Před několika dny jsem poslal dotaz Kanceláři prezidenta republiky, ve kterém jsem podle zákona o svobodném přístupu k informacím žádal o sdělení podrobností k amnestii udělené 1. ledna 2013. Určitě jsem nebyl sám, komu vrtalo v hlavě, které osoby a orgány se podílely na přípravě Klausova rozhodnutí, kdo všechno měl přístup k textu a rozhodování o rozsahu amnestie.

Dnes, 6. února, mi elektronicky dorazila odpověď. V ní ředitel a tajemník Ladislav Jakl sděluje, že udělování amnestie je právem prezidenta republiky a prezident proto není nikomu dalšímu povinen nic sdělovat.

Tolik tedy stanovisko Hradu, které vypadá, jako by nad Vltavou sídlil král, který tu vládne nade vším a pro kterého neplatí zákony, ba ani ústava. Na Václava Klause se zřejmě nevztahuje zákon o svobodném přístupu k informacím, na Václava Klause se zřejmě nevztahuje ani článek 17 Ústavy ČR, který hovoří o právu na informace.

Tahle reakce prezidenta Klause vlastně odpovídá jeho bezbřehé amnestii. Máme tu monarchu, který nerespektuje ústavu, ani práva jednotlivců. Tohle chování podkopává ideu právního státu. Právní stát, to je něco, co je opakem státu svévole a libovůle. V právním státu musí zákony platit pro každého. Ústavní soud k tomu dokonce dodává, že právní stát je stát, v němž nejenže jsou dodržovány zákony, ale také hodnoty a cíle sledované legislativou musejí být spravedlivé. Důvěra ve stát existuje jen tehdy, když i představitelé státu dodržují pravidla. Václav Klaus naopak v této chvíli nedodržuje nic. Jeho fámulus Petr Hájek naopak prohlašuje, že když se prezident rozhodne propustit třeba všechny vězně, tak že je propustí. A nikdo z nás by zřejmě neměl ani ceknout.

Pokud přistoupíme na takovéhle uvažování, budeme mít stát brzy v troskách. Premiér to vlastně sám pocítil, když se objevila spekulace, že by mohl být také z funkce předsedy vlády příštím prezidentem odvolán. To se dokonce Nečas ohradil, že by v takovém případě šlo o ústavní puč. Je smutné, že máme premiéra, který se ozve, až když je ohrožena jeho pozice a jeho práva. Mrzuté je, že když amnestie prezidenta pošlapala práva desetitisíců obětí trestných činů, tak premiér řekl: Já nic, já muzikant. Sice jsem to podepsal, ale nejsem tu o mnoho víc než notář.

Vládní strany včera dokonce odmítly můj návrh rozšířit program schůze Sněmovny, znovu se tématem amnestie zabývat a jasně se od Klausova rozhodnutí distancovat. Nezájem. Ticho po pěšině. Premiér Nečas zřejmě nechápe, že připustí-li libovůli při výkladu článku 63 Ústavy ČR, jenž se týká amnestie, a vlastně akceptuje, že prezident může učinit cokoli, bez ohledu na ústavu a zákony, pak není jasné, jak chce zamezit libovůli při výkladu článku 62, kde se skutečně praví, že prezident může odvolat premiéra. Jestli zvítězí chaos, pak může někdo svévolně dovodit, že když to tam takto jednou stojí, tak to platí a nic s tím nenaděláme, i kdyby prezident jmenoval premiérem svoji dementní babičku.

Proto jsem chtěl, aby se Sněmovna amnestií zabývala a aby jednoznačně odmítla článek 2 amnestie, který učinil beztrestnými původce nejtěžší hospodářské kriminality a účastníky organizovaného zločinu. Vládní strany to odmítly.

Chtěl jsem, aby se Sněmovna k amnestii jasně postavila nejen kvůli morální devastaci, kterou prezidentova amnestie a chování vyvolává, ale také proto, že státu hrozí konkrétní rozsáhlé škody. Jestliže dochází k zastavení trestního stíhání a zločincům je vracen blokovaný majetek, pak se oběti těchto činů mohou obracet se svými stížnostmi a žalobami na Evropský soud pro lidská práva. V úhrnu může jít o miliardy, které jsme mohli a měli alespoň zčásti získat ze zabaveného majetku zločinců - a teď se na ně budeme skládat všichni. Řešit to navíc bude nějaká příští vláda. Ani o tomhle vládní koalice nechtěla mluvit a projednání navrženého bodu zamítla.

Nic veselého pro dny příští.

Vůči rozhodnutí prezidentské kanceláře neposkytnout mi žádné informace podávám odvolání.