Mirek Topolánek zrušil slib, který dal německé kancléřce Angele Merkelové. Před dvěma týdny jí veřejně řekl, že v Česku budeme Lisabonskou smlouvu do konce roku ratifikovat. Nyní naopak prohlásil, že v ODS je taková situace, že je nemožné prosadit ratifikaci smlouvy dřív, než bude prohlasováno schválení smluv s USA o umístění americké protiraketové obrany v ČR.

Co zbývá z oné nabídky spolupráce s opozicí, kterou Topolánek učinil na poslední schůzi Sněmovny? Na čem chce Topolánek ještě spolupracovat? Schválit Lisabon, to je první předpoklad jakékoli smysluplné úvahy o tom, co chceme dělat v průběhu českého předsednictví.

Nejsme schopni řešit základní problémy EU, pokud se sami stáváme problémem. V prosinci se sejde Evropská rada, která bude řešit postup ratifikace Lisabonské smlouvy. Místo abychom navrhli cestu k řešení, tak se všechny zraky obrátí na nás a budou se ptát: Co vlastně ČR hodlá s Lisabonskou smlouvou dělat? Na to pan Vondra namítá: Je tady ještě Irsko. Ale to je jinak. Václav Klaus se mýlí, pokud si myslí, že navštíví Irsko a pokusí se vytvářet euroskeptickou alianci. Irové dávají jasně najevo, že nechtějí zůstat bokem. Pravděpodobně přijdou s návrhem čtyř oblastí, které jsou problémem pro veřejnost. A EU řekne – ano, pomůžeme, musíme najít řešení.

Tak se stane, že posledním černým vzadu zůstane sama Česká republika. My, kteří máme vést Evropu při řešení tří základních problémů v příštím roce, kterými jsou finanční krize, Lisabonská smlouva a klimatické změny, nejen že tato témata zpochybňujeme, ale dokonce v případě smlouvy jsme jediní, kteří si s ratifikací nevědí rady. Vypadá to, že každý druhý by byl k předsednictví vybaven lépe než my. I v případě finanční krize si pan Topolánek s panem Klausem notuje: Jen proboha žádnou regulaci a státní zásahy, ochrání nás česká koruna! V odborném světě je ovšem představa stabilního ostrůvku národní měny v téhle krizi opravdová rarita. Není divu, že pondělní International Herald Tribune nazval Čechy v titulku na první straně „dubiózními“. Jsme prý stále „dubióznější“, čím víc se předsednictví blíží: podivně nespolehliví a pochybní teď už skoro pro všechny zbylé členy EU. Včera jsem seděl ve Sněmovně s delegací poslanců zahraničního výboru polského Sejmu. Ujišťovali mě, že Lisabonskou smlouvu podporuje 80% Poláků a kroutili nad manévrováním české vlády hlavou.

Mirek Topolánek svými vyhlášeními poškozuje zájmy České republiky. Lisabonská smlouva je v zájmu naší země. Je to pokus vytvořit instrumenty, jak společně s ostatními členy unie reagovat na globální hrozby a výzvy. Lisabonská smlouva má umožnit společnou reakci na hrozbu klimatických změn, energetické nedostatečnosti, ale také na rizika v oblasti terorismu a bezpečnosti v Evropě. V drtivé většině evropských států, včetně těch nejmenších, se tomu rozumí. Zde vláda spolu s prezidentem obsah smlouvy pouze zamlžuje. Tvrdí, že proces další integrace oslabuje pozici ČR a omezuje její suverenitu. Místo abychom využívali Evropskou unii jako nástroj prosazování našich zájmů, vytváříme nedůvěru ku všemu, co se v EU děje. Výsledkem je naprostá pasivita. Místo abychom se snažili proniknout do kuchyně, kde se něco vaří, tak lelkujeme, klábosíme a pomlouváme na zápraží. Stejně přistupuje tato vláda i k českému předsednictví.

Česká vláda zpochybňuje všechna klíčová témata unie. Ať je to reakce na finanční krizi, Lisabonská smlouva nebo reakce na klimatické změny. Jsme typický kandidát na to, abychom buď klub opustili, nebo byli vyřazeni. Je to paradox a schválnost, že právě tato vláda má unii řídit.

Nikdo si neumí představit, jak takováto bokem stojící země naplní roli předsednictví, která spočívá v tom, že příslušná země má použít všechen svůj řídící um, své schopnosti a veškerou svou sílu k tomu, aby napomohla konsolidaci EU, napomohla procesu integrace tam, kde je shoda, že ji potřebujeme.

Nedůvěra ostatních členů vyplývá z toho, že si těžko představit, jak někdo bez základní loajality dokáže úspěšně půl roku vykonávat úlohu starostlivého pečlivého správce. Proto nám hrozí, že o tuto roli přijdeme. Hrozí nám, že budeme předsednictví vykonávat pouze nominálně, bez skutečného vlivu. Za obsah převezmou záruku jiní. To je ostudné.

Jaký je zájem České republiky v Evropě? Chceme být plnohodnotnými členy, mít uznání ostatních a přirozenou autoritu. Každý člen si přeje být co nejvlivnější a nejsilnější. Tomu by se měla podřizovat politika každé vlády. Topolánkova politika nás posouvá k druhořadosti. Dnes dáváme vsázku postavení ČR na řadu let. A nejde jen o nás. Reprezentujeme všechny „nově příchozí“ a především postkomunistické země. Svým selháním a oslabováním evropských institucí posunujeme Evropskou unii k dalším ad hoc schůzkám - například čtyř nejsilnějších zemí, na které tak rádi žehráme. Podezřívám Mirka Topolánka, že na schůzce s prezidentem Sarkozym si sice prosadil formální výkon předsednictví, ale ve skutečnosti řadu svých kompetencí ponecháme Francouzům.

Situace, která vznikla Topolánkovým prohlášením, je důvodem ke svolání mimořádné schůze Sněmovny. Je ovšem zřejmé, že pro podobný bod programu nenajdeme ve Sněmovně dostatečnou podporu. V této chvíli v parlamentu existuje koalice ODS a komunistické strany, která spolehlivě pokračování ratifikace Lisabonské smlouvy zabrání. Tato koalice dnes ohrožuje životní zájem naší země. Nenápadné spojenectví ODS a KSČM je daleko nebezpečnější než transparentní spolupráce s komunisty na krajské úrovni, kde budeme rozhodovat o údržbě cest II. a III. třídy, investicích do školských zařízení a podobně.

Vytvářet antievropskou koalici s komunisty je pro Topolánka viditelně snazší než zvládnout řídit vlastní stranu. Sice se tvrdí, že má podporu devadesáti procent poslanci a senátorů v boji o předsednictví ODS, ale když je má použít ve věci, v níž jde o prestiž a kredibilitu České republiky, tak dá přednost pohodlné dohodě s komunisty. Tak je to nakonec vždy – když jde o volbu prezidenta, vstup do EU, Lisabonskou smlouvu a podobné „maličkosti“, které se týkají základní orientace této země.

Topolánek dnes bojuje o funkci předsedy ODS a před kongresem vše podřizuje svému znovuzvolení. Možná proto se rozhodl zrušit slib, který dal německé kancléřce a Evropské unii. Celá republika a její zájmy se stávají rukojmím vnitřního sporu v Občanské demokratické straně.