Gracia, milost boží, jeden z nejvýznamnějších pojmů křesťanského středověku. V této epoše jakoby člověk spočíval v boží dlani. Na bohu záležel veškerý jeho osud a křesťan se odevzdával do boží milosti, protože věděl, že bez ní nemůže dosáhnout žádného úspěchu, štěstí, nemůže dojít žádného klidu. Bez božího přispění se nemohlo zdařit žádné dílo. A to, na koho se snesla taková milost, dělo se podle úradku, který byl nevyzpytatelný. Král, který byl panovníkem z boží milosti, pak mohl v odlesku oné boží slávy postupovat podobně – a mohl milost udělit provinilému zločinci, aniž by to musel komukoliv vysvětlit či objasnit.

Dnes ale žijeme v parlamentní demokracii a její podmínkou je, že jakékoli zacházení s demokraticky volenými funkcemi nebo veřejnými finančními prostředky musí být naprosto transparentní. Ani držitel nejvyššího státního úřadu jako je prezident nemůže být vyňat z povinnosti hájit a vysvětlovat své kroky, činit je srozumitelnými. Prezidentská kancelář se mýlí, pokud si myslí, že právo udělovat milosti má z boží vůle a je tak absolutní, že se z něj nemusí nikomu zpovídat. Není jak obhájit mlčení prezidenta, kdy se vrší podezření a pochyby o tom, jak jsou milosti udělovány. V demokratické společnosti je neslýchané, aby veškerá diskuse končila sdělením, že milost byla udělena z humanitárního důvodu – a konec, víc se nedovíme.

Podivné je, na jaké typy trestních činů se opakovaně snáší prezidentova milost – korupce, hospodářská kriminalita. Duch dávného výroku Václava Klause: „Neznám špinavé peníze“ se vznáší nad Hradem. Možná se tam na chodbách každou chvíli ozývá: „Hájku, Weigle, jestli tam máte nějakou pěknou korupci, tak mi ji sem přihrajte k podpisu!“ Prezident tím zřetelně říká, co si o těchto dnes vážně diskutovaných tématech on osobně myslí. A do toho vstupuje těžké podezření, že tato hradní benevolence není zadarmo.

Na společnost má devastující účinek, pokud vzniká pocit, že v této zemi se opravdu dá všechno koupit. Velké emoce už vyvolaly případy Zdeňka Kratochvíla (vážná duševní choroba prý znemožňovala účast na soudním procesu, nikoli však řízení velké firmy), Radky Kadlecové (máme svědectví psychiatra o údajném koupení milosti), a nyní Anny Benešové (nepochopitelné zrušení pouze podmíněného trestu prý kvůli péči o nemocného manžela). Neprůhlednost, podezření na korupci – a Hrad mlčí.

Byla velká chyba, že se v souvislosti se zavedením přímé volby prezidenta neprosadilo také omezení jeho pravomocí. Sociální demokracie se marně snažila prosadit, aby hlava státu udílela milosti jen se souhlasem vlády nebo jejího zástupce. Zvlášť skandální nám připadala pravomoc hlavy státu autoritativně zastavit probíhající trestní řízení – tzn. zastavit šetření ve chvíli, kdy nikdo nemůže vědět, jaký bude výsledek. Jedině že by měli na Hradě někoho s nadpřirozenými schopnostmi, kdo vidí do lidské duše.

Domnívám se, že stávající ústavní úprava je nedostatečná a umožňuje zneužívání, které dnes bohužel neumíme vyloučit. ČSSD je připravena o úpravě pravomocí prezidenta znovu jednat. Vyzývat současného prezidenta, aby jeho úřad odpověděl na dotazy a poskytl bližší informace o způsobu, jak jsou udělovány milosti, se mi zdá zbytečné. Vypadá to, že Václavu Klausovi učaroval text písně, podle níž „středověk neskončil, středověk trvá“, a vůbec mu nevadí, že bude v roce 2013 funkci opouštět s černými, nevyvrácenými podezřeními.

Přál bych si, aby kandidáti v blížící se přímé volbě prezidenta včas sdělili, jak hodlají s kompetencemi svěřenými hlavě státu, zacházet. Věřím, že veřejnost by dala přednost tomu, kdo by jakoukoli netransparentnost do budoucna vyloučil.


Lidové noviny 21.2.2012