Nesouhlasím s ruskými oficíry na americké radarové základně v českých Brdech. Nikdy bych si ale nedovolil tento nesouhlas vyjádřit tím starým Krylovým „Jdi domů, Ivane“. Dnes není rok 1968. Žádní cizí vojáci v naší zemi nejsou. Rusko 20. století bylo něčím jiným než Rusko na začátku 21. století.

Nelze jen tak jednoduše mávnout rukou nad možným pokusem o dohodu mezi USA a Ruskem a poslat je všechny jednoduše do pekel. Takové dohody mohou mít svůj významný politický obsah, snížit napětí, posílit procesy, které povedou k odzbrojení. Pro zpochybnění musí být předloženy vážné důvody.

Předem podotýkám, že nepokládám v této chvíli rusko-americkou dohodu o systému protiraketové obrany v Česku a v Polsku za hotovou věc. To, co je naznačováno jako možné podmínky ruské kontroly nad děním v Česku a Polsku působí velmi nepřesvědčivě až fantaskně („Zacementovaný“ radar, který se nemůže kouknout do Ruska, to si sotva lze představit. Stejně nejasné je, jak by se kontrolovalo neaktivování raket v polských silech. Nejfantastičtější pak jsou určitě čeští odborníci na ruských základnách. Češi budou kontrolovat radary a Poláci ruské rakety?). Nevadí, počkejme si.

Jisté je, že Rusové i Američané dnes mají své důvody, proč o podobné dohodě uvažovat. Jaké jsou tyto důvody?

Rusko cítí mimořádnou příležitost potvrdit svou posílenou mezinárodní pozici. Nedávný dopis prezidenta Bushe Putinovi, který vyzval k jednání o vytvoření nového strategického rámce vzájemných vztahů, přišel pro Moskvu v pravou chvíli. Pro Rusko je určitě lépe jednat dnes s Bushem než zanedlouho např. s Obamou.

V roce 2009 vyprší stará odzbrojovací smlouva Start 1 o snížení počtu strategických hlavic. Pokud nevznikne nová, mohou obě země za necelých 22 měsíců začít nekontrolovaně posilovat strategické arzenály.

Podobně Rusko nedávno upozornilo, že se přestává cítit vázáno dohodou o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, která nebyla řádně ratifikována. Zde je také třeba jednat o nové strategické rovnováze.

Putin přijede do Bukurešti s poměrně silným politickým mandátem. Změna prezidenta v Rusku zřejmě neohrozí kontinuitu ruské zahraniční politiky. Je otázka nakolik to bude platit o prezidentských volbách v USA. To může být další důvod pro Rusko, proč se právě nyní nevyhýbat jednacímu stolu s Američany.

Jaké jsou důvody pro jednání na straně USA?

- Dohodu s Putinem by se odcházející administrativa George Bushe určitě snažila interpretovat jako jeden z pozitivních závěrů své zahraniční politiky.
- Zlomit tvrdý odpor Rusů k protiraketové obraně by znamenalo otevřít prostor pro investice do tohoto systému ve Střední a Východní Evropě. Bylo do něj již investováno 100 miliard dolarů a viděli jsme, kolik zbrojařských firem obklopovalo generála Oberinga při jeho poslední návštěvě v Praze.

Pro americký zbrojní průmysl musí být zneklidňující způsob, jak se dnes přehodnocují otázky bezpečnosti v USA. Opakovaně se mluví o tom, že naprosto selhala preemptivní strategie, regime change policy, aktivistická zahraniční politika, která nevídaně zhoršila pověst Spojených států ve světě a nepřinesla výsledky (bumerangový efekt).

(Připomínám, že v části okupovaného Iráku dnes probíhá občanská válka. V Afghánistánu, který bude velkým tématem schůzky NATO v Bukurešti, jsme svědky situace, kdy každý rok v této zemi je vyprodukováno za 60 miliard dolarů opia. Z toho 15 miliard slouží k financování teroristů.)

V této chvíli nevíme ani zhruba co vše má být součástí nové strategické dohody mezi Ruskem a USA. Určitě by nás to mělo zajímat (Topolánek na Kongresu ODS vyhlašoval, "že hlavní smysl protiraketové obrany USA v ČR je zabránit sklouzávání do geostrategického prostoru Ruska".).

Summit NATO v Bukurešti se má zabývat novou rolí a významem NATO v současném světě. Bylo by zlé, kdyby výsledek této debaty byl méně zřetelný než eventuální následná dohoda mezi Bushem a Putinem v Soči 4.dubna.

Česká republika je členem Evropské unie a NATO. Náš první zájem je, aby tyto instituce fungovaly efektivně a nebyly odsouvány na vedlejší kolej. Bylo by velmi varovné, kdyby se v rusko-americkém ujednání spojily určité tendence odsouvat Evropu na vedlejší kolej.

Dvoustranné dohody mezi USA a ČR a zároveň USA a Polskem o protiraketové obraně jsou bohužel takovým pokusem o marginalizaci NATO i Evropské unie. Stížnost našeho souseda slovenského premiéra Fica „Proč se s námi o tomhle nejedná?“ je naprosto oprávněná. Celé je to pokračování staré politiky, která neuspěla. Před pár dny při slyšení v americkém Kongresu zaznělo z úst Josepha Cirincioneho (Center for American Progress): „Obrana proti balistickým střelám je nejdéle trvajícím podvodem v historii ministerstva obrany USA. Je to obrovské mrhání penězi. Naše schopnost zasáhnout balistickou raketu není o nic větší než byla před 20 lety.“

Navíc protiraketová obrana USA nebyla nikdy koncipována jako pouhá obrana. Každý voják vám dnes řekne, že obranná dnes v armádě není ani plynová maska. Protiraketová obrana USA byla od začátku budována jako pokus učinit nejsilnější stát světa nejméně zranitelným. Důvody byly mnohokrát popsány. Např. Robert Kagan ve Washington Post 2000: „ Takzvané „ničemné státy“ si nesmějí myslet, že jim nehrozí intervence. Svět kolem nás musí být vystaven trvalé nejistotě, abychom mohli vyvíjet potřebný tlak tam, kde to budeme potřebovat.“

Protiraketová obrana je součástí té strategie, která vedla k rozvratu a tragédii současného Iráku a Afghánistánu. Tohle konstatování samozřejmě neznamená výzvu k nečinnosti. Musíme jen najít jinou cestu k bezpečnosti světa.

Potřebujeme novou bezpečnostní strategii v NATO. Urychleně potřebujeme novou bezpečnostní strategii v Evropské unii. Bylo řečeno, že klimatické změny představují bezpečnostní hrozbu. Mluví se o energetické bezpečnosti, závažných problémech spojených s migrací obyvatel. Potřebujeme nově stanovit, které hrozby jsou dnes nejvážnější a na co musíme soustředit svou energii a prostředky. Nemůžeme si dovolit dál budovat systémy, které patří studené válce a minulosti.