Ministr spravedlnosti Pavel Blažek nechává zpracovat zprávu analyzující přiměřenost nedávného rozsáhlého policejního zásahu. Pak ovšem rozhodně už nemá co dělat ve své funkci. Potom ale také nelze připustit, aby se znovu do svých křesel vrátila bývalá Nečasova vládní sestava. Zdá se, že hlavní důvod, proč včerejší vládní koalice pořád prohlašuje, že je schopna slepit sto jedničku poslanců, jsou obavy z probíhající trestního stíhání a také obavy, na koho z nich ještě může toto stíhání padnout. Pokud by obnovili vládu, mohou zkusit leccos. Mohou se pokoušet ovlivňovat vyšetřovatele, jak se o to snažil ministr Kalousek v případě letounů CASA a vydání poslankyně Vlasty Parkanové. Vláda může například i odvolat Nejvyššího státního zástupce. Může se pokoušet vytvářet tlak na policejní složky.
To jsou důvody, proč se sociální demokracie přihlásila o možnost sestavit svoji vládu. Stále přitom trvá, že náš hlavní cíl je připravit v co nejkratším čase předčasné volby. Vláda sestavovaná sociální demokracií by byla jedinou vládou, která by i v případě získání důvěry stále na prvním místě usilovala o předčasné volby. Reagujeme tak na situaci, jež nastala poté, co TOP 09 opustila stanovisko, které ještě nedávno veřejně hlásala: že v případě, když prezident bude prosazovat tzv. úřednickou vládu, budou okamžitě hlasovat pro rozpuštění Sněmovny. Dnes mluví TOP 09 úplně jinak a my nechceme přihlížet vleklé krizi. A také nestojíme o to, aby se z této krize vyloupla jako vládní síla jednou už pohřbená pravicová sestava. Chceme rovněž udělat maximum pro to, aby ani ODS, ani TOP 09 nemohly ovlivňovat probíhající vyšetřování, které se jich přímo týká.
Řešení politické krize se musí vrátit do Poslanecké sněmovny. Rusnokova vláda vzniká výhradně z vůle prezidenta a vypadá to, že se v ní prosazují především různé zájmové a lobbistické skupiny. S tím už máme z minulých tzv. úřednických vlád neblahou zkušenost. Když teď sčítáme miliardy škod, které tu zůstaly po Fischerově vládě (solární elektrárny, kardioport v IKEM, vojenská nemocnice ve Střešovicích), tak není na kom si co vzít. Kdeže jsou včerejší ministři - nezávislí odborníci!? Ministr, který se nezodpovídá žádné parlamentní politické straně, se nakonec nezodpovídá nikomu. Ani jeho politickou stranu nelze za špatný výběr v žádných volbách potrestat.
Nová vládní sestava musí vycházet z vůle zvolených zástupců lidu. Není možné, aby řešení vznikalo mimo dosah Sněmovny. Proto se hodláme dalších kroků aktivně účastnit a využít každou příležitost, aby se dosáhlo předčasných voleb, ve kterých by občané znovu rozhodli o síle mandátu jednotlivých politických stran.
Potřebujeme proplout mezi Scyllou a Charybdou. Scyllou naprosto zdiskreditované pravicové vlády a Charybdou vlády těch, kteří šli náhodou kolem a zítra se nebudou mít komu ze svých rozhodnutí zodpovídat.
Tak se nám sestavuje vláda, jejímž tvůrcem je výlučně prezident. To, že si Miloš Zeman může něco podobného dovolit, je ale umožněno něčím, co se odehrálo už podstatně dříve. Dnes kdekdo křičí, že Zeman bere Sněmovně její roli a suverenitu v politickém systému. To by ale nebylo tak snadno možné, kdyby Sněmovna už dříve svoji legitimitu a důvěru neztrácela. Ztrácela jí tím, jak se v ní v posledních časech vládní strany chovaly. Postupně se stalo běžnou normou, že se vládní koalice skládaly pomocí přeběhlíků a korupce.
