Dnes jsem se přihlásil do rozpravy v Poslanecké sněmovně, protože vidím takovou docela pozoruhodnou souvislost mezi výrokem pana Klause a výrokem pana poslance Roznera. A tahle souvislost mi připadá docela důležitá.

Jestli jsem správně pochopil to, co mínil pan poslanec Klaus, tak on vlastně přirovnal bezmoc této Sněmovny, na kterou se valí evropské zákony, on ji přirovnal k bezmoci našich židovských spoluobčanů, židovské obce, kteří se shromažďovali tady někde v Praze u Veletržního paláce, když je odváželi do Terezína a pak později do Osvětimi. A mě na tom strašně zaujalo to, že v představě pana poslance Klause zřejmě ti naši židovští spoluobčané byli obětí nějaké cizí moci, která na ně spadla a se kterou se nedalo nic dělat. Já bych vám rád řekl to, co mě celý život tíží jako docela zásadní věc, a nejsem si jist, jestli to cítí i pan Klaus podobně. Já velice špatně nesu to, že tehdy jsme my, tedy ne já, ale naši předkové, občané, kteří tady žili v této zemi, že jsme to dopustili a že jsme nechali takto naše spoluobčany odcházet do těch lágrů, protože my jsme byli stát, který měl garantovat práva a chránit své občany, a my jsme to nedokázali a vlastně jsme v tom selhali. A namlouváme si, že jsme s tím nemohli nic dělat, ale já vás upozorňuji, že dnes existuje celá řada prací Timothyho Snydera a dalších, kteří ukazují, jak v Evropě v různých zemích ta schopnost chránit své občany byla různá. Byla úplně jiná například v Dánsku a jinde, a proč si tam Němci nemohli dovolit to, co si dovolili na východě. To znamená to, že my jsme jako stát nebyli dost silní na to, abychom se zastali svých občanů, to umožnilo prostě nejdřív z Ostravy do Niska a pak z dalších částí odvážet pohodlně naše židovské občany, protože my jsme nedokázali tomu čelit.

To znamená, pro mě to není tak, že to byla cizí moc, která tu zasáhla a nic se nedalo dělat. Pro mě je to celoživotní problém, že jsme se nedokázali svých židovských občanů zastat. A to je odpovědnost, kterou máme. Dokonce ji máme dvojnásobně, pokud jsme poslanci. My vlastně ručíme za dodržování práv, ústavních práv v této zemi, a pokud se to neděje, tak jsme kapitulovali a selhali. To znamená, ta bezmoc, jako si myslím, že nejsme tak bezmocní vůči Evropě, tak si myslím, že nebyla tady taková bezmoc ani vůči tomu, co se tady tehdy dělo. A my bychom si měli klást otázku, proč jsme neudělali víc.

A já vůbec samozřejmě nejsem schopen soudit přesně tu kauzu, která se týká pana poslance Roznera, ale upozorňuji na to, že to, o čem tady jednáme, nebylo řečeno tady ve Sněmovně, ale pravděpodobně někde, policie má podezření, že jeden z nás, poslanec, se dopustil popírání holocaustu, což je vlastně něco, co souvisí s ochranou lidských práv. Pokud se někdo z nás z tohoto sboru něčeho takového dopustí, a přitom jsme to my, kdo máme povinnost hájit své občany - všechny bez rozdílu, a pokud to chce vyšetřit, tak nechápu, že bychom my řekli, že na to policie nemá právo. Tohle je role, kterou my tady plníme. A když chce někdo zjistit, jestli někdo z nás tuto úlohu neporušil, tak bychom neměli bránit tomu, aby se to zjistilo. A říkám to prostě bez toho, že já nevím, jak to bylo, ale je to naše úloha, dokonce bych řekl zásadní, kterou máme vůči všem občanům v této zemi. A pokud jí nechceme dostát, pokud někdo popírá principy, které bychom měli hájit, tak ať se zjistí, jestli je to pravda, nebo ne. Takhle to přece stojí. A proto si myslím, že to, co řekl pan Klaus, je v něčem stejně vážné a stejně vážný problém jako to, co řekl pan Rozner. A měli bychom si uvědomit, co tady děláme vlastně, za co máme odpovědnost, také za to, aby se neopakovalo to, co se tehdy stalo. A už dnes pro to můžeme něco dělat! Tak se netvařme, že se nás to netýká, a že to, co říkáme, že se nás netýká! To, co říkáme, se zatraceně týká toho, co se děje v této zemi, a toho, jestli zítra budeme schopni obhájit práva našich občanů, když se bude něco dít, vůbec nevíme jistě, jestli obstojíme, tak si na to dávejme pozor, co děláme a co říkáme!