Premiér Jan Fischer dnes představil Sněmovně „miniprogramové prohlášení“. Zahraniční politice v něm věnoval jen pár vět. Chápu střízlivost pana premiéra a zdrženlivost při vytyčování cílů na oněch sedm osm měsíců. Je jasné, že tato vláda nemá prostor na vytváření strategií, koncepcí. Že ani nemá čas na prosazení nových převratných zákonů.

Ale na druhé straně jsou oblasti, ve kterých si nemůže dovolit být vládou jen udržovací. Čas hraje proti nám. V evropské politice dochází k událostem tak zásadním, že nestačí na ně pouze reagovat.

Samozřejmým předpokladem pro jakoukoliv českou zahraniční politiku je završení ratifikace Lisabonské smlouvy. Věřím, že se v řádu nejbližších týdnů podaří celou záležitost dotáhnout do konce. Pak ale vzniká přelomová situace a Evropská unie začne fungovat podle nových pravidel. U nás někteří s oblibou opakují, že Lisabon „nahrává velkým“. Není tomu tak. Bude to otevřená situace a jde o to, jak kdo využije možností, které se mu nabízejí.

Už nyní probíhá v EU debata, jaké by měli mít kompetence představitelé v nových funkcích, jako je Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, předseda Evropské rady a staronový předseda Evropské komise. Česká republika by měla mít nejen představu o tom, jakého kandidáta eventuálně podpoří, ale také jak si představuje jejich roli a působení. V Lisabonské smlouvě nejsou tyto věci přesně stanoveny a aktivní členské země již dnes vypracovávají vlastní pozice a nechávají je kolovat mezi svými partnery. Jeden materiál vypracovaly například země Beneluxu. Vyjadřují se k tomu, jaké by měly být pravomoci nového předsedy Evropské rady. Jaké bude postavení a úloha menších členských zemí EU, o tom se zkrátka začíná rozhodovat již dnes.

Další zásadní událostí bude ustavení Evropské služby vnější akce – to je další krok ve vytváření profesionální evropské diplomacie. Právě v této chvíli se o tom diskutuje na plenárním zasedání ve Štrasburku. Například Polsko předložilo vlastní materiál, ve kterém sděluje svou představu, jak by podobná služba měla pracovat a do budoucna fungovat. Vypadá to, že pro obsazování diplomatických funkcí nebudou existovat nějaké národní kvóty. Bude záležet na aktivitě jednotlivých zemí, na odbornosti a kvalitě nabízených diplomatů. Jsme na tohle připraveni? Evropská diplomacie může být velkou šancí i pro menší země. Ale musíme se snažit do ní proniknout a nabízet kvalitní vzdělané diplomaty.

Lisabonská smlouva by měla zajistit efektivnější fungování Evropské unie. V řadě oblastí se přejde na hlasování kvalifikovanou většinou, místo jednomyslnosti – policejní a soudní spolupráce, migrace, ochrana životního prostředí (boj s klimatickými změnami). To ovšem znamená, že bude ještě více záležet na postojích a pozicích jednotlivých členských zemí a na schopnosti tyto pozice hájit a získávat pro ně spojence. Říká se, že projednávání řady otázek v EU se naplno účastní zhruba třetina nebo čtvrtina zemí. Prostě Evropská unie má své tahouny a také země, které se pouze vezou. Jde o to, mezi které chceme zítra patřit.

Je jednoznačné, že prestiž České republiky je dnes vážně oslabena. Ale již tato vláda by měla nastoupit cestu ke změně. Pomoci jí v tom musí parlament. Poslanecká sněmovna musí být místem, které bude pomáhat vytvářet konsensus ke všem důležitým pozicím. Teď se například připravuje mandát EU na summit OSN o klimatických změnách v Kodani 7.- 18.prosince. V této chvíli jednání uvízla na mrtvém bodě a hrozí neúspěch, který si Evropská unie stěží může dovolit, chce-li hrát v této věci zásadní roli v současném světě. V české Poslanecké sněmovně je nutné zavčas vést debatu o pozici, se kterou vláda pojede na tento summit.

Podobně v otázkách migrace Evropská komise v těchto zveřejňuje materiál zásadního charakteru, který se bude týkat udělování azylů a povolení k pobytu. Jedná se o citlivou záležitost a již nyní se některé členské země staví proti. V České republice chybí v této věci otevřená veřejné debata.

Lisabonská smlouva posiluje společnou zahraniční, bezpečností a obrannou politiku. Konkrétně například v obranné oblasti se bude zavádět tzv. „permanentní strukturovaná spolupráce“. Mělo by se mluvit o tom, jakým způsobem se Česká republika do ní zapojí, jaké máme na to kapacity a jak to bude zapadat do naší národní bezpečnostní strategie.

V českém parlamentu nemůžeme dále odkládat debatu na téma přípravy nové strategické koncepce Severoatlantické aliance. Pod novým generálním tajemníkem Rasmussenem byla sestavena „rada moudrých“ vedená M.Albrightovou. Ta má přijít s prvními návrhy jak dál. Existují různé koncepce další budoucnosti NATO a shoda v této chvíli neexistuje. Vláda Jana Fischera sice nemá sílu ani čas na to, aby v této věci přinesla odpovědi. Ale musí pomáhat otevírat tuto debatu a společně s parlamentními stranami připravovat českou pozici.

Prostě v zahraničí politice dnes vláda Jana Fischera nemůže rezignovat na minimální provoz a stát se pouze nějakou udržovací vládou. To je, jako kdybychom si řekli, že dnes nejsme v kondici, a prostředky z fondů EU proto budeme čerpat až někdy zítra. Žádné zítra být nemusí. Česká republika si nemůže dovolit více než půl roku v evropském a světovém dění pouze statovat.