Poslyšte příběh banky IPB poté, co ji koupila Nomura. Celá historie začíná tím, že v roce 1998 koupila Nomura necelou polovinu akcií IPB za 7 mld. Kč. Ale protože banka na tom byla velmi špatně a tato investice byla pro Nomuru krajně nejistá, pojistila si ji Nomura jinou transakcí – ve stejných dnech si zajistila neodvolatelný příslib zisku akcií Plzeňského Prazdroje, které byly vloženy do prázdné schránky společnosti České pivo. A považte, že čirou náhodou akcie Plzeňského Prazdroje byly oceněny také právě na 7 mld. Kč. Aby ovšem Nomura nemusela za akcie Plzeňského Prazdroje platit, poskytla na to úvěr sama IPB. IPB se chovala jako někdo, kdo se rozhodne prodat auto, ale přitom na to ještě kupujícímu půjčí peníze. Na akciích pivovarů pak Nomura hezky vydělala – v roce 1999 je prodala za 24 mld. Kč.

Líbí se vám takové podnikání? Každý by chtěl takto podnikat. Pseudoinvestice, která je vlastně bez rizika. V Česku tomu od jisté doby říkáme tunelování - operace, která je pro jednoho výhodná, zatímco druhý prodělá kalhoty. Podstatou tunelování je, že jsou stejní lidé na obou stranách transakce. Není divu, že za tyto operace jsou představitelé Nomury trestně stíhaní a hrozí jim trest až dvanáct let vězení.

A teď považte, že takovémuto subjektu, jehož představitelé jsou trestně stíhaní, se český stát dobrovolně rozhodl vyplatit 3,65 mld. Kč jako odškodné.

Jisté je, že vám nikdo přesně neřekne, jak jsme se této sumy pro loupežníky z Nomury dopracovali. Smlouva uzavřená mezi státem a Nomurou je stále tajná a úředník ministerstva financí pan Šnábl nám právě v televizi sdělil, že nám ji sotva v celém rozsahu kdy ukáže. Důvod, proč je smlouva už rok a půl tajná, může být jen jediný – ve smlouvě je něco, co nelze veřejně přiznat, něco, co by představitelé státu veřejně neobhájili. Vláda ale nemůže a nesmí za zády daňových poplatníků a Parlamentu dělat tajné obchody s veřejnými prostředky, o nichž se dozvíme pouze konečnou sumu, kterou nějaké soukromé firmě zaplatíme.

Na celém tomto příběhu tajné vládní dohody s Nomurou je něco, co je naprosto nepochopitelné. Když Česká národní banka v roce 2000 uvalila nucenou správu na IPB, nechal si nucený správce vypracovat posudek JP Morgan, který vyčíslil hodnotu IPB v okamžiku krachu na zápornou hodnotu, minus 68 mld. Kč. Současné ministerstvo financí se však s tímto posudkem nespokojilo a londýnským arbitrům poskytlo posudek nový. Kdo nás k tomu nutil? Jen tak jsme arbitrům dodali posudek, který naši pozici výrazně zhoršil. Hodnotu IPB v okamžiku uvalení nucené správy stanovil na 27 mld. Kč.

Kromě toho, že je to voda na mlýn Nomuře, mnoho smyslu v tomto kroku nenajdeme. Je navíc nepochopitelné, jestli Nomura za polovinu akcií banky v roce 98 dala 7 mld. Kč, jak mohla vzrůst cena akcií a tedy banky za dva roky na dvojnásobek, když podle vývoje na burze šly ceny akcií IPB dolů. Někde tady něco nehraje. Buď se dopustila Česká národní banka v roce 2000 zločinu při vyhlášení nucené správy, protože akcie banky byly na vzestupu, anebo je zločinem to, co se děje dnes. Tertium non datur.

Není divu, že stát od jisté doby dodává do arbitráží čísla, která jsou pro Nomuru tak skvělá. Obávám se, že v této kauze Topolánkova vláda již dlouho nehájí zájmy státu. Důkazem je, že si najala advokátní kancelář Weil, Gotshal & Manges, která už léta zastupuje právě Nomuru.

Kladu otázku, kde chce vláda získat v rozpočtu oněch 3,65 mld. Kč? Chce snad vyplatit tyto peníze za zády Parlamentu a nadále smlouvu s Nomurou utajovat?