita Calvera ve filmu Sedm statečných. Ten se ptá svého protivníka: „Proč vy, takový chytrý člověk, se tady s těmi vesničany vůbec špiníte? Co vás k tomu vede?" A dočká se odpovědi: „Viděl jsem jednoho člověka, který nahý skočil do kaktusu. Také se ho tak ptali, proč to udělal. Zdálo se mi, že je to dobrý nápad, řekl mi.“

Ten mladý muž mi mohl odpovědět stejně, ale on mi kupodivu odpověděl docela vážně. On mi řekl: „No, já jsem byl ten pitomý mladý student tehdy na Národní třídě 17. listopadu a stál jsem tam v první řadě. A najednou to na mě přišlo, že už nemůžu dál, že mi připadá, že nemůžu mlčet, a že když to vím, tak to musím říct."

Pan premiér se nedávno vyjádřil, že ve vlaku boje s korupcí poměrně vesele uháníme kupředu. A mně připadá, že pan premiér se nachází v nějakém jiném prostředí než já.

Já jsem 25. listopadu přijal delegaci Asociace samostatných odborů, která mě požádala, abych Sněmovně předložil návrh na ustavení parlamentní komise za účasti občanské veřejnosti pro dohled nad vyšetřováním korupčních afér. Podle odborářů zdaleka není jistota, zda budou zdárně vyšetřeny kauzy jako Opencard, ProMoPro, Diag Human, tanky T72, pandury, IPB, IZIP… Nemají představu, že by někdo ve Sněmovně měl vstupovat do těch kauz, ale řekli mi, že jim jde o jakýsi dohled nad tím, jak fungují jednotlivé složky, ať je to státní zastupitelství, policie, soudy, do jaké míry ty kauzy jsou skutečně vyšetřovány a nejsou zametány. A o kontrolu nad tím, aby nedocházelo k žádnému politickému ovlivňování těchto kauz.

Ten návrh pokládám za legitimní. To, co veřejnost cítí, mi připadá naprosto pochopitelné, protože i v posledních dnech jsme konfrontováni s celou řadou událostí, které potvrzují, že s bojem s korupcí se to u nás vůbec nemá tak dobře, jak tvrdí pan premiér. Už v minulosti jsem dost dlouho ve Sněmovně mluvil o tom, co si myslím, že se děje s novelou zákona o veřejných zakázkách, která v té podobě, jak odešla ze Sněmovny do Senátu, podle mě vůbec nevytváří podmínky pro transparentnost ve veřejných zakázkách.

Jsem přesvědčen, že v ní není vůbec žádná garance, že se do budoucna dovíme, kdo se skutečně fyzicky dostal k veřejným penězům. A stejně tak si myslím, že to, co se v posledních dnech děje ve Sněmovně, tak ty obavy spíš rozmnožuje.

Konkrétně uvedu například to, co se událo v ústavněprávním výboru, kde se projednával zákon o obchodních korporacích a kde došlo k tomu, že byla přijata taková právní úprava obchodních společností, která počítá s tím, že účinnost toho zákona bude někdy v polovině roku 2015. Ještě podstatnější je, že - jak jsem se seznámil s tou úpravou - vlastně ten problém s anonymními akciemi vůbec neřeší. Když někdo zaknihování akcií neprovede, tak ty jeho akcie se podle zákona stanou akciemi na jméno - u kterých se ale také nebude vědět, kdo je vlastně vlastní. Jestli vznikne někde nějaký tajný registr, ke kterému prakticky nebude přístup, tak je to zase naprostá netransparentnost. Takže to celé velké tažení za eliminování anonymních akcií končí po této úpravě opět v bažinách, stejně jako tam končí novela zákona o veřejných zakázkách.

