Respektuji právo vlády prosadit si ve Sněmovně zákon o majetkovém narovnání s církvemi.
Stejně by ale mělo být respektováno právo opozice mít jiný názor. A nejenže máme jiný názor, máme také velké pochyby o ústavní čistotě zákona, který si vláda v této věci prosadila. Zformulovali jsme své výhrady pečlivě a podali jsme je k Ústavnímu soudu. Jediný, kdo může tento spor rozhodnout, je právě on. Slušná vláda by dřív, než začne jednat, vyčkala stanoviska Ústavního soudu jako nejvyšší autority.
Vláda Petra Nečase se ale rozhodla nečekat. Nepostupuje jako zodpovědná vláda. Chová se jako některé nesolidní firmy, které se snaží předběhnout stanovisko soudu a učinit nezvratná rozhodnutí. Prostě prosadíme si své za každou cenu, ať to stojí, co to stojí! A škody v tomto případě, kde jde o finanční vyrovnání s církvemi ve výši 59 miliard, mohou být opravdu značné.
Vláda, která se urychleně snaží podepsat smlouvy s jednotlivými církvemi, může vytvořit velmi nepříjemnou situaci. Může být, že budeme mít stanovisko Ústavního soudu, které doporučí některé články příslušného zákona zrušit a peníze do doby, než dojde k úpravě zákona, nevyplácet, a zároveň budeme mít uzavřenou obchodní smlouvu mezi státem a příslušnou církví, která bude zavazovat stát k výplatě.
Změna takové smlouvy bez dohody obou stran je pak nemožná. Hrozí arbitráže a škody na konto státu – všech občanů.
Stejnou situaci máme u tzv. sKarty. Vláda v tomto případě začala činit kroky, ke kterým nebyl zákonný podklad, a ona je přesto udělala. Nyní vláda nutí občany k něčemu, co jim zákon neukládá, a pokračuje v tom přesto, že porušuje jejich základní práva. Činí tak proto, že je vázána obchodní smlouvou s konkrétní bankou, a váhá ji vypovědět či najít jinou dohodu. Takovéto postupy ale hrozí ztrátami a vláda nepostupuje s péčí řádného hospodáře.
To, co se děje v této zemi, to, jak se vláda Petra Nečase chová, není normální stav. Není normální, že podáváme další a další stížnosti k Ústavnímu soudu. Není normální, že se u Ústavního soudu vyhrocuje politický spor. Normální je nesoudit se. Normální je, že vláda dodržuje pravidla a zákony.
Neštěstím naší politiky je, že chybí jakékoli sebeomezení vítěze. Náš vítěz chce brát všechno. Ale žádný smysl a logiku toto chování nemá. Jestli někdo chce dobře spravovat zemi, tak musí dělat věci, které přetrvají. Krátkodobý úspěch je k ničemu.
V zásadních věcech je v kultivované společnosti nutné vládnout s konsenzem. Předcházet jakýmkoli soudním sporům. Opačná politika naopak vede k rozvratu státu. Toho jsme svědky. Máme prezidenta, který nám amnestií dává najevo, že si může dovolit cokoliv – suspendovat lidská práva a demokratický řád způsobem, který v civilizovaném světě nemá obdoby. Máme vládu, která u sKaret dále nutí lidem něco, co podle zákonů nemá právo žádat. Máme vládu, která při vyrovnání s církvemi předbíhá rozhodnutí soudu a dělá na nás dlouhý nos.
Je nepochopitelné, jak vláda, která ztrácí poslední podporu veřejnosti, stále pokračuje v pohrdání jakýmkoli kompromisem a dohodou. Nejednat s opozicí znamená nebrat vážně veřejnost, neschopnost konsenzu vede logicky ke ztrátě podpory a důvěry veřejnosti. Vláda, která svou podporu raději nakupuje trafikami, než získává argumenty, končí zákonitě jako Jakešův kůl v plotě.
Zítra chce vláda podepsat smlouvy mezi církvemi a Českou republikou, které se týkají finančního vyrovnání a vycházejí ze zákona o církevních restitucích. Zvláštní a velmi podezřelý spěch. Původně platilo, že do konce března měly být teprve návrhy smluv, smlouvy měly být podepsány do 30. září. Teď takové zrychlení! Navzdory tomu, že u Ústavního soudu leží ústavní stížnosti, které soud ještě neprojednal.
