Dvojí vzpomínka na Václava Havla
„První prezident České republiky, dramatik a dlouholetý bojovník proti komunismu Václav Havel zemřel v neděli (18. prosince 2011) ráno. Bylo mu 75 let.“ Tak zní text oficiální zprávy, kterou přinesla snad všechna světová média… V jednom ze svých posledních rozhovorů (prosinec 2011 pro portál Moderní dějiny) adresoval Václav Havel mladé generaci toto poselství: „Angažovanost je charakteristická právě pro mladé lidi. Pro nastupující generaci je to přirozená součást jejích postojů, na rozdíl od generace rodičů a prarodičů, kteří vyrůstali v totalitním režimu. A s despektem se občanská společnost setkává zejména u těch politiků, kteří o svobodě sice mluví, ale ve skutečnosti se projevů svobodné občanské vůle obávají a považují je za ohrožení své moci a vlivu.“
Přestože Václav Havel Wichterlovo gymnázium nikdy nenavštívil, nesmazatelně se zapsal do osudů jeho studentů a absolventů. Posuďte sami:
Kapitola prvá – Příběh prezidentského veta (2001)
Dne 23. 11. 2001 se studenti kvinty A našeho gymnázia obrátili na prezidentskou kancelář s drobným problémem. Připomeňme, že v té době byl Václav Havel již osmým rokem prezidentem České republiky. Předejme slovo studentovi kvinty, Michalu Prusenovskému: „Byli jsme asi v kvintě a Eliška zrovna dostala jeden ze svých úžasných nápadů – natřeme si třídu! Po dlouhých debatách jsme se shodli na zelené barvě, vše vyjednali s třídním i vedením školy a mohli jsme začít. V pátek odpoledne jsme asi čtyři zůstali ve škole déle. Vytáhli jsme barvu, štětce a další potřebnosti a se zručností a nevídaným nadšením jsme se pustili do díla. Natřeli jsme lavice, katedru, profesorskou židli, skříň, koš, rozhlas, zarážky v oknech, zárubně dveří, rám nástěnky i rám školního řádu. Pak nám zbyl už jen rám obrazu prezidenta, který svou zašlou bělostí narušoval lesk zeleného okolí. Chvíli jsme váhali, ale nakonec štětci neunikl. V pondělí se nám všem v lavicích sedělo podstatně lépe a příjemněji. Ta trocha vlastní kreativity a práce se vyplatila. Přišla ale komplikace. Po několika dnech se na nás sneslo, že zelený rám uráží majestát hlavy státu a že jej musíme vrátit do původního stavu. To se nám vůbec nelíbilo a nakonec jsme já a Eliška došli k zásadnímu rozhodnutí, které jediné mělo šanci vyřešit náš spor nad rámem prezidentské fotografie - napíšeme přímo panu prezidentovi a zeptáme se na jeho názor. V našem dopise jsme vzniklou situaci popsali a poprosili pana prezidenta o vyjádření. Dopis jsme odeslali a dlouho jsme čekali… Jednou v sobotu dopoledne u nás doma zazvonil telefon. Máma mě k němu zavolala, a když mi s vytřeštěnýma očima předávala sluchátko, zvládla říct jen tři slova: Kancelář prezidenta republiky… Nevěřícně jsem převzal hovor a zjistil, že se osobní sekretářka prezidenta Václava Havla snaží vypátrat mou adresu, kterou jsme v dopise zapomněli uvést, aby mi mohla poslat odpověď. Dále mi sdělila, že pan prezident byl naším dopisem „velmi pobaven?“ a že na podobné záležitosti většinou neodpovídá. Celý roztřesený jsem položil telefon a čekal jsem, co se bude dít. Za několik málo dní se v naší schránce objevila obálka s razítkem prezidentské kanceláře, s odpovědí pana prezidenta Havla. Vlastní rukou, zelenou tužkou, napsal:
„Necítím to jako urážku.VH“
Tahle zpráva se okamžitě rozletěla po celé škole a náš prezidentský obraz se zeleným rámem se k nám tiše vrátil a zůstal s námi až do maturity.“
Kapitola druhá – světová premiéra Havlova Odcházení na Wichterlově gymnáziu – 28. února 2008
Hybatelem toho příběhu je sám pisatel, který překročil své kompetence , proto jen stručně: Listopad 2007 – v semináři dějepisu jsem (mezi všelikými výklady o Lucemburcích a Kapetovcích) mimoděk pronesl, že se mi dostal do rukou (tehdy ještě oficiálně nepublikovaný) text Havlova Odcházení. „Havel v něm řeší problémy, které jsou mi velmi blízké, ale mladá generace je ještě nemůže pochopit. K jistému poznání se člověk propracuje jen věkem, na Odcházení, Krále Leara, Višňový sad a Zapomenuté světlo je nutná životní empirie.“ Dějepisný seminarista Jakub Sosna se drze optal: „A půjčíte nám to?“ - „Je to vaše,“ pravil jsem, předal, a vzápětí na to zapomněl. Ne tak Jakub Sosna… Pak jsem už ho jen zpovzdálí sledoval. Hrou byl nadšen, „ukecal“ spolužáky, kantory i mě samotného (hlas z reproduktoru), zorganizoval první čtené zkoušky, měl přesnou představu o výsledné podobě divadelní hry. Nikomu nic neodpustil. S Havlovým Odcházením jsme prožili čtyři krásné měsíce, které byly korunovány světovou premiérou na půdě „půdy“ naší školy 28. února 2008, tedy necelý měsíc před oficiálním uvedením v divadle Archa.
Epilog
Snad nejlépe to vyjádřil v dopise Václavu Havlovi Samuel Beckett (29. 5. 1983): „To, že jsem Vám mohl, byť málo, pomoci a vzdát poctu Vám i všemu, zač se zasazujete, patří ke skutečnostem, jichž si ve svém tvůrčím životě vážím. To já jsem Vaším dlužníkem.“
To my jsme Vašimi dlužníky, pane prezidente!
19.prosince 2011
Autor: Pavel Měrka