„Máš to pod kontrolou, kotě?“ aneb proč k nám přijíždí evropský komisař Johannes Hahn

Čerstvý příběh pražského lobbisty Janouška alias Mazánka a bývalého primátora Pavla Béma alias Kolibříka pěkně ilustruje, proč k nám dnes na návštěvu musí evropský komisař Johannes Hahn.

Na světlo boží by měl být vynesen onen svazek s názvem SPIS“, který založila BIS od r.2007 na odposlechy, které jí povolil Vrchní soud. Soud tak prý učinil na základě vysvětlení tajné služby, že lobbisté svým vlivem hrozí způsobit „dysfunkci státní správy“. Korupce a klientelismus údajně ohrožují parlamentní demokracii a stávají se rizikem pro ekonomické zájmy státu. Jedním z odposlouchávaných „byznysmenů“ byl právě primátorův „Mazánek“ nebo jindy „Kotě“ Roman Janoušek. Tak tento SPIS bychom měli vidět. Je nutné zjistit, jaký byl osud odposlechů a jaký závěry kdo udělal z toho, co se v nich zjistilo. Nebo snad jen posloužily Mirkovi Topolánkovi, aby se zbavil Pavla Béma jako konkurenta?

Odposlechy vlastně jen potvrzují, co se ví nebo tuší už delší dobu o kuratele pánů Janouška,Hrdličky a jejich kumpánů nad pražskou radnicí. Dovídáme se přesněji, jak se kontrolovalo obsazování funkcí a finanční toky. „Máš to pod kontrolou?“ ptá se primátor lobbisty v jednom ze zachycených rozhovorů, který se týká výběrového řízení na ředitele pražské pobočky VZP.

A jak se v takových podmínkách asi čerpají evropské fondy? EU nám vyčítá, že jsme nebyli schopni udržet zaměstnance znalé evropské problematiky. No bodejť, když lobbisté vybírají do funkcí především ty spolehlivé, kteří budou poslouchat. EU nám vyčítá, že nejsme schopni dodržet podmínky férového výběrového řízení a průběh celého procesu řádně kontrolovat. No bodejť, když obcházení veřejných řízení je ten ústřední a klíčový problém, který tu máme s veřejnými penězi.

Je to pořád dokola to samé – netransparentní veřejné zakázky. Samotná ministerstva vypisují projekty, u kterých konkurence nedostává šanci, protože vyhrává nabídka jediné společnosti. EU nyní říká, že tyto projekty prostě platit nebude. Částka neproplacených peněz stále roste. Dnes už je to 33 miliard a zřejmě poroste dále. Nedovedu si představit, jak během tří měsíců by dokázala vláda celý tento systém změnit. Kdo má ve vládě na takové změně zájem? Obávám se jiné reakce – místo zásadní změny se začne EU nasazovat psí hlava. Někdo začne naznačovat, že je to vlastně celé ponižující - pořád dokazovat, za co evropské peníze u nás utrácíme. Když nám to chtějí dát, tak ať to dají a nestarají se. My se přece nějakým evropským komisařům nedáme. Do toho, jak si to tady rozkrademe, nikomu nic není.

Obávám se ovšem, že pokud se postoj ČR nezmění, mohou nám hrozit ještě větší ztráty. Nikde není psáno, že pozastavení čerpání bude v červnu odblokováno. Nakonec může dojít i na opravdové rušení čerpání jednotlivých programů. Je ve vládě vůbec někdo, kdo by si uvědomoval, do jaké propasti se s čerpáním evropských peněz řítíme? Ministerstvo pro místní rozvoj vydalo oficiální prohlášení, ve kterém absurdně tvrdí, že se neděje nic vážného, protože se jedná o věcný, technický problém, který pouze někdo zbytečně politizuje. Tohle už známe z posledního vystoupení premiéra Nečase v Poslanecké sněmovně.

Tohle je vlastně další skandál. Jak to, že informace, které se týkají situace kolem evropských peněz, jsou stále tajné? Proč na webu vlády nevisí příslušné evaluační zprávy? Jak to, že premiér a ministr financí celou situaci veřejně nevysvětlují a neobjasňují? Vždyť jde o veřejné peníze. Pokud bude čerpání po červnu opravdu zastaveno, bude to pro státní rozpočet úder z těžkoliberního děla. Problém evropských peněz přezrává stejně jako nám přezrál ministr školství Josef Dobeš. Ministr školství odchází pozdě stejně jako má celá vláda zpoždění vůči požadavkům Evropské komise. Co si teď vezmeme na ministru školství, když se nám poděkoval? Co si vezmeme zítra na této vládě Petra Nečase, když nám po půl roce sdělí, že to bohužel nezvládla a že to vzdává?

Padáme

Pan premiér ve Sněmovně řekl: Nebudeme žít nad poměry. Skončilo žití nad poměry!

Já jsem byl nedávno v Karviné na služebně policie. Potkal jsem policistu, který se vracel z akce, a ptal jsem se ho: „Můžete mi říct, kolik vyděláte?" On pracoval 21 let u policie a odpověděl mi: „Nezlobte se, já vám to neřeknu." Prostě mám podezření, že se styděl, jaký má plat po jednadvaceti letech. Přál bych panu premiérovi, aby tomuto policistovi, státnímu zaměstnanci, tam přišel vyprávět, že skončil život nad poměry.

