Jak dál v Unii, jsou trable na obzoru?
V Evropském parlamentu probíhá, stranou od zájmu většiny lidí, pravidelně debata o tom, co se dohodlo na jednáních premiérů a presidentů (Evropská rada). Jednání o minulé "brexitové" Radě právě ve Štrasburku končí. Tentokrát i díky Brexitu za trochu větší pozornosti médií…
Bohužel, kromě potvrzení dohody vyjednavačů o Brexitu padla minulý týden i další rozhodnutí.
Poměrně slabá reakce na turecké operace na severu Sýrie ukazuje buďto neshodu na tom, co se v bezprostřední blízkosti Unie děje, anebo nepochopení, jak nebezpečné tyto události jsou. Promeškání správné reakce zavčas obvykle vede k mnohem složitějším rozhodnutím později. Můžeme jen doufat, že toto nebude ten případ (což je spíše "víra" než posouzení situace).
Lídři zemí nijak nepokročili v diskusi o finančním plánu Unie - víceletém finančním rámci. Bude-li tento trend pokračovat, dojde na pozdní schválení či provizoria ohrožující nejen "dotační penězovody", které, jak vidíme, jsou někdy docela sporné, ale i podpory vědy, výzkumu či programů, jako je Erasmus. A velkou nejistotu. Z informací o diskusi se přitom zdá, že během již řady jednání se postoje představitelů zemí spíše vzdalují, než sbližují (nemluvě o tom, že nad tématem je třeba shoda Rady a Parlamentu, který vidí situaci zcela jinak).
A ještě horší bylo rozhodnutí zatím neotevřít jednání o vstupu Albánie a Severní Makedonie do Unie, ačkoliv tyto země požadavky Unie na zahájení procesu splnily. Je to nejen nefér vůči představitelům těchto zemí, kteří hlavně poslední době ušli směrem k Unii velký kus cesty, ale je to zjevně v rozporu s racionalitou, neb přínosy vstupu zemí Balkánu do Unie (poté, co splní podmínky) jsou jasné ekonomicky, společensky i bezpečnostně.
Marně přemýšlím, zda v poslední době proběhl Summit s tak velkými nedohodami. Co to znamená?
Třeba to, že hledání dohody na společných reakcích na dnešní problémy a výzvy bude stále těžší a těžší a že někteří účastníci se nebrání ani nekonzistentním a zjevně špatným rozhodnutím. Ukazuje to, jak moc z domácí politické agendy si lídři zemí vozí "do Bruselu", a jak spojují věci logicky oddělené a levnými politickými body "z Bruselu" chtějí nahánět ztráty, které třeba i svými chybami doma utrpěli.
Pokud se z takového jednání stane normálem, dostane se Unie brzy na velmi složitou křižovatku. Z ní může vést cesta směrem nesmírně nebezpečným pro střední země Unie, jako je země naše.
A mimochodem, třeba rozhodnutí o nezahájení rozšíření nastalo proti vůli velmi silné většiny zemí Unie. Zablokovala ho pozice dvou či tří zemí (a podobně to zřejmě bylo i s ostřejší pozicí k Turecku). Velmi halasně se proti tomu na jednání vyjádřili třeba poslanci maďarského Fideszu, nechápající, jak mohlo být pro "Visegrad" tak špatné rozhodnutí přijato.
Je to pozoruhodné. Neb jsou to právě tyto země, které nejhalasněji volají po co nejširším právu veta každé země a vůbec se nebojí ho využívat. Tedy tam, kde se jim to hodí. Zatímco stejný postup ostatních věru nevítají…
Pravidla ale dnes zemím silné právo veta v mnoha věcech, včetně finančního plánu, dávají. A často je to správné, neb je třeba, aby za řadou rozhodnutí stáli všichni. Znamená to, že ale jeden každý z účastníků musí nést i odpovědnost za to, když dobrou, fungující a přijatelnou dohodu odmítne. Stále více případů v dnešním světě (nejen v Unii) naznačuje, že to se dnes nenosí. A to je moc špatná zpráva.
Bohužel, kromě potvrzení dohody vyjednavačů o Brexitu padla minulý týden i další rozhodnutí.
Poměrně slabá reakce na turecké operace na severu Sýrie ukazuje buďto neshodu na tom, co se v bezprostřední blízkosti Unie děje, anebo nepochopení, jak nebezpečné tyto události jsou. Promeškání správné reakce zavčas obvykle vede k mnohem složitějším rozhodnutím později. Můžeme jen doufat, že toto nebude ten případ (což je spíše "víra" než posouzení situace).
Lídři zemí nijak nepokročili v diskusi o finančním plánu Unie - víceletém finančním rámci. Bude-li tento trend pokračovat, dojde na pozdní schválení či provizoria ohrožující nejen "dotační penězovody", které, jak vidíme, jsou někdy docela sporné, ale i podpory vědy, výzkumu či programů, jako je Erasmus. A velkou nejistotu. Z informací o diskusi se přitom zdá, že během již řady jednání se postoje představitelů zemí spíše vzdalují, než sbližují (nemluvě o tom, že nad tématem je třeba shoda Rady a Parlamentu, který vidí situaci zcela jinak).
A ještě horší bylo rozhodnutí zatím neotevřít jednání o vstupu Albánie a Severní Makedonie do Unie, ačkoliv tyto země požadavky Unie na zahájení procesu splnily. Je to nejen nefér vůči představitelům těchto zemí, kteří hlavně poslední době ušli směrem k Unii velký kus cesty, ale je to zjevně v rozporu s racionalitou, neb přínosy vstupu zemí Balkánu do Unie (poté, co splní podmínky) jsou jasné ekonomicky, společensky i bezpečnostně.
Marně přemýšlím, zda v poslední době proběhl Summit s tak velkými nedohodami. Co to znamená?
Třeba to, že hledání dohody na společných reakcích na dnešní problémy a výzvy bude stále těžší a těžší a že někteří účastníci se nebrání ani nekonzistentním a zjevně špatným rozhodnutím. Ukazuje to, jak moc z domácí politické agendy si lídři zemí vozí "do Bruselu", a jak spojují věci logicky oddělené a levnými politickými body "z Bruselu" chtějí nahánět ztráty, které třeba i svými chybami doma utrpěli.
Pokud se z takového jednání stane normálem, dostane se Unie brzy na velmi složitou křižovatku. Z ní může vést cesta směrem nesmírně nebezpečným pro střední země Unie, jako je země naše.
A mimochodem, třeba rozhodnutí o nezahájení rozšíření nastalo proti vůli velmi silné většiny zemí Unie. Zablokovala ho pozice dvou či tří zemí (a podobně to zřejmě bylo i s ostřejší pozicí k Turecku). Velmi halasně se proti tomu na jednání vyjádřili třeba poslanci maďarského Fideszu, nechápající, jak mohlo být pro "Visegrad" tak špatné rozhodnutí přijato.
Je to pozoruhodné. Neb jsou to právě tyto země, které nejhalasněji volají po co nejširším právu veta každé země a vůbec se nebojí ho využívat. Tedy tam, kde se jim to hodí. Zatímco stejný postup ostatních věru nevítají…
Pravidla ale dnes zemím silné právo veta v mnoha věcech, včetně finančního plánu, dávají. A často je to správné, neb je třeba, aby za řadou rozhodnutí stáli všichni. Znamená to, že ale jeden každý z účastníků musí nést i odpovědnost za to, když dobrou, fungující a přijatelnou dohodu odmítne. Stále více případů v dnešním světě (nejen v Unii) naznačuje, že to se dnes nenosí. A to je moc špatná zpráva.