Ponechme stranou z mého pohledu nepřijatelný slovník pana premiéra (zřejmě podpořený pro něj pozitivním rozsudkem ohledně jeho napadání Transparency International) směřovaný k misi poslanců Evropského parlamentu, kteří šetří problém s konfliktem zájmu u českého využívání peněz EU.

Připomeňme si ale tři snad nesnadno zpochybnitelné poznatky:

1. Pan premiér opakovaně lže v otázce jeho konfliktu zájmů.
To, zda splnil nebo ne podmínky českého zákona, není stále zřejmé - na jasné slovo soudu (bohužel) čekáme. Zcela zřejmé je, že pan premiér je v konfliktu zájmů z pohledu regulace EU, která u nás automaticky platí. O tom víme již déle než rok a premiér neučinil nic, aby tento problém řešil.

2. Právě probíhají velmi ostrá jednání o evropském rozpočtu. Země, jako je ČR, natahují "nekompromisně" ruce pro miliardy eur, které do rozpočtu platí ostatní (jde o dost peněz, Německo v roce 2018 do rozpočtu EU "poslalo" o 17 miliard euro více, než kolik dostalo, Itálie o 6.6 miliardy eur a třeba Rakousko o 1.5 miliardy víc). Pochyby ohledně toho, zda peníze pomáhají chudším zemím nebo spíše bohatým jedincům z chudších zemí (včetně "kriminálníků"), jsou něco, co pokračování tohoto velkorysého, ale zároveň velmi důležitého principu velmi ohrožuje. Bohužel, pan premiér osobně pro některé tento problém zosobňuje. A to nejen kvůli konfliktu zájmu, ale i pozoruhodným růstem úspěšností v čerpání dotací od doby, kdy vstoupil do politiky.

3. Naše země, i po jeden a půl dekádě členství, má s rozdělováním EU peněz velký problém. Nejen s tím, abychom stovky miliard, co jsme od ostatních zemí dostali, využili ku prospěchu rozvoje naší země. Ale trable máme opakovaně i s tím, abychom splnili i tu minimální podmínku – tedy poskytování peněz v souladu se zákony a pravidly. Příklad ignorace úpravy konfliktu zájmu ve vztahu (nejen) k panu premiérovi našimi institucemi odpovědnými za rozdělování fondů, je jen jedna z ukázek tohoto tristního stavu.

Bohužel, místo toho aby si to pan Andrej Babiš uvědomil a našel poněkud přijatelnější způsob "koexistence" jeho politické kariéry a jeho ekonomického zájmu, pokračuje v opakování nepravd a napadání těch, kdo dnešní, v jiných zemích těžko představitelný stav, kritizují.

O tom, že to je strategie, která funguje jen dočasně, a dříve či později se v postavení hnutí ANO projeví (stejně tak jako obvykle "spíše později než dříve, ale o to citelněji" byly potrestány jiné strany za nepřijatelný způsob vládnutí) snad není pochyb. Pokud to bude trvat i tentokrát spíše déle než krátce, možná že se to osobně pana premiéra nedotkne. Ale uvědomit by si to měli ti s "delší perspektivou", kteří s jeho hnutím, které dnes dominuje české politice, spojili svůj politický osud.