Po volbách to na chvíli vypadalo, že 118 hlasů podpory konečně vytvoří jasný mandát vládní většině. Dlouho to nevydrželo. Vládní většina se postupně rozpadala a nakonec došlo k úplnému překreslení povolební mapy. Nečasova vláda se nakonec držela u moci zase jen za cenu korupce poslanců. Vládní koalice postupně destruovala svoji legitimitu. Policejní akce pod vedením pana Ištvána pak byla jen smrtelnou ranou.
Své selhání vládní koalice nakonec sama přiznala. Dokonce Miroslava Němcová odsoudila ztrátu skrupulí při rozdělování trafik. Karel Schwarzenberg hovořil o prachsprostém vydírání, kterému museli vyhovět při udržování většiny. Vlastně tím veřejně přiznali, že nemají mandát k tomu, aby dále dělali vládní politiku. Jako by jim nedocházelo, že za této situace je absurdní konstruovat znovu vládní většiny a mluvit o nějakých stojedna podpisech.
Na takto dobře nakypřenou půdu vstupuje prezident. Situace zablokované Sněmovny se ztracenou legitimitou umí využít do krajnosti. Příliš ho ani nezajímají zájmy jednotlivých politických stran. Ani na chvíli neplánoval být pouhým moderátorem a veřejně objasňovat postup jednání. Vzpomínám, jak to činil Václav Havel, který po prvním kole vždy skládal raport, co se od stran dozvěděl, a pak teprve zahajoval druhé kolo jednání.
Představy politických stran jdou rázem stranou. Do politické arény přikvačil Miloš Zeman se svým zájmem. Má přece svůj vlastní mančaft, svůj okresní přebor, který sice žádným „peklem voleb“ neprošel, ale který nám nyní vběhne na hřiště. Miloš Zeman se nechová jako státník, který sleduje obecný zájem a hledá co nejpřirozenější řešení. Miloš Zeman zná jen svůj zájem a upřednostňuje jen svůj vlastní tým. Tak nám teď budou pobíhat hráči se Zemanovým dresem, ale problém je, že se tím situace zablokuje ještě víc. Prezident sice škodolibě vyhlásil, že tato vláda je pro nespokojené nejrychlejší cestou k rozpuštění Sněmovny a tím jakoby zamlčeně připustil, že by to byl nejlogičtější způsob, jak politickou krizi vyřešit, nicméně svým pythickým naznačením, že do budoucnosti může vést více cest, vlastně vyzval vládní strany, aby na bojišti zůstaly a svedly v dalších kolech boj o Sněmovnu. Prostě Miloš Zeman svým jednáním nepřivedl strany sporu k nějaké dohodě, nejlépe na rozpuštění Sněmovny, ale nástupem svého politického mančaftu vyzval strany vládní koalice k zápasu. Místo ukončení války máme před sebou pěkné bojové léto.
Jedná se o originální příspěvek do politologie. Dosud jsme se domnívali, že vláda má stavět na podpoře zvolených politických stran a usilovat o podporu parlamentu. Nyní Jiří Rusnok přijde do Sněmovny navzdory postojům politických stran a bude se snažit uspět navzdory Sněmovně.
Pro pravicové strany to kupodivu není tak špatná situace. Po úplném rozkladu své vlády najednou dostaly silné politické téma – ochrana suverenity Sněmovny. Byly by hloupé, kdyby to teď sbalily a šly do voleb. Naopak! Tady mají šanci si zahojit šrámy. A začít vyspravovat svou pošramocenou reputaci. Miloš Zeman se stará o jejich znovuvzkříšení.
Proč v této zemi nikdo nemluví o příčinách současné politické krize, která nám udělala tak zničující ostudu po celé Evropě? Příčinou této krize přece není nějaký manželský trojúhelník. Příčinou této krize je způsob, jímž se tady vládlo – mocenský kartel, který musel být živen předraženými zakázkami a úplatky. Žádná z vládních stran tuto skutečnost nijak nereflektuje. Místo toho se mluví o tom, že se pro příště musí víc hlídat policie a žalobci. Samozřejmě, že je nenormální stav, pokud muži v kuklách vtrhávají do státních institucí a odvádějí vrcholové zaměstnance Úřadu vlády a tajných služeb. Je naivní si myslet, že krizi způsobu vládnutí vyřeší třeba i stovky zatčených. Řešením ale určitě nemůže být válka mezi politiky a aparátem justice.
