Schlíplé české předsednictví
Kde se bere tato nedůvěra?
Stačí si připomenout běh událostí.
Když se ukrajinský prezident na počátku ledna obrátil na českého premiéra a žádal ho o zprostředkování ve sporu o zemní plyn mezi RF a Ukrajinou, byl odmítnut.
Z české strany mu bylo řečeno, že jde o bilaterální problém, a to navzdory skutečnosti, že ČR prohlásila energetickou bezpečnost za jednu ze svých priorit během českého předsednictví.
Stejná byla reakce českého premiéra na slovinskou žádost, abychom prostředkovali ve sporu mezi Slovinskem a Chorvatskem o vymezení hranic. Premiér prohlásil na tiskové konferenci, že jde o bilaterální spor a že si to obě země musí vyřešit mezi sebou. Nepochopitelné prohlášení. Slovinská hrozba zablokovat rozšíření EU o Chorvatsko představuje daleko více než jen dvoustranný spor.
V obou případech nakonec muselo české předsednictví stejně začít jednat.. Jen jsme museli do toho být vždy dotlačeni.
Předsedat EU – to samozřejmě vůbec není lehká úloha. Objektivně platí, že ČR není velká země, jsme nováčkem v Unii, EU dnes čelí mimořádně vážným problémům, ekonomickým i zahraničně-politickým. Je konfrontována s velkými výzvami v zahraniční politice- Rusko, Střední Východ.
Jestli se našemu předchůdci Francii a zejména Sarkózymu vytýkala hyperaktivita a sebestřednost, tak francouzský prezident ale nakonec sklidil jednoznačný úspěch. České předsednictví ale nebude mít mnoho šancí, pokud se nezbaví váhavosti, vyhýbavosti a nedůvěry v jednání.
Strach z jednání je cítit ze všeho. Dokonce i z Topolánkova komentáře k Obamově inauguraci, ve které sice vítá,že se prezident Obama pustí do řešení ekonomických problémů USA. Současně ale varuje, že platí reaganovské: „Vlády nic nevyřeší, samy jsou součástí problémů.“.
Ve stejném duchu český premiér předpokládá, že se nový americký prezident vloží do blízkovýchodního konfliktu, i když nečeká, že ho vyřeší.
Pamatuji si, že když vypukl konflikt v Gaze, viděl jsem českého premiéra, jak říká do televize:“Tak nějak čekáme na Obamu“. Vypadalo to jako zdůvodnění, proč se sám jako předseda Evropské rady do Gazy nijak nehrne. Jsme mistři ve vysvětlování, proč jakékoli činy odložit na později. Už ani nevím,kolikrát jsem slyšel ve vyjádření našich politiků Vondry a Schwarzenberga, že konflikt mezi Izraelci a Palestinci má staletí dlouhou historii a sotva v tom něco zmůžeme. Nakonec bylo vidět, že spoléhají na to, že to po nich domácí publikum snad ani nechce, aby se v blízkovýchodním konfliktu nějak zásadně angažovali.
Není divu, že z nás je Evropa přepadlá. Není ale ani tak přepadlá z našich názorů a kritičnosti, ale spíše z naší netečnosti a neloajality.
Důkazem je i jednání zahraničního výboru české Sněmovny, který společně hlasy ODS a komunistů zablokoval do 15.února projednávání Lisabonské smlouvy. Důvody bychom sotva hledali. Každou chvíli si ODS vymýšlí nějaké nové obstrukce. Přitom právě posledních čtrnáct dní ukázalo,jak by bylo výhodné, kdyby Lisabonská smlouva už v průběhu ledna platila. V krizi kolem ruského plynu stejně jako v konfliktu okolo Gazy nebylo jasné, kdo za EU vlastně jedná. Počet delegací, které se za Evropu střídaly v Moskvě a Kyjevě, byl až panoptikální. Český premiér se sice v jistém okamžiku pustil do kyvadlové diplomacie,ale vzápětí připustil, že to řešení už je jen technický problém a předal ho Evropské komisi. A to navzdory skutečnosti, že celou dobu plynové krize se jednalo o politikum par excellence.