V článku 25 ústavní stížnosti, kterou podala ČSSD, dokonce tvrdíme, že naše ústava nezakládá žádné oprávnění pro vládu k uzavírání soukromoprávních smluv s právnickými osobami soukromého práva ohledně majetku státu. V naší stížnosti říkáme, že ústava neumožňuje vládě provádění zákona formou soukromoprávní smlouvy s normativními účinky. Spatřujeme v tom rozpor s článkem 78 Ústavy ČR. Ale to je jen jedna z mnoha výhrad, které zvedáme vůči přijatému zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi. Místo toho, aby vláda vyčkala stanoviska Ústavního soudu, tak se naopak rozhodla rychle jednat. Jako by chtěla Ústavní soud předejít a nechtěla znát výsledek. Možná dokonce vláda má nějaké informace a bojí se, co Ústavní soud řekne!
My jsme ale žádali o přednostní projednání těchto stížností a předpokládáme poměrně rychlé rozhodnutí Ústavního soudu - které ovšem, pokud v pátek budou smlouvy podepsány, bude prakticky k ničemu.
Pokud budou totiž uzavřeny smlouvy způsobem, který vláda připravuje, nebude možné od nich už v budoucnosti odstoupit, budou nevypověditelné. Bude vymalováno - finito! Nikdo s tím už nic neudělá! Právě proto byl čas až do září. Šlo také o to, obsah smluv důkladně prověřit, nezavázat stát k něčemu, co pak bude těžké brát zpět. Doufali jsme, že Ústavní soud těmto smlouvám zabrání, ale když ne, tak že se bude postupovat maximálně pečlivě a obezřetně. Předpokládali jsme, že opozice bude s podobou smluv seznámena. Teď je situace taková, že mají být zítra podepsány, a my o nich nevíme nic. Smlouvy s církvemi zítra nepůjde měnit bez souhlasu obou smluvních stran.
Odpovědnost za možné ztráty obrovského rozsahu padá na tuhle vládu, ale řešit to budou vlády příští a platit občané. Ústavní soud je vyřazen ze hry. Tahle se chová Nečasova vláda, která ve všem, co dělá, slouží byznysu. A řídí se pravidlem: Když jde o byznys, musí ústava a zákony stranou. Takto se chová u církevních restitucí, stejně jako u sKaret nebo u reformy úřadů práce. Tohle zrychlené uzavírání smluv s církvemi je pořádná lumpárna.
V souvislosti se sněmovní debatou nad Janem Palachem jsem si vzpomněl na zajímavou knihu českého historika Jana Tesaře, která netýká roku 68, nýbrž období protektorátu. Jan Tesař v ní píše o tom, že v názoru na naše české moderní dějiny panuje jeden takový omyl: že existovala ostrá linie mezi kolaborací a odbojem. Tesař ukazuje, že to není pravda. Že pro velkou část českých politiků v té době bylo pravidlem, že byli zároveň členy odboje a zároveň kolaborovali.
Jak je to možné? Protože právě tím odbojem se vysvětlovala ona kolaborace. Já musím kolaborovat, aby se nepřišlo na to, že jsem v odboji. A víte, k čemu to vedlo? Že se takto poměrně stíralo a oslabovalo to, co vlastně chceme. Němci dobře věděli, že Češi se bojí toho, že česká protektorátní vláda bude nahrazena českými fašisty, kteří občas dělali kravál, aby z nich byl strach. A ta česká protektorátní vláda říkala: My tady jsme jako to menší zlo.
Je zajímavé, že úplně stejná historie se nám vrací v roce 1968. Začalo se říkat: Tahle vláda, to je menší zlo, protože jinak by mohla přijít dělnicko-rolnická vláda a ti Rusové mohou přijít s daleko tvrdším režimem. A to jsou důvody ke kolaboraci.
Jan Tesař říká, že je to v něčem národní úpadek, tahle tendence zaměňovat si a prolínat si kolaboraci s odbojem. A zdůvodňovat si kolaboraci tím, že to je jediná cesta, jak přežít.