Podivné, že v této zemi politická strana nominuje kandidátku na premiérský post uprostřed hluboké krize a ani ona kandidátka, ani nikdo další z vládních stran nenaznačí, co s touto vážnou situací chce dělat.
Kdyby aspoň uznali, že tady něco zřejmě fungovalo špatně. Kdyby na nich bylo vidět, že si uvědomují, jaká rána je pro politiku, když upadá důvěra v základní instituce státu. Když chtějí vládnout, tak by si aspoň měli položit otázku, jak důvěru v instituce obnovit. Nebo si myslí, že paní Němcová sama několika úsměvy tu situaci změní?
Jeden podstatný důvod k předčasným volbám je ona naprostá neschopnost sebereflexe současných vládních stran, které se chovají jako lapená moucha zmateně poletující v láhvi a které nemají kontrolu ani nad sebou samými, natož aby se jim svěřila správa státu v tak nedobré situaci.
Pokud nemají pole veřejné debaty ovládnout ti, kteří budou slibovat, že nahází všechny vládnoucí politiky do Vltavy, tak se musí mluvit o tom, co se dá konkrétně udělat, aby se podobná situace neopakovala.
Potřebujeme kvalitní zákon o státní službě - ne to nedochudče, které předkládá současná vláda. Potom potřebujeme začít budovat stabilní a na odchodech či příchodech politiků do určité míry nezávislou státní správu. Potřebujeme nový zákon o finanční kontrole. Opět – ne ten, který předkládá Miroslav Kalousek a který má jen posílit moc ministerstva financí a kontrolu založit na svévolném rozhodování, kdo se mi líbí a kdo ne. Potřebujeme kvalitní podobu zákona o veřejných zakázkách - ne ten, který schválila vláda a ze kterého si poctiví starostové trhají vlasy, protože postihuje hlouposti a byrokratické chyby, ale není schopen zabránit únikům v miliardách.
Předčasné volby by měly být také výzvou k debatě o těchto věcech. V ní by se ukázalo, kdo si uvědomuje, co se tady stalo a je schopen pomoci najít z této krize cestu.
Neštěstím Nečase byla jeho slabost. Cestu ze současné krize ekonomické i politické nemůže najít žádná slabá vláda ani další slabý premiér. Přesto se znovu mluví dokonce i o nějaké úřednické či odbornické vládě.
Co to je úřednická vláda? Česká ústava žádnou úřednickou vládu nebo vládu tzv. odborníků nezná. Možnost sestavit úřednickou vládu existovala za první republiky. Byla to vláda, která vznikala mimo parlament. Dnes v ústavě nic takového není. U nás každou vládu musí schválit parlament. Poslanecká sněmovna také za každou vládu nese odpovědnost. Nikdo jiný než Sněmovna v této zemi nemůže a nesmí sestavovat vládu. Také toliko a pouze Sněmovna u nás nese odpovědnost za to, co se děje ve Strakově akademii. Prezident je v našem systému ze své funkce ústavně neodpovědný. Připomeňme si také, že v okolních evropských státech budeme sotva hledat nějakou prozatímní čili „úřednickou“ vládu, která by fungovala déle než měsíc, než se připraví řádné volby.
V minulosti jsme si bohužel v Česku vyvinuli onu zvláštní anomálii, které se někdy říkalo úřednická vláda (první Tošovského a druhá Fischerova). Tahle zkušenost je krutá, jakkoliv si veřejnost často myslí něco jiného. Nejen proto, že například poslední prezidentská kampaň ukázala, že úžasná popularita Jana Fischera byl spíš virtuální balónek. Nadstranický premiér měl opakovaně pro občany zvláštní kouzlo. Čert ví proč. Když sčítáme důsledky „úřednických vlád“, tak nás přišly úděsně draho. Vláda Tošovského umožnila vstup Nomury do IPB, což později daňové poplatníky stálo desítky miliard, například v kauze České pivo.