No a že ty anonymní akcie jsou vážný problém, to ukazuje i ta poslední kauza, o které jsem si přečetl a která se týká ministra práce a sociálních věcí, kde se také společnost původně patřící ministru Drábkovi vlastně nakonec – po odprodeji novému vlastníkovi - promění ve společnost s anonymními akciemi. A zrovna je to ta společnost, která se zabývá oněmi elektronickými účtenkami, jež souvisí se sociálními kartami prosazovanými panem ministrem! Takže to, že anonymní akcie jsou problém, dokonce spojený s ministry této vlády, o tom není pochyb. A tady je vidět, že není zájem s těmi anonymními akciemi udělat konec. Protože kdyby se opravdu chtělo, tak se nebude hledat řešení někdy v roce 2015, ale upraví se obchodní zákoník dnes. Nebo zákon o obchodních korporacích.

Proto jsem přesvědčen, že všechny ty obavy, které mi odboráři sdělili, jsou naprosto opodstatněné. A mohl bych tady vyjmenovávat další a další kauzy za poslední dny, které jsou dokladem toho, že v této zemi korupce je taková, že když nám zahraniční žebříčky dávají informaci o tom, že Česká republika se vlastně propadá hlouběji a hlouběji, tak tím zřejmě odrážejí reálný stav věci a ne jen pouze nějaký pocit občanů. Máme tady například náměstka vrchního státního zástupce v Praze pana Grygárka, o kterém se dozvídáme, že si posílá SMS s panem Romanem Janouškem, jehož veřejný obraz je všeobecně známý. To je ten pan Grygárek, v souvislosti s nímž jsem opakovaně prohlašoval, že člověk, který se před listopadem 1989 jako socialistický prokurátor ochotně podílel na vyvážení lidí ven za město, nemá v podobné funkci co pohledávat.

Budiž, bavme se i o letech 2005 nebo 2002, kdy vládla sociální demokracie. Je to prostě náš společný problém. Je otázka, jestli se ty kauzy budou řešit, nebo ne. A já vám říkám, že je třeba dělat kroky pro to, aby se změnila neúnosná situace ve společnosti. Já jsem tady začal příkladem toho, že lidé jsou nevýslovně frustrovaní a zklamaní ze situace, kdy mají dojem, že je vše dovoleno, že dokonce politikům je vše dovoleno bez ohledu na politické barvy. Patříme v tom často do jednoho koše. A já navrhuji, abychom udělali nějaký krok, abychom to změnili.

Proto jsem navrhl pro jednání Sněmovny bod - zřízení parlamentní komise pro dohled nad vyšetřováním korupčních afér.

Více »

07. 12.

Helmut Schmidt a česká nedebata o Evropě

Lubomír Zaorálek Přečteno 2897 krát Přidat komentář

Poslanci vládní koalice znovu odmítli otevřít v Poslanecké sněmovně debatu o tom, s čím pojede český premiér na Evropskou radu, která začíná ve čtvrtek večer a která nemá na programu nic menšího než pokus odvrátit hrozící úvěrovou krizi a hospodářský propad Evropské unie. Bylo by o čem mluvit. Je zřejmé, že velmi ztěžka probíhá debata mezi Francií a Německem. Zatímco Němci mají v genech zafixovanou hrůzu z inflace, Francie má daleko větší strach z nezaměstnanosti a padajícího ekonomického růstu.

Ani v Česku ale nemáme jednotnou pozici. Vládní ODS se domnívá, že případná dvourychlostní EU by vůbec nebyla na škodu, pro sociální demokracii je nepřijatelné nechat poslat ČR v Evropě někam na vedlejší kolej. U nás to někdy vypadá, jako by se někteří docela škodolibě těšili z toho, že „EU má problém“. Jako by si neuvědomovali, že jakákoli havárie eura nebo EU se vždy bleskově přelije do naší země, která je se svými sousedy a Evropou spojena jako pupeční šňůrou. Řekl bych, že Sněmovna je to místo, kde máme vůči české veřejnosti povinnost se o těchto věcech bavit, protože je třeba, aby co nejvíce lidí rozumělo tomu, co se v Evropě děje.

