Nebojím se Němců. Mám v Německu řadu přátel a upřímně si vážím mnoha německých politiků. Přesto se obávám určitého relativizování nacismu. A to dokonce i tady u nás doma. Když vidím v knihkupectvích řady publikací o Hitlerovi a druhé světové válce, tak si nejsem úplně jist, jestli je to jen zájem o studium historie, který vede k tomu, že vydává tolik knih na téma „Hitler a jeho ženy“, „Hitler a jeho muži“ a podobně. Připadá mi to jako jakási fascinace zlem a bojím se, že každou chvíli někdo řekne: „No jo, byla to velká postava, něco jako Napoleon.“

Obdivoval jsem německou politiku za to, že dokázala vytvořit nadstranický konsensus nad zkoumáním období komunistické totality. Nám se to v Česku, jak ukazuje případ nešťastného Ústavu pro studium totalitních režimů, nepovedlo. O to víc mě mrzí, že v případě německého projektu Die Flucht, Vertreibung, Versohnung se už podobně nadstranický přístup nepodařilo prosadit. SPD projevuje čím dál větší znepokojení, zůstává stranou tohoto projektu. Nedivím se, že z něj nakonec vystoupila i česká historička Kristina Kaiserová.

Nic neznamená, že Erika Steinbachová v tomto projektu formálně účastna nebude. Je to stále její projekt. A svým odchodem docílila ztrojnásobení celkové plochy výstavy. To, co se děje, je ústupek těm, kteří minulost nacismu relativizují. Děje se to poměrně rafinovaně. Historie odsunu Němců se traktuje jako součást řady „vyhnání“, které se porovnávají mezi sebou. „Odsun“ se tak vyjme z kontextu historického vývoje.

Také Eriku Steinbachovou nepochopíme, když budeme jen zkoumat, co říká o problematice vyhnání, ale když si připomeneme, i co říká o událostech druhé světové války celkově. Před lety například prohlásila, že „Češi za druhé světové války skoro vůbec netrpěli“. Nebo jindy řekla, že „vypálení Lidic bylo vlastně pomstou za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha“. Její výrok připomíná článek jiného významného představitele sudetoněmeckého krajanského sdružení Siegfrieda Zogelmana, který napsal už v 90. Letech, že za „Lidice si Češi mohli sami“. Není divu Zogelman se už za druhé světové války podílel v okolí lidí kolem Heydricha na přípravě projektu Rassenmussterung. Podílel se na tom, že byla „rasová neúnosnost českých dětí byla snížena ze čtrnácti na dvanáct let“. Byl to onen projekt, podle kterého Češi, jež byli nositeli dobré rasy a dobrého smýšlení, měli být převychováni, nositelé špatné rasy a dobrého smýšlení nesměli mít děti a špatná rasa-špatné smýšlení měly být popraveny.

Jsou prostě věci, před kterými se uhnout nedá. A nelze přejít to, že v části sudetoněmeckého krajanského sdružení je stále segment lidí, kteří mají tendenci druhou světovou válku interpretovat jako občanskou válku, kde my jsme něco provedli vám a vy jste něco provedli nám. Nikdy nebyla ochota reflektovat žádný rozdíl, že my Češi ani Poláci jsme žádného Hitlera neměli. Není ochota reflektovat, že byla jiná povaha obsazení Česka a Polska, že je nesmysl tvrdit, že my Češi bychom měli chápat, že jsme se měli lépe. Protože konečné řešení „české otázky“ bylo odloženo až po celkovém vítězství. Byl to program zlikvidovat hlavy a zachovat dělnické ruce. Proto se zrušily vysoké školy a dělníkům bylo nařízeno zvýšit příděl margarínu. V určité části sudetského hnutí je neochota vnímat, že němečtí občané jako celek nacismu podlehli. Čest výjimkám a antifašistům. Zlé je, že ani v poválečném období nebyla velká ochota vypořádat se s nacistickou minulostí, s historií národnostního boje, který měl vždy silný rasistický podtext. Bylo to tuším v roce 1998, kdy měl prezident Roman Herzog projev k sudetským Němcům, v němž řekl, že některá území ve střední Evropě patří k německé kultuře, ale nepatří k německému státu. Na to se z auditoria ozval výkřik: „Jsi zrádce!“

Bohužel významná část onoho sudetoněmeckého krajanského sdružení neprošla procesem reflexe, v 70. letech brzdila smlouvu o nulitě Mnichovské dohody, v 90. letech odmítala uznat hranici na Odře a Nise. v roce 1997 nenašla sílu, aby se identifikovala s Česko-německou politickou deklarací. Když jsem se s nimi v jednom panelu na jakési konferenci sešel, dověděl jsem se, že my Češi jsme nikdy nepochopili historickou úlohu Konráda Henleina, a proto jsme nedokázali zabránit vzniku druhé světové války. Nad tím vším nejde jen tak mávnout rukou a akceptovat pózování paní Steinbachové, která nás vyzývá oficiálně se zúčastnit květnových oslav 60. výročí přijetí Charty německých vyhnanců a říci: Jste naši bývalí občané, jste doma v Česku vítáni.

Ve stanovách krajanských sdružení stále zůstává klauzule o navrácení majetku. Nikdy nebyla zrušena.

Máme mimořádný zájem na dobrých sousedských česko-německých vztazích utvrzujících společné směřování k politické integraci Evropy. Máme výbornou zkušenost s řadou předních německých politiků. Ale nad tímhle bolavým místem v našich vztazích se jen tak mávnout rukou nedá a nedá se říci: Co jsme si, to jsme si, zapomeňme.