Cestu zahraničního výboru do Severní Koreje provázely posměšné hlasy, že prý jedeme s křížkem po funuse. Schůzka Donalda Trumpa s Kim Čong-unem přece nedopadla, tak co prý chceme pohledávat v Pchjong jangu – hlavním městě truchlivé říše.

Co jsme tam pohledávali, se dá vysvětlit poměrně snadno. Není nám jedno, že zhruba za půl roku hrozí výbuch nové eskalace napětí. Severokorejci jsou nyní bohužel přesvědčeni, že udělali vstřícné kroky a nedostali za to nic. Zastavili jaderné pokusy a testy raket středního doletu, nabídli demontáž hlavního centra obohacování uranu a domnívali se, že si za to zaslouží aspoň částečné zmírnění embarga dopadající na civilní obyvatelstvo.

Kim Čong-un povzbuzovaný Číňany i Jihokorejci odjížděl do Hanoje s očekáváním pozitivního výsledku. Nakonec o takovéto možnosti částečné úlevy embarga v případě vstřícných kroků hovoří i příslušná rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Také zmocněnec Donalda Trumpa pro Severní Koreu Stephen Biegun veřejně před schůzkou hovořil o fázovém postupu – postupném odbourávání embarga. V Hanoji se ale prosadil „jestřábí“ přístup Johna Boltona „všechno nebo nic“. Severní Korea musí zlikvidovat všechny zbraně hromadného ničení a pak se bude moci začít s odbouráváním embarga. Pokud by na toto Kim Čong-un přistoupil, sotva by se mohl vrátit domů. Severokorejští generálové by ho prohlásili za zrádce.

Tak se stalo, že Kim Čong-un se vrátil z Vietnamu s prázdnýma rukama a přiměřeně rozzlobený na všechny, kteří mu tvrdili, že schůzka je připravena.

Myslet si, že po čtyřech měsících jednání se problém Severní Koreje zvládne „trumpovsky“ jednou velkou úžasnou dohodou, bylo samozřejmě neskonale naivní. Ale smířit se s tím, že se vrátíme k eskalaci napětí, je stejně hloupé. Nemá na tom zájem Jižní Korea, Japonsko, Čína ani Rusko. Nemůžeme mít na tom zájem ani my, Evropská unie. Na schůzce se sedmi zástupci EU jsme se v Pchjongjangu shodli, že musíme dělat vše, abychom nový výbuch eskalace odvrátili.

Severní Korea má nového mladého vůdce, který tuší, že pokračovat dál jako doposud nemusí být udržitelné. Život v hlavním městě Severní Koreje se za poslední léta hodně změnil. Fungují tu restaurace, večerní život, na ulicích je plno krámků, ve kterých se prodávají přebytky. Věci dříve nevídané. Mluvil jsem s několika mladými Severokorejci, kteří umí dobře anglicky, a i když byli opatrní, nebylo těžké zjistit, jak je neúspěch Hanoje mrzí.

I v Severní Koreji u určité části obyvatelstva existuje hlad po změně – posunu života k lepšímu. Po 14 letech od své poslední návštěvy jsem znovu na všech jednáních zopakoval nabídku České republiky pomoci právě se změnou a transformací severokorejské společnosti. Pokud se podaří zahájit postupnou denuklearizaci a dojde ke snížení napětí, nabízíme své zkušenosti země, která byla také socialistická a změnila se. Mluvil jsem o tom, že dnes v ČR lidé mohou cestovat do zahraničí, volit svobodně své zaměstnání a volit svobodně svou budoucnost. Mluvil jsem o tom, co tyto změny znamenaly pro rozvoj životní úrovně a možnosti naší země.

Na všech jednáních jsem opakoval, že není šťastné, když Severní Korea po neúspěšné Hanoji opakuje, že nyní jsou na řadě Američané a že mají ultimátum přijít s novým návrhem do konce roku. Navrhoval jsem, aby Severní Korea přišla sama s návrhem programu paralelních postupných kroků odzbrojování i uvolňování embarga. Je špatné pouze pasivně sedět a čekat. Stejně tak si myslím, že nemá pasivně sedět a čekat ani Evropská unie. Doufám, že nyní po evropských volbách budou nově ustavené instituce EU dělat daleko aktivnější zahraniční politiku než doposud. Doufám, že skončí „odcházení“ Evropy ze světa.

Korejský poloostrov je jedno z těch nebezpečných míst, ze kterého může rychle vzplanout konflikt zasahující kdekoho. Nic už není daleko na této planetě – ani Sýrie, ani Írán, ani Severní Korea.

Komentář vyšel v deníku Právo 7. 6. 2019