Ve vypjatých chvílích minulosti, ať už to byl rok 1938 nebo 1968, se více energie než na přesné pochopení toho, co se děje kolem nás, věnovalo pěstování iluzí – a pak jsme byli strašně zaskočeni, když se přes nás dějiny převalily. Dnešní vývoj také otevírá různé možnosti. Buď se budeme snažit zůstat součástí „Západu“, anebo se můžeme ocitnout znovu na okraji. Polský ministr Sikorsky dokonce kvůli tomu, aby Polsko zůstalo ve hře, učinil před několika dramatické vystoupení v Berlíně. Bohužel nemluvil za střední a východní Evropu, ale pouze a výhradně za Polsko. Kdo dnes mluví za nás? Václav Klaus?

Václav Klaus nás živí iluzemi o blahodárné české koruně, o tom, že nepotřebujeme Schengen a měli bychom se zřejmě znovu vrátit k Evropě, kde budeme potřebovat pasy a celní bariéry. Na Klausovi nevadí to, že má kritický vztah k současné Evropské unii, ale že jeho vztah k evropské integraci se dá lapidárně shrnout do slov „Čím hůře, tím lépe.“ Výsledkem je, že Česká republika se současné debaty o budoucí podobě Evropské unie prakticky vůbec neúčastní. Ani premiér, ani ministr zahraničí nepublikovali žádný ucelenější text – koncept české pozice uprostřed současných potíží Evropy. Zřejmě jim to připadá jako mletí prázdné slámy, ztráta času, a proto se ani o tom s nikým ve Sněmovně nebudou bavit. Ať se ta celá velká evropská hra odehraje bez nás. Počkáme si na výsledek.

S Bohuslavem Sobotkou jsme v posledních dnech navštívili sjezd německých sociálních demokratů. Na třídenním rokování byla Evropa suverénně klíčovým tématem. První den se nehovořilo prakticky o ničem jiném. Úvodní vystoupení bývalého kancléře Helmuta Schmidta na toto téma zaujalo stěžejní místo ve všech významných německých denících.

Schmidt například řekl: Nevěřte nesmyslům, které se píší v novinách a které říkají i politici. Euro je stále stabilnější než dolar. Euro je stále stabilnější než marka za posledních deset let své existence.

Když jsem se narodil, připomněl Schmidt, byly na světě dvě miliardy lidí. Dnes je jich sedm miliard. Evropanů bylo v roce 1950 dvacet procent. V roce 2050 bude náš podíl na celkové populaci pouhých sedm procent. V roce 1950 jsme se podíleli na hrubém světovém produktu třiceti procenty, v roce 2050 to bude pouze deset procent. Z toho plyne, že pouze pokud budeme postupovat společně, dokážeme zachránit svůj význam pro svět. Za to, co neděláme a nedokážeme udělat, poneseme odpovědnost, řekl Schmidt. Jestli se rozpadne Evropská unie, začne znovu to staré evropské přetlačování mezi periferií a centrem. Nešťastná hra, ve které Německo sehrálo v moderní historii zvlášť tragickou úlohu. Stará hra znovu vzplane – a to by byl konec Evropy. Pak nebudou žádné další impulsy pro svět z tohoto kontinentu, žádné další osvícení a emancipace. Evropa skončí. Evropská unie je dnes podmínkou přežití našeho kontinentu.

Helmut Schmidt varoval Německo před pokušením být znovu hegemonem v Evropě. Upozornil na to, že obava z německé dominance je stále přítomná. Pokud podlehneme tomuto pokušení, přijde reakce ze strany ostatních evropských zemí a výsledkem bude okleštění, izolace Německa.

Nesmíme dominovat, ale musíme zároveň všemi silami pro Evropu pracovat. Potřebujeme zakotvení v Evropě jako ochranu před sebou samými, prohlásil Schmidt.