A stejnou katastrofou bylo působení vlády Jana Fischera, která spolehlivě pokryla kšefty se solárními elektrárnami - desítky miliard, které budeme léta platit. Řadu věcí, které vykonala Fischerova vláda, dnes řeší policie – AmunRe, stejně jako Kardioport v IKEM, smlouva s Českými drahami, o které NKÚ konstatoval, že je nezákonná. Za Fischera se proplatila rozhodující část peněz za ProMoPro, rozjela se gigantická investice ve vojenské nemocnici v Praze, která, i když byla později zastavena, představuje stamiliónovou ztrátu ve státním rozpočtu. Byla to Fischerova vláda, která přihrála dvě zdravotní pojišťovny pod kontrolu soukromému vlastníkovi, jenž pak expremiérovi velkoryse věnoval patnáct milionů na volební kampaň. Není snad třeba pokračovat.
Utěšená bilance. Pomáhá pochopit, co znamená mít slabého „nadstranického“ premiéra, který je mírný, laskavý a vstřícný a poslouchá každého, kdo ho o něco požádá. Takový premiér pak odchází se slávou do nějaké velké banky a výsledky jeho vládnutí jsou horší než ta nejhorší povodeň, na kterou se pak dlouho ještě všichni skládáme.
Proboha, už žádného „nezávislého“ odborníka – už žádného slaboučkého premiéra! Mluvíme o tom, že potřebujeme do této země dostat investice, abychom nastartovali ekonomický růst. Ale žádné investice sem nedostaneme, pokud nevytvoříme vládu, která má silný mandát a dostatek času. Mluvil jsem včera pomocí skypu s představiteli některých velkých firem v zahraničí, kteří mi stále opakovali: Potřebujeme, aby ve vaší zemi bylo co nejdřív předvídatelné prostředí. Potřebujeme politiky, kteří budou stabilními dlouhodobými partnery. Hlavně už nedělejte žádné prozatímní vlády, žádná provizoria – to vás může jen zabrzdit a přidusit. Nikdo nepůjde do nejistoty.
Týdeník Economist napsal, že to, jak se nyní v Česku bavíme, zda trafiky a úplatky jsou či nejsou legitimní součástí politiky, nejlépe ukazuje, kam v této zemi padla politická kultura. Číst si tyto zahraniční články není nic příjemného. Odpověď na takovéto povážlivé zhoršení naší pověsti nemůže být nějaké pokoutně slepené politické provizórium.
Proto potřebujeme předčasné volby co nejdřív. Co nejdříve potřebujeme řádně zvolenou vládu s mandátem na čtyři roky.
Když si pročítám servery a novinové články o Petru Nečasovi, překvapuje mě, kolik z nich je psáno v duchu: „Bude nám holt chybět“. Tak co nám vlastně bude s premiérem Nečasem chybět? Stálo by za to připomenout základní fakta. Petr Nečas byl slabý premiér, který nedokázal vládnout opravdu politicky. Nedokázal argumentovat a přesvědčovat. Právě proto, že byl slabý premiér, převzal osvědčenou Topolánkovu metodu: Tam, kde mi hlasy chybí, koupím si je.
Kolikrát to vypadalo, že se blíží jeho neodvratný pád – až dosud vždy přežil. Ale za jakou cenu – že jako král Lear všechno rozprodal. Každému rebelovi se dá něco nabídnout. Právě na to měl paní Nagyovou. Argumenty a politická debata jdou stranou. Prostě se udělá „deal“, jak on sám říká. Ve svém vystoupení to přece vysvětlil: Takto se dělá politika - je to nepřetržitá řada obchodů. Takto se naučil vládnout za pomoci chobotnice – nepotistické sítě, do které je třeba zahrnout všechny, i ty, kteří se vzpírají nebo systém ohrožují. Nakonec většina to rychle pochopí a naučí se v systému chodit. Dokonce i generálové tajných služeb poslouchají, protože vědí, že kdo neposlouchá, tak ze systému vypadne.
