Představte si, že průměrný Číňan je schopen odkládat stranou 30-40% ze svého poměrně malého platu. A teď se přenesme na druhou stranu světa. Na newyorské Time Square svítí velký displej, který tam instaloval již za éry Ronalda Reagana jakýsi podnikatel, protože ho znepokojoval rostoucí deficit státního rozpočtu USA. Za časů Billa Clintona na nějakou dobu tabule zmizela, protože se podařilo deficit výrazně snížit, ale pak se na slavné náměstí brzy vrátila. Nyní se na něm skví neuvěřitelné číslo 10,7 biliónu dolarů. Číslo průběžně zaznamenává stav dluhu Spojených států amerických. V souvislosti s překročením hranice desíti biliónu dolarů se musel displej právě nyní upravit a rozšířit o další řád. Zároveň padlo ujištění, že se připravuje rozšíření tabule o další dva řády.

Není někde tady také příčina té laviny, která se valí na svět v posledních dnech? Neschylovalo se k téhle pohromě už řadu let? Byli jsme svědky obrovského ekonomického růstu, ale reálné platy stagnovaly. Akciové trhy přece nemohou trvale předbíhat růst hrubého domácího produktu. Finanční systém se úplně odpoutal od reálné ekonomiky. Ohromné sumy peněz, jež ale vytvářela pouhá spekulace. Zároveň postupně zanikla elementární odpovědnost za svěřené peníze. Vložili jste někam peníze, ale ten, který se měl o vaše peníze starat, to přestal brát jako vážný závazek a balíček zahrnující i vaše peníze někomu vzápětí prodal. Peníze se měnily ve složité finanční produkty – nepřehledný systém derivátů. Produkty, které obdržely možná i řadu hvězdiček – vysoké ratingy, ale nakonec nebylo vůbec jasné, kdo za jejich hodnotu opravdu ručí. Jejich krytí bylo nakonec jen pomysl.

V naší euroatlantické civilizaci jsme se naučili žít na dluh. Samotné Spojené státy americké dovážejí obrovské množství zboží z celého světa a nedbaly na rostoucí obchodní deficit. Rostoucí dluh se řešil dalšími půjčkami. Všechen ten růst pak financovaly banky z Číny, Hongkongu, arabského světa či Ruska. A číslo na displeji na Time Square na Manhattanu stále roste. Aby takový šílený růst byl možný, bylo třeba vyřadit kontrolní roli státu. Od dob Margaret Thatcherové se také role státu neustále snižovala. Velké pojišťovny (jak vidíme zpětně u AIG), které cenné papíry garantovaly se naučily státní regulace šikovně obcházet.

Krize, která přichází, nevznikla pouze proto, že se někde náhodou utrhl trh s hypotékami. Má hlubší kořeny. Čtu, že akcie General Motors klesly během dnešního dne o 30%. Říká se, že se brzy dožijeme toho, že takové hvězdy amerického průmyslu jako General Motors nebo Ford nakonec převezmou čínské a indické banky.

Nejhorší je, že nejistota stále roste. Důvěra na trhu je něco, co se nedá žádnou vládou nařídit. Opatření, která v současnosti vlády přijímají, mají především situaci uklidnit, samotný problém však neřeší. Stavíme dvoumetrové zdi, ale vlna, která se na nás žene, stále roste. Bublina virtuálních toxických financí sice byla propíchnuta, ale pořád se zvětšuje. Je to dáno tím, že stále roste počet těch, kteří se chtějí zbavovat akcií, nemovitostí – každý se chce dostat ven z prostoru, který se zdá stále nejistější a nebezpečnější. Všichni chtějí ven a tlačenice u dveří stále roste.

Finanční krize se přelévá do krize ekonomické a jeden z prvních, koho postihne útlum, má být automobilový průmysl. V naší české ekonomice představuje snad více než 20% HDP. Nejde o žádné strašení. Jde o to si nic nenamlouvat a připravit se.