Schmidt vzpomínal na to, jak vypadalo Německo v roce 1933 a 1945. Ve svém projevu řekl: Pamatujte, že tu cestu, kterou jsme urazili, bychom nikdy nezvládli sami. Nikdy bychom to nedokázali, kdyby nám nepomohly vítězné mocnosti Západu, kdyby nám nepomohli sousedé, kdyby nebyly revoluce na východě Evropy v roce 1989. I těm, kteří pomáhali ukončit komunistické diktatury na Východě, musíme být vděčni. Máme povinnost být solidární. Naše vina stále trvá. Musíme se ukázat být hodni toho, co jsme dostali. Musíme být vděčni Walesovi, Havlovi i Chartě 77.

Nesmíme dovolit, aby se vracel strach z Německa. Nesmíme připustit izolaci Německa, vyzval Schmidt.

Helmut Schmidt, který kdysi řekl, že politik, který má vizi, by se měl odebrat k psychiatrovi, mluvil ve svém hodinovém projevu jako opravdový vizionář. Hovořil k sálu, kde bylo devět tisíc lidí, dostalo se mu nekončících ovací a on, jak tam seděl vpředu, si zapálil cigaretu. V jedné chvíli zvláštně sepjal ruce, jako by se modlil. Tohle gesto se na druhý den objevilo ve všech německých novinách.

Přál bych si něco podobného jako on. Z naší vlastní historie cítím podobné poučení: nepřipustit izolaci Česka. To by byl dobrý začátek naší debaty, kterou by se opravdu hodilo jednou začít vést také v Poslanecké sněmovně.

02. 12.

Kalouskovo hospodské věštění

Lubomír Zaorálek Přečteno 4206 krát Přidat komentář

Najednou slyšíme ministra Kalouska mluvit jako hlasatele apokalypsy. Zlé, velmi zlé je jeho ekonomické tušení pro příští rok. Dokonce používá přísně odborné terminologie: Bude to fakt docela hustý!

Co že tak najednou věští? Chování České republiky v Evropské unii takovému očekávání přece vůbec neodpovídá. Proč se tedy nepodílíme na hledání řešení? Proč na klíčových summitech poslední doby je ČR zastupována v náhradní sestavě? Proč nikdo z vrcholných představitelů státu nepředložil za naši republiku návrh řešení? Ani se k tomu nikdo souhrnněji nevyjádřil. Premiér a vláda se dokonce na posledním jednání Sněmovny odmítli o krizi v Evropě bavit.

Jak to, že nedlouho potom ministr financí vystoupí s tím, že padají veškerá ideologická tabu, čeká nás konec sociálního státu, teď už prý nepůjde o ideje, ale o oboj o holou existenci. Teď se prý budeme muset všichni spojit a hledat cestu z krize. Proč s tímhle nepřišli do Sněmovny dříve? O krizi se v Evropě přece hovoří už dlouhé měsíce…

Proč tedy ve Sněmovně ministr Kalousek prosadil navzdory prognózám rozpočet, který se opírá o růst 2,5%? Proč se dopouští stejné chyby jako v roce 2009, kdy odhadoval růst HDP 4,5% navzdory všem dostupným prognózám a rozhodil po zemi zhruba sto miliard navíc, u nichž bylo zřejmé, že nebudou kryty odpovídajícím výkonem ekonomiky. Pokud nyní Miroslav Kalousek postavil rozpočet na růstu 2,5%, a ten bude výrazně nižší, tak to bude opět představovat významné prohloubení deficitu státních financí a státního dluhu. Tohle je chování vlády rozpočtové odpovědnosti?

Ťuk hřebík na hlavičku! Možná tady je ten důvod Kalouskova křiku. Ministr, který nedokáže vybírat daně, který je součástí vlády, jež není schopna zabránit parazitování na veřejných penězích a dalšímu padání země na světovém žebříčku vnímání korupce, ministr, který nedokáže postavit realistický rozpočet, si zřejmě potřebuje vytvářet alibi. Tady máme důvod, proč je ministr náhle apokalyptikem. Musí najít nějakou výmluvu a odlákat pozornost od svých vlastních chyb. To, co se stane, není moje chyba, říká ministr Kalousek, je to důsledek živelné finanční pohromy, která se na nás žene.