Stejný příběh představují církevní restituce. Hlasování o nich se ve Sněmovně ze dvou schůzí odložilo a vše se posunovalo tak dlouho, až poslanci Tluchoř, Fuksa a Šnajdr, kteří deklarovali nesouhlas se zákonem o vyrovnání s církvemi, složili mandáty a byli „odměněni“. Prostě poslanci, kteří byli k ničemu, se nahradili těmi poslušně hlasujícími a rebelové se přiměřeně odškodnili. Stejně tak podepsal Nečas novoroční amnestii prezidenta republiky. Petra Nečase viditelně nezajímalo, kolik hospodářských zločinů bude omilostněno. I podpis amnestie byl nějaký „politický deal“ s Václavem Klausem. Deal, který potřeboval on a který potřeboval i Klaus. Tak se raději ani nezajímal, jaké důsledky bude amnestie mít. Dokonce ani vládu s rozsahem amnestie raději neseznámil.
Za co tedy tolik komentátorů chválí odcházejícího premiéra? Za to, jak dlouho dokázal úspěšně nakupovat hlasy? Za to, jak rozsáhlou síť nepotistických vztahů se mu tady podařilo vytvořit? Za to, co vše tady s pomocí paní Nagyové dokázal zobchodovat? Petr Nečas tady předvedl určitý způsob politiky, ve kterém úspěšně rozvinul to, co započal Topolánek. Byl to typ politiky, ve které se už nedalo dýchat. Byl to systém nesnesitelně prorostlý klientelismem a nejrůznějšími formami úplatků, ve kterém z politiky jako rozhodování ve veřejném zájmu nezbývalo už skoro nic.
Případ Petra Nečase nám předvedl, jak určitý typ pravicové neoliberální politiky vede k privatizaci všeho. Jsme svědky toho, že i vojenská rozvědka se začne používat k privátním účelům. Dokonce i poslanecký mandát se stal zbožím na trhu. Viděli jsme, jak hlasování, které se mělo dít ve veřejném zájmu, bylo zobchodováno za dílčí soukromý prospěch. A teď se všichni diví, že nějaký pán Ištván přijde s tím, že tento typ jednání naplňuje všechny znaky uplácení podle trestního zákona, který je v příslušném paragrafu koncipován tak, aby chránil veřejný zájem. Ani jsme si nevšimli, jak veřejný zájem byl před našima očima po kouskách rozprodán za rozmanité individuální prospěchy.
Tohle vám, páni komentátoři, bude chybět? Pak jste si i vy na ten systém nejspíš už zvykli a vyhovoval vám.
Z minulosti sice víme, že naše policie už byla schopná zatknout nepravé... Snad se už ale česká policie poučila a současný zásah byl opravdu důkladně připravován a podložen. Vypadá to, že se týká celé řady institucí a míst - státních podniků, Státních hmotných rezerv, pražského magistrátu, zakázek v pražských nemocnicích, ministerstva obrany, sídel známých pražských kmotrů Rittiga a Janouška – prostě, kam se po Praze podíváte. Zřejmě výsledek dlouhodobých odposlechů. Něco takového tu ještě nebylo…
Zaplať bůh – vypadá to na generální úklid. I když nevíme, kdo bude opravdu obviněn, zřejmě se potvrzují nejčernější obavy o propojení české politiky se zločinem a organizovaným zločinem. Podezření samozřejmě existuje už dlouho. Například naposledy novoroční amnestie prezidenta Klause, která dala svobodu a vrátila lup mnoha známým zločincům, právě tahle podezření významně posilovala. Pokud bude zásah policie a státního zastupitelství úspěšný, pak je třeba ho přivítat - dává České republice šanci. Jen ať si ale nikdo nemyslí, že problém kmotrů a paralelních struktur může jednou provždy vyřešit jedna jakkoli rozsáhlá policejní akce. (Včera jsme například slyšeli, že kauzu tzv. S-karty pana náměstka Šišky policie odložila). I v nejlepším případě se jedná jen o jednu z chobotnic přisátých na veřejné peníze.
