Jestliže týdeník Economist píše o nekompetenci českého předsednictví, tak to určitě nesouvisí jen s tím, že česká vláda dostala v parlamentu nedůvěru. Zdroje této nekompetence jsou hluboko. Příliš dlouho nám scházela chuť a ochota se vážně ve světě angažovat. Česká zahraniční politika neuspěla ve volbách do Rady bezpečnosti OSN v roce 2007 především proto, že o to příliš nestála a začala se tím zabývat pozdě. Hlavní problém ODS byla nedostatečná ochota respektovat předchozí kurs české zahraniční politiky a nezájem o to, co zůstalo na jejím pracovním stole.

Stejně vlažný přístup měla proto Topolánkova vláda i k českému předsednictví v EU. Byl to pro ně „dáreček“, o který vůbec nestáli. „To nám někdo musel udělat schválně! My, kteří jsme nestáli o ústavní smlouvu ani o Lisabon, to teď máme dojednávat?“ Není divu, že z téhle nálady vznikl slogan „Evropě to osladíme“. Heslo, které leckdo nechápal, bylo prostou snahou Alexandra Vondry se příliš nevzdálit atmosféře ve vlastní straně.

Nakonec se v ODS prosadila vůči předsednictví jednoduchá defenzivní filosofie: Přežít ten půlrok alespoň bez úhony – bez nějakého velkého maléru. Ale podle toho vypadala i celá příprava. Představitele ODS příliš nezajímalo, co se v Evropské unii děje, jaká jsou hlavní témata, co se bude od českého předsednictví očekávat. Místo toho naopak prosazovali vlastní představy o Evropě a svůj partajní program. Na jedné z veřejných debat s Alexandrem Vondrou, když jsem namítl, že neakceptovali nic z našich připomínek, místopředseda vlády řekl: „Svoje priority si tam dáte, až příště vyhrajete volby“.

Proto byly po celou dobu přípravy neúspěšné všechny pokusy opozice o nalezení nějakého kompromisu. Že po nás chce Evropa dokončit institucionální reformu a zvládnout ratifikaci Lisabonské smlouvy? ODS odmítala přijmout, že bez tohoto bodu nelze mluvit o úspěchu českého předsednictví. Stejný problém byl shodnout se, že prioritou musí být příprava evropské pozice vůči klimatickým změnám ohrožujícím planetu. V oficiálních prioritách české vlády byste je hledali lupou. Dokonce už v době nastupující celosvětové ekonomické a finanční krize Alexandr Vondra neustále předkládal pořád dokola totožný materiál, který byl postaven především na pojmech deregulace, liberalizace a Evropa bez bariér. S touto programovou výbavou jsme se blížili k předsednictví jako Titanic k ledové kře. Celá koncepce Topolánkovy a Vondrovy zahraniční politiky se ukázala v této konfrontaci jako naprosto vadná.

(O ministru Schwarzenbergovi ani nemluvím, protože jeho role v hledání nějaké dohody byla naprosto nulová. Pokud měl na Lisabonskou smlouvy příznivější názor než významná část poslanců a senátorů ODS, tak jim to zapomněl sdělit. Vlastně se nakonec vůbec nesnažil principy vlastní politiky ve sněmovně vysvětlovat a hájit – někdy to vypadalo, že se ho to vůbec netýká. Pamatuji si, jak se jednou ohradil – „Tohle má na starosti doktor Vondra“. Ministr zahraniční, který ve vlastním parlamentu zůstal tak trochu cizincem.)

V té nejméně vhodné době jsme měli vládu, jejíž ideologický koncept byl jakýmsi opožděným reaganismem, což je ekonomická deregulace, zvyšování sociální nerovnosti snižováním daní pouze těm nejbohatším, spoléhání na principy volného trhu a upřednostňování vojenské síly před diplomacií. Dokonce i v tomto posledním bodě si našla Topolánkova vláda svou parketu v prosazování radarové základny USA v České republice. Radarová základna se stala jádrem nové české zahraničně-politické koncepce. Pořádná bláhovost! Jakoby podobné zařízení mohlo nahradit Alianci a evropské spojence. Místo budování důvěry ke spojencům jsme začali vyjednávat pouze dvoustrannou dohodu s USA. Vláda ignorovala, že se jedná o projekt nepřijatelný pro domácí veřejné mínění, ostatní Evropany i pro Rusko, které se začalo cítit ohrožené. Naší zahraniční politikou se stalo přechytračit a převálcovat ty ostatní. Další krok k odcizování se Evropě. Ocitli jsme se mimo hlavní proud dění, žalostně nevybaveni na to, co před nás předsednictví postavilo. Priority předsednictví, které vláda připravila, se staly úplně nepoužitelné.

Když vláda zjišťovala, že mezi jejími představami a realitou jsou zásadní rozdíly, tak z toho udělala závěr: „Tím hůř pro realitu“. Proto máme dochovánu řadu naprosto neuvěřitelných výroků: např. podzimní výrok premiéra Topolánka ve Varšavě na tiskové konferenci, že žádná krize není a že bude v Evropské radě vetovat všechny návrhy. Další ukázkou naší mimoběžnosti byl například začátek našeho předsednictví, kdy ČR oficiálně mluvila o sebeobranném charakteru izraelského útoku v Gaze.

Ale přišel ještě další náraz. Nový americký prezident Barack Obama. Česká vláda stále obtížněji zakrývala své znechucení. Ostatně dostatečně hlasitě ji v tomhle zastoupila česká pravicová média. Tohoto prezidenta byl Topolánkově vládě čert dlužen. Nakonec to premiér nevydržel a poslal v Bruselu celou jeho ekonomickou politiku do pekel.

Samozřejmě jako země předsedající Evropské unii jsme mohli a měli vést s Obamou dialog. Pozice ani zájmy nejsou na obou březích Atlantiku zdaleka totožné. Ale jak ho vést s někým, kdo je tak jiný? Kdo je od našeho českého reaganismu najednou tak daleko, že se nebojí ve volební kampani říci – „My jsme a budeme s chudými, ne s bohatými.“ Obama je mluvčí amerického univerzitního prostředí, které chce tváří v tvář současným krizím o kousek proměnit náš svět. Ne přechytračit a válcovat, ale budovat aliance jinak. Zlepšit obraz Ameriky a vytvářet důvěru. Celá síla Ameriky má být využita jinak než v Bushově éře. A už se to děje – vůči Kubě, zemím Latinské Ameriky a dalším. Vytváří se nová podoba vůdcovství. Změna, kterou si vynucuje i krize, jíž procházíme. Hledáme nástroje, které zmohou víc než vojenská síla.

Na takovou změnu Topolánkova vláda nestačila civilizačně-kulturně. Jak může boj s krizí vést vláda, která svou existenci založila na korupci poslanců? Jak může dohodu se státy světa hledat vláda, která se nedokáže dohodnout ani s vlastní opozicí? Často, když se premiér Topolánek dostal do úzkých, tak zlobně vykřikoval, že „bojuje se zlem“ a proto se nebude o prostředcích, které používá, bavit. To je přesně ten typ politiky, který se vyčerpal. Dnes nevystačíme s chápáním politiky jako boje dobra se zlem. Obamův ministr Robert Gates se nechal nedávno slyšet, že Amerika musí ve světě překonávat křivdy, kterých se na mnohých dopustila. „Nejsme bez viny na vzájemné ztrátě důvěry ve světě.“ Podobně promluvil i Obama v tureckém parlamentu.

Politika „přechytračit a válcovat“ nebude fungovat ani u nás doma. A není to nic, co bychom mohli vyvážet do světa. Také proto tahle vláda skončila.