V pokřiku Miroslava Kalouska lze tušit také další velmi vážnou hrozbu. Když ministr mluví o tom, že je třeba hledat úplně jiné vzorce uvažování a že budou padat tabu o sociálních státech, pak hrozí zneužití krize k likvidaci státu veřejných služeb, k vážnému útoku proti systému školství, zdravotnictví a sociální politiky. Vytvořit téměř válečnou atmosféru a přijít s dalšími rozsáhlými škrty by mohlo vést ke konci sociálního smíru a soudržné společnosti.

Stojí zato vzít poslední vystoupení ministra Kalouska a srovnat je s vystoupením polského ministra zahraničí Sikorského 28. listopadu 2011. Místo aby doma strašil obyvatelstvo, navštívil Berlín jako klíčové město a vyzval k jednání a záchraně eurozóny. Polský ministr se přihlásil k Evropě a vyjádřil jasnou vůli Polska integrovat se do jádra Evropy a nedopustit v této chvíli jakékoliv selhání evropských politických elit. Polský ministr ve svém projevu předložil pozitivní návrh na řešení situace a dal jasně najevo, že problémy Evropy jsou problémy Polska. To je příklad nehospodského přístupu k tomu, co máme v příštím roce před sebou.

Blogeři abecedně

A Almer Tomáš · Atapana Mnislav Zelený B Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoš Ivan · Bartošová Ela · Bečková Kateřina · Bělobrádek Pavel · Benda Jan · Beránek Jan · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Bobek Miroslav · Boudal Jiří · Brenna Yngvar · Bureš Radim C Cerman Ivo Č Černoušek Štěpán · Černý Jan · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Dienstbier Jiří · Dolejš Jiří · Drobek Aleš · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořáková Vladimíra F Fábri Aurel · Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Farský Jan · Fendrych Martin · Feri Dominik · Fiala Petr · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Glanc Tomáš · Groman Martin H Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Hilšer Marek · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holomek Karel · Honzák Radkin · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrbková Lenka · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubinger Václav · Hudeček Tomáš · Hülle Tomáš · Hvížďala Karel CH Chlupáček Ondřej · Chromý Heřman · Chýla Jiří J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jarolímek Martin · Jašurek Miroslav · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kania Ondřej · Karfík Filip · Kislingerová Eva · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Vít · Klimeš David · Kohoutová Růžena · Kolínská Petra · Kopecký Pavel · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Králíková Eva · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroppová Alexandra · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Líbal Vladimír · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Marvanová Hana · Mašát Martin · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minařík Petr · Müller Zdeněk · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Navrátil Marek · Němec Václav · Niedermayer Luděk · Novotný Martin O Očko Petr · Oláh Michal · Ondráčková Radka · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Paroubková Petra · Passerin Johana · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Pelda Zdeněk · Penc Stanislav · Petrák Milán · Pikora Vladimír · Pilip Ivan · Pixová Michaela · Pohled zblízka · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš · Přibyl Stanislav R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rath David · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Richterová Olga · Ripka Štěpán · Robejšek Petr · Rychlík Jan Ř Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schwarzenberg Karel · Skořepa Michal · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slimáková Margit · Sobotka Daniel · Sokačová Linda · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Syrovátka Jonáš Š Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Škop Michal · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šoltés Michal · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěch Milan · Štern Ivan · Štern Jan · Štrobl Daniel T Telička Pavel · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Turek Jan · Tvrdoň Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Veselý Martin · Vhrsti · Vích Tomáš · Vileta Petr · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojta Vít · Vojtěch Adam · Výborný Marek W Wagenknecht Lukáš · Wichterle Kamil · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zahumenský David · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zlatuška Jiří · Znoj Milan Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy