Co přesně nám vadí na tomto způsobu narovnání státu s církvemi?

Vadí nám samozřejmě, že se vyrovnání s církvemi netýká pouze půdy zabrané zákonem o Nové pozemkové reformě z března 1948. Vadí nám, že se vyrovnání má týkat také 265 tisíc hektarů, o kterých ještě demokraticky zvolený parlament rozhodl už v roce 1947. Vadí nám, že se ze včerejších neúplných vlastníků vytvářejí vlastníci úplní, že se nerespektují zákony prosazované prezidenty Benešem a Masarykem. Ale v tom vlastně stále ještě není podstata věci.

To, co činí současné rozhodnutí tak skandálním a nehorázným, je to, že se z církví mají stát normální obchodní společnosti, které se budou chovat ne jako např. současné nadace, které podle zákona o nadacích musí sloužit účelům, ke kterým byly založeny, ale že církve budou moci se svým majetkem činit prakticky cokoliv, že se dokonce budou moci ve své činnosti stát čímkoliv. Pokud bude zákon přijat, vzniknou v této zemi nové podnikatelské subjekty, které mohou být velmi mocné a získat privilegované postavení. Jejich klíčovými hybateli mohou být úplně jiné figury, než současní představitelé církví. Současné církve většinou vůbec nemají schopnost spravovat, administrovat majetky, které získaly, nemají lidi s podnikatelskými a manažerskými zkušenostmi. Už dnes se v katolické církvi dějí obchody, které vyvolávají vážné pochyby. Olomoucké biskupství prodalo objekt ve Vidnavě anonymní společnosti v Lucemburku. Otázky jsou okolo některých ekonomických operací Strahovského kláštera.

Pokud církve dostanou od státu majetky do úplného vlastnictví, nebudou muset při jeho zcizování dělat žádná výběrová řízení, prodají to prostě komukoliv za jakoukoliv cenu, co si usmyslí. Tento krok otevře neuvěřitelný prostor korupci a rozkrádání v této zemi. Proslýchá se, kolik šíbrů už se na tyto operace chystá. Církve se často stanou obětí dobře připravených kmotrů. Podobně jako se při kupónové privatizaci stali drobní střadatelé obětí dobře připravených žraloků.

Máme to v této zemi čas od času stále znovu. Vlna kupónové privatizace, pak privatizace obecního majetku, pak například tunelování evropských fondů. Teď, když ekonomický vývoj je nepříznivý a parazitování na veřejných penězích může být obtížnější, je třeba najít něco onačejšího. Místo, aby schopní lidé bohatli poctivou prací, tak v této zemi pravidelně nabízíme způsob, jak se dostat k obrovským prostředkům bezpracně, jen neprůhlednými operacemi. Vadí nám existence kmotrů, jako je Hrdlička, Janoušek a řada dalších, ale tady se chystáme učinit kroky ke generování dalších kmotrů, kteří se dostanou k miliardovým majetkům, získají naprosto nezaslouženě obrovské prostředky i vliv.

Hlasování senátorů je jasnou výzvou ukončit projednávání tohoto návrhu. Nemají-li důsledky návrhu tohoto zákona devastovat naší zemi, musíme se dohodnout na jiném způsobu vyrovnání s církvemi. Je třeba zabránit nekontrolované privatizaci rozsáhlého majetku skrze církve. Bez jakýchkoli pravidel a jakékoli kontroly. Je třeba zabránit tomu, aby ve jménu farizejských výroků typu „Co bylo ukradeno, musí být vráceno“ zde byla vytvořena naprostá džungle, v níž se budeme divit u koho majetek skončí. Církve se mají podílet na vytváření mafiánského prostředí.

Není náhoda, že církevní majetek v naší zemi byl i v hluboké minulosti vždy majetkem zvláštního druhu. Už císař Josef II. Prohlašoval, že většina církevního majetku vznikla z darů bývalých panovníků a že církevní statky nikdy nepřestaly být zároveň statky státními. Rakouští císařové se cítili být oprávněni rozhodovat o tom, co církev bude vlastnit, s čím bude nakládat a s čím ne. V devatenáctém století například platilo, že ke zcizení církevního statku o hodnotě přesahující sto zlatých byl zapotřebí státní souhlas zemského politického úřadu. Katolická církev nikdy nebyla, dokonce ani za Rakousko-Uherska, vlastníkem nemovitého majetku tak, že by o něm mohla samostatně rozhodovat jako o svém majetku, dokonce ani když byla jako vlastník zapsána v pozemkových knihách. V tom pokračovala i Československá republika po roce 1918. I když se klérus zpočátku bránil, aby republika mohla vykonávat ten dozor a kontrolu, který si musel nechat líbit od císařského dvora. Nakonec ale v meziválečném období platilo to, co za Rakouska. Katolická církev neměla hospodářskou či právní dispozici se svým majetkem. Majetkové transakce vyžadovaly souhlas okresního či zemského úřadu, případně ministerstva. Šlo evidentně o veřejné vlastnictví. Církev tak nebyla oprávněna nakládat s „církevním majetkem“ zcela libovolně, ale musela respektovat státem stanovená pravidla. To, co navrhuje současný zákon, je z hlediska staletého vývoje naprostá revoluce. Je to zásadní přeměna vztahu státu a církví, která by měla dalekosáhlé důsledky.

Proto navrhujeme stáhnout projednávání současné podoby vyrovnání a sednout ke stolu, ke kterému přijdeme s jednoduchými požadavky:

Církvím má být vrácen pouze ten majetek, který byl odebrán zákonem z března 1948. Ale především: Pro zacházení s církevním majetkem musí existovat pojistka, například taková, že církve nebudou moci majetek libovolně rozprodávat. Stačí aby např. stát či obec měli předkupní právo v případě, že se církev rozhodne nějakého majetku zbavit. Musí existovat kontrola nad tím, aby církve s nabytým majetkem hospodařily v souladu s účelem, s jakým ve společnosti existují. Nelze připustit jejich přeměnu v obchodní společnosti, které budou podnikat bez omezení.

Není to vůbec tak těžké vymyslet způsob, jak zabránit posilování mafiánského kapitalismu v Česku. Je jen podivné, že nikoho z vládních stran to nezajímá. Pokud by jim opravdu šlo o osud církví, tak existuje způsob, jak zajistit, aby účelu bylo opravdu dosaženo a majetek nebyl „rozfrcán“. To, že nikdo nevidí hrozící nebezpečí, znamená, že panům Kalouskovi, Nečasovi a dalším šlo při přípravě zákona o něco naprosto jiného.