S Beethovenovou Ódou na radost kráčejí prý současní lídři eurozóny přímo do propasti. Tak to alespoň líčí europoslanec Jan Zahradil. Nakonec je to podle něj současný model evropské integrace, který může za to, že se v Evropě potýkáme s dluhy a že to na dlouho vypadá, že „lépe už bylo“. Nejlépe by bylo se se současnou podobou evropské integrace rozejít dříve, než nás definitivně zničí. Pokud nepochopíme, že pokračující integrace je zlo, na které doplácíme a budeme v ní pokračovat, tak to celé bouchne a všechny nás to rozmetá. Tolik apokalyptický Jan Zahradil.

Něco velmi podobného si myslí i prezident Václav Klaus, kterému rovněž vadí, že Evropská unie a evropská měna nešťastně spojila národy pracovité s těmi, kteří místo práce dávají přednost posezení ve stínu pod cypřiši, a nám teď nezbývá než platit v krizi jejich dluhy. No a co jiného ve Sněmovně slyšíme od Petra Nečase? Nebudeme platit rozmařilost jiných, nebudeme trpět ani rozmařilost vlastní, a proto se bude škrtat, škrtat, škrtat! A protože Miroslav Kalousek neumí vybírat daně, tak se musí škrtat o to víc.

Takto se zhruba vykládá a reaguje na krizi v Česku. Jen to vyvolává řadu znepokojivých otázek. Čím to, že v Řecku čím víc škrtají, tím jsou na tom hůře? Jak to, že krize postihla země, které byly ještě nedávno dávány za vzor ekonomického růstu, politiky zaměstnanosti a nebyly nijak mimořádně zadlužené (Irsko, Španělsko)? Proč je vážně postižena krizí Velká Británie, která euro vůbec nemá? Pamatuje si ještě někdo, že krize nezačala v Evropě, ale ve Spojených státech v roce 2008 – pádem banky Lehman Brothers a společnosti AIG?

Někdo zřejmě úplně zapomněl na to, že v roce 2008 nejdříve vypukla krize bankovního sektoru, která přinesla ztráty v bilionech dolarů, třicet miliónů nezaměstnaných, dalších padesát miliónů lidí uvrhla pod hranici chudoby, prakticky zdvojnásobila dluhy vyspělých států světa. Její příčinou bylo obrovské zbytnění finančního průmyslu, který místo toho, aby sloužil výrobě, začal sloužit sám sobě. Zkorumpoval politický systém, prosadil rozsáhlou deregulaci a otevřel si cesty k obrovským ziskům, které neodpovídaly žádnému reálnému ekonomickému růstu a vedly k vytvoření ohromné virtuální finanční bubliny, jejíž prasknutí pak uvrhlo celá svět do krize.

Na hrazení důsledků těchto ztrát a proto, aby se zabránilo bankrotům velkých finančních korporací, uvolnily státy nezměrné finanční prostředky, kterými se dlouhodobě zadlužily. Zadlužené státy nyní musí šetřit na veřejném sektoru, omezovat služby sociální a zdravotní a rozkládat ztráty na obyvatelstvo. Obyčejní lidé dnes splácejí důsledky lačnosti a chamtivosti, která se utrhla z řetězu a pro svůj krátkodobý zisk obětovala budoucnost všech.

O těchto událostech, které zničily životy miliónů lidí, byla napsána řada knih, natočeny někdy pozoruhodné dokumentární filmy. Bylo možné sledovat jednání příslušných výborů amerického kongresu, které si předvolávaly hlavní viníky. Například představitele společnosti Goldman Sachs, ratingových agentur apod.

Připadá mi, že v České republice se o tomhle všem zase tak moc nemluví. Nakonec u nás přece žádné velké banky v této krizi nezkrachovaly. Je to samozřejmě dáno tím, že my máme finanční ústavy po bankovní krizi z let 1996-97 už vyčištěné. Naše Lehman Brothers byla IPB, což byla úplně stejná historie chamtivosti, defraudace a špatných úvěrů. My jsme byli prvním, protože jsme po nástupu Klausových vlád nadšeně vypluli na moře kapitalismu bez přívlastků a bez regulace, kde se bankovní úvěry rozdávaly přátelům „podle jejich potřeb“. Pro svět jsme byli mladá jehňata, a proto náš náraz do zdi kupodivu západní svět nijak nevaroval. Ale ve skutečnosti jsme byli předvojem onoho vítězného kapitalismu po rozpadu bilaterálního světa, který byl přesvědčen, že úspěch vyvolených za sebou potáhne všechny ostatní. Česká neúspěšná laboratoř neoliberalismu zůstala stranou pozornosti. Filozofie úspěchu, zbožnění zlatého telete a politika, která preferuje procento těch nejbohatších, byla na neudržitelném vzestupu. V roce 2004 upozorňovala FBI ve své zprávě pro Kongres USA na velmi nebezpečnou epidemii hypotéčních zpronevěr, na rostoucí množství nadměrně oceněných bytů a domů a varovala před mimořádně velkým rozsahem finančních podvodů. Někteří odvážní ekonomové vystoupili s požadavky regulace finančních derivátů. Ale významné univerzity už byly deregulátory zlobbovány a profesoři ekonomie koupeni jako placení konzultanti finančních firem. Sýčkové byli umlčeni. Dnes neseme důsledky.

Co to má ale znamenat, když představitelé ODS s Václavem Klausem v čele, jímž stále nebyla vyměřena odpovědnost za to, co se u nás v 90.letech odehrálo, znovu přicházejí s tím, že lékem na naše dnešní problémy je deregulace, více svobody a odmítnutí jakýchkoli omezení, včetně těch, která nám připravuje Evropská unie? EU je pro ně obruč, která by udělala nejlépe, kdyby praskla. Nejlépe to vyjádřil Václav Klaus v článku ve Financial Times: cesta z krize prý povede přes to, že odstraníme všechny ty zbytečné standardy, které jsme si vytvořili v Evropě v oblasti sociální, zdravotní a ekologické.

Vypadá to, že krize ještě ani neskončila a oni by chtěli pokračovat v politice, která prospívá jen těm nejbohatším, vede k omezování veřejných služeb a k tomu, že střední vrstvy pracují stále déle a přitom se stále více zadlužují. Chtěli by vrátit společnost, kde vše se stává zbožím, včetně zdraví, vzdělání i kultury, kde spodních devadesát procent stagnuje nebo dokonce upadá.


Jsme ještě v raných fázích promýšlení situace, ve které se nacházíme. Ale jedno je jisté. Starý neoliberalismus selhal. Selhala ideologie deregulace trhu, snižování daní těm nejbohatším a omezování role státu. Představy, že se musí podpořit pouze ti nejúspěšnější a nejbohatší a že z jejich blahobytu pak něco "prokape" k těm ostatním, jsou mrtvé.

Potřebujeme nový typ společenské dohody. Prosperita už sama o sobě nebude zárukou sociální koheze. Musíme porozumět tomu, co vytváří dobře fungující společenství. Musíme hledat způsob, jak zajistit, aby z hospodářského růstu do budoucna těžila většina. Znovu musí jít v politice o lidskou důstojnost. Ale nejtěžší je, že musíme najít způsob, jak obnovit společenský dialog.

Neoliberalismus rozséval také skepticismus vůči politice - nedůvěru vůči jakékoliv aktivní vládě - nedůvěru vůči tomu, co politika zmůže. Nejobtížnější úkol je obnovit veřejnou víru, že politika ještě může být silou, která je schopná zlepšovat naše životy. Možná proto americký prezident Obama zvolil pro svou poslední kampaň heslo "we can". Ale na něm je také vidět, jak bude svízelné takovému tvrzení potom dostát.