Premiér Topolánek se rozčiluje, že státy EU si hrají na finanční krizi a přijímají „naprosto neskutečná“ opatření. Dokonce tvrdí, že v EU se projevuje „totální neschopnost problém racionálně řešit“. Napadá především zavádění stoprocentních záruk na vklady střadatelů k němuž po Irsku, Německu, Dánsku, Portugalsku, Rakousku, Slovensku a Islandu sáhly také Slovinsko a Maďarsko. Topolánek volá, že je to „nestoudný krok“ a že je připraven podobné návrhy tvrdě vetovat.

Když jsem slyšel o těch stoprocentních zárukách poprvé, tak jsem křičel také. Zúčastnil jsem se v pondělí a v úterý debaty v Národním shromáždění v Paříži, kde jsem podobné kroky vyčetl zástupcům Irska a vzápětí i Německa s tím, že takhle politika „bližší košile než kabát“ je projevem sobectví a Evropskou unii jako celek poškozuje a destruuje. Bylo pěkné, jak s tím všichni, včetně německých zástupců souhlasili. Ale to je asi tak všechno, co s tím můžeme dělat. Nejen Evropa, dnes i Spojené státy americké vyhlásily, že přistoupí ke stoprocentní náhradě vkladů. Prostě když se vám začne valit vlna přes hlavu, tak začne každý máchat sám vlastníma rukama a hledá vlastní záchranu.

Dále už ale s premiérem nesouhlasím. Když Mirek Topolánek kritizuje, že Evropská unie nesmí porušovat vlastní Pakt růstu a stability, tak je zpožděný za událostmi. Mýlí se, když říká, že země Unie „si hrají na finanční krizi“. Možná v Česku to tak nevypadá, ale Spiegel on-line dnes uveřejnil prohlášení, že rozsah této krize se již rovná finanční krizi, která byla na počátku velké deprese 30. let. Prostě a krátce - Pakt růstu a stability v EU je dnes již jen dým a je jasné, že v čase krize ho nebude možné držet.

Co následovalo po velké krizi začátku 30. let? Rozvrat, frustrace, nacismus, New Deal, investiční politika státu podle Johna Maynarda Keynese – keynesiánství, atd. Pevně věřím, že se dokážeme vyhnout politickým extrémům, ale politika státních investic bude zřejmě stejně důležitá jako tehdy. Další důvod proto, aby platnost Paktu růstu a stability byla dočasně pozastavena.

Současná aktivní politika Spojených států i evropských států není rozhodně tak „neskutečná a odsouzeníhodná“, jak říká Mirek Topolánek. Je projevem snahy neopakovat chyby, ke kterým došlo před téměř 80 lety, kdy státy byly dlouho pasivní a obyvatelstvo na to tvrdě doplatilo.

Nemá smysl se navzájem obviňovat z hysterie. Problém krizí je, že nedokážeme čelit rostoucímu strachu. Nedokážeme plavat proti bludnému víru strachu, který nás stahuje dolů. Ani žádným křikem, že jsme ostrov stability, se tomu neubráníme. Jsme otevřená, na export orientovaná ekonomika, která sdílí osud Evropy v dobrém i zlém. Nemá ani tolik smyslu se rozčilovat, že právě teď EU nefunguje tak jednotně, jak bychom si představovali (kritizovaná schůzka čtyř největších zemí – Itálie, Francie, Německo, Velká Británie). Zrovna tato vláda toho pro jednotu Evropy mnoho neudělala. Mnohokrát jsem opakoval, že právě Lisabonská smlouva by vytvořila přesnější pravidla pro fungování 27 států, která by bránila tomu, aby v podobných situacích, jako je ta nynější, o věcech rozhodovaly pouze největší státy. Prohloubení integrace Evropy mělo být nástrojem bránícím tomu, aby rozhodování se odehrávalo pouze mezi nejsilnějšími státy. Existuje přímá souvislost mezi dosavadním neúspěchem „Lisabonu“ a tendencí scházet se, když je zle, pouze ve čtyřech.

Takže ne křičet, ale připravit se. Nejbližší léta nebudou jednoduchá. Hodně bude záležet na schopnostech a kompetenci vlády.