Tragédie Lidic je tu stále s námi
Z celé této hrůzy dnes žije už jen poslední hrstka. Lidická tragédie společně se 194 popravenými na popravišti „zámeček“ v Pardubicích a tisíci dalších obětí tzv. druhé heydrichiády stojí v půli dvacátého století jako nejstrašlivější a nejtíživější období našich moderních dějin. Dokonce i hroby mrtvých předků v Lidicích byly vykopány a zničeny. Barbarství, uprostřed kterého se nedalo dýchat.
Ta hrstka v dnešních Lidicích jsou živí svědkové toho nejhoršího, čím se může stát člověk. Každý takový živý hlas má pro nás obrovskou, nenahraditelnou cenu. Je bolestivé, když kteréhokoliv z těchto svědků ztratíme.
V dnešním světě plném ignorance, neznalosti a trivializování nelze docenit hlas těch, kteří byli přímými svědky. V tom je velký smysl a poslání Památníku Lidice. Jeho úkolem je zprostředkovat utrpení a přiblížit jeho děsivou hloubku. Pracovat v lidickém Památníku neznamená jen studovat minulost, ale spíš připomínat, že minulost je tu stále s námi. Jako by stále zněly výstřely na zahradě Horákova statku, kam lidičtí mužové přicházeli zpříma a hleděli na své vrahy s nezakrytýma očima, dokud je jejich vrahové nezastřelili dvěma ranami do hrudi a jednou do hlavy.
Pracovat v lidickém Památníku znamená asistovat těm, co pamatují, a zprostředkovávat jejich svědectví. Znamená to být strážcem odkazu proti plynoucímu času a proti těm, kteří se pokoušejí hrůzu zlehčovat. Lidice jsou místem bolesti, které se člověk stále stejně obtížně přibližuje.
Pro tohle všechno mě velmi znepokojilo, když jsem v říjnu loňského roku dostal z Lidic dopis, v němž si osm přeživších stěžovalo, že vedení Památníku je lhostejné k utrpení jejich rodin a překrucuje fakta o lidické tragédii.
Tehdy jsem se poprvé sešel s ředitelkou Lehmannovou a řekl jsem jí, že pokud dnes stále ještě žijí přeživší nebo jejich děti, tak Památník bez spolupráce s nimi je nemožný a nesmyslný. Řekl jsem paní ředitelce, že od této chvíle nemá žádný vážnější úkol než obnovit důvěru přeživších k Památníku. Řekl jsem paní ředitelce, že Lidice jsou jako stále bolestivá jizva, se kterou musíme zacházet s maximální citlivostí a ohledem, a že jsme tu především kvůli lidem.
V říjnu loňského roku jsem se také sám sešel se zástupci přeživších a poprosil jsem je, aby s Památníkem spolupracovali, s tím, že bez jejich účasti mi činnost Památníku nedává smysl. Běžel čas a já jsem doufal, že se vztahy obnovily a situace uklidnila. Mýlil jsem se.
Po třech měsících jsem zjistil, že se ve vztahu mezi přeživšími a Památníkem nezměnilo vůbec nic. Došlo k novým incidentům, novým neporozuměním a po setkání s paní ředitelkou jsem zjistil, že se nacházíme znovu v absurdním válečném stavu s přeživšími.
Paní ředitelce jsem řekl, že úkol nesplnila a že už nevěřím, že je ho schopna splnit. Dopustila se kroků a výroků, které jsem stěží chápal.
Přál bych si například, aby žádný příští ředitel lidického Památníku nepřesvědčoval 88letou babičku, jež prošla koncentračním táborem a ztratila všechny příbuzné, aby šla do televize hájit svou dávno mrtvou matku, kterou téměř nepoznala a která se možná vůbec ničeho nedopustila, slovy, že se „nemá čeho bát, že děti nemohou za své rodiče“. Přál bych si, aby příštím ředitelem Památníku se stal někdo, kdo si uvědomuje celou přetrvávající tíhu lidické tragédie a že minulost zde není něco, co prostě jen kdysi bylo, ale že je tu nějak stále s námi a hrozí se vracet. Tohle vnímat není snadné a vyžaduje to nekonečnou pozornost a citlivost.
Právo 24.1.2020