„Neštěstí této země je v tom, že se tu ve všem začíná stále znovu“, napsal kdysi F.X Šalda. Ale platí to pořád. Když jsem dnes poslouchal senátora Oberfalzera u Ústavního soudu, tak jsem si najednou uvědomil, že svými argumenty nezpochybňuje ani tak Lisabonskou smlouvu, ale i dosud platné evropské úmluvy a že vlastně zpochybňuje naše samotné členství v Evropské unii.

Obstrukce prezidenta Václava Klause i obstrukce senátorů u Ústavního soudu mají jediný cíl: zpochybnit smysl našeho členství v Evropské unii a zpochybnit rozhodnutí o vstupu do EU před pěti lety. Nic nepomůže, když připomeneme, že to rozhodnutí bylo podepřeno všelidovým hlasováním a že dodnes má jasnou většinovou podporu. Místo, abychom se zabývali tím, co dnes v Evropské unii dělat, tak se v duchu starého Šaldova výroku vracíme k počátku.

Proto přestáváme být Evropě čitelní. To, co dnes vévodí české zahraniční politice a co určuje obraz České republiky, je diskontinuita - neplatí to, k čemu jsme se včera zavázali, konkrétně například naše podpora pokračování projektu evropské integrace, závazek přijmout společnou evropskou měnu atd.

Dalším neštěstím je dvojkolejnost české zahraniční politiky – našim partnerům dnes nestačí jednat s vládou, premiérem, nestačí dokonce, aniž když něco odhlasuje dvoukomorový parlament. Švédské předsednictví bylo donuceno jednat s Pražským Hradem jako se samostatnou entitou, jakýmsi státem ve státě. Výsledkem je destrukce obrazu České republiky jako srozumitelného a předvídatelného partnera.

Nedosti na tom, že my sami vypadáme, že nevíme, co přesně chceme. Dokonce svou „dubióznost“ nutíme Evropské unii a svým partnerům. Blížící se summit Evropské rady se bude zabývat českým balvanem. Všichni budou hledat způsob, jak se s námi domluvit, abychom přestali dělat problémy. Přední zahraniční deník to nazval pózou a destrukcí. Nikdo totiž nevidí nic reálného, oč bychom opravdu usilovali a co bychom chtěli pro své občany prosadit. Pokud chce český prezident Václav Klaus připravit české, moravské a slezské občany o možnost obracet se na Evropský soud v sociálních, pracovních a zdravotních otázkách, tak nám to rádi umožní. Komu není rady, tomu není pomoci. Jen ať je od nás, probůh, pokoj.

Václav Klaus dnes jednak připravuje české občany o jejich práva, ale to není vše. Málokdo si uvědomuje, jak jsme přes Václava Klause dnes viděni v Evropě všichni. On je víc, než jednotlivá osoba. On je pro Evropu ztělesněním národa, který se díky němu celý jeví jako kverulantský. Vypadáme jako společenství, které neví, co chce a Evropu pouze destruuje.

Tak nám řada věcí uniká. Uniká nám řada nových velkých evropských témat. Evropa totiž bez ohledu na naše obstrukce bude postupovat dále - s námi nebo bez nás. Uvedu jeden příklad za mnohé. Tento summit se měl původně zabývat například ustavením Evropské služby vnější akce. V Evropském parlamentu bylo navrženo, že má vzniknout Evropská diplomatická akademie. Dnes se již začíná rozhodovat o tom, jak se jednotlivé členské země v tomto významném novém projektu prosadí. Neuvažuje se o tom, že by existovaly nějaké národní kvóty. Každá země se bude muset prosazovat kvalitou svých diplomatů. Kandidáti se budou muset prosadit před výběrovou komisí složenou z evropských expertů na zahraniční politiku.

Máme opravdu nejvyšší čas přestat s meditacemi na téma „být či nebýt“ v Evropské unii a místo toho raději připravovat odborníky, kteří budou zítra schopni v Evropě uspět. Mít schopné lidi - to je jediný způsob, kterým se může prosadit desetimilionová země jako je Česká republika. Snažme se dělat to, co Evropa dnes tak naléhavě potřebuje. Pokud nezměníme dosavadní chování v Evropě, staneme se v ní outsidery.