Španělský list El Mundo v posledních dnech píše: „Česká republika opouští předsednictví s nejhorším výsledkem za 51 let systému rotujícího předsednictví.“ Deník uvádí, že to, že je to nejhorší předsednictví, není způsobeno pádem vládu, ale nedostatkem odborných diplomatů, neschopností koordinovat evropskou politiku se členskými zeměmi a samozřejmě také kvůli euroskeptickému Klausovi.

Podobná slova můžeme citovat například z belgického La Libre Belgique, který už v květnu psal v článku nazvaném „Češi nechápou, proč jsou Belgií kritizováni za výkon předsednictví“, že se nedaří české straně vysvětlit, v čem je podstata problému. V textu se poukazuje na to, že v průběhu čtyř měsíců Topolánkova předsednictví Belgie opakovaně vyjadřovala svou nespokojenost, naposledy například na zasedání Rady pro všeobecné záležitosti v Lucemburku. Kritizovali nedostatečnou komunikaci, nedostatek vůdcovství a nedostatek smyslu pro vytváření kompromisů a společných pozic.

Kritika vyznívá podobně jako slova francouzského premiéra Francoise Fillona, který zřejmě přehání, když obviňuje české předsednictví z podílu na nízké účasti Evropanů ve volbách do Evropského parlamentu. Nicméně vážné jsou jeho výhrady, že Evropa v časech krize nevystačí s pomalým hledáním konsensu, neschopnosti jednat koncepčně a velkoryse. Protože kritizuje poslední půlrok, je evidentní, že kritika patří nám.

Co si s touhle kritikou počneme? Odbudeme ji s tím, že si někdo hraje na našeho protektora? Nebo si ODS řekne, že vyhrané volby dokazují, že to dělala skvěle, a jen houšť a větší kapky? To by byla opravdová cesta do pekel. Jednak nás nekritizují pouze velké země. Kritika zaznívá i ze zemí menších, s různými vládami, s různou pozicí v unii.

Žádná předsednická země v minulosti nezažila takovou vlnu kritiky za svůj výkon, jaký zažila Česká republika. Vytýkány jim byly spíše jednotlivosti. My jsme ale kritizováni za celkový přístup a za nepochopení role předsednické země.

V průběhu předsednictví totiž opakovaně docházelo k tomu, že jsme prezentovali stanoviska vlastní, nikoli společná. Prosazovali jsme cíle, které jsme neměli předjednané s partnery a proto ještě v průběhu předsednictví se rozplývaly v mlze. Jako například summit EU-Izrael, kde jsme opakovaně zaujímalo jednostrannou pozici, vůči které dokonce zaznívaly protesty a byly v rozporu se stanovisky Evropské komise. Místo předjednané dohody pak Topolánek odlišné postoje Komise veřejně kritizoval.

Summit EU-Rusko měl napomoci dosažení nové dohody o strategickém partnerství. To bychom ale museli nejdřív dokázat formulovat evropskou pozici a evropský zájem. To se nám nepodařilo ani třeba na bázi zemí V4, kde by bylo užitečné začít (viz energetika). Někdo by si musel dát tu práci sednout s našimi partnery ke stolu a jednat o tom, kde jsou hranice pro dialog s Ruskem, co je to, co už např. ruské straně nedovolíme. Nejdříve jsme tohle měli projednat v prostoru střední a východní Evropy a pak se z toho pokusit učinit evropskou pozici. Pokud podobnou práci někdo neodvede, tak summit EU-Rusko skončí zdvořilými úsměvy a nula od nuly pojde.

Česká republika v průběhu předsednictví naprosto nevyužila svůj potenciál pro zprostředkovací roli na Balkáně. Mohli jsme ho využít v případě Kosova. Nikdo nás na Balkáně neodmítal. Česká diplomacie neměla váhat se vstřícnými gesty vůči Srbsku, které dokázalo zvolit proevropskou vládu. V tomhle prostoru je nesmírně důležitý každý pokrok v řešení vízových otázek. Je sice pěkné mluvit o Evropě, ale je potřeba pro to něco konkrétně udělat. Málokdo chápe, jak obrovský význam má pro tamní studenty nabídka výměnných studijních pobytů a možnost navštívit na delší dobu Evropu.

Jak chceme mít respekt v úsilí o prosazování lidských práv ve světě, když jsme tak dlouho nebyli schopni schválit smlouvu o Mezinárodním trestním soudu, a když se to nakonec po dlouhých prodlevách v obou komorách parlamentu povedlo, tak ji neratifikoval prezident a my stále nepatříme mezi smluvní strany dohody.

Základní problém ale je, že Česká republika a čeští představitelé k našemu předsednictví přistupovali jako k nutnému zlu. (Ostatně podobně jako ke kandidatuře ČR na místo nestálého člena Rady bezpečnosti OSN.) Když je vám něco na obtíž, tak v tom sotva něčeho dosáhnete. Dnes můžeme sledovat ve Švédsku, jak vládní koalice nabídla dohodu opozici po dobu předsednictví. Podobně Španělsko startuje veřejnou debatu o společných prioritách pro předsednictví v roce 2010. Mluví se o tom, že je to pro Španělskou velká příležitost zvýšit svoji roli v Evropské unii a zároveň pomoci tomu, aby EU neprohrála zápas o svou globální pozici v době ekonomické krize. Proto se zdůrazňuje společná zahraniční a bezpečností politika unie.

U nás jsme se Mirkem Topolánkem nedokázali dohodnout ani na tom, že dokáže společně ratifikovat Lisabonskou smlouvu. I když bylo dopředu jasné, že bez ní se naprosto nedá mluvit o jakémkoli úspěchu českého předsednictví. V průběhu předsednictví jsem získal dojem, že vládnoucí ODS má zájem odsunout případnou ratifikaci, pokud vůbec, tak až na dobu po předsednictví EU. Tehdejší premiér nám tehdy říkal, že má usnesení kongresu ODS, které mluví jasně: nejdříve radar, pak Lisabonská smlouva. Protože chtěl udržet vládu, chtěl udržet jednotu ODS, aby se mu nerozlomila. Paradoxně teprve nedůvěra vládě vytvořila možnost Lisabonskou smlouvu ratifikovat.

Nicméně ODS bude dále zápasit o svůj profil vůči Evropské unii. Vnitřní vývoj v ODS bude klíčový pro vytváření zahraniční politiky ČR po říjnových volbách. Vývoj ukazuje, že bez elementárního konsensu bude naše země ztrácet. Přál bych si, aby ODS ještě důkladně zvážila svoje vystoupení z klubu Evropské lidové strany a úmysl založit novou euroskeptickou frakci v Evropském parlamentu, například s ultrakonzervativní polskou stranou Právo a Spravedlnost, jejíž lídr kandidátky Michal Kaminski ještě před volbami prohlašoval, že snadno splní podmínku nejméně sedmi členských zemí, protože „máme belgické přátele, bulharské, lotyšské, litevské“. Ale to tedy chraň nás pánbůh! Má to být například lotyšská Strana za vlast a svobodu, jejíž někteří členové každoročně vzpomínají na zašlou slávu lotyšské divize SS?

Dnes v Poslanecké sněmovně podepisujeme s ODS společné prohlášení o boji s extremismem. Neděláme to pro legraci. Extremismus ohrožuje náš stát zevnitř, ale v historii ho životně ohrožoval i zvnějšku. Jestli ani v tomhle nebude společný základ pro vystupování českých poslanců v EP, tak co jím tedy může být?