Překvapivě a narychlo, v době trvání nouzového stavu, chce vláda zrychlenou cestou vytvořit nový zásadní zákon pro rozvoj obnovitelných zdrojů v naší zemi.

Mmimochodem, zároveň vláda připravuje i zákon o nízkoemisních zdrojích, což je pozoruhodný název pro zákon, jehož jediným cílem je zajistit zvýšení ceny elektřiny k financování vládou nekompromisně protlačované stavby jaderné elektrárny. Co nečekaný krok o vládních úmyslech v této oblasti říká?

První neradostné zjištění je o nekoncepčním a v budoucnu možná velmi problematickém rozhodnutí, kterým selektivní a notně rozdílné omezení výnosu již dávno proběhlých investic je. A může mít velké finanční i právní důsledky.

Druhá informace je pozitivní, neboť po letech zmrazení bude existovat rámec pro transparentní podporu rozvoje udržitelné energetiky. Podstatnou vadou na kráse je ale to, že vylučuje z podpory investice, které jsou v našich podmínkách smysluplné a ekonomicky efektivní.

A nakonec, vzhledem k viditelné neochotě vlády nastartovat posun naší energetiky od jedné z nejšpinavějších v celé Evropě tam, kde již řada zemí dnes je, lze jen těžko říct, zda logika zákona není "vlk se nažere a koza zůstane celá". Hrozí totiž, že nový rámec vláda bude využívat jen velmi málo a život našich uhlobaronů či dalších lidí, kteří ze zamrznutí energetické politiky naší země v minulém století měli prospěch, zůstane beze změn (a naváže na něj stamiliardový riskantní projekt stavby jaderného bloku, který také řadu firem velmi potěší). Tuto možnost výroky vládních představitelů a faktický nekritický příklon k jádru (bez znalosti nákladů) naznačují.

Nyní k vládnímu návrhu trochu podrobněji. Takovýto zákon nutně potřebujeme, neb jde o jedno ze zásadních strategických témat pro rozvoj nejen ekonomiky, ale i společnosti. Je také o oblast, která budí v politicích od doby (jimi, či jejich předchůdci nezvládnutelného) velmi nákladného solárního boomu obavy (tedy pokud náklady na ni neplatí EU nebo někdo jiný – jak je tomu ostatně u některých dnešních malých, a ne vždy promyšlených programů).

Ne náhodou vláda toto jednání spojila s pokračováním s tvrdohlavostí hraničící snahy udělat bez znalosti základních finančních proměnných další krok v přípravě stavby jaderného bloku, neb s ním je spojen zmíněný druhý z návrhů se zavádějícím označením "nízkoemisní", ačkoliv jde o zákon "jaderný". Tedy projektu, jehož motivace, uskutečnitelnost i logika je zahalena hustou mlhou. Návrh “zeleného” tohoto zákona má možná v Bruselu usnadnit projednávání stovek miliard veřejné podpory pro stavbu nového bloku. Bez nich je totiž stavba nové jaderky nereálná. Ve všech případech jde přitom o důležité a strategické zákony, s čímž způsob jejich projednání vládou v nouzovém stavu jasně nekoresponduje.

I to posiluje pocit, že přesto, že jde o krok správným směrem, jde z nemalé části i o to, aby se "vlk nažral" (druhá část sousloví o koze zde chybí). A pozoruhodné je i to, jak málo se vláda snaží vysvětlit, o co jí vlastně jde (což může souviset s tím, že také její vinou není u nás zelená energie populární).

V navrženém zákoně jde vlastně o dvě podstatné věci. Největší publicitu získalo pro budoucnost ne zcela podstatné nastavení výnosu předchozích investic do výroby obnovitelné energie. Vláda se tím již poněkolikáté snaží omezit vysoké výdaje související s nezvládnutým solárním boomem roku 2009 a 2010. Není bez zajímavosti připomenout, že ten nebyl dílem vlády, která podporu obnovitelných zdrojů v roce 2005 zavedla (ač tehdejší pozměňovací návrh z parlamentu problém nepřímo způsobil), ale byl završen nekonáním politiků v roce 2009, kdy kabinet premiéra Fischera a tehdejší parlament změnu podpory ve změněných podmínkách, přes varování mnoha expertů, neprovedl.

