Afghánský prezident Ghaní na konferenci v Davosu řekl, že ztráty ozbrojených složek jeho země za poslední čtyři roky představují 45 tisíc obětí. Uvádí se, že v Afghánistánu takto padne každý den 30 vojáků a policistů. Ztráty civilního obyvatelstva činí 10 tisíc za jediný rok.

Neuvěřitelné jsou také finanční náklady afghánského konfliktu. Samotné Spojené státy už dnes do rekonstrukce země vložily víc než na celý Marshallův plán pro obnovu poválečné Evropy (počítáno v dnešních dolarech).

Jak Afghánistán tuto pomoc přijímá? S trpkostí to vyjádřil ve své knize Modlitba za déšť Polák Wojciech Jagielski. Líčí událost, při které spojenečtí generálové slavnostně otevírají v jedné vesničce školu a místní starosta je ohromí svým poděkováním. Ujistí je, že celá akce je výborná, jen je třeba ještě kolem školy postavit zeď. Vysokou pevnou zeď, aby děti hned nerozbily kameny skla v oknech.

Sedmnáct let trvá konflikt v Afghánistánu, který začal vstupem spojeneckých vojsk pod vedením Američanů v roce 2003. Ale naše situace se zhoršuje a pokračování ztrácí smysl. Sotva můžeme přijmout expertní argumentaci, jakou předvedl například Brit Anatol Lieven, který nedávno napsal "... to že byla část amerických peněz ukradena ještě neznamená, že byly úplně promarněny.“

V říjnu loňského roku jsem řekl, že je třeba začít mluvit o tom, jak dál v Afghánistánu, že současná podoba našeho angažmá je neudržitelná a nedává už smysl. Na naší politické scéně i ve vojenských kruzích se ozvalo, že je to zbabělost a některým se udělalo nevolno. Už tehdy jsem zmínil, že generál James Mattis může být odvolán a Spojené státy mohou zahájit stahování amerických vojáků z Afghánistánu (ostatně stejně jak o to usiloval už Barack Obama).

Tento scénář se v určité míře naplňuje. James Mattis byl skutečně odvolán a rýsuje se už i nástin dohody, jak by mohl zítra takový odchod z Afghánistánu vypadat. V rozhovorech mezi americkým vyjednavačem Zalmayem Khalilzadem a představiteli Tálibánu v Dohá v Kataru se po devíti letech marného mírového úsilí poprvé zdá, že to obě strany míní vážně. Pokud Tálibán přistoupí na příměří, mohlo by být zahájeno postupné stahování amerických sil. Tálibán by měl zároveň slíbit, že se Afghánistán nestane v budoucnu znovu základnou pro útoky na Spojené státy. Jak bude vypadat příští mír, o tom se určitě bude ještě jednat, ale do značné míry to bude již záležitostí Afghánců samotných.

Pro nás je asi těžké si představit nějaký kompromis mezi současnou platnou afghánskou ústavou a zákonem šaríja, ke kterému se hlásí Talibánci. Ale možná to ani nemusí být naše věc, pokud se nebude na stadionu v Kábulu znovu popravovat a amputovat končetiny, jak tomu bylo za poslední vlády Talibů.
Klíčové nyní bude dohodnout zahájení příměří a přimět Tálibán, aby se účastníkem rozhovorů mohl stát také zástupce afghánské vlády, které se dosud Tálibán posmíval. V představitelích vlády viděl jen americké loutky.

Změnit postoj pro něj nebude jednoduché, ale nyní existuje důvod, proč to udělat. Je zřejmé, že Tálibán vzal rozhovory vážně ve chvíli, kdy americká strana sdělila, že je připravena k postupnému odchodu. Není pochyb, že pro Tálibán, který už má dnes kontrolu nad polovinou území, by to bylo vítězství. Současný afghánský prezident Ghaní asi spokojenost Tálibánů sdílet nebude. Dříve tyto americké rozhovory kritizoval, dnes se s nimi smířil a říká, že mír je priorita. Na vystoupení v Davosu odmítl tato jednání nazvat průlomem a řekl, že to hlavní leží před námi.

Donald Trump je ale zřejmě rozhodnut Afghánistán opustit a nehodlá jako Obama tolik dbát na stanovisko afghánské vlády. Určitě bude snaha udělat vše proto, aby odchod USA a spojenců neznamenal vypuknutí nové občanské války. Důležité bude, aby tomuto míru pomohli všichni významní zahraniční regionální aktéři - Pákistán, Rusko, Čína, Indie.

Už v sedmdesátých letech Henry Kissinger pomáhal toku zbraní z Iránu a Pákistánu do Afghánistánu. Přetahovaná s Ruskem vyústila do ruské invaze v roce 1979. Po deseti letech se Rusové stahují a do tří let pak mudžáhidé proruskou vládu svrhnou. Řadu let žádná umírněná vláda, která by postupně modernizovala zemi, neměla v Afghánistánu šanci. Afghánistán se stal průsečíkem geopolitického zápasu. Otázek je řada. Je možné utlumit tuto geopolitiku a umožnit Afgháncům normálně žít ve své zemi? A mohou oni sami takový návrat vůbec zvládnout bez obtíží a bolesti?

Česká republika má v Afghánistánu asi 350 vojáků. Proto je zvlášť důležité pochopit, co se dnes v Afghánistánu děje. Budoucí vývoj má více alternativ a měli bychom se na ně připravit. To není zbabělost, to je odpovědnost.