Tak se nám sestavuje vláda, jejímž tvůrcem je výlučně prezident. To, že si Miloš Zeman může něco podobného dovolit, je ale umožněno něčím, co se odehrálo už podstatně dříve. Dnes kdekdo křičí, že Zeman bere Sněmovně její roli a suverenitu v politickém systému. To by ale nebylo tak snadno možné, kdyby Sněmovna už dříve svoji legitimitu a důvěru neztrácela. Ztrácela jí tím, jak se v ní v posledních časech vládní strany chovaly. Postupně se stalo běžnou normou, že se vládní koalice skládaly pomocí přeběhlíků a korupce.

Po volbách to na chvíli vypadalo, že 118 hlasů podpory konečně vytvoří jasný mandát vládní většině. Dlouho to nevydrželo. Vládní většina se postupně rozpadala a nakonec došlo k úplnému překreslení povolební mapy. Nečasova vláda se nakonec držela u moci zase jen za cenu korupce poslanců. Vládní koalice postupně destruovala svoji legitimitu. Policejní akce pod vedením pana Ištvána pak byla jen smrtelnou ranou.

Své selhání vládní koalice nakonec sama přiznala. Dokonce Miroslava Němcová odsoudila ztrátu skrupulí při rozdělování trafik. Karel Schwarzenberg hovořil o prachsprostém vydírání, kterému museli vyhovět při udržování většiny. Vlastně tím veřejně přiznali, že nemají mandát k tomu, aby dále dělali vládní politiku. Jako by jim nedocházelo, že za této situace je absurdní konstruovat znovu vládní většiny a mluvit o nějakých stojedna podpisech.

Na takto dobře nakypřenou půdu vstupuje prezident. Situace zablokované Sněmovny se ztracenou legitimitou umí využít do krajnosti. Příliš ho ani nezajímají zájmy jednotlivých politických stran. Ani na chvíli neplánoval být pouhým moderátorem a veřejně objasňovat postup jednání. Vzpomínám, jak to činil Václav Havel, který po prvním kole vždy skládal raport, co se od stran dozvěděl, a pak teprve zahajoval druhé kolo jednání.

Představy politických stran jdou rázem stranou. Do politické arény přikvačil Miloš Zeman se svým zájmem. Má přece svůj vlastní mančaft, svůj okresní přebor, který sice žádným „peklem voleb“ neprošel, ale který nám nyní vběhne na hřiště. Miloš Zeman se nechová jako státník, který sleduje obecný zájem a hledá co nejpřirozenější řešení. Miloš Zeman zná jen svůj zájem a upřednostňuje jen svůj vlastní tým. Tak nám teď budou pobíhat hráči se Zemanovým dresem, ale problém je, že se tím situace zablokuje ještě víc. Prezident sice škodolibě vyhlásil, že tato vláda je pro nespokojené nejrychlejší cestou k rozpuštění Sněmovny a tím jakoby zamlčeně připustil, že by to byl nejlogičtější způsob, jak politickou krizi vyřešit, nicméně svým pythickým naznačením, že do budoucnosti může vést více cest, vlastně vyzval vládní strany, aby na bojišti zůstaly a svedly v dalších kolech boj o Sněmovnu. Prostě Miloš Zeman svým jednáním nepřivedl strany sporu k nějaké dohodě, nejlépe na rozpuštění Sněmovny, ale nástupem svého politického mančaftu vyzval strany vládní koalice k zápasu. Místo ukončení války máme před sebou pěkné bojové léto.

Jedná se o originální příspěvek do politologie. Dosud jsme se domnívali, že vláda má stavět na podpoře zvolených politických stran a usilovat o podporu parlamentu. Nyní Jiří Rusnok přijde do Sněmovny navzdory postojům politických stran a bude se snažit uspět navzdory Sněmovně.

Pro pravicové strany to kupodivu není tak špatná situace. Po úplném rozkladu své vlády najednou dostaly silné politické téma – ochrana suverenity Sněmovny. Byly by hloupé, kdyby to teď sbalily a šly do voleb. Naopak! Tady mají šanci si zahojit šrámy. A začít vyspravovat svou pošramocenou reputaci. Miloš Zeman se stará o jejich znovuvzkříšení.