Vždy znovu jsem byl pro nedůvěru Topolánkově vládě.

Měli jsme premiéra, který zneužíval své funkce. Jeho fámulus Marek Dalík nikdy nepochopil, co to znamená dělat v České republice předsedu vlády. Stejně Aleš Řebíček nikdy nepochopil, co to znamená dělat ministra dopravy. Nikdy neměla vzniknout vláda, která stála na koupených poslancích a která když potřebovala, tak dělala ze státních zástupců a vyšetřovatelů loutky. Tahle vláda porušila všechna pravidla. To nebyla vláda, to byla dobrodružná jízda Mirka Topolánka, který se rozhodl, že projede všemi zatáčkami a protože má přece štěstí, tak nespadne a vše přežije. Připravil nám řadu „mezních situací“: Kubiceho zpráva, přeběhlíci, podezřelá volba prezidenta, radarová bublina, která celá splaskla, předsednictví bez dohody s opozicí a nakonec i bez pokusu o dohodu s ostatními státy unie. Jak mi řekl Alexandr Vondra při pokusu o jednání o prioritách předsednictví: „Až příště vyhrajete volby, tak do toho budete moci mluvit.“ Vypadalo to, jakoby něco podobného řekli i těm ostatním v Evropě: Až budete vy předsedat, budete vy připravovat stanoviska. Existuje řada představitelů malých a středně velkých zemí EU, kteří si nejspíš naivně mysleli, že české předsednictví dá právě jim šanci. Dnes si stěžují, že se s nimi nikdo nebavil a že na společných jednáních se někdy ani nedostali ke slovu.

Co se dnes píše v zahraničním tisku o České republice, je nepříjemné a tíživé vůbec číst. Německý Die Zeit uvádí, že Češi na všechno říkají ne a nepřinesli žádný politický obsah. Ve francouzském deníku L´Alsace stojí: „Toto neúspěšné předsednictví kromě nekompetentnosti a zlé vůle vzbuzuje otázku, jak je možné svěřit vedení EU těm, kteří nevěří v Evropu a kteří do ní vstupovali jedině z ekonomického zájmu, s odmítáním jakékoli její politické dimenze.“

Kdo má na to výdrž, tak si může číst, co se píše venku v Evropě o „nejhorším předsednictví za padesát let“, o „bezvládí a chaosu, které si Evropa už nikdy nemůže dovolit“, protože jsme „ztratili půl roku v nejkritičtějším období“. Můžete číst články, které vyjadřují citelnou úlevu, že tohle předsednictví skončilo, a konstatují, že je třeba „zapomenout na Čechy“.

Sesypal se pozitivní obrázek Česka, který tu byl po našem vstupu do Evropské unie. Sesypal se obraz věrohodné země, který zdědila vláda Mirka Topolánka, když nastupovala. Pamatuji se na evropské diplomaty, kteří mi před lety neformálně říkali, že jsme je příjemně překvapili, že jsme v mnoha ohledech lepší, než v devadesátých letech na začátku přístupových jednání očekávali. Během tří let je tohle všechno pryč. To je výsledek Topolánkovy dobrodružné jízdy. Staví se mi na oči instalace autora Entropy Davida Černého z pražské Hergetovy cihelny: jde o na zemi ztvárněnou Českou republiku, uvnitř které stojí dva bronzoví muži, kteří se otáčejí a čůrají na tenhle stát. Nevím, proč zrovna tento umělec byl vyzván, aby v budově Evropské rady realizoval oficiální výtvarné dílo, nevím, jakým příspěvkem do evropské debaty se měl stát bulharský turecký záchod, který nakonec musel být zahalen. Švédové dnes zahájili své předsednictví s jasnou narážkou na Entropu slovy, že oni se nebudou pokoušet Evropu nijak zobrazovat, ale budou se ji snažit otevřít jako místo skutečného dialogu.

Kdepak provokace, kdepak svéráz, jak píší naše komentáře. V Evropě se mluví o chaosu a prázdné nádobě. A já bych k tomu přidal ideologickou zaslepenost, neschopnost se dohodnout s kýmkoliv. Dokonce i neschopnost se dohodnout s Václavem Klausem, kterého dosadili coby prezidenta a který pak nevynechal žádnou příležitost si do Evropy kopnout. A s takto slabým mandátem, s menšinou v Poslanecké sněmovně, s nedohodou všude kolem si pan premiér zajede neohroženě do Bruselu a tam na evropské scéně přede všemi pošle amerického prezidenta do pekel. Tehdy jsme se dostali na první strany všech světových deníků. Pochybný záblesk slávy, který je nyní všude vzpomínán jako pořádný trapas. Nedůvěra vládě nás možná zachránila před nejhorším. Otevřela cestu ke schválení Lisabonské smlouvy, protože do té doby je Topolánek s Vondrou tlačili před sebou jako balvan, poněvadž ratifikace hrozila rozštěpením ODS a ztrátou vlády. Nedůvěra také oslabila dopad posledního a snad největšího skandálu: zjevení Topolánka, který se nahý jako římský imperátor prochází v přepychové Berlusconiho vile. Tady v Česku to zas takový skandál nebyl. Ale podívejte se do Polska, Španělska a dalších zemí. V kolika státech si odplivli a psali o Topolánkovi jako o mrtvém muži… Ale nám je to jedno. Nás vyučil Gustav Husák se svým „psi štěkají, ale karavana táhne dál“.

V tom, jak se u nás píše o předsednictví, je něco, co mi připomíná starý dobrý socialismus: Jen ať si tam někde ve světě štěkají ti kapitalističtí psi, nás to nezajímá, my tady máme svůj domácí pořádeček, a do toho nám nikdo mluvit nebude!

Člověku by se chtělo na leccos z českého předsednictví hodit hadr stejně jako na některé partie Černého Entropy. Ale nebude dobře v Česku, pokud se nedokážeme podívat pravdě do očí. Pokud se nepřestane falešně zpívat o jednom pádu vlády jako příčině neštěstí. Pěkná kamufláž. Jeden z evropských deníků nazval české předsednictví „komedií plnou omylů“. Pro nás to ale žádná velká legrace není. Měli bychom si celá poslední tři léta pěkně znovu projít. Celou tu cestu od údajného svérázu a „roztomilých provokací“ na začátku až po poslední dějství – Topolánkovu prohru českého předsednictví a odchod ODS z Evropské lidové strany do nově zakládané frakce bořičů a podivínů. Nechme Obamu a americkou politiku, to my jsme na cestě do pekel. Česká zahraniční politika vyžaduje zásadní změnu.