Tentokrát, navíc k již platné solární dani, vychází vláda z omezení veřejné podpory existujících projektů, a to v rozsahu, který na její návrh akceptovala Evropská komise (na náš návrh), která v oblasti veřejné podpory tuto pravomoc má. Samozřejmě je vysoce sporné retroaktivně tento test zavést, a to bez ohledu na to, že mezitím mohlo mnoho elektráren změnit majitele. A to za ceny, které vedou k výnosu, který je zcela jiný než ten vskutku velmi vysoký, který měl ten, kdo elektrárnu postavil (ti nezřídka poté, co projekt prodali, už sektor před dlouhou dobou - i s vydělanými penězi - opustili). Z toho plyne samozřejmě nejen nespravedlnost, ale i vážné riziko soudních sporů pro stát, které mohou poté platit občané ze svých daní.

Ještě více pozoruhodné je, že na poslední chvíli vláda změnila návrh ministerstva, když ještě dodatečně potrestala fotovoltaické elektrárny tím, že procento výnosu proti návrh ministerstva (který byl léta konzultován s odborníky) podstatně snížila. Tím zpochybnila celý koncept, neb vysvětlit, proč dodatečně zavedeným testem výnosu dávno proběhlých investic více "trestá" majitele fotovoltaických elektráren než provozovatele třeba bioplynek (ti mají povolený zisk mnohem vyšší), není možné.
Tato část zákona je však orientovaná do minulosti. Ta, která míří do budoucnosti, je však důležitější. Zde je bilance dobrých a špatných zpráv lepší. Zákon otevírá cestu k systematické a transparentní podpoře udržitelné energetiky. Vláda by dle něj měla organizovat aukce, kde v souladu se svými plány bude nabízet podporu pro projekty obnovitelné energetiky tak, aby její podíl rostl.

Má to ale několik háčků. Tím první je to, že ambice našeho státu, ve kterém je například z hlediska emisí CO2 produkována elektřina druhým nejšpinavějším způsobem (po Polsku) v EU, a celkově z pohledu emisí CO2 na hlavu je na pozici čtvrté, jsou velmi malé. Zatímco Unie se, samozřejmě za naší účasti, shodla na zvýšení celkového podílu obnovitelných zdrojů do roku 2030 na 32 %, náš původní plán zněl, že na to přispějeme našim dílem ve výši necelých 21 %. Navíc s tím, že podíl výroby zelené elektřiny stoupne jen přibližně o tři procenta (z dnešních zhruba 13 %). Zato budeme sázet na biomasu (s nastupujícím suchem jen těžko pochopitelně) nebo třeba přimíchávání řepkové biosložky do paliv (na kterém, přes zjevné škody, stát trvá).

Pokud bude mít stát nízké ambice na rozvoj obnovitelných zdrojů, nebude nové instalace poptávat bez ohledu na to, že zákon, který by efektivní cestu k rozvoji udržitelné energetiky umožnil, budeme mít.

Ještě větším problémem je, že zákon navrhovaný, ve světě běžně užívaný systém aukcí a provozních podpor, nepovoluje použít na rozvoj větších fotovoltaických elektráren. Přitom ty představují v našich podmínkách asi nejsnazší a cenově efektivní cestu k posílení podílu zelené elektřiny. Stát jasně dává najevo, že pokud někdo jiný nedá peníze na stůl, budeme dále pálit uhlí, a tím ničit zdraví našich lidí a devastovat krajinu. Ve hře je zřejmě úvaha, že elektřinu ze slunce zaplatí buďto (jako částečně dosud) evropské fondy, anebo nově vznikající Modernizační fond EU. Může, ale nemusí. Neb přesné plány na jeho využití zatím nejsou a do objemu jeho zdrojů může silně zasáhnout startující recese – tedy v případě, když stejně jako po krizi roku 2009 srazí cenu emisních povolenek, s níž je jeho výše spojená.

Takže nevíme, zda navrhovaný zákon bude znamenat aspoň pozvolný start naší energetiky do 21. století, anebo zda jde hlavně o kouřovou clonu, pod níž se vydáme cestou, které skoro nikdo jiný nevěří, tedy ke stovky miliard drahé stavby jaderného bloku. Ale to se ukáže až v dalších měsících a letech.