Unie, krize, peníze, naše země a pan premiér
Pár desítek hodin od zveřejnění komisního plánu pro unijní podporu boje zemí EU s probíhající krizí u nás startují ostré debaty o tom, zda je třeba a také o tom, co z toho máme. Tón v nich udává premiér Babiš, který plán velmi ostře odmítá.
Co vlastně odmítá? Oficiální čísla zatím dle mé znalosti (nejen pro naši zemi) nejsou, a hlavně, jde o návrh, který se bude teprve projednávat a jehož detaily (snad jen) mohou doznat značných změn.
Ale dovolil bych si již teď, pro ty, kteří, ani tak neuvažují o evropské nebo strategické dimenzi návrhu, ale o penězích, předložit pár osobních hrubých odhadů ohledně dopadu na naše peněženky.
Jedná se o rozpočtový plán na dalších 7 let, nikoliv jen o protikrizový fond, a proto dává smysl se na něj dívat jako na celek:
1. Komise se rozhodla ponechat standardní část rozpočtu unie (přibližně 1 100 miliard euro na 7 let), který zahrnuje platby chudším zemím či zemědělcům (obě je pro nás plus). Zároveň Komise navrhuje, aby země, které í díky minulým kohezním platbám bohatnou, nebyly kráceny v rozsahu, ve kterém zbohatly (pro nás zásadní plus).
Podle mých dřívějších odhadů bychom "za svou chudobu" měli dostat kolem řádově přes 16 miliard euro. Další peníze pak tvoří náš podíl na platbách zemědělcům. Tam jsme jen v roce 2019 z rozpočtu EU obdrželi 1,270 miliard euro. Celkem by tedy příjmy ze standardního rozpočtu Unie, bez zohlednění toho, že můžeme uspět samozřejmě i v celounijních programech a bez peněz z dalších fondů pro nás určených (třeba Fond pro spravedlivou transformaci ve výši 0,6 miliardy euro) mohly být v řádu 25 miliard euro, což je v dnešním kurzu přes 650 miliard korun.
2. Se standardním rozpočtem je spojena povinnost zemí do něj též přispívat. V roce 2019 jsme poprvé zaplatili "z našeho rozpočtu" přes 2 miliardy eur (přesně 2 002,9 milionu euro). Hrubým odhadem bychom tedy za 7 let mohli zaplatit kolem 17 miliard euro (neb v tomto se pravidla nemění).
3. Dle návrhu krizového rozpočtu bychom v jeho hlavním pilíři mohli dostat další dotace ve výši kolem 8,5 miliard euro. Další zhruba miliarda by pocházela z navýšení kohezní politiky, kde se výše podpory odvíjí od očekávaného poklesu ekonomiky. Mimo to bude podstatně navýšen i Fond pro spravedlivou transformaci, kde patříme k nejvyšším příjemcům peněz (to by mohlo přinést více než další miliardu eur). Velmi hrubě odhadnuto, v dalších 7 letech, pokud bude plán schválen, to pro nás bude dělat kolem 11 miliard euro, a navíc k nim podobná suma zvýhodněných dlouhodobých úvěrů (Unie si půjčuje podstatně levněji než my, takže i to se hodí).
4. Pokud tato kalkulace aspoň trochu sedí, tak z unijního rozpočtu v dalších sedmi letech dostaneme (při dnešním kurzu) kolem 500 miliard korun navíc, proti tomu, kolik do něj zaplatíme (bez zahrnutí podpory půjčkami, ty budou dělat přes 260 miliard korun na podporu oživení a modernizace ekonomiky). Pokud bychom do rovnice chtěli započítat to, že po roce 2028 se budeme podílet na splácení krizového rozpočtu, při rozložení plateb na 30 let a dnešní prakticky nulové úrokové sazbě, za kterou je s to Unie půjčit, by náš díl mohl být v řádu do 10 miliard korun (ale platby v tomto období nezačnou a mohou být nahrazeny novými zdroji Unie).
5. Pro jednoduchost, v dalších 7 letech nám na každého našeho občana pošlou bohatší země Unie něco přes 45 tisíc korun (opět rozdíl mezi tím, co zaplatíme do rozpočtu a co dostaneme).
Český premiér je s tím hrubě nespokojen. Se vším. S existencí krizového rozpočtu i s tím, že je moc vysoký. Také se způsobem, jak je navrženo jeho rozdělení a samozřejmě i s tím, kolik dostaneme (a jistě brzy zjistí, že mu nevyhovuje ani, jak peníze dostaneme). Dává to velmi silně najevo. Pokud vím, podobně vystupuje z unijních státníků jen Viktor Orbán (což věru není překvapení).
Snaha získat víc a připsat si za to PR body by se dala pochopit, i když je otázka, zda je na ni dnes vhodná doba. Ale bezesporu by ji neměly doprovázet lži a zkreslené informace, které pan premiér na toto téma chrlí (o tom příště).
Výroky premiéra jsou bezesporu slyšet i za naší hranicí. Zajímalo by mne, kdy někoho v Unii napadne, že existuje lákavá cesta, jak to vyřešit. Naší část unijního rozpočtu prostě zrušit, když nám nevyhovuje. Čistí plátci do rozpočtu si mohou umazat třeba necelých 10 miliard euro plateb do rozpočtu a podobná částka může jít zemím krizí nejvíce poškozeným. Pro nás by to byl průšvih v rozsahu stovek miliard korun, který by znamenal horší život v naší zemi (a potřebu leccos platit ze svého, což by byl šok). Ale pan Prchal by si s tím poradil a pár nedělních postů pana premiéra by práci dokončilo.
