Není mi příjemné, že se zabýváme tímto bodem, a dvojnásob mi není příjemné, že vystupuji ve věci, která se tak zásadně dotýká mé kolegyně z vedení Sněmovny, paní Vlasty Parkanové. Rovnou řeknu, že bych si přál, aby celá ta věc dopadla tak, že by se prokázala - já soudím, že nejlépe u soudu nebo během řízení - její nevina. A nejsem v pozici toho, kdo by ji chtěl jakkoli soudit.
Dokonce si myslím, že nejsem sám, kdo nebyl připraven rozsuzovat ani posuzovat to, co přednesla před Sněmovnou. Paní místopředsedkyně Parkanová prováděla výklad ustanovení zákona. Já se obávám, že většina z nás nebyla schopna a není schopna rozhodovat, jestli její výklad je správný nebo ne. Paní místopředsedkyně Parkanová mluvila o posudcích. Víme, že posudků máme dnes celou řadu, a já se jí omlouvám, že my nejsme schopni posoudit posudky, ne že bychom byli líní nebo bychom nechtěli, ale není to naše role.
Sněmovna opravdu nemůže rozhodovat o tom, do jaké míry jsou oprávněné pocity paní Vlasty Parkanové, která má dojem, že policie ji šikanuje. Asi mi budete věřit, že celá řada lidí, kteří se ocitnou v situaci, kdy se je policie chystá z něčeho obvinit, tak má zřejmě velmi podobné pocity. Má dojem, že policie na ně útočí neprávem a má určitě chuť se hájit. Takže té její obhajobě rozumím, ale domnívám se, že její obhajoba je určena jinam, než Poslanecké sněmovně. Sněmovna skutečně nemá roli, úkol, rozhodovat o tom, do jaké míry její výklady jsou přesné, pravdivé, a do jaké míry je řekněme přesnější, pravdivější to, co říká policie.
V této zemi, připomínám, je jediný orgán, který může ve věci zákona říct jasné stanovisko, a to je prostě soud. To nemůžeme udělat ani my. A my to prostě z toho soudu nemůžeme sejmout. My nemůžeme za soud říci: Paní Parkanová má pravdu, na její straně je zákon. To je výrok, který nám nepřísluší. Takže mě mrzí, že ve vystoupení paní Vlasty Parkanové nezaznělo to, co mě zajímalo daleko víc a co je skutečným předmětem a obsahem imunity, kterou se Poslanecká sněmovna chrání před eventuální možnou zvůlí výkonné moci, chrání se před tendencí Sněmovnu nějak ochočit, zkrotit, prostě si ji nějak zformovat ke svým potřebám. A bohužel já připomínám, že ve vystoupení Vlasty Parkanové nic takového nezaznělo. Takže to, co je skutečně meritum věci, to jsem neslyšel. Navzdory tomu, že ten projev byl poměrně dlouhý.
A dovolte mi, abych řekl to, co mně na té kauze připadá podstatné. To bude pravděpodobně řeč o něčem jiném, než mluvila paní Parkanová. A dokonce řeknu rovnou, že protože jsem řekl, že je mi nepříjemné, že se to týká jí, tak dokonce ona v tom mém příběhu bude vystupovat poměrně minimálně a okrajově. Také proto si myslím, že v případě letounů CASA jsou jiní sekáči, kteří se nezakecají a kteří v něm pravděpodobně sehrávají větší roli než paní Vlasta Parkanová.