Mohlo by to ale být první rázné varování, že krást se v této zemi také nemusí vyplatit. Povzbuzení pro ty, co se živí poctivě a připadají si už v poslední době jako hlupáci.Případ Davida Ratha ještě zdaleka tak přesvědčivý nebyl. Tohle by mohlo být daleko významnější. Náš stát v České republice funguje špatně, je neefektivní, neumí zacházet s veřejnými prostředky a existuje vážné podezření, že rozsáhlá korupce se významně podepisuje na slábnoucím ekonomickém výkonu země. Proto pokud se potvrdí napojení zločinu na vládu, na veřejné prostředky státu, pak je možné se jen radovat, že příslušné orgány činí, co mají, a že někdo na tuhle žábu na prameni konečně zaútočil.
Zároveň platí, že premiér Nečas a celá vládní koalice nesou přímou politickou odpovědnost za to, na kolika státních úřadech a institucích dnes policie zasahuje. Vláda, která něco podobného připustila, nemůže s takovou zátěží dál pokračovat. Je ochromena i mezinárodní pozice České republiky. Předpokládám, že Nečas odstoupí a situaci bude muset řešit parlament. Přál bych si, aby se našlo 120 poslanců, kteří by hlasovali pro zkrácení volebního období a předčasné volby. Z této Sněmovny už nikdo žádnou silnou vládu nesestaví. A jakákoli provizória se nám v minulosti vymstila. Úřednické vlády většinou potichu schvalují největší zločiny. Nikdy už nedokážeme, kdo se skrýval za miliardovými škodami, které způsobily. Není to jednoduché rozhodování necelý rok před volbami, ale nebylo by nejlépe co nejrychleji znovu rozdat karty?
Pokud ale bude Úřad vlády vymeten jako „peleš lotrovská“, pokud se prokáže, že byl skrz naskrz prolezlý korupcí, jaká je legitimita těch velkých a zásadních rozhodnutí, která v poslední době učinil? Jaká je legitimita rozsáhlé amnestie prezidenta Klause, kterou premiér Nečas potvrdil a vlastnoručně podepsal? Jaká je legitimita oněch církevních restitucí, které představují gigantický přesun majetku do privátních rukou – rozhodnutí, které bylo učiněno touto vládou nejtěsnější většinou v parlamentu proti vůli veřejnosti?
Uvidíme, co přinesou příští dny.Uvidíme, jak a kdo ovlivňoval rozhodování klíčových vládních úřadů. Kdo ví, možná se budeme ptát nejen po legitimitě, ale i po legálnosti včerejších rozhodnutí.
Stát by měl šestnácti církvím, které právě bohatě obdařil, postupně vyplácet příspěvek v rozsahu 17 miliard až do roku 2029. Kromě 75 vydaného nemovitého majetku a 59 miliard finančních náhrad tedy ještě dalších 17 miliard státního příspěvku. Ale proč dávat příspěvek někomu, z koho se stal boháč?
Například z katolické církve se stává podnikatel a největší pozemkový vlastník v zemi.Aby bylo jasné, naprosto se nejedná o pouhé odstraňování křivd způsobených komunisty po únoru 1948. Ústavní soud v tomto týdnu posvětil platnost zákona, který nás ve skutečnosti vede hluboko před únor 1948. Vůbec mu nevadí, že se úplně ignoruje dosud platná právní úprava č.215/1919 – první pozemková reforma. Podle ní nesmí žádnému pozemkovému vlastníku zůstat více než 150 ha zemědělské půdy a 100 ha půdy lesní – celkem tedy 250 ha. Katolická církev ale nyní získává majetky mnohonásobně větší. Stejně tak návrh vládního zákona ignoruje důsledky revize první pozemkové reformy z 11.července 1947. Není pochyb, že katolická církev se dostane k majetkům, jejichž ztráta neměla nic společného s komunistickými křivdami. Pomáhá tomu také to, že vymezení hmotného majetku, který má být vydáván , je naprosto nejasné, vágní a nesrozumitelné.
Tím je porušována naše vlastní ústava a také judikatura Evropského soudu pro lidská práva, která říká, že zákon má být dostupný, přesný a předvídatelný.
Netransparentnost zákona je už dána tím, že se v něm mluví o „původním majetku“ církví, jehož seznam ovšem nikde neexistuje. Nikdo vlastně nedokázal tento majetek definovat. V zákoně se to formuluje např. jako to, co „příslušelo“ církvím. Podobná nesrozumitelnost zákona zakládá už dnes hrozbu celé řady soudních sporů.
Ústavní soud potvrdil platnost zákona, který nerespektuje princip rovnosti před zákonem. Nedá se mluvit o žádné spravedlnosti, když porovnáme restituce z r.1991 a dnešní úpravu. Tehdy se museli fyzičtí restituenti domáhat svého práva u soudů a jejich nároky byly často upokojeny jen zlomkem původních nároků. Vyrovnání majetku církví se děje naprosto komfortně zákonem. Dnes se církvím za nevydaný majetek přiznává finanční náhrada ve výši současných tržních cen. Při restituci v 90.letech se náhrada určovala podle starších cenových předpisů a byla výrazně nižší.
Je to neuvěřitelná situace - dochází k vydávání obrovského státního majetku do soukromých rukou a nikdo vlastně neví, kolik se toho vydává. Ústavní soud se zcela vyhnul jakémukoli dokazování, jak se vláda dobrala rozsahu 75 miliard vydávaného nemovitého majetku a 59 miliard ve finančních náhradách. Ústavní soud se odmítl zabývat způsobem oceňování a výpočtu náhrad za nevydaný majetek. Nikdo nezná odpověď na otázku, jak mohlo probíhat oceňování nevydaného majetku. Nikdo neví, jak velký tento nevydaný majetek nakonec bude.
Přestože nikdo nic neví, Ústavní soud odmítl vyslechnout svědky, kteří měli popsat, jak vláda k uvedeným číslům dospěla. Ve svém zdůvodnění soudce-zpravodaj napsal, že takové dokazování Ústavnímu soudu nepřísluší. To mu ovšem nebránilo prohlásit, že mu rozsah vydávaného majetku připadá přiměřený. Obtížné soudit, o jaké přiměřenosti vlastně Ústavní soud mluví.
Ústavní soud ani neznepokojilo, že miliardy poskytované církvím, které se stávají zároveň nezávislými podnikateli, mohou způsobit distorzi trhu v oblastech, kde začnou církve podnikat. Právo EU proto přesně stanovuje, za jakých podmínek se mohou poskytovat jednotlivým subjektům jakékoli podpory a subvence. Proto jsme žádali Ústavní soud, aby učinil dotaz na Evropskou komisi, zda tu nejsme ve sporu s pravidly veřejné státní podpory. Také tuto žádost Ústavní soud většinou hlasů odmítl.
To znamená, že zůstává v platnosti, že prostředky církvím se poskytují bez jakékoli vazby na veřejně prospěšnou činnost. Pro církve nebudou platit ani ta základní omezení, která mají v zacházení se svými prostředky nadace a občanská sdružení v České republice.
Také v tomto smyslu je zákon diskriminační. Poskytuje neoprávněné výhody na úkor celé občanské společnosti.
Nikdo doposud neodpověděl na otázku, proč jsou finanční náhrady poskytované také církvím, které v rozhodnou dobu neexistovaly a tudíž žádnou finanční újmu neutrpěly. Ústavní soud byl posledním místem, kde bylo možné přinutit vládu, aby na řadu těchto otázek odpověděla. Protože zmiňovaný obrovský transfer majetku se týká poměrně úzkého segmentu občanů spojených se skupinou vybraných církví, měl být společenský konsensus nad tímto zákonem budován ještě přísněji než obvykle. Opak je pravdou. Na otázky se vůbec neodpovídá. Podpis smluv mezi církvemi a státem se konal skrytě a tajně s vyloučením veřejnosti.
Vláda se pokoušela vytvořit rozhodnutí na třicet let. To by ale musela postupovat jinak. Pokud výsledek příštích parlamentních voleb bude příznivý pro sociální demokracii, budeme samozřejmě usilovat o změnu zákona. Zrušení finančního příspěvku církvím v rozsahu 17 miliard je první možný krok, který nepředstavuje ani vážnější právní problém.
Po amnestii prezidenta republiky je tento zákon v krátké době další urážkou elementárního citu pro spravedlnost.