Náměstek ministryně obrany řekl v televizi, že to bylo ve středu údajně v 15.30, kdy dostal informaci o tragédii, která se stala českým vojákům v Afghánistánu. Prý nebylo možné tuto informaci zveřejnit dokud nebude plně ověřena. To znamená, že vojáci měli informaci o bezpečnostním incidentu v Afghánistánu dlouho předtím než proběhlo v Poslanecké sněmovně hlasování o vyslání speciální jednotky do bojových akcí právě v této zemi. Způsob, kterým se zdůvodňuje, proč nebylo možné ihned informovat poslance je krajně nepřesvědčivý a podezřelý.

Poslední blog, který jsem zde napsal o Afghánistánu, vznikl krátce po hlasování ve sněmovně. O tragické události jsem v té době samozřejmě nic netušil. Vše jsem se dozvěděl až později z médií. Jsem přesvědčen, že hlasující poslanci ve sněmovně měli před svým rozhodováním právo a nárok na všechny informace o zemi, kam české vojáky posílají. Nevím přesně, kdy vojáci předali informace o události premiérovi a ministrům. Nedovedu si představit, že by jim je neposkytli okamžitě. To by bylo skandální a neomluvitelné. Věřím, že se tak stalo bez prodlení. Vláda pak měla samozřejmou povinnost informovat poslance o všem, co se aktuálně děje v místech, kam posíláme vojáky a kde by měli působit. Ministryně obrany či premiér měli tedy okamžitě informovat právě zasedající sněmovnu, že v Afghánistánu došlo k bezpečnostnímu incidentu. Vzhledem k tomu, že se událost bezprostředně dotýkala projednávaného bodu, jednání by bylo zřejmě přerušeno na dobu, která by umožňovala opatřit ověřené informace.

Tohle je jediný možný přijatelný postup pokud platí ústava, která říká, že o vyslání našich vojáků do zahraničních misí rozhoduje Parlament ČR. Vláda je proto povinna poskytnout poslancům všechny dostupné informace. Poslanci totiž nesou plnou odpovědnost za to, kam naše vojáky pošlou.

Neseme totiž odpovědnost taky za všechno, co se vojákům stane. Proto máme právo vše dostupné vědět. Musíme počítat i se situací, kdy dojde k podobně tragické události a být potom připraveni své rozhodnutí před veřejností hájit.

Ztráty na lidských životech v našich vojenských misích nebyly dosud zaplaťpánbůh příliš vysoké. Neblížili jsme se snad ani průměru ostatních zemí. Je zřejmé, že takový stav nemusí trvat věčně. Pokud bych byl přesvědčen o smyslu toho, o co se snažíme v Afghánistánu, neměnil bych názor proto, že vojenské vozidlo najelo na minu a došlo k neštěstí. Za jiných okolností by to mohla být jen jedna tragická epizoda.

Nebyl jsem sám, kdo argumentoval proti vyslání našich vojáků do Afghánistánu ve sněmovně a hlasoval proti němu ve chvíli, kdy jsem o posledních událostech nic nevěděl. Vadí mi, pokud by tato tragédie měla upozadit podstatnější argumenty.

Podstatné je, že bezpečnostní situace v Afghánistánu se může dále zhoršovat. Podstatné je, že vyslání speciálních jednotek do Afghánistánu nebylo ve sněmovně seriozně zdůvodněno. Neobdrželi jsme žádnou bezpečnostní analýzu, ze které by vyplývala nutnost podobné mise. Pamatuji si, jak na jednom ze seminářů jeden z generálů, zástupce náčelníka Generálního štábu, když nebyl schopen uvést žádné srozumitelné vojenské důvody na námitku, že jsme bez koncepce, řekl, že to musíme udělat proto, že jde o prestiž.

Vypadá to, jako by se Česká republika ve vojenské oblasti chovala jako pouhá technicko-logistická základna. Dodáváme, co je třeba, ani se neptáme jaký to má smysl a perspektivu. Dodali jsme už předešlým rozhodnutím do Lógaru provinční rekonstrukční tým, který má vojenskou a civilní část. Vojenskou tvoří 180 vojáků, civilní pouhých 7. Co jsme tak asi schopni zrekonstruovat? Obrazně řečeno: kolem jedné zeleninové skládky, kterou takto budujeme, se rozkládají nekonečná maková pole. Ty makovice spalovat Afgháncům nemůžeme, protože bychom je proti sobě popudili. Je to to jediné, co jim zajišťuje obživu. Jaký je výsledek? Se vší vojenskou silou nakonec pouze asistujeme narkomafii.

Pořád dokola se opakuje fráze, že Afghánistán je naše první linie boje s terorismem. Je to tak opravdu? Problémem přece v Afghánistánu není jen Taliban. Problémem je kmenové uspořádání této země, která je od nepaměti ovládána kmenovými náčelníky, warlordy. Problém je, že ani nám se nepodařilo vytvořit významnější centrální moc – stát, který by fungoval podobně tomu, jak to známe. Prostě jsme se nechali zavléct do asymetrické chronické války, se kterou si nevíme rady. A z Generálního štábu zaznívá, že v ní budeme 10-15 let. Ale tohle vojáci nemají a nemohou rozhodovat. Když čtu materiály ministerstva obrany, zdá se mi, že si někdy představují šíření demokracie asi podobně jako jsme v minulosti šířili komunismus.

Jaká je z toho cesta? Potřebujeme novou strategii. Taková strategie ale bude muset být komplexní. To znamená nejen vojenská, ale musí zahrnout širší pojetí bezpečnosti, aspekty zahraničně-politické, ekonomické. Musí zahrnovat celý region včetně Pákistánu, Íránu, Iráku….

V Česku něco podobného samozřejmě zvládneme jen omezeně, ale měli bychom se o to aspoň snažit a žádat to po našich spojencích.

Naše poslední bezpečnostní strategie je z roku 2003 a je zastaralá. Kde chybí koncepce, dělají se rozhodnutí případ od případu. Výsledkem je slabá role politiků a nečekaná rizika. Včera jsme poslali naše vojáky do prostoru nebezpečnějšího než je Lógar, kde došlo k poslední tragédii. Teď se zdá, že ani Lógar není tak bezpečný jak se nám ve sněmovně tvrdilo. Ptám se, jak je zajištěno bezpečí civilistů, které jsme tam poslali?.