A co důchodci? Mají nějaké drtivé penze? Co sociální výdaje? Jen 18 % HDP. Kolikpak je průměr v Evropě? Tady jsou lidé přeplaceni? U nás se v Ostravě zavírají chráněné dílny, azylové domy. To jsou všechno lidi, kteří žijí nad poměry? Kde žije náš pan premiér?

Podle Petra Nečase ratingy svědčí o tom, že situace je konsolidovaná, stabilní. Uvedu jiná čísla.

Česká republika a její obraz je utvářen také tím, jak vystupujeme v žebříčcích, jež se týkají konkurenceschopnosti, úrovně vzdělání, úrovně vnímání korupce. Například čísla OECD nebo Světového ekonomického fóra mluví tak, že jestli v roce 2009 jsme byli na 31. místě, tak v roce 2010 na 36., v roce 2011 na 38. místě. Prostě, přátelé, klesáme. Když dumají Voskovec s Werichem „Stoupáme nebo klesáme?“ , tak, přátelé, klesáme. „My přímo padáme“, jak praví ve svém dialogu oni klasici.

Co se týče vnímání korupce, tak to je podobné, když vezmu poslední tři roky: tři roky pokles, rok po roce, naposledy z 53. na 57. místo, aby se našimi sousedy staly Namibie a Saúdská Arábie. To je obraz České republiky v zahraničí. Slýcháme, že vláda za to nemůže, prý máme krizi. Jenže ono to vůbec takto není. Česká republika je dnes nejslabší v celém středoevropském regionu co se týče ekonomického růstu. Její dynamika je nejmenší.

Porovnávejme se s těmi, kteří jsou nám podobní. My jsme v posledním čtvrtletí měli růst 0,6% loňského roku. Německo mělo 2%, ale to je silná země. Polsko mělo přes 4%. Slovensko 3,4%. A dokonce Maďarsko, které má ekonomické problémy, mělo 1,5%. I to Maďarsko má dneska silnější ekonomický růst než Česko! Jak je to možné? Ten ekonomický stroj prostě u nás nefunguje. Hospodářská strategie nefunguje. Ta opatření, která vláda přijala v loňském roce, která se týkala daní, nebyla ekonomicky kalkulována a umrtvila ekonomický růst. A to není poprvé. Vlastně celá historie od Topolánkových vlád je cestou špatných ekonomických rozhodnutí, která postupně způsobují, že klesáme, ba padáme.

Mohu předkládat celou řadu čísel, která se týkají úrovně inovací, patentů. Všude klesáme, přátelé! Za všechny příklad: podíl investic na výkonu ekonomiky klesl za deset let ze 30 na 24%. Klesají investice do licencí, patentů, samotného podnikání. Domácnosti, firmy, ekonomiku - vláda táhne ke dnu. Jediné, co ji drží nad vodou, jde ze zahraničí: export firem. Ale to jsou většinou nadnárodní korporace, to nejsou firmy, ve kterých my rozhodujeme o marketingu a strategii, dokonce ani firmy, které by tady odváděly daně.

To je to, co mě znepokojuje. Ta naprostá nekoncepce a mylná, vadná hospodářská strategie této vlády. Nebo dokonce její neexistence. Vláda nás není schopna vyvést z krize, protože z ní ani nehledá cestu.

Když jsme my, sociální demokraté, v roce 2006 končili, tak jsme předávali vládu v situaci, kdy v této zemi byl dlouhodobý dluh státu na úrovni 29 % (to je z říše snů), aktuální deficit byl pod 3% maastrichtských kritérií, investovalo se do vědy, výzkumu a školství, profesory, kantory jsme zaplatili nadprůměrně tak, že na to dodnes vzpomínají. Opravdu se nemáme za co stydět.

A jak se pravicová vláda chová v tom, co je zcela klíčové – v oblasti vzdělání? Premiér je schopen vystoupit a říci: Podporujeme vzdělání, výzkum, investice.

Ale jaká je realita? Vysoké školy v tomto roce musí ušetřit 1,5 mld. a v příštím roce 4 mld. V ranku pěti let se má snížit jejich rozpočet o 40 %. Lidé, kteří dnes stojí v čele těchto škol, mi říkají: Vždyť to je zničující. Máme snižovat počty studentů. Co ta vláda vlastně zamýšlí? Jak je možné, že premiér na jedné straně mluví o tom, že má tato oblast podporu, a na druhé straně ve střednědobém výhledu to vypadá, že nás chtějí likvidovat? Jenže jestli chceme likvidovat tento segment, který by měl rozhodovat o naší budoucí konkurenceschopnosti, tak čím se tady hodláme do budoucna živit?

Vezměte si klíčové ukazatele, které dneska snižují naši konkurenceschopnost. Schválně je uvedu tak, jak jsou uváděny ve zprávě OECD. Co je příčina toho, že si stojíme tak špatně? Je to špatná a nízká důvěra v právo, problematická nezávislost soudů, nekompetentnost nebo netransparentnost v zacházení s veřejnými prostředky. Tohle jsou klíčové věci, podle kterých jsme špatně hodnoceni.

Co vláda v těchto věcech dělá? Novela zákona o veřejných zakázkách je nedostatečná. To, co se chystá v anonymních akciích, je nedostatečné. To je stínohra. Pouhé divadlo. Tady vůbec není šance na zlepšení. Jakou budoucnost s touhle vládou můžeme čekat?