Jistě, právně to nejde, neb rozhodnutí o rozpočtu EU musí být jednomyslné. Tedy v dnešní Evropské unii. Pokud ale uvnitř ní nebudeme s to (všichni) spolupracovat, tak tato Unie zanikne. A vznikne Unie nová. Bez těch, co spolupracovat (dokonce ani tehdy, když jim to přinese stovky miliard pro jejich země) nechtějí.
Co vlastně odmítá? Oficiální čísla zatím dle mé znalosti (nejen pro naši zemi) nejsou, a hlavně, jde o návrh, který se bude teprve projednávat a jehož detaily (snad jen) mohou doznat značných změn.
Ale dovolil bych si již teď, pro ty, kteří, ani tak neuvažují o evropské nebo strategické dimenzi návrhu, ale o penězích, předložit pár osobních hrubých odhadů ohledně dopadu na naše peněženky.
Jedná se o rozpočtový plán na dalších 7 let, nikoliv jen o protikrizový fond, a proto dává smysl se na něj dívat jako na celek:
1. Komise se rozhodla ponechat standardní část rozpočtu unie (přibližně 1 100 miliard euro na 7 let), který zahrnuje platby chudším zemím či zemědělcům (obě je pro nás plus). Zároveň Komise navrhuje, aby země, které í díky minulým kohezním platbám bohatnou, nebyly kráceny v rozsahu, ve kterém zbohatly (pro nás zásadní plus).
Podle mých dřívějších odhadů bychom "za svou chudobu" měli dostat kolem řádově přes 16 miliard euro. Další peníze pak tvoří náš podíl na platbách zemědělcům. Tam jsme jen v roce 2019 z rozpočtu EU obdrželi 1,270 miliard euro. Celkem by tedy příjmy ze standardního rozpočtu Unie, bez zohlednění toho, že můžeme uspět samozřejmě i v celounijních programech a bez peněz z dalších fondů pro nás určených (třeba Fond pro spravedlivou transformaci ve výši 0,6 miliardy euro) mohly být v řádu 25 miliard euro, což je v dnešním kurzu přes 650 miliard korun.
2. Se standardním rozpočtem je spojena povinnost zemí do něj též přispívat. V roce 2019 jsme poprvé zaplatili "z našeho rozpočtu" přes 2 miliardy eur (přesně 2 002,9 milionu euro). Hrubým odhadem bychom tedy za 7 let mohli zaplatit kolem 17 miliard euro (neb v tomto se pravidla nemění).
3. Dle návrhu krizového rozpočtu bychom v jeho hlavním pilíři mohli dostat další dotace ve výši kolem 8,5 miliard euro. Další zhruba miliarda by pocházela z navýšení kohezní politiky, kde se výše podpory odvíjí od očekávaného poklesu ekonomiky. Mimo to bude podstatně navýšen i Fond pro spravedlivou transformaci, kde patříme k nejvyšším příjemcům peněz (to by mohlo přinést více než další miliardu eur). Velmi hrubě odhadnuto, v dalších 7 letech, pokud bude plán schválen, to pro nás bude dělat kolem 11 miliard euro, a navíc k nim podobná suma zvýhodněných dlouhodobých úvěrů (Unie si půjčuje podstatně levněji než my, takže i to se hodí).
4. Pokud tato kalkulace aspoň trochu sedí, tak z unijního rozpočtu v dalších sedmi letech dostaneme (při dnešním kurzu) kolem 500 miliard korun navíc, proti tomu, kolik do něj zaplatíme (bez zahrnutí podpory půjčkami, ty budou dělat přes 260 miliard korun na podporu oživení a modernizace ekonomiky). Pokud bychom do rovnice chtěli započítat to, že po roce 2028 se budeme podílet na splácení krizového rozpočtu, při rozložení plateb na 30 let a dnešní prakticky nulové úrokové sazbě, za kterou je s to Unie půjčit, by náš díl mohl být v řádu do 10 miliard korun (ale platby v tomto období nezačnou a mohou být nahrazeny novými zdroji Unie).
5. Pro jednoduchost, v dalších 7 letech nám na každého našeho občana pošlou bohatší země Unie něco přes 45 tisíc korun (opět rozdíl mezi tím, co zaplatíme do rozpočtu a co dostaneme).
Český premiér je s tím hrubě nespokojen. Se vším. S existencí krizového rozpočtu i s tím, že je moc vysoký. Také se způsobem, jak je navrženo jeho rozdělení a samozřejmě i s tím, kolik dostaneme (a jistě brzy zjistí, že mu nevyhovuje ani, jak peníze dostaneme). Dává to velmi silně najevo. Pokud vím, podobně vystupuje z unijních státníků jen Viktor Orbán (což věru není překvapení).
Snaha získat víc a připsat si za to PR body by se dala pochopit, i když je otázka, zda je na ni dnes vhodná doba. Ale bezesporu by ji neměly doprovázet lži a zkreslené informace, které pan premiér na toto téma chrlí (o tom příště).
Výroky premiéra jsou bezesporu slyšet i za naší hranicí. Zajímalo by mne, kdy někoho v Unii napadne, že existuje lákavá cesta, jak