Celkem 121 poslanců podpořilo vládu České republiky v jejím jasném odmítnutí násilné anexe Krymu – integrální části státu Ukrajina. Jsem rád, že Sněmovna dokázala zaujmout takto jednoznačné stanovisko. Zaplať bůh, některé věci snad jsou a musí být jasné. Podle Charty OSN platí základní pravidlo mezinárodních vztahů – státy navzájem uznávají své hranice, jsou suverénními entitami a vzájemně uznávají princip teritoriální integrity.

Na tomto pravidle stojí stabilita a mír mezinárodního společenství. Tato pravda není ani pravicová, ani levicová, tento vzájemný respekt je nade vším ideologickým členěním.
U nás v České republice bychom neměli připouštět žádnou verzi omezené suverenity – ani tu Brežněvovu, kterou vyhlásil v roce 1968 u příležitosti obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy – ani to dnešní narušení suverenity Ukrajiny, které vyhlašuje současné Rusko ve jménu ochrany národnostní menšiny.

Vojenská intervence je nesmírně vážná a snadno zneužitelná věc. Možná je kousek pravdy na tvrzení, že i Západ je pokrytecký, že sám dokázal zneužívat intervencí při ochraně svých zájmů. Někdy v 90. letech se rozšířil pojem "humanitární intervence". Měla být použita k ochraně životů a základních práv v případě genocidy či jiného velkého utrpení, které se děje v masovém rozměru a nelze mu jinak zabránit.

Později v roce 2005 se pak objevil termín "responsibility to protect" – tedy odpovědnost chránit někoho v určité zemi, kde se velké skupiny lidí stávají bezmocnými proti násilí či pronásledování. Ale vždy by to měl být poslední nástroj, na jehož použití dojde až po selhání všech diplomatických prostředků, když už nelze přihlížet utrpení a nic jiného nezbývá.

Bůh ví, že tomu tak ze strany Západu nebylo. V případě roku 2003 a druhé války v Iráku se jednalo o falešně zdůvodněný krok. Tušíme, že nakonec šlo významně také o geopolitický zájem, změnu rovnováhy v regionu bohatém na ropu, a že určitě pro tuto akci nebylo jediným motivem "svrhnout tyrana".

Ano, Rusové mohou mít pocit, že nad nimi Západ po konci studené války mnohokrát triumfoval a dával jim najevo, že se jejich velmocenská pozice prakticky zhroutila.

Nakonec i bývalý americký ministr obrany Robert Gates ve svých čerstvých memoárech píše, že USA ignorovaly v 90. letech ruské zájmy, například vypovězení smlouvy o protiraketové obraně či pozvání Gruzie a Ukrajiny do NATO. Gates dokonce i říká, že sám situaci ještě zhoršil, když na konci roku 2006 prosazoval rozmístění 10 antiraket s dlouhým doletem v Polsku a radarové zařízení v České republice.

Dnes víme, že leckdo ve vedení NATO byl v roce 2003 překvapen, když tehdejší americký prezident George W. Bush dal jasně najevo, že nepřicházejí v úvahu žádné substantivní rozhovory s Ruskem v rámci dialogu NATO–Rusko.

Člověk nemusí být vyznavačem Henryho Kissingera, aby připustil, že existuje něco takového jako sféry zájmu velkých států světa, a chceme-li se vyhnout nebezpečným konfliktům, musíme je nějakým způsobem respektovat. To nelze nazývat hned zbabělostí a appeasementem. Těžko se smiřovali Maďaři v roce 1956 s tím, že jim nikdo nepřišel na pomoc proti ruským tankům, a stejný pocit bezmoci jsme mohli mít i my v roce 1968 proti tankům "spřátelených" armád Varšavské smlouvy. Ale kdo si mohl dovolit riskovat světový konflikt s nukleární mocností? Svět není a nebude černobílý, ale to neznamená, že na to, co se stalo na Krymu, si můžeme dovolit nějakou váhavou reakci. Ani kdybych se sebevíce snažil podívat se na tuto situaci z ruského pohledu, nelze ani na chvíli připustit, že je možné se domáhat důstojnějšího postavení ve světě vojenskou intervencí a obsazováním území cizí země.

Rusko dlouho odsuzovalo princip humanitární intervence. Dokonce ještě nedávno ministr zahraničí Sergej Lavrov jednoznačně odsuzoval jakoukoli myšlenku intervence v Sýrii. Nicméně v případě ruského vpádu do jižní Osetie v Gruzii tehdy Vladimír Putin poprvé termín "humanitární intervence" sám použil. Tehdy zaznělo, že ruské tanky obsadily území jižní Osetie právě proto, aby ochránily Osetince před gruzínským násilím. Nyní při obsazování Krymu Rusko zdůvodnilo svůj zásah ochranou práv svých národnostních menšin. Tato krymská menšina je ale ve skutečnosti skoro 60procentní většinou a nikdy jsme neslyšeli, že by pod Janukovyčovou vládou trpěla víc než krymští Tataři či všichni ostatní Ukrajinci.

Obsazení Krymu bylo vlastně bleskovou válkou doplněnou bleskovým referendem, ve kterém se slíbilo více než dvojnásobné zvýšení důchodů a které se odehrálo před hlavněmi pušek. To je výsměch všem zažitým představám o referendu jako výsledku veřejné, svobodné diskuse. Zvlášť nebezpečné mi připadá ruské zacházení s pojmem ochrana etnické menšiny. O něčem takovém se dá skutečně mluvit pouze, když je určitá menšina vystavena skutečnému utrpení a útlaku. Nic takového nemůže a nesmí být v civilizovaném světě důvodem vojenské intervence.
Etnický nacionalismus nesmí být tou nejvyšší a poslední hodnotou. Minulé století nás o tom přesvědčilo ve svých kataklyzmatech mnohokrát.

Dokonce i Tomáš Garrigue Masaryk dobře věděl, že posledním účelem národa nemůže být on sám, a proto mluvil o ideálech humanitních. Proto Masaryk prohlašoval, že posledním smyslem naší národní existence musí být humanita – rozvoj našeho lidství. Teprve tím dle Masaryka dostává existence národa univerzální smysl. Proto říká onu větu, že česká otázka nebude žádná, nestane-li se otázkou světovou.

Ve světě proto nejde o překreslování hranic, ale o to, jaké režimy existují v oněch hranicích, které tady máme, jde o to, co se v nich odehrává, jestli jsou demokratické a řídí se idejemi humanity. Sotva nám může pomoci nějaké dělení Ukrajiny. Měli bychom se snažit pomoci té Ukrajině, kterou tady máme, i když naše síly jsou určitě omezené. Ta nejdůležitější rozhodnutí budou muset samotní Ukrajinci zvládnout a provést sami.


Právo, 27.3.2014