Evropská unie by potřebovala co nejrychleji dokončit proces rafitikace Lisabonské smlouvy, dokončit reformu institucí a pustit se do obří agendy, která se na ní valí. Svět kolem nás prochází proměnou, jaké se nedějí často. Končí éra západní dominance, formuje se nová topografie moci. Dochází k přesunům a proměnám, jejichž konce nejsme s to dnes ani dohlédnout. Evropská unie je kolos, který produkuje 25% světového HDP, to je obrovská váha, ale vůbec není jisté, jak krizi zvládneme. Potřebujeme společnou evropskou strategii a politiku, bez kterých sotva obstojíme. Březnový summit Evropské rady má připravit pozici EU vůči globální hospodářské recesi, připravit evropskou pozici pro setkání G20. Francie v minulém půlroce připravila půdu, pokud to Česko nyní zkazí, poškodí prestiž nejen své země, ale i celé Evropské unie.

Z 27 zemí Evropské unie se 25 v podstatě vypořádalo s ratifikací Lisabonské smlouvy, Irská vláda po referendu, které řeklo NE Lisabonské smlouvě, se ale vyslovila jednoznačně, že Irsko musí zůstat plně součástí procesu evropské integrace. Výsledky průzkumu veřejného mínění jsou nyní v Irsku velmi příznivé. Zůstává poslední Česko. Nesrozumitelné, mlžící a kverulující. Navíc shodou okolností Česká republika ve velmi těžkém půlroce stojí v čele Evropské unie.

Vědomí těchto souvislostí mi naprosto chybělo u poslanců ODS v průběhu parlamentní debaty o Lisabonské smlouvě. Ti, kteří vystupovali, trousili věty jako z pravěku. Poslankyně Dundáčková volala, že musíme mít právo veta v energetice jakoby nesledovala vystupování svého premiéra před pár dny v Moskvě. Představitelé české vlády v průběhu plynové krize doslova objevovali význam společného postupu Evropské unie vůči Rusku a Ukrajině. Co by asi Češi v takové krizi dokázali sami? Další poslanec Prosek na nás mával textem Lisabonské smlouvy a srovnával ji s útlým textem Ústavy Spojených států. Jednoduchou jasně koncipovanou ústavu federálního státu by sice chtěl, ale zapomněl, že Lisabonská smlouva není ústavou jednotného státního útvaru.

Jakoby v ODS nebyl nikdo, kdo by text smlouvy poslancům vysvětlil. Na vlastní oči jsme viděli, jak to nedělá premiér Topolánek ani ministr Schwarzenberg. Pokud vládní poslanci říkali nesmysly, téměř na to nereagovali, jakoby se jich to vůbec netýkalo. Premiér, který smlouvu podepsal a měl by ji před Sněmovnou obhajovat, krčil rameny a říkal: Jste svobodní, nejsme v socialismu, abych vám něco nutil. Takto že vypadá politický vůdce do těžkých časů? Topolánek jakoby nechápal, jakou nese odpovědnost před dalšími 26 státy, před kterými se k prosazování této smlouvy zavázal. Jakoby nechápal, že pokud tuto smlouvu v Česku neobhájí, měl by abdikovat.

Zatímco 65% Čechů zdravým selským rozumem pochopilo, že Evropská unie řídící se Lisabonskou smlouvou nám může poskytnou zázemí pro řešení problémů, jež se na nás valí a jež do značné míry plynou z provázanosti české ekonomiky s okolím, tak poslanci ODS vedli špatnou, nepovedenou debatu, v níž předváděli, že se dodnes nesmířili s EU a že ji nevidí jako příležitost či nástroj, ale jako břemeno.

Místo podstatných témat nám ODS vnucuje diskusi o změně jednacích řádů Sněmovny a Senátu či dokonce o stykovém zákoně obou komor. Vlastně ani sama nemá jasno, kterou z těchto norem upravit, aby účinně zamezila stavu, jímž straší, tedy že český parlament bude jen bezmocně přihlížet, co se v Bruselu peče. Námitky ODS jsou absurdní ze dvou důvodů. Jednak již dnes existuje ustanovení Lisabonské smlouvy, podle kterého přechod k rozhodování kvalifikovanou většinou může národní parlament do půl roku vetovat. Navíc nevíme, jestli celý ratifikační proces bude doveden ke konci v Irsku a jestli tedy Lisabonská smlouva vejde definitivně v platnost. Měnit takto s předstihem jednací řády parlamentu je unáhlené, ba chaotické.

Nesmyslné návrhy ODS ve skutečnosti působí hlavně jako obstrukce. Kývneme-li na ně, určitě pak vymyslí další.

Lisabonská debata už přitom měla být dávno za námi a měli jsme se již bavit o jiných, důležitějších věcech. Představitelé ODS snad vůbec nechápou komplikovanou situaci, v níž se nachází Česká republika a celá Evropa, ani možnosti, jaké nám EU dává. Ekonomická krize přerůstá v globální recesi. Stojíme na čele EU a máme šanci ovlivňovat události. Evropskou unii bychom měli umět použít jako nástroj pro stabilizaci českého hospodářství. Máme v tomto půlroce unikátní příležitost říkat a prosazovat vlastní názory na ta nejdůležitější témata. Dokonce můžeme koordinovat státy EU, kontrolovat, kam v unii jdou finanční prostředky, a hlídat, aby národní dotace zemí EU nesnižovaly naši konkurenceschopnost.

Nacházíme se v době, kdy evropská kooperace je dvojnásob důležitá pro menší státy. Každého zvlášť nás krize dostane. Společně s ní můžeme bojovat. ODS to zatím nedochází. Vede si svou a rozpoutává pravěké války s Lisabonskou smlouvou, pod níž se přitom skví podpis jejího předsedy. Nejde jen o to, že si jako stát tímto podřezáváme větev naší důvěryhodnosti. Ještě horší je, že podobnou nezodpovědností trpí naše nejvlastnější zájmy.