Ekonomická nevýkonnost, neschopnost vyrobit peníze, vytvořit příjmy, ta je pak vyvažována asociálními „škrty“. A co je důsledek těch škrtů? Lékaři mi říkají, že je starší pacienti přemlouvají: Nepište mi ty léky, já na to nemám.

To je ta asociálnost, něco, s čím já se těžko srovnávám. Prostě těžko nesu, že v této zemi lidé nemají na léky, které naléhavě potřebují. Panu premiérovi to je jedno?

Margaret Thatcherová, opravdu železná žena, kdysi řekla: Nezáleží mi na nezaměstnaných. Dokonce nechala umírat stávkující horníky. Je to sice hrozné, ale tahle žena mluvila na rovinu. A jak mluví český premiér nebo jeho ministr práce a sociálních věcí? Takto: Jde nám o efektivitu sociální politiky. Centralizace je cesta, jak ušetřit 200 milionů.

Účinky jsou stejně drtivé jako u té Thatcherové, ale říká se to pěkně. Jako když pan premiér pronese: My podporujeme vzdělání a výzkum.

Sice budou muset vysoké školy ušetřit 40 % v ranku pěti let, ale to se už nahlas neřekne. Všude se všem maže med kolem pusy. Všude se tvrdí, že my vlastně bychom byli rádi, kdyby se dávky dostaly těm, kteří je potřebují. Tohle je falešná a pokrytecká rétorika. Koalice ve Sněmovně, když něco předkládá, tak tvrdí, že to myslí v zásadě s těmi lidmi dobře. Oni jsou sice na tom stále hůř, ale vláda není ani schopna říci to, co si skutečně myslí - že je jí to jedno. Že i těm skvěle placeným náměstkům na ministerstvech, například práce a sociálních věcí, to připadá být úplně v pořádku, když si ti lidé zítra budou muset pomoci sami. Tohle je filozofie, kterou vládní koalice má, ale neříká ji nahlas.

Neměl jsem moc rád Margaret Thatcherovou s její tvrdou politikou. Ale ona to aspoň říkala. Tady se tiše vytváří společnost, která bude sociálně rozdělená a ve které prospěch bude patřit jen nemnohým, jen vyvolené skupině privilegovaných. A to je to, s čím nesouhlasím, a proto nesouhlasím s touto vládou.

Tahle země byla založena na humanitních ideálech, o kterých psal a mluvil Tomáš Garrigue Masaryk. A to, co bylo její cenou, bylo to, že tady byla střední vrstva lidí, poměrně vzdělaných, kteří byli schopni se kulturně, technologicky napojit i na Evropu. To bychom měli pěstovat také my. A vláda toto prošustrovává a promarňuje. Jde proti tradici této země, jde proti jejím dobrým vlastnostem. Postupně zemi ničí. Proto tu nemá co dělat.

I v aktuálních událostech je samozřejmě celá řada důvodů, proč si myslím, že vláda prokazuje těžkou nekompetenci. Vezměme si třeba poslední proces s panem Bártou. To není proces s jednou osobou. To je proces s celým systémem fungování jednoho politického útvaru. A co mě nejvíc na tom zaujalo? Že nejen pan Bárta, ale ani členové této vládní strany úplně nechápou, že to, co se děje v této takzvané straně, je nepřijatelné. Jim to připadá, že to je zřejmě normální. Prostě dnes máme čtenáře, kteří nečtou ani tak Babičku Boženy Němcové jako spíš Kmotra Maria Puza a připadá jim jako úplně samozřejmá postava capo di tutti i capi, který se stará o členy daného společenství. Nejvíc mě pobavilo, když Radek John dokonce řekl: No, on je tak hodný, ten pan Bárta, že by se i o toho pana Tluchoře postaral, kdyby za ním přišel, že mu chybí peníze.

Toto je politická strana? A ještě k tomu vládní politická strana?

Tady nejde o paragrafy, o půjčky, o dary. Přece není možné, aby jeden veřejný činitel uplácel druhého veřejného činitele a aby strana, která se má podle ústavy hlásit k demokratickým principům, se řídila principy kmotrovství a mafie.

Nečasova vláda je zkrátka ohrožením demokracie. Především politikou, kterou dělá a jež vlastně likviduje střední třídu. A jak říkal už Aristoteles, střední třída je základ demokracie. Na ní vše stojí. Politika, která ji utlačuje, zmenšuje, snižuje její význam, ohrožuje demokracii. A vytváří prostor pro extremismus a pro to, co jsme viděli v poslední době: že i docela chaotické skupiny jsou schopny dostat na náměstí tisíce lidí. Protože lidé instinktivně cítí, že to je podvod, co se tady děje. A pan Kalousek řekne, že to je demonstrace proti režimu. Ale to se říkalo za socialismu - že chceme pouze konstruktivní kritiku, a ne tu proti režimu. Teď se místo „proti režimu“ často říká „proti demokracii“. Ale lidé vidí toto demokracii reálnou, tak jak funguje. A řeknou: No, když je to takovýhle podvod, tak pryč s tím! Když tady někdo je schopen manipulovat zakázky, tunelovat, když je schopen evropské fondy čerpat takovým způsobem, že je to úplně bez kontroly, třeba svým známým, tak na takovouhle demokracii vám kašlu! Člověk, který nemá práci a musí se dívat na to, jak tady někam odplouvají miliardy, ani se neví kam, tak ten vám řekne: Tenhle systém ať zhyne!