Tak poslyšte tedy, jak vypadá ten můj příběh. Ona je to skoro pohádka. Je to pohádka o letadlech ze španělské země, které k nám přiletěly jako kouzelné stroje vybavené kouzelnými nebo tajnými konfiguracemi, jak říká pan ministr Kalousek, o kterých nesmíme nic vědět. Myslím si, že to bylo v lednu 2010, když na letišti Kbely přistál první tento báječný létající stroj, a pak za ním postupně přilétaly ty další. A pak to šlo už v rychlém sledu. Celá ta historie pokračovala takto:
V únoru 2011 armáda pozastavila provoz kvůli propadu jednoho z letadel o několik desítek metrů při cvičném letu. V dubnu téhož roku vyšlo najevo, že systém ochrany proti raketám, který za 150 milionů dodala společnost Omnipol, neprošel zkouškami a letadla nemůžou do Afghánistánu, kam jsme je nakoupili, aby letěla.Provoz letadel armáda zastavila pak i v květnu v roce 2011 kvůli závadám na avionice. Omnipol požádal o prodloužení termínu odstranění závad pasivní ochrany. Výrobce přeinstaloval software, proběhly kontrolní lety. V červenci loňského roku ministerstvo obrany z posudku firmy White and Case zjistilo, že smlouvy nelze vypovědět, a muselo se dále jednat o odstranění závad. Omnipol neodstranil závady ve stanovené lhůtě a v říjnu 2011 dostala letadla CASA opět zákaz. Jednomu z nich totiž před přistáním vysadil motor. Vážení, tady potom čtu: „Procento závad a nedostatků vykazovalo takovou výši, že nebylo možné pokračovat v žádném provozu.“ Prostě na Afghánistán letadla musela zapomenout.
Tahle akce za 4,5 mld nám končí tady někde odstavená. Nebudu mluvit o obranyschopnosti naší armády, akceschopnosti našeho letectva. Jenom takovou kuriozitu, přátelé: Ty L-159, co jsme vyměnili, ty hnijou někde ve Španělsku, zase pro změnu. To jsou úžasné obchody. Něco takového určitě veřejnost zajímá, jak to funguje, když se prodávají a kupují letadla.
Můj tatínek mně vždycky říkal v hlubokém socialismu: „Když někdo ukradne 10 až 15 tisíc, tak je zavřený. Když stopí miliardu, tak se neděje nic.“ Tady jde o 4,5 miliardy! A co se děje? Jak je možné, že k tomu došlo? Že se prostě tady utopily takové peníze, letadla tam stojí a nám to zřejmě tak moc nevadí, lidé se s tím nějak smíří.
My jsme slyšeli mnoho o roli pana náměstka neurochirurga Bartáka. V České republice, možná zdatný neurochirurg, měl zcela zásadní slovo, jak vidíme, v rozhodování o tom, jaká letadla se zakoupí. Jak je možné, že pan náměstek Barták vysvětluje generálům, že se mýlí, jak jsme četli a slyšeli ve veřejných zdrojích opakovaně. Víte, to je zvláštní historie ministerstva obrany. Já jsem měl možnost se s tím trochu seznamovat. V zahraničí, nejenom ve Spojených státech - kdo rozhoduje o nákupu zbraňových systémů? Přece vždycky to musí být odborníci, vojáci. Generálové říkají, co armáda potřebuje. Tak je to ve Spojených státech. Ta civilní řízení pouze posuzují náklady apod. Takhle to funguje v civilizovaných zemích.
V Česku v 90. letech se vytvořil jiný systém. Dovolím si tvrdit, že vznikal za ministra pana Baudyše a jeho náměstka Miroslava Kalouska. Teď vstupuje pan Kalousek do děje. Tehdy se začal vytvářet systém, kdy iniciační roli v nákupech konkrétní výzbroje a ve stavebních investicích převzalo ministerstvo obrany. Armáda představovaná generálním štábem pak v podstatě pouze odsouhlasovala návrhy, které jí ministerstvo obrany předložilo. To je podle mě začátek toho všeho. Na konci stojí neurochirurg, který rozhoduje o tom, jaké letouny česká armáda koupí. Pan Barták si tento systém osvojil skvělým způsobem. Já připomínám, že když musel kvůli podezření z korupce odejít z ministerstva obrany, tak pan ministr Kalousek ho zaměstnal okamžitě jako náměstka na ministerstvu financí. A víte, na jakém oboru? Audit! Dokonce audit evropských fondů! V té chvíli jsme měli tušit, že s evropskými fondy to skončí špatně.
Víte, já to říkám lehkým tónem, ale trochu se za něj omlouvám. Ona to není tak velká legrace. To, že vojáci rozhodují o tom, jakou techniku chtějí, to je zatraceně vážná věc. Tam jde doslova o život. Protože ti vojáci potom používají ty zbraně, když jsou někde nasazeni. Když nakoupíte padáky, které potom nefungují, tak to má velmi tragické důsledky pro ty, kteří v nich padají. A proto si myslím, že to není legrace.
Není legrace, když se vám stane, že máte z ministerstva obrany Palermo, kde je každá zakázka cinklá, jak říkal pan premiér Topolánek na slavném shromáždění v Hiltonu. To má potom tragické důsledky pro ty, kteří užívají výsledky takových nákupů! Takže opravdu to je vážné. Nejenom kvůli těm 4,5 miliardám, kvůli tomu, jak se tady zachází s penězi. Ale také kvůli tomu, v jak podřízené roli - a to ta kauza pěkně ukazuje - se ocitli vojáci vůči těm, kteří jim říkají, co mají nakupovat a co ne. Bez ohledu, jak to potřebují, jak se jim to hodí. Teď nám to tady hnije!
A to nejsou vlastně jenom tady ty CASY. Podívejte, jaký je rozdíl mezi těmito 4,5 miliardami v CASÁCH a mezi tím, jak jsme utopili dvě miliardy v IZIPu. Mezi tím, jak se utopila jedna miliarda v Opencard. Mezi tím, jak se nám topí peníze v novém e-systému ministerstva práce a sociálních věcí. Nová úspěšná investice jsou registry dopravních vozidel, tam je to také dobře zainvestované. Třetí den nám to vůbec nefunguje, opět bez výběrového řízení. To je stejný systém jako v armádě - bez výběrového řízení. Ani nevíme, co to jsou za firmy. Vždyť to funguje všude stejně – a armáda se stala průkopníkem! Díky tomu, jak se to razilo od 90. let, tak jsme se učili, jak schvalovat zakázky, ke kterým se nakonec ti politici ani nedostanou, byť se to vyřizovalo mezi tím, kdo to prodával a mezi nějakým ředitelem odboru, ten to nakonec podepsal.
Vás to nefascinuje, že letouny CASA nakonec podepsal nějaký ředitel odboru? Že se dokonce paní ministryně Parkanová ani nemusela obtěžovat to podšmrnknout? Co to je za systém? Kdo teda vlastně nakonec je ten, kdo říká, co česká armáda bude používat? Nakonec všichni politici jsou: „Já nic, já muzikant!“ To je to, co nám vlastně tady delší dobu v posledních dnech pan Kalousek hlásá. To byl přece takový systém! Po politicích nemůžete chtít, aby za to odpovídali! Politici nemají odpovědnost za ty miliardy? No nemají! Za ProMoPro jsme se nedočkali ani politické odpovědnosti, kterou by pan Vondra vyvodil z toho, že se tam promrhalo 600 milionů! Tady to u nás přece prostě tak chodí! Peníze tečou, mizí a je těžké kontrolovat kam.
A teď tady přijde nějaká policie, nějaký pan Mazánek. Jak říká pan ministr, má to velmi podezřelé pozadí, beztak ho řídí nějací kmotři, to přece není možné, vždyť ten systém tak fungoval... A teď nám dokonce policista přijde s tím, že by chtěl obžalovat někoho z nás! No ne! Doporučuju Parlamentu schovat takové lidi a nevydat! Do toho si přece nenecháme kecat! Vždyť ten systém vznikal dlouho! Omnipol vznikal ještě za socialismu, pokud vím. Způsob získávání provizí za zbraně, ten má kořeny, ten jde ještě za naši kapitalistickou dvacetiletou přítomnost, to má ještě hlubší zkušenosti! A možná je to ten nejlepší systém, který tady máme. Nenechám dopustit na to, co jsme se v minulosti naučili! Tohle funguje pořád bezvadně - 20 let po pádu socialismu!
Takže nějaký pan Mazánek nám do toho žvanit nebude, tohle jsme si tady budovali dlouho. A lidem do toho v podstatě nic není! Přátelé, radím vám: Držme pohromadě!
(Smích a potlesk v části jednacího sálu.)



Z vystoupení na 41. schůzi Poslanecké sněmovny PČR