Vláda přeložila do poslanecké sněmovny v nouzovém režimu novelu zákona o centrální bance… a zatím neuspěla. Zároveň se objevily i nápady, že by státu v boji s dopady epidemie mohl pomoci zisk centrální banky. Otázka, co by mělo být mandátem centrální banky v dnešních (a příštích) nelehkých dobách, je tedy na stole.

V navržené novele šlo hlavně o zmocnění centrální banky obchodovat s větším rozsahem domácích finančních aktiv a neomezovat obchody toliko na banky. Jakkoliv se v předkládací zprávě hovoří na mnoho místech o krizi spojené s koronavirem, jde o text, který byl již součástí návrhu změn zákona o ČNB z loňského roku. Ale je pravdou, že upravuje dnes již notně zastaralé znění některých paragrafů dnešního zákona.

Velký chaos do toho, co je ve hře, bohužel vnesl osobně pan premiér. Jeho výrok zněl: „návrh … ČNB pomůže státu ve financování všech finančních potřeb, které vznikly při zavádění opatření k šířící se epidemii koronaviru“, a právem vyděsil ty, kteří se v centrálním bankovnictví vyznají. Neboť zapojit "tiskárny peněz" do financování státu je průkazně velmi nebezpečný nápad. Ministryně financí se snažila svými výroky situaci zklidnit, ale ne úplně úspěšně.

Asi by proto bylo užitečné tuto situaci aspoň trochu projasnit. Zdá se, že navrhovaná novela nese hlavně dvě změny: mění dnešní poměrně omezující rámec pro provádění obchodů ČNB, který teď je mimo jiné členěn na obchody s bankami (míněno domácí) a devizové obchody (ke správě devizových rezerv) a nahrazuje jej velmi obecným zmocněním pro obchody všemožného typu, bez rozlišení na domácí a devizové. U domácích operací ruší omezení na to, že obchodovat může ČNB jen s bankami. Zatímco u obchodů s devizovými rezervami se tedy prakticky nic nemění (obchodovat lze "cokoliv s kýmkoliv"), u domácích operací jde o podstatnou změnu. A tu by bylo radno podrobně vysvětlit.

Vycházet by se mělo z toho, že cílem těchto operací je realizace měnové politiky či operace k zajištění finanční stability. Ty by neměly vést ke vzniku vyššího než nutného rizika pro centrální banku (třeba nákupem dluhopisu, který dlužník nesplatí) a měly by být vysoce transparentní.

První věc, kterou by měla ČNB obhájit, je rozšíření protistran na nebanky. Nebankovní finanční instituce u nás totiž nehrají zásadní roli, není tedy jasné, jak tento krok zlepší možnost centrální banky realizovat svou politiku. Z textu je přitom jasné, že nejde o zachraňování těchto institucí, neb krizová výpomoc se vztahuje i nadále jen na úvěrové instituce.

Nesnadná je i otázka rozšíření typu aktiv, které by ČNB potenciálně mohla kupovat. Dnes jde totiž jen o státní či státem ručená aktiva (dle rušeného paragrafu 28), ale navíc k tomu existuje obecné ustanovení pro peněžní trh (paragraf 32). Je tedy otázkou, zda navrhovaná novela v tomto případě chce vytvořit (či upevnit?) možnost ČNB i na domácím trhu kupovat "cokoliv". Tedy kromě státních dluhopisů dluhopisy firemní (těch u nás moc není), akcie či různé jiné finanční instrumenty (včetně obchodů termínovaných), de facto bez omezení. A na stole je tak logicky otázka, jak chce tento velmi široký mandát, včetně třeba vstupu na velmi málo likvidní trhy, centrální banka využít pro dosažení svého cíle – což je stabilita cen.

Dobré je podotknout, že reálný problém, o kterém byla v souvislosti s novelou řeč, tedy možnost ČNB na trhu kupovat státní dluhopisy, neexistuje, neb toto zmocnění již ČNB má. Naopak, možnost, že by centrální banka pomohla státu s odkupem dluhu na akcích, zákon explicitně zakazuje, a stejně tak (snad) předpokládá, že veškeré obchody na trzích provádí centrální banka za tržní ceny.

Není vůbec vyloučeno, že "gumové paragrafy" se někdy mohou hodit, ale stejně tak, čistě teoreticky, mohou vést k operacím, které by bylo lépe, kdyby se nestaly.

Celou diskusi, kromě extrémně nešťastného tweetu pana premiéra komplikuje veřejně presentovaná úvaha o tom, že by ČNB mohla pomoci vládě s protikrizovými kroky tím, že odvede do rozpočtu zisk.

Zde je třeba říct, že dle dnešních dat je v bilanci ČNB neuhrazená ztráta ve výší 129 miliard korun (proti kapitálu 1 400 000 Kč a rezervám 0). Loňský zisk (přes 58 miliard) byl logicky použit na snížení ztráty a pocházel ze zisků z držby akcií (které dnes prožívají horší dobu). V bilanci ČNB se při dnešním vývoji objeví i zisky z depreciace koruny, ale ty budou trvalé jen tehdy, pokud by koruna zůstala na dnešní, historicky velmi slabé a inflaci podporující úrovni. V každém případě ale operativní napojení státního rozpočtu na zisk centrální banky, která je účetně ve velké ztrátě, je hodně divoký manévr, balancující na hraně (zakázaného) financování státu tiskárnou peněz.

Sečteno a podtrženo, zdá se, že zákon o centrální bance jistou novelu a vyjasnění oprávnění docela potřebuje. Ovšem radikalitu dnešního návrhu by měli předkladatelé lépe obhájit a zvážit instalaci pojistek, které by snížila rizika zneužití změn. Argumenty přitom musí být z oblasti, která do odpovědnosti ČNB patří – tedy měnové politiky či finanční stability.

Naopak možnost pomoci státu zvládnout rostoucí potřebu státu po dluhovém financovaní má (a měla by mít) centrální banka omezenou (a hlavním nástrojem je možnost využití státních dluhopisů jako zajištění proti úvěrům od ČNB, což existuje i nyní). Ale samozřejmě platí, že úspěch při plnění hlavního cíle ČNB, stability cen, je mocný pomocník. A na to se musí ČNB zaměřit.
Je jasné, že růst potřeby nových úvěrů o více než stovku miliard je obtížná situace, ale poradit si s ní musí stát (ministerstvo financí). Snad již dnes existuje plán emisní strategie tak, aby otázka financování neomezovala vhodné kroky státu a aby stát splátky co nejméně zatížily. Je jasné, že propadající koruna by toto neusnadnila.

Při úvahách z oblasti finanční stability – tedy o tom, zda na finančním trhu "mohou chybět peníze", je dobré se podívat na bilanci ČNB. Banky mají dnes uloženo u ČNB přes 2 700 miliard korun (což je výsledek intervencí z doby koruna za 27). I v případě, kdyby se ČNB rozhodla velkými intervencemi podpořit slábnoucí korunu, likvidita bank vůči ČNB bude vysoká (i v případě intervencí v řádech desítek miliard eur). Což je také důvod, který notně omezuje prospěšnost kvantitativních operací, jaké prováděla ECB – ty by jen tento likvidní polštář posílily a těžko by změnily chování bank ke klientům.

I proto je jak text, tak i urgence parlamentem zatím odmítaného návrhu tak trochu hádankou.