No a na to přichází právě Jan Palach, který je podle mě takovou v něčem docela bezútěšnou postavou. Palach je příklad někoho, kdo ve skutečnosti vůbec nechtěl umřít. On to chtěl přežít. On si dokonce myslel, že se mu to povede. Vymyslel si skupinu, která jej bude následovat a upalovat se po něm. A říkal: Aby se ten řetěz zastavil, tak musí být splněny mé podmínky. Musí být zastavena cenzura a zastaveno rozšiřování sovětského informačního plátku, který tady kolportovaly spojenecké armády. Palach byl přesvědčen, že pokud se tohle zastaví a lidé budou moci myslet a reflektovat, tak prostě se nenechají zglajchšaltovat.
Palach nechtěl pokračovat v praxi, kdy si kolaborace podává ruku s údajným odbojem. On nechtěl pokračovat ve zbabělosti, která se ustavovala jako národní model přežívání v obdobích protektorátu, v období komunistickém, v období normalizace. A to je pro mě zajímavé: že to byl zoufalý pokus zabránit tomu, abychom spadli do stejného bahna jako jsme padali už v minulosti.
I když ten pokus sám mu vlastně nevyšel, protože mu nikdo jeho podmínky nesplnil. A protože v Čechách se začalo říkat zase: Proboha, jenom to nějak ututlejme, toho Palacha, jinak Rusové přijdou s dělnicko-rolnickou vládou. Reakce na Palacha byla úplně stejná a charakteristická jako vždycky jinde.
V tom je to bezútěšné. Protože Jan Palach bohužel nedokázal ten zbabělý mechanismus zastavit. A on se zase vrátil. Pro mě je ale Palach připomenutím toho, že to takhle prostě nejde. Že není možné touhle metodou reagovat i na těžké chvíle v českých dějinách. Pro mě v tomhle je Palach někdo, kdo jde proti této nebezpečné tendenci moderních dějin. A jestli poslouží připomínání si Palacha tomu, abychom si tohle uvědomili a nedovolili to opakovat, pak má smysl. Proto i já podporuji, aby byl 16. leden významným dnem České republiky.
Tak nám v Bruselu zkrouhli peníze pro Českou republiku. S Bulhary a Rumuny jsme spadli z lopatky. Proč asi? Nelze než poblahopřát české diplomacii a umu premiéra Nečase. Nejlepší kousek, který jsme sehráli, bylo vstoupení ČR do klubu přátel koheze, ve kterém se bojovalo za navýšení kohezních fondů, a zároveň jsme vstoupili do klubu, který brojil proti kohezním fondům a volal po úsporách. Prosluli jsme dokonce jako odpůrci sociálního fondu. No a tak jsme si naběhli na vidle. Byli jsme jediní, kteří se přidali k těm nejsilnějším a žádali utahování opasků. Není divu, že po nás nyní chtějí, abychom to tedy předvedli.
A co dělají naši přátelé – náš velký druh Velká Británie? Nebojte se o ni. Velká Británie si svůj rabat a své výhody uchová. Bohužel Británie sice vítězí, ale nás se nějak zapomněla zastat. Takže zůstáváme s rukama prázdnýma a očima pro pláč.
Česká vláda sklízí zasloužené plody své kravské politiky. V debatách, jejichž cílem bylo řešit současné problémy EU, jsme se odmítli účastnit čehokoliv. Odmítli jsme Pakt euro plus, odmítli jsme fiskální dohodu, odmítáme nyní bankovní unii. Dalo se čekat, že přijde náraz. Politika černého pasažéra končí tím, že pokud vás z autobusu rovnou nevyhodí, tak vás budou maximálně trpět někde na zadním sedadle.
Nepochybuji, že po tom našem křiku nakonec Van Rompuy a Evropská unie nějakou almužnu přihodí – nám, Bulharům, Rumunům. Tak se to dělává i těm posledním. Vyhrožování premiéra Nečase vetem je ovšem směšné. Náš premiér pouze haraší zbraněmi, které ve skutečnosti použít nemůže. Máme pouze tu sílu, kterou máme. Úměrně tomu, jak nemožně se v Evropě chováme, úměrně tomu, jak nevyjednáváme, nedokážeme si vytvářet spojence, jsme dnes v evropské společnosti takoví chudinkové – nesrozumitelní, dubiózní. Otloukánci z vlastního přičinění. Jsme dnes v Evropě člen, na jehož názor se nečeká, na jehož názor není nikdo zvědavý.
Před několika dny jsem poslal dotaz Kanceláři prezidenta republiky, ve kterém jsem podle zákona o svobodném přístupu k informacím žádal o sdělení podrobností k amnestii udělené 1. ledna 2013. Určitě jsem nebyl sám, komu vrtalo v hlavě, které osoby a orgány se podílely na přípravě Klausova rozhodnutí, kdo všechno měl přístup k textu a rozhodování o rozsahu amnestie.
Dnes, 6. února, mi elektronicky dorazila odpověď. V ní ředitel a tajemník Ladislav Jakl sděluje, že udělování amnestie je právem prezidenta republiky a prezident proto není nikomu dalšímu povinen nic sdělovat.
Tolik tedy stanovisko Hradu, které vypadá, jako by nad Vltavou sídlil král, který tu vládne nade vším a pro kterého neplatí zákony, ba ani ústava. Na Václava Klause se zřejmě nevztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím, na Václava Klause se zřejmě nevztahuje ani článek 17 Ústavy ČR, který hovoří o právu na informace.
Tahle reakce prezidenta Klause vlastně odpovídá jeho bezbřehé amnestii. Máme tu monarchu, který nerespektuje ústavu, ani práva jednotlivců. Tohle chování podkopává ideu právního státu. Právní stát, to je něco, co je opakem státu svévole a libovůle. V právním státu musí zákony platit pro každého. Ústavní soud k tomu dokonce dodává, že právní stát je stát, v němž nejenže jsou dodržovány zákony, ale také hodnoty a cíle sledované legislativou musejí být spravedlivé. Důvěra ve stát existuje jen tehdy, když i představitelé státu dodržují pravidla. Václav Klaus naopak v této chvíli nedodržuje nic. Jeho fámulus Petr Hájek naopak prohlašuje, že když se prezident rozhodne propustit třeba všechny vězně, tak že je propustí. A nikdo z nás by zřejmě neměl ani ceknout.
Pokud přistoupíme na takovéhle uvažování, budeme mít stát brzy v troskách. Premiér to vlastně sám pocítil, když se objevila spekulace, že by mohl být také z funkce předsedy vlády příštím prezidentem odvolán. To se dokonce Nečas ohradil, že by v takovém případě šlo o ústavní puč. Je smutné, že máme premiéra, který se ozve, až když je ohrožena jeho pozice a jeho práva. Mrzuté je, že když amnestie prezidenta pošlapala práva desetitisíců obětí trestných činů, tak premiér řekl: Já nic, já muzikant. Sice jsem to podepsal, ale nejsem tu o mnoho víc než notář.
Vládní strany včera dokonce odmítly můj návrh rozšířit program schůze Sněmovny, znovu se tématem amnestie zabývat a jasně se od Klausova rozhodnutí distancovat. Nezájem. Ticho po pěšině. Premiér Nečas zřejmě nechápe, že připustí-li libovůli při výkladu článku 63 Ústavy ČR, jenž se týká amnestie, a vlastně akceptuje, že prezident může učinit cokoli, bez ohledu na ústavu a zákony, pak není jasné, jak chce zamezit libovůli při výkladu článku 62, kde se skutečně praví, že prezident může odvolat premiéra. Jestli zvítězí chaos, pak může někdo svévolně dovodit, že když to tam takto jednou stojí, tak to platí a nic s tím nenaděláme, i kdyby prezident jmenoval premiérem svoji dementní babičku.
Proto jsem chtěl, aby se Sněmovna amnestií zabývala a aby jednoznačně odmítla článek 2 amnestie, který učinil beztrestnými původce nejtěžší hospodářské kriminality a účastníky organizovaného zločinu. Vládní strany to odmítly.
Chtěl jsem, aby se Sněmovna k amnestii jasně postavila nejen kvůli morální devastaci, kterou prezidentova amnestie a chování vyvolává, ale také proto, že státu hrozí konkrétní rozsáhlé škody. Jestliže dochází k zastavení trestního stíhání a zločincům je vracen blokovaný majetek, pak se oběti těchto činů mohou obracet se svými stížnostmi a žalobami na Evropský soud pro lidská práva. V úhrnu může jít o miliardy, které jsme mohli a měli alespoň zčásti získat ze zabaveného majetku zločinců - a teď se na ně budeme skládat všichni. Řešit to navíc bude nějaká příští vláda. Ani o tomhle vládní koalice nechtěla mluvit a projednání navrženého bodu zamítla.
Nic veselého pro dny příští.
Vůči rozhodnutí prezidentské kanceláře neposkytnout mi žádné informace podávám odvolání.