Ale to vyvolala tato vláda. Potom tedy ať neříká jako Jakeš: Chceme pouze konstruktivní kritiku, a ne tu protirežimní! Protože ti lidé to cítí správně: S tímhle je třeba zamést!

Mně se to nemusí líbit, protože si myslím, že nic lepšího než demokracii nemáme. Ale vyvozoval bych z toho něco úplně jiného než pan Kalousek. Totiž že tato politická krize znamená, že se něco musí zásadně změnit, nebo nám to taky může přerůst přes hlavu. Protože lidé řeknou: Takovéhle politiky, takovou politiku tady prostě nechceme vidět! Tak, jak to bylo na Islandu, kterého se nedávno dovolávali demonstranti na Václaváku.

Drhne též naše právní vědomí. Pan premiér se nedávno vyjádřil, že na státním zastupitelství existuje válka dvou klanů. To je úžasná věc. Státní zastupitelství, které má dozor nad vyšetřováním, tak je pouze ringem pro zápas dvou klanů? Taková je situace u nás v dozoru nad tím, co se má vyšetřovat? Podle premiéra to není otázka toho, že ještě někdo bojuje o to, aby se dodržovala pravidla, a kdosi jiný je porušuje? To už je jenom válka dvou klanů? Je to snad tak, že právní systém u nás se opravdu stal tím kafkovským procesem, ve kterém už neexistuje spravedlnost, jen absurdita nesrozumitelných válek jednoho klanu proti druhému?
.
A k čemu má vláda strategii boje proti korupci zpracovanou NERVem, ekonomy, kteří nejsou nijak blízcí sociální demokracii? To je v podstatě takový manuál, co by měla vláda dělat. Já mám pocit, že nikdo ho nečte méně než vláda. Ona to totiž ve skutečnosti asi moc vážně nemyslí s tím, aby se něco dělalo s podivným způsobem utrácení veřejných peněz.

A ještě jeden typ vládního podkopávání demokracie bych chtěl zmínit: čerpání z evropských fondů. Nesmírně mi vadí, že se nejsme schopni dostat regulérně k informacím. To, že pan eurokomisař Hahn telefonoval s panem premiérem, to, že tady má přijet, to, že bylo zastaveno čerpání těch fondů - to vše se nedovídáme nějakým normálním přirozeným způsobem. To se dozvídáme naprosto pokoutně, tak že telefonujeme známým někam do Bruselu a snažíme se zjistit, o co vlastně jde. Nám to tady nikdo neřekne. Jde o desítky, stovky miliard a pan premiér nám ve Sněmovně pověděl, že nechce, aby se to politizovalo, protože to je věcná záležitost.

Jenže toto jsou veřejné peníze. Není možné o tom neinformovat. Ve chvíli, kdy u nás není dostatečný systém kontroly, to znamená, že se nakonec schvalují a realizují i projekty, které jsou s chybami, kde nejsou dodržena pravidla. Pak nám to Evropská komise odmítne proplatit a výsledek je jako v loňském roce, že se 13mld proplatí z veřejných peněz. Kolik desítek miliard se proplatí v tomto roce? A do toho přijde pan Kalousek a řekne: Potřebujeme škrty, nemám v pokladně peníze.

Tohle že není politikum? Tohle že je věcná záležitost? Vždyť to jsou miliardy, které bezprostředně nakonec dopadnou do života lidí. Nezbude na léky, na chráněné dílny, na azylové domy, na základní sociální podporu…

Připadá mi neomluvitelné, když vláda má ministry, o kterých víme, že nejsou schopni problémy zvládat. Potom se klidně řekne: Tak mu dáme ještě do dubna čas, budeme zkoušet, jestli to zvládne, nebo ne.

Copak se nechápe, že na takové experimenty tady vůbec není prostor, vůbec není čas? Nemůžeme tři měsíce čekat, jestli se ten který ministr ještě vzpamatuje. Zvlášť když mezitím vyházel všechny lidi, kteří svému oboru rozuměli. A my budeme čekat, jestli se to pan ministr naučí? Je snad ministerstvo laboratoří, kde budeme zkoušet, jestli se ještě chytne? Uvědomme si, že to není žákovský mančaft fotbalu, ve kterém si můžeme zkoušet zadáka, jestli se chytne, nebo ne. Tohle je vláda, která administruje miliardy prostředků, na které jsou navázány rozpočty krajů, projekty, které jsou často pro nás životně důležité.

To je naprosto nezodpovědný postup. Vláda prokázala, že jí schází základní svědomí a odpovědnost, aby měla právo v této zemi o tak vážných věcech dále rozhodovat.

Více »

Prezident nám bude večer scházet

Uvědomil jsem si, že na dnešním jednání o nedůvěře vládě mi bude kdosi chybět – prezident České republiky. On je vlastně ten, kdo de facto stojí v čele této vlády. Bez něj by tato vláda nebyla. On by měl slyšet, co se nám na jeho vládě nelíbí a proč jí chceme hlasovat nedůvěru.

Vzpomínám, jak na loni na jaře premiér Nečas podal prezidentovi návrh na odvolání ministra školství Dobeše. No a on tak neučinil. I když Ústava mu žádný prostor k takovémuto postupu nedává. Český premiér pouze sklopil hlavu. Tento prezident tedy zřejmě stojí nad Ústavou. Máme ministra školství, který již vlastně nemá ve své funkci co dělat. Je v ní jen z vůle a milosti Václava Klause, který dal veřejně najevo, že má o jeho výkonu příznivější mínění než ostatní.

Současný prezident je nejvýraznější postava zahraniční politiky této vlády. Bez jeho přitakání si Petr Nečas nedovolil podepsat na evropském summitu tzv. Fiskální dohodu. Nakonec sám řekl jako důvod svého postoje:“ Prezident by to stejně nepodepsal.“

Vzpomínám si také, jak pan prezident sepsul zahraničně-politickou koncepci ministerstva zahraničí. Taky že jí vláda pak nepřijala a pan ministr ji musel přepracovat. Prostě pan prezident umí s vládou pěkně zacvičit.

A když se to mlelo v koalici a její soudržnost tála jako jarní sníh, byl to prezident, který si vůdce koaličních stran svolal, promluvil k nim, urovnal nesváry a dílu koalice požehnal.

Bývaly časy, kdy v minulosti prezidenti chodili do parlamentu. Teď by byl okamžik se k této tradici vrátit, když máme vlastně vládu, jíž je prezident chůvou a opatrovatelem. Z Hradu do podhradí Sněmovní ulice je to pět minut. Diskuse o nedůvěře se protáhne dlouho do večera. Pan prezident by to mohl zvážit…

Jak mě pan premiér usadil...

Dočetl jsem se, že mě pan premiér včera na interpelacích, kde se projednávalo čerpání z fondů EU, usadil. Prý se mu to povedlo větou: „Tento špatně fungující auditní systém byl vymyšlen a certifikován samozřejmě na ministerstvu financí v letech 2005-2006, čili ten, kdo nese odpovědnost, se jmenuje Bohuslav Sobotka.“

Je to marné, je to marné, je to marné. Včera jsme krátce před interpelacemi vyzvali pana premiéra, ať probůh ve svých odpovědích říká pravdu a nezneužívá toho, že na něj nemůžeme reagovat. To co pan premiér řekl, je prostě lež. Dá se snadno ověřit, že systém byl certifikován až za Topolánkovy vlády. Podobné je to s další útočnou střelou, kterou vyslal premiér na sociální demokraty. Údajně za všechno můžeme my, protože jsme schválili příliš mnoho operačních programů. To by bylo tuze jednoduché. Ve skutečnosti máme země, které mají stejné množství operačních programů jako my – například Polsko nebo Portugalsko – a čerpají bez větších problémů. Pak naopak máme země, která mají operačních programů méně – jako Rumunsko či Bulharsko – a mají potíže podobné našim. Ve skutečnosti nejde ani tak o počet programů jako o efektivnost veřejné správy v té či oné zemi. Naše problémy jsou projevem úpadku veřejné správy.

Teď slyšíme, že problém neexistující kontroly evropských peněz se má vyřešit centralizací na ministerstvu financí. Trochu naivní představa. Je sice pravda, že audit na úrovni ministerstev nefungoval, protože na ministerstvech je bossem ministr, a pokud auditor na něco přišel, tak mu stačilo pohrozit, že by taky mohl vyletět. Nicméně co nám prozatím předvedl auditní orgán na ministerstvu financí? Pamatujeme si, že by někdy nějaký evropský projekt nezcertifikoval? A když se pak ukázalo, že projekt je vadný a že ho Evropská komise nezaplatí, tak se do dokrylo ze státní kapsy. V roce 2011 nám takto Evropská komise neproplatila třináct miliard.

U nás zásadně neplatí, že když někdo rozkrade evropské peníze, tak bude potrestán. U nás platí, že to vždy zaplatíme z veřejných peněz. Jen vláda pak zase přijde do Sněmovny s tím, že deficit roste, a proto musíme zvýšit DPH na potraviny, zmrazit důchody či něco podobného.

Ministr Kalousek teď pěkně pláče v médiích, jaká to velká odpovědnost na něj čeká, až se audit přesune na jeho úřad, ale je statečný a vezme to břímě na sebe. Prý ještě do konce pololetí o tom musí jednat a rozhodnout vláda a prvního ledna příštího roku můžeme novou podobu auditu spustit. Tak už víme, co chystají na komisaře Hahna, až ve čtvrtek přijede do Prahy. Prostě se jednoduše hraje o čas a koule problému se bude valit za horizont.

Ti všichni, kteří jezdili dosud do Bruselu a ujišťovali tam úředníky, že je všechno v pořádku, v tom budou pokračovat. Nikdo žádnou odpovědnost nevyvozuje z toho, že se tu spousta peněz vyhazuje oknem. Všichni si přejí Brusel uchlácholit a pojedeme dál močálem temným okolo bílých skal.

Tahle se ale můžeme dožít toho, že Brusel opravdu čerpání definitivně zastaví. Už v této chvíli je jasné, že budeme významně a masivně tratit. Katastrofální úroveň čerpání prostředků přímo nebo nepřímo zasáhne všechny projekty, zejména obce (propadnou termíny N+2). Už dnes vysoký rozpočtový deficit bude bobtnat o další desítky miliard, které nám Brusel neproplatí. Tu nejnižší hranici ztrát dnes vidím na zhruba třiceti miliardách, ta horní může být 80-100 miliard. Odpovědnost nese celá vláda a především premiér, který mě tak pěkně usadil.

Kdo zaplatí za chybějící miliardy?

Jestli se o kupónové privatizaci mluvilo jako o největším podvodu dvacátého století, tak největším podvodem století jednadvacátého je způsob, jakým tato vláda administruje prostředky z evropských fondů. Společné je, že se obrovské sumy peněz přesouvají bez informací a bez kontroly.

Každý podvod ale nakonec praskne. I když premiér Nečas o tom zatvrzele odmítá ve Sněmovně mluvit, tak už díky informacím z Evropské komise víme, co se právě děje.

Od 9.3. nebude možné v Bruselu předkládat žádné žádosti o platby za Českou republiku. Pokud je pošleme, tak se neproplatí. Tento stav bude trvat až někdy do června, do kdy se bude čekat, že zjednáme nápravu. Jedná se o zhruba půl bilionu korun, ze kterých bylo doposud České republice proplaceno pouhých sto třicet osm miliard.

Je to mimořádná situace a Evropská komise k takovým opatřením přistupuje velmi nerada. Nejde už o nepořádek v dílčích věcech nebo v jednotlivých programech. Jde o zásadní systémovou poruchu, o neschopnost vykonávat odpovídající kontrolu nad tím, jak se zde utrácejí evropské finanční prostředky. Prostě se nám tady evropské peníze tiše rozkrádají.

Na to, že vláda neumí čerpat finanční prostředky a že systém je v nepořádku, upozorňujeme vládu rok a půl. Svolávali jsme kvůli tomu mimořádné schůze, zařazovali mimořádné body, nabízeli spolupráci na nápravě a hledání komplexního řešení. Odpovědí byl vždy smích a mlčení.

Je to poněkud absurdní, že Sněmovna zasedá, jedná o různých věcech, a vládní koalice odmítá hovořit o tom nejdůležitějším – o ohrožení čerpání ohromných finančních prostředků, které na základě smluv máme čerpat z EU a kde jsme nedodrželi to, co bylo naší povinností.

To vše se děje v situaci, kdy vláda hlásí, že bude muset propustit sedmnáct tisíc učitelů, tisíce policistů, hasičů, ceny léků stoupají tak rychle, že stále více občanů dnes léky odmítá s tím, že na ně nemají. Tady máme projekty za 569 miliard, které byla ochotna EU zaplatit, často se jedná o životně důležité věci, jako je oprava dopravní infrastruktury, opravy ve školách apod. Uvedu příklad. V Moravskoslezském kraji se investice do dopravní infrastruktury skládají z 50 milionů, které jsou z běžného rozpočtu, a z 500 milionů, které jsou z evropských fondů. Pokud se zhroutí toto financování, nemáme prakticky z čeho opravovat silnice.

Za to, co se stalo, musí být vyvozena něčí odpovědnost. Odpovědní jsou ministři, příslušní náměstci, vrcholnou odpovědnost samozřejmě nese premiér, který nekonal, přestože byl opakovaně na vážnost situace upozorňován. Unikátní je, že ani za současného stavu nehodlá o této věci ve Sněmovně jednat. Přitom rozhodnutí Evropské komise pozastavit čerpání evropských dotací má přímý dopad na naši legislativní práci. Ministr financí Kalousek předkládá ve Sněmovně novelu zákona o finanční kontrole, která je ve světle toho, co se děje, jasně nevyhovující. Tato novela vůbec neřeší otázku nezávislosti auditních orgánů. Kontrola a audit tu splývají v mlze. Zákon koncentruje rozhodování na ministerstvu financí, z kontroly se stává spíš mocenský nástroj než autonomní nezávislá složka.

V této zemi, pokud někdo nemá dvě účtenky, tak jde sedět. Ale pokud někdo zašantročí či ukrade miliardy, tak to zůstává bez odpovědnosti a bez postihu. Evropská komise nám vytýká naprosté personální selhání. Lidé, kteří by měli evropské fondy spravovat, jsou neustále vyměňováni a nakonec zcela nekompetentní. Přichází nám draho, že nedošlo k aktivaci zákona o státní službě.

Evropské komisi došla trpělivost. Trpělivost došla i nám. Také proto jsme podali návrh na hlasování o nedůvěře vládě.

Kde jste byl, pane premiére, poslední dva roky?

Vypadá to, že český premiér se teprve dnes dozvěděl, že je nějaký problém s naším čerpáním z fondů EU. Zřejmě to poprvé zjistil, když mu v úterý telefonoval evropský komisař Johannes Hahn. Když jsme mu to opakovaně říkali ve Sněmovně, tak tvrdil, že nehodlá podléhat hysterii. Zdá se, že celé poslední měsíce měl důkladně zacpané uši. Zřejmě se zařekl, že ve věci evropských fondů nepohne prstem, ani kdyby kolem něj trakaře padaly. A dodržel to. Celý půlrok nehnul ani brvou, když se na ministerstvech vyklučovali odborníci na evropské peníze.

Obdivuhodný premiér, který, když jde o desítky miliard pro jeho zemi, se dokáže tak dlouho tvářit, že se ho to netýká. Jmenoval si sice státního tajemníka pro evropské záležitosti, který by měl tyto záležitosti také koordinovat, ale ten, jak se ukázalo, tomu nerozumí ani za mák. Premiér v této chvíli na úřadu vlády žádné kompetentní praktiky pro tuto oblast nemá. Přímo odpovědné je pro tuto oblast ministerstvo pro místní rozvoj. Nevypadá, že by trobilo na poplach a hlásilo se k odpovědnosti. Odjinud jsme dostávali informace, že Česká republika je na těch nejspodnějších příčkách ve schopnosti čerpat evropské peníze. Sami jsme ve Sněmovně předčítali dopisy vysokých úředníků Evropské komise, kteří upozorňovali českou administrativu, že situace je pro naši zemi mimořádně vážná. Opakovaně se vypočítávalo, které operační programy patří k nejohroženějším. Ministr Josef Dobeš se usmíval jako sluníčko. Premiér Nečas se usmíval taky. Dnes se nesměje a říká, že slabým článkem je systém auditů řízený ministerstvem financí. To je výborné! Teď můžeme koukat, jak si dva pohlaváři, Kalousek a Nečas, přehazují shnilý brambor.

Ale kdo s tím, ksakru, začne něco dělat? To si z nás dělá premiér legraci, že je třeba nyní nalézt tzv. road map, prý plán postupu, jak budeme odstraňovat námitky Evropské komise vůči způsobu, jak jsme dosud peníze z fondů čerpali? Kdo bude odpovědný za ztráty, které jsou v této chvíli prakticky neodvratné? Nyní už můžeme pouze odhadovat, jak velké ztráty to budou, jestli půjde o třicet miliard anebo o mnohem víc – šedesát, sedmdesát? Čas pokročil natolik, že žádná „road map“ nás už z toho nevytáhne. Proč teprve teď premiér zveřejňuje záměr přesunout miliardy korun z neúspěšných operačních programů do úspěšných? Jak dlouho mu už tohle navrhujeme? Řadu měsíců. Proč s tím přichází až teď? Proč se tak dlouho nic nedělo a neděje? Proč na ministerstvech stále sedí ministři, kteří nejsou schopni ani osobně vyrazit do Bruselu a něco vyjednat? Proč máme ministry, kteří se snad vyloženě bojí vytáhnout paty z domu? A pokud by do Bruselu opravdu vyrazili, pak bychom mohli čekat snad jen další katastrofu.

Proč tam ti ministři stále sedí? Proč musíme přihlížet vzniku dalších nesmyslných programů na získávání evropských peněz, jako je protikorupční balíček Josefa Dobeše za 150 milionů? Je dnes ještě někdo v této zemi zvědavý na to, aby se Věci veřejné stavěly do čela boje s korupcí za peníze z evropských fondů? Na co premiér celou dobu čeká?

Nezájem premiéra v téhle oblasti je něčím naprosto nepochopitelným a jeho selhání je absolutní. Máme před sebou rok 2013, což je nejobtížnější rok z hlediska čerpání evropských prostředků. Pro tento rok se má čerpat jedna šestina prostředků roku 2007 a navíc prostředky z let 2010, 2011. Je to poslední rok, kdy je možné schvalovat projekty podle pravidla N+2. Poslední rok čerpání je potom rok 2015. Při současném stavu čerpání je nemožné projekty v takovém rozsahu v roce 2013 profinancovat. Na konci roku 2012 a v dalších letech budeme tedy do rozpočtu EU vracet prostředky v řádu desítek miliard korun. Podle toho, jak se nám bude dařit či nedařit, se budou rozdělovat prostředky následující. Naše neúspěchy se přímo odrazí v tom, co dostaneme pro léta 2014-2020.

Na nekompetenci současné vlády a nefungujícího premiéra budeme ještě dlouho vzpomínat. Zaplatí za tohle někdy někdo?

Kam se střední Evropou?

V roce 2004, když jsme vstoupili do Evropské unie, tak jsme si chvíli mohli myslet, že nebezpečí periferizace střední Evropy je zažehnáno. Byl to klam. Kus viny je možná také na nás, že jsem dostatečně nepochopili členství v EU jako příležitost. Ukázalo se, že je pro nás velký problém naučit se pohybovat v evropských strukturách, obsazovat místa svými lidmi, naučit se prosazovat zájmy. Nebyla nám ani dopřána dlouhá učednická léta, protože už v roce 2008 přišla světová krize. Ta začala v Evropské unii oslabovat všezahrnující hodnotový přístup k členským státům. Hledá se řešení, prosazuje se ekonomizující přístup, roste role klíčových aktérů – Francie a především Německa. V EU dochází k posilování tendencí k vícerychlostní Evropě, k budování „angažovaného jádra“. Prostě vytváření nové evropské bipolarity. Další vývoj může původní myšlenku jednotné a celistvé Evropy vážně ohrozit.

„Fiskální dohoda“, výsledek posledního summitu, trochu připomíná historii Schengenské dohody z roku 1985. Není součástí primárního práva EU, jde o samostatnou mezivládní dohodu, a proto není ke vstupu v platnost vyžadována ratifikace všemi signatáři stávajících smluv EU. Je pravděpodobné, že bude ratifikována dostatečným počtem zemí, protože požadované minimum, je alespoň dvanáct států eurozóny. Ovšem tím celý příběh teprve začne! Pojede se po dvou kolejích. Jednou kolejí bude primární právo EU a druhou eurozóna a její pravidla. Když to půjde dobře, tak se po určitém čase koleje znovu vrátí do jedné. Stejně, jako to bylo u Schengenské dohody, bude i fiskální pakt po několika letech začleněn do primárního práva (Velká Británie například dostane výjimku z možné budoucí daně z finančních transakcí).

A pak je tu druhá možnost. Koleje se nespojí a eurozóna se stane novým gravitačním jádrem spojujícím pouze ty státy, které přistoupí na hlubší hospodářskou integrací a nová pravidla hry. Význam původní Evropské unie pak bude klesat. Stejně jako bude klesat vliv a politický význam států, které zůstanou mimo eurozónu.

Na poslední summitu Česká republika k tomuto rozchodu a možné budoucí dezintegraci poměrně výrazně přispěla. Pokud by totiž zůstala stranou dohody jen Velká Británie, nebylo by to vzhledem k jejím specifickým zájmům až tak velké překvapení a hledala by se cesta řešení. Tím, že jsme se k ní přidali, vznikl model 25+2, což je jakýsi zárodek vícerychlostní podoby Evropy.

Ukazuje se, že integrace Evropy a hledání jejího budoucího směřování je otevřený proces. U některých politiků evropského západu může i růst pokušení ponechat některé části Evropy svému osudu. Zvažuje se například, co s Řeckem: Držet v EU, či nedržet? Co je dražší? Ale otázka Řecka není jen úzce ekonomická věc. Hodit Řecko přes palubu může přivodit vyhrocení politické situace v Řecku, může přivést k moci nějakou novou vládu plukovníků a ve svých důsledcích destabilizovat celou jihovýchodní politiku EU, eskalovat kyperský problém a vztahy mezi Řeckem a Tureckem. Celý jeden segment Evropy se najednou může posunout jinam.

Role České republiky by měla být právě opačná, než jsme předvedli na posledním summitu. Měli bychom bránit jakoukoli tendenci k periferizaci střední a východní Evropy. Neměli bychom posilovat ty, kteří mají už delší dobu dojem, že s některými postkomunistickými státy se do budoucna příliš počítat nedá. Právě my jsme měli trvat na tom, že je třeba hledat řešení pro celek Evropy a nepřipustit žádné štěpení. Žije v omylu, kdo si myslí, že nás bude někdo přesvědčovat, pokud budeme chtít jít stranou. Nálada je taková, že o potížisty a nerozhodné nebude velký zájem. Je to ale zrádné pokušení, podlehnout odstředivým silám a myslet si, že z bouře se zachrání loď, která se bude zbavovat zátěže na palubě.

Je obrovská lež si myslet, že zkušeností evropské krize je, že musíme rezignovat na solidaritu a kooperaci. Nejvážnějším úkolem Evropské unie v současné krizi naopak je najít řešení dostatečně solidární a kooperativní, aby udrželo EU pohromadě.

Český premiér před pár dny na ideové konferenci ODS řekl, že sociální stát je v krizi. Pravda je spíš taková, že vlády, jako je ta Nečasova, dělají vše pro to, aby sociální stát do krize dostaly. Snižují odvody do sociální sféry a devastují základní funkce státu. Jak je to s tou údajnou krizí sociálna v Evropě? Kuriózní je, že země s vysokými sociálními výdaji zvládají krizi daleko lépe než ty s nízkými. Příkladem jsou státy jako Švédsko (33% HDP), Finsko (32%), Německo (30%). Naopak do krize se dostaly ty země, jejichž sociální výdaje jsou často hluboko pod evropským průměrem 27% HDP na sociální výdaje. Země jako Irsko, pobaltské státy, Řecko, Portugalsko mají poměrně nízký podíl sociálních plateb. Nejvyšší podíl sociálních výdajů z těch zemí, co se potýkají s problémy, má Itálie (25%). Rozsah sociálního státu ve vyspělých zemích Evropy nehraje primární roli jako faktor vyvolávající dluhové problémy. Navíc by bylo zajímavé zkusit kvantifikovat výnosy, které přinášejí veřejné finance k ekonomické a politické stabilitě. Dobrá úroveň vzdělanosti a zdravotní kondice je určitě obrovský přínos pro podnikání a práci. Sociální smír přitahuje investory. Kdo dokáže spočítat škody způsobené například tím, že růst nezaměstnanosti posiluje tendenci k rozpadu rodin. Tak přestaňme vyprávět ty pohádky, jak krizi způsobily veřejné a sociální výdaje.

Udržet evropský sociální model by mělo být úkolem i pro nás tady ve střední a východní Evropě. I přesto že v něm zdaleka nehrajeme dnes první housle: sociální výdaje jsou v ČR hluboko pod průměrem členských států EU, zhruba na úrovni 18-20%. Přitom evropský typ společnosti je výsledek civilizačně-kulturního vývoje, ze kterého jsme sice po určité období vypadli, ale na kterém bychom se měli chtít podílet. Měli bychom se společně s ostatními snažit překonat problémy, před kterými Evropská unie stojí a neměli poslouchat Václava Klause, který říká, že EU je nám překážkou a brzdou. Neměli bychom připustit, abychom z tohoto vývoje vypadli někam na okraj. Bylo by obrovským neúspěchem, pokud bychom se znovu ocitli v podřízeném vztahu k západu, v jakém jsme byli ve druhé polovině 90.let. Nemáme banky ani zvláštní diplomatické vztahy, jako mají Švýcaři, byli bychom pouze periferií Evropy.

Více »