Z vystoupení na 20. schůzi Poslanecké sněmovny PČR 13.7.2011


Slýchám občas, naposledy ve středu ve Sněmovně od ministra financí Miroslava Kalouska, ironické výroky o mém evropanství, dokonce nadšení pro Evropu. Jenže pokud se hlásím k Evropě, neznamená to, že jsem nekritický k tomu, co v Evropě přichází, co se v ní děje. Evropanství neznamená, že bereme nekriticky všechno, co dorazí z Bruselu a že se na to odvoláváme jako na slovo boží. Já jsem naopak velice kritický k tomu, co nám doporučuje Evropská komise. Ale není to v rozporu s tím, že se cítím být Evropanem.

Jsem přesvědčen, že pro Českou republiku je nesmírně důležitý proces evropské integrace a také to být v něm zahrnuta a být jeho aktivní součástí. Jestliže to nebude fungovat, jestli se naplní třeba ty špatné scénáře, které se dnes objevují, tak podle mne Evropa, která se bude dezintegrovat, bude Evropa, ve které se bude posilovat role těch nejsilnějších států. Německo či Francie si budou vytvářet své oblasti vlivu a bude to špatně pro takové země, jako je Česká republika. Budeme mít daleko menší slovo a vliv. A samozřejmě si myslím, že takový proces by znamenal také velký úpadek vlivu Evropy jako entity. Jsem si jist tím, že my dnes získáváme váhu jako Češi, jako Evropané tím, že budujeme určitý integrační celek, který si vytvořil určitý respekt ve světě. Když zajedete do Asie nebo do Jižní Ameriky, tak tam léta platilo, že Evropská unie byla opravdu předmětem velké pozornosti. Jako integrační projekt byl pro Asii dokonce něčím, s čím si pohrávali jako s příkladem možná hodným následováním, pokud by se jednoznačně povedl.

Takže je to důležité hlavně pro nás, aby evropská integrace byla úspěšná. A dokonce si myslím, že pokud by ten projekt byl dočasně neúspěšný, tak se stejně k němu budeme muset velmi rychle vrátit. Kdyby se prostě stalo, že by společná evropská měna přestala fungovat, tak vám garantuji, že do několika týdnů by začala vznikat nějaká náhrada třeba s menším množstvím států, s vyvarováním se těch chyb, kterých jsme se možná dopustili. Ale rozhodně si nedovedu představit, že bychom se v Evropě vydali cestou znovuvytváření hranic mezi státy (to je věc naprosto neproduktivní, neefektivní, všechny poškozující), nebo dokonce nového vytváření národních měn tam, kde se už provedla integrace.

Neúspěch evropského procesu se okamžitě projeví také na stabilitě a ekonomické úrovni České republiky. My jsme schopni být úspěšní, jenom pokud se na něm budeme podílet. Takže toto je ono „evropanství“. Považuji je za životní zájem České republiky.

Jiná věc ale je, že si myslím, že současná Evropská unie, a zejména Evropská komise, nejsou žádným ideálem, o kterém bych tvrdil, že dneska v téhle podobě za něj můžeme převzít garanci. To tak prostě není. Dokonce si myslím opak: že Evropská unie vyžaduje změnu a že v té současné podobě, pokud by chtěla pokračovat, tak nepřežije. Pro mne je nepřijatelné to, co se tady stalo před léty, kdy se ze stabilizačního paktu dokázaly v pravou chvíli vymknout Německo a Francie a vlastně poškodily Evropu tím, že ukázaly, že pravidla neplatí. Pak se těžko můžeme dožadovat respektování pravidel v Řecku, když ti největší představitelé Evropy v tom ukázali úplně opačný příklad.

Evropa tak, jak fungovala doposud, podle mne dále fungovat nemůže. A tento kritický vztah je pro mne dnes samozřejmostí. To není žádné euronadšenectví. Nesouhlasím s posledními doporučeními Evropské komise. Byl jsem v Rakousku, mluvil jsem tam s představiteli rakouské vlády a ti jasně řekli, že formulují stanovisko, ve kterém vyjadřují nesouhlas s tím, co jim Evropská komise doporučuje. Když mne proto Miroslav Kalousek vyzývá, abych se uklonil před tím, co nám Evropa doporučuje, tak mu říkám: "Ne!" Naopak to beru jako něco, s čím musíme polemizovat, když cítíme, že to není přesné nebo že to není správné.

V těch posledních doporučeních mi například jednoznačně chybí opatření pro posílení ekonomického růstu. V současné době právě v reakci na krizové jevy pokládám za důležité posilování rovnosti ve společnosti, v Evropě, ve světě. Protože ekonomická globální nerovnováha a nerovnost je dle mého významným pramenem a zdrojem krize. Pan premiér s tím možná nebude souhlasit. Evropská komise v lecčems totiž smýšlí podobně jako on, doporučuje nám třeba zvyšování hranice věku odchodu do důchodu. Některým státům dokonce radí snižování sociální ochrany a opatření, která jsou podle mne ve sporu s tím, jak já cítím, že by bylo třeba na současnou krizi reagovat.

V tomto si současný Brusel a současná Praha nemají co vyčítat. Neoliberální útok na sociální stát, například formou nevyvážených návrhů na reformu penzijního systému, probíhá tam i tady.

Uvažuji o tom, proč ministr financí Miroslav Kalousek vychází opakovaně mezi odboráře, aby s nimi „diskutoval“ o reformách. Je to svým způsobem komické: ministr Kalousek a vláda Petra Nečase systematicky předkládá návrhy, které jsou výhodné pro deset, patnáct procent nejbohatších lidí (navrhovaný penzijní opt-out je výhodný pro lidi, kteří vydělávají více než 40 tisíc hrubého). Takže je evidentní, že ti lidé, kteří stávkují, nebo ti odboráři, kteří chodí a opakovaně v Praze protestují, jsou přesně ti, co nepatří mezi tu skupinu vyvolených, kteří z těchto reforem mohou nějakým způsobem profitovat. A je pak pochopitelné, že když ministr financí Kalousek vyjde mezi ně, může se dočkat toho, že na něj paní volá, že je zloděj. Protože pro tu paní skutečně pan ministr a tato vláda se chová jako zloděj. Jestliže vytahuje ve prospěch těch nejbohatších peníze z průběžného systému, na který si ti běžní lidé spořili, ukládali tam své peníze, tak potom protestující oprávněně křičí cosi o zlodějích. Pan ministr se samozřejmě durdí, ohrazuje se, kde mají důkazy a podobně, ale ta podstata je jasná. A stejně tak je jasné, že my, sociální demokraté, když chceme dnes reprezentovat těch 80 % lidí, tak v podstatě musíme vládě říct zhruba něco velmi podobného. To je prostě zlodějna vůči těm dvěma třetinám lidí, kteří mají podprůměrné platy. To, co vláda vytváří, bude dále prohlubovat nerovnost v této zemi.

A teď je jenom otázka, proč to vláda dělá. Jsou dvě možné odpovědi. Jedna, pro níž nemám přímé důkazy, je, že tvoří nějakou alianci se skupinou bankéřů a podnikatelů, kteří na penzijních fondech chtějí vydělat. Pro ty, které by zajímalo, co jsou to za lidi, doporučuji knihu „City Boy“ a celou řadu dalších, které ukazují, jaký typ lidí - orientovaných na krátkodobé zisky v co nejrychlejším čase - funguje v podobných fondech. To je úplný protiklad toho, co by chtěla většina lidí, kteří si ukládají na penze. Ti chtějí jistotu. Tohle jsou ale dobrodruhové, kteří chtějí vydělat v krátkém čase co nejvíc.

Pak je tu druhý aspekt. To, co vláda předvádí, je pořád součást ideologie, k níž se hlásí, kterou hlásá a které možná ještě věří. S tím budu teď krátce polemizovat. Protože si myslím, že tahle politika ve skutečnosti nevede dobře ekonomicky tento stát a může dokonce vést k prohloubení jeho problémů. Vláda se stane součástí problémů, které má řešit. To je myslím součást pravicové ideologie.

Řekneme si, co je dnes pramenem krize, které svět čelí: je to globální nerovnováha, nerovnost a výstřední chování, excesy bank. (Pan premiér tvrdí, že excesů se nedopouštěly banky, ale vlády. Já jsem ochoten samozřejmě uznat, že problém není tak černobílý a že vlády samozřejmě také musely sehrát svou roli. Ale mělo by být přece jasné, že světovou globální krizi odstartoval pád bank Lehman Brothers, AIG, že to byla otázka finančních derivátů, hypoték, otázka neregulovaných finančních trhů. Prostě nebylo to Řecko, nebyl to nepořádek rozpočtu malého státu, jako je Řecko, který způsobil světovou krizi. A to, že neregulovaný finanční trh sehrál zásadní roli, by mělo být něco, na čem bychom se měli shodnout, jakkoli se potom budeme dále bavit o roli vlád.)

Lékem na krizi je regulace, kontrola trhů a posilování rovnosti, řešení nerovnováhy. Posilování rovnosti na úrovni světa, mezinárodních institucí, ale také na úrovni jednotlivých států. A vláda předkládá návrhy, které systematicky nerovnost posilují, a dělá pravý opak toho, co by dnes dělat podle mě měla. A problém je v tom – když do řeknu zjednodušeně -, že nerovnosti vedou k tomu, že se oslabuje koupěschopná poptávka, a to celosvětově. Nerovnováha je vytvořena také nerovností, která posiluje nebo oslabuje koupěschopnou poptávku. A to stejné se děje v České republice. Vláda vlastně těmi kroky, které dělá, těmi tupými škrty, jak to nazval pan premiér, tím snižováním platů státních zaměstnanců, omezováním sociální politiky, tím vším omezuje ekonomický růst a vytváří situaci, kdy se bude možná divit, že deficit roste. To není jen můj názor. Teď je otázka, koho všeho vládním politikům doporučit. Možná nebudou chtít číst Stiglitze nebo Krugmanna, proto doporučím třeba George Sorose, který v posledních dnech publikoval několik rozhovorů v České republice, a ten říká doslova: "Při velké nezaměstnanosti a nevyužitých lidských zdrojích je chybné mít jako cíl vyrovnaný rozpočet. Tlak na vyrovnané hospodaření a snižování vlastních výdajů může vést k mnohem horším výsledkům než cyklický deficit."

Výsledkem může být, že vláda bude dělat škrty, jejichž důsledkem bude snižování růstu a zvyšování deficitu ve státním rozpočtu. A to není pouze fantastická představa. Vždyť přece už dnes se říká, že pan ministr Kalousek bude muset někde škrtat dalších 30 miliard. Prostě deficit vládě neustále neklesá tak, jak by chtěla. Analýza toho může být složitá, může to být způsobeno i řadou dalších faktorů, jako je třeba neúspěšný boj s korupcí apod. Byla zde vytvořena atmosféra, v níž, kdo neplatí daně, je hrdina, a ten, kdo je platí, je spíš přihlouplý. Tím vším se vláda podepsala na tom, že daně se nevybírají tak, jak předpokládala. Významnou součástí toho je i skutečnost, že vláda – možná v dobré víře - snižuje efektivní poptávku snižováním výdajů. Ale výsledkem onoho snižování výdajů bude to, co popisuje Soros: deficit poroste.

Domnívám, že tahle politika zvyšující nerovnosti ve společnosti, jsou kroky, které jsou ve sporu s tím, jak řešit situaci, do které se dostává Evropa i Česká republika. A můžou zadělat na problémy, se kterými si nebudeme v krátké době vědět rady. Vládní politika povede k zamrznutí ekonomiky, omezení ekonomického růstu a zvyšování deficitu.

Tohle je pravděpodobně debata, kterou je obtížné vést na ulici. A nedovedu si představit, že by se na ulici dala skutečně vést. Mně připadá, že tady není zájem se zabývat tím, co v této chvíli hrozí České republice. Mám podezření, že vláda se tak moc netrápí tím, jak reforma penzí dopadne za dvacet, třicet let, protože ona z toho už účty skládat nebude. Připomíná mi to Otu Pavla, jenž ve své knize popisoval obchodníka, který prodával mucholapky a vysvětloval kupujícím, že sice se na ně mouchy nepřilepí, ale nicméně se mohou spolehnout, že někde chcípnou za rohem. Asi takhle mi to připadá s těmi vládou prosazovanými fondy, s kontrolou toho, jak celý systém bude fungovat. Za těch třicet let bude dnešní vládě jedno, když se ukáže, že to zkrachuje, že to nebude fungovat. Dopadne to podobně jako superhrubá mzda a jiné experimenty zaváděné pravicí s nadějí, že z těchto kroků věcí nebude muset skládat účty.