Během nástupu epidemie viru společná Evropa selhala. Namísto koordinace opatření každá vláda řešila problém sama. Země nesdílely dost informací ani dobrou praxi. Pod vzniklým stresem rodící se opatření zemí zřejmě ani nebyl čas diskutovat se sousedy.

Kvůli malé připravenosti krizových systémů to pokračovalo i v dalších týdnech, i když jistá změna k lepšímu vidět je. Něco země společně řeší (vnější hranice, peníze z rozpočtu EU), ale často stále platí, že každý bojuje o "své roušky" sám.

Případy německých lékařů, kteří pomáhají ve Francii, a tamních nemocnic, které přijímají pacienty z Itálie, jsou bohužel spíše výjimkou. Přitom je jasné, že epidemii porazíme buďto spolu rychleji, nebo spolu, bez spolupráce, pomaleji. A navíc, jak ukazují zkušenosti z prvních společných unijních tendrů na nákup zdravotního vybavení, přínos společného řešení může být významný.
Ve třetí fázi, která pomalu startuje, půjde o budoucnost našeho kontinentu. Chceme-li společenství odolnější a bezpečnější, musíme se ve spolupráci dostat o hodně dál. Třeba v těchto třech oblastech:

1. Revize krizových plánů Unie a členských zemí
Na základě vyhodnocení průběhu epidemie by měly členské státy v budoucnu držet dostatek prostředků proto, aby si příště s možnou krizí lépe poradily. Existovat na úrovni Unie by měla i strategická rezerva, která by se okamžitě uvolnila pro ty, kteří budou nejvíce postižení. Samozřejmostí musí být koordinační procedury a předem schválené postupy. Namísto "vymýšlení kola" během krize musíme rozhodovat o tom, "na kterém právě pojedeme". Příklad unijní reakce na zastavení ruského dovozu zemního plynu (2009) může být inspirací.

2. Řízení a omezení rizika EU pro citlivé komodity
Vidíme, že v případě podobných katastrof nelze vždy spoléhat na dovoz. Země, ze kterých dovážíme léky, suroviny, vybavení či přístroje, ho buďto neuvolní k prodeji, anebo kvůli vlastním problémům nevyrobí. Nejde o to se zavřít před světem a chtít "všechno vyrobit doma". Musíme ale předem vědět, na kom a v čem jsme závislí (a co jsme s to jak běžně, tak v čase krize vyrobit sami a co je k tomu třeba). Pokud se nám tato závislost bude zdát příliš velká, tak ji snížit. Diskuse to nebude snadná, bude o hledání rovnováhy mezi zvýšením bezpečnosti a využíváním globálního trhu a konkurence na něm.

3. Peníze a podpora ekonomiky
Nevíme, jak hlubokou krizi epidemie vyvolá a jak složitý bude restart ekonomiky. Citelný pokles ale překonáme tím lépe, čím více koordinované budou kroky jednotlivých vlád. Většina ekonomických opatření je v kompetenci unijních členů, ale ekonomiky jsou tak provázané, že masivní podpora v jedné zemi a restrikce v druhé přinesou horší výsledek než mírná podpora všude. Dočasné rozvolnění fiskálních limitů je správné. Ale musíme též vytvořit finanční mechanismy, které podpoří tuto politiku i v zemích, které by měly potíže s profinancováním smysluplných vládních výdajů.

Ty by měly sestávat jak z cest k nouzovému, přechodnému financování (třeba využitím existujícího fondu ESM nebo vznikem fondu nového), tak ze změn v oblasti rozpočtu. Velmi malý rozpočet EU, který má navíc předdefinované výdaje, je obtížné "otočit" na boj proti nové, dříve neznámé hrozbě. O ní z podstaty věci nikdy nebudeme předem vědět, ale musíme mít připraveny postupy, které fungování unijních financí v tomto případě nové situaci přizpůsobí.

V dalším období bude třeba otevřít více důležitých témat. Ale i tyto tři body představují realistický plán, který by učinil náš kontinent odolnější a bezpečnější. Pro Evropany, ale i pro zbytek dnes velmi silně propojeného světa.