Karolina Peake na to nemá

Naše ministerstvo obrany a celá česká armáda není vůbec v jednoduché situaci. Lze to demonstrovat na několika příkladech.

Příklad první. Česká armáda má dnes asi 180 tanků (včetně zakonzervovaných). V provozu je jich asi 30, a i o těchto posledních zbytcích kdysi obrovité tankové armády se dnes uvažuje, že je zrušíme. V sousedním Polsku ale uvažují úplně opačně. Tam se plánuje, že by se naopak mohlo tisíc tanků nakoupit. Jak vidno, máme trochu hokej v tom, jak bude vypadat konflikt budoucnosti a jaké zbraně v něm budeme potřebovat.

Příklad druhý. Současná obrana státu souvisí s poměrně delikátními zahraničněpolitickými problémy. Česká republika dnes hájí svými vzdušnými silami prostor Pobaltí. Ovšem jeden z prezidentů pobaltských států dnes přijímá na schůzkách příslušníky bývalé Waffen-SS. Nad tím by se měl také zamýšlet ministr nebo ministryně obrany.

A ještě jeden ořech do třetice. Nedávno byl zde v Praze afghánský generál, který diskrétně informoval o domácí situaci: 95% vojáků je negramotných, 80% důstojníků si chodí hlavně pro platy a jsou snadnou obětí široké korupce. Tak vypadají výsledky budování afghánských obranných sil, ve kterých se naše složky významně angažují. My jsme v minulosti vsadili na „afghanizaci“ české armády - a teď je jasné, že z Afghánistánu dřív či později musíme odejít. Co budeme s touto armádou do budoucna dělat? Jaký bude zítra její charakter? Strategické dokumenty, které na ministerstvu obrany vznikly pod vedením náměstka Jiřího Šedivého, nám zdaleka nedávají jednoznačnou odpověď. Není divu. Celé NATO dnes stojí před složitými otázkami. Dokonce i při nedávné pražské návštěvě Hillary Clintonové na toto téma přišla řeč. Nic jednoduchého pro ministry obrany.

To vše značí, že kdo přichází na ministerstvo obrany, musí být schopen na tyto otázky odpovídat a musí být na úrovni toho, co jej čeká. Ministr obrany státu, který nechce být pro srandu králíkům, musí být na svoji funkci připraven.

Čerstvá ministryně Karolina Peake prohlásila, že vedení ministerstva obrany v demokratickém státě má být civilní a generálové tam nemají co dělat. Jistě, generál Picek nebyl ideálním řešením. Ale druhá strana mince je, že civilních odborníků do vedení ministerstva obrany moc nemáme. A pokud slyším Karolinu Peake říkat, že první náměstek je politická nominace, tak mne spíš obchází hrůza. Možná nebylo ideální svléct Picka z uniformy a udělat z něj náměstka, ale odborníků jako on na ministerstvu už opravdu mnoho není. A i když některým věcem v kauze letounů CASA nedokázal čelit, byl to člověk, který podle mě nekradl.

Ale nejde jen o skandální vyhození čtyřhvězdičkového generála z funkce. Zásadní je, že na místo ministra obrany může dnes přijít jenom člověk, který je PŘIPRAVEN tuto funkci dělat. A ne někdo, kdo sice začal užívat vojenskou terminologii, když řekl, že po příchodu nebude na ministerstvu dělat kobercový nálet, ale po tom, co první den vyhodí tři klíčové experty, tak si člověk klade otázku, co si paní Peake pod těmito slovy vlastně představuje. Není doba na to čekat, čím nás zítra paní Peake zase překvapí. Nemáme čas zjišťovat, co to stolní uskupení LIDEM hodlá zítra s obranou dělat a k čemu ji hodlá použít. Ministerstvo obrany hraje klíčovou roli při budování našich vazeb do zahraničí, vytváření spojenectví, zajišťování bezpečnosti státu. Proto jsem navrhl Sněmovně, aby hlasovala o výzvě paní Karolině Peake, aby neprodleně rezignovala na funkci ministryně obrany České republiky. Hlasovalo pro to 73 poslanců, kvórum bylo 77.

Superkuba

Všude se mluví o nových ministrech. Dokonce má vzniknout nové „superministerstvo“. Přišla éra slučování a reorganizování. Už jen chybí zřídit nějaké ministerstvo pro slučování a reorganizaci. Proč asi tolik pohybu a ruchu?

Kdyby smyslem této rekonstrukce bylo lepší fungování vlády, tak se s tím mohlo a mělo začít už před dvěma lety. Teď jde přece o něco úplně jiného. Když pomineme, že se tímhle „škatule, škatule, hejbejte se“ a změnami cedulek na budovách dobře zabaví média a veřejnost, tak hlavní smysl je v něčem úplně jiném. O co opravdu jde?

Premiér Petr Nečas musí především splnit své sliby a splatit dluhy. Proč asi nevyšel útok Václava Klause na tuto vládu? Proč se premiéru Nečasovi podařilo jí udržet? No protože dokázal slíbit všechno všem. Teď je ale nutné platit cenu za to, že Petr Nečas přežil. Vůbec nejde o kvalitu řízení jednotlivých ministerských resortů – dnes je nutné především uspokojit zájmové a vlivové skupiny v ODS a mimo ni, které vládu podržely a palec dolů obrátily na palec nahoru. Martin Kuba byl hlavní vyjednavač. Jeho role vzrostla a proto nyní náležitě posiluje. Bude mít ministerstvo, jaké tu ještě nikdo nikdy neměl. Doprava sice dostává jakéhosi prozatímního ministra, ale Kuba dává najevo, že to bud jeho léno – prý už má připravené nějaké koncepční věci pro dopravu, tuší, co s ČD Cargo apod. Se Zbyňkem Stanjurou jako zimním králem na dopravě se prý cítí komfortně.

Také u Karoliny Peake na obraně přece nejde o žádnou kvalitu řízení ministerstva. Zbytečné jsou meditace, jestli křehká žena zvládne vojáky. Nesmysly. I tady jde o něco z gruntu jiného. PŘIŠEL ČAS SPLÁCENÍ DLUHŮ. Karolíně Peake se musí zaplatit, že vláda přežila štěpení Věcí veřejných. Musí se ocenit, že zapomněla na to, že nesouhlasila s církevními restitucemi, penzijní reformou a daňovými změnami. Jak vidno, na leccos kdysi řečené se dá zapomenout, ale musí za to něco být. Tu máš superministerstvo hospodářství, tu máš vlivné ministerstvo obrany.

Podobný princip už popisuje Bible. Je čas moc drolit a je čas moc shromažďovat. Je čas sliby dávat a je čas sliby plnit. Je čas dluhy dělat a je čas dluhy splácet.

Hrajeme na jednu branku, nebo ne?

Dočetl jsem se, že „vyháním zemanovce z ČSSD“ (Právo 7.12.). Příště se třeba dozvím, že večer nutím zapadnout slunce a vyjít měsíc. Některé věci jsou prostě samo sebou a dochází k nim ať už na základě přírodních zákonů, nebo logiky. Patří k nim soudržnost týmu, nezbytná jak ve sportu, tak v politice. Tým přece musí hrát jen na jedinou branku.

Zamlada jsem hrál za Vítkovice hokej. Bavilo mě to, do každého zápasu jsem nastupoval naplno, nic jsem nechtěl ošidit. Dodnes si neumím představit, že by si můj spoluhráč ztýmu během pobytu na ledě změnil dres, obrátil se proti mně, začal hrát za soupeře a střílet góly do vlastní branky.
V politice tomu není jinak. Nelze reprezentovat jednu stranu a během volební kampaně, třeba té prezidentské, zničehonic nahrávat soupeři – chodit s ním na tiskové konference, pomáhat mu s volebními televizními spoty apod. Obzvlášť nepředstavitelné je to u členů nejužších stranických grémií, kteří mají přístup k citlivým informacím, jež se konkurentům vždy skvěle hodí.

Nemám potřebu „zemanovce“ odkudkoli vyhánět či je vylučovat. Oni už přece fakticky jinde jsou. Jen by sami měli být ve svých názorech důslední a konzistentní. Když ještě jednou použiji hokejovou paralelu: Pokud nejsem na ledě svému týmu schopen nebo ochoten pomoci, zůstanu v kabině či na střídačce, ale neženu se do družstva protivníka.

Upřímně mi vadí, když slyším posměch, jehož se ČSSD stává terčem. Prý nedržíme pohromadě, jsme pytlem blech. Co chvíli musíme například přesvědčovat politiky z KSČM, od nichž bychom uvítali podporu pro našeho prezidentského kandidáta, že za Jiřím Dienstbierem skutečně sociální demokracie stojí. Stokrát ale můžeme připomínat drtivou podporu, kterou Dienstbier na ústředním výkonném výboru při nominaci získal, když pokaždé přijde někdo, kdo zčeří vodu. Byť za to nenesu osobní vinu, upřímně se omlouvám všem těm sociálním demokratům v městech a obcích, kteří obětavě pomáhají v Dienstbierově prezidentské kampani a zároveň musí sledovat, jak jím někteří spolustraníci tuto práci hatí.

Uvědomuji si, že tento rozmazaný obraz nenáleží ČSSD poprvé. Dokonce často slýchám přirovnání, k roku 2003, kdy se sociální demokraté také neshodli na jediném prezidentském kandidátovi. Připomínám, že to bylo tehdy, když Miloš Zeman vyhrál nominační vnitrostranické referendum, ovšem odmítl se zúčastnit prvního kola volby. Jenže tenkrát ještě nikoho nenapadlo, aby se sebral a šel v rozjitřené atmosféře pomáhat kandidátovi nějaké jiné strany. Dnes jsme ale bohužel už tak daleko dospěli.

Jiří Dienstbier je prezidentským kandidátem s nezpochybnitelně levicovým programem jak v oblasti domácí, tak zahraniční politiky. Není obklopen podezřelými lobbisty, nechystá se zdědit Klausovy spolupracovníky či sympatizanty a reprezentuje mladou, dynamickou politickou generaci. On osobně určitě okopávání kotníků ustojí. O co se ale obávám, je pověst celé ČSSD. Máme-li přesvědčovat voliče o naší sehranosti a kompetentnosti a chceme-li po příštích sněmovních volbách převzít vládní odpovědnost, nesmíme si dávat góly do vlastní branky.

Více »

Kdo platí prezidentské průzkumy Jana Herzmanna?

Jako se dneska říká, že v ekonomice jsou velkým pánem ratingové agentury, které mohou dávat palec nahoru či dolů a rozhodovat o vzestupu a pádu ekonomik celých států, tak v politice si na podobné pány hrají agentury, které obhospodařují průzkumy veřejného mínění. V civilizovaných zemích jsou podobné agentury pod kontrolou. Musí podrobně informovat o metodách svého výzkumu a musí být jasné, kdo je vlastní. V České republice bohužel takové nároky na podobné „průzkumníky mínění“ nemáme. Tak se mohlo se stát, že nám tady vyrostla postava Jana Hezmanna s podivuhodnou agenturou PPM Factum.

Někdo by si myslel: To je přece známý průzkumník a má svoji agenturu. Chyba lávky! Panu Herzmannovi agentura PPM už nepatří. Vlastník je anonymní, pan Herzmann nám ho neprozradí a říká se, že je to známý kmotr pan Hrdlička. No a tento pán prý zase skrytě financuje kampaň Miloše Zemana. A zřejmě mu stálo za to si k tomu i agenturu koupit. To vysvětluje ty podivné články, které nyní Jan Herzmann píše a které mají s průzkumy veřejného mínění jen málo společného, neuvádějí už žádná data čísla, spíš sdělují dojmy a pocity ředitele Herzmanna a celkem jasně ukazují, kdo jeho práci platí.

Jeden by si myslel, že potom, co předvedla před podzimními krajskými volbami v dresu Českého rozhlasu, se agentura PPM Factum začervená a ukončí svoji činnost. Seknout se v některých průzkumech až o dvanáct, čtrnáct procent, to se nikomu dalšímu nepovedlo. Navíc při zvýhodňování některých kandidátů, například zemanovců a ODS, se pletla kontinuálně a systematicky. Ovšem pan Herzmann se nezačervenal. Agenturu nerozpustil a dál se svými výsledky úspěšně táhne krajem. Zřejmě je za to, co povídá, placen dobře – a komu by se chtělo s takovou prací končit?

Práce Jana Herzmanna dnes není zasvěcena snaze dodávat co nejpřesnější data. Pracuje spíš na principu sebenaplňujícího se proroctví. Když budeme některé kandidáty dost dlouho lidem nutit jako favority, tak na ně veřejnost nakonec uvěří. Tomu je podrobena metodika průzkumů. Ale o žádné sociologické průzkumy tady především nejde. Tady jde o to, aby pan ředitel Herzmann mohl psát svá prohlášení typu, že sociální demokracie zahání strach z prezidenta, že sociální demokracie je štvána běsy, či že jsme spadli do vlastní pasti a nevíme kudy z ní ven. Není třeba moc přesně měřit podpory kandidátů, hlavní je často psát o rychle rostoucí voličské podpoře Miloše Zemana.

Je tedy věcí základního pořádku opakovat, že v civilizované zemi by nemohla takováto anonymní, někým ze zákulisí placená agentura ovlivňovat veřejného mínění. Pan Herzmann svou tvář prostě někomu prodal a je třeba, aby to všichni věděli. Tak kdo platí vaše průzkumy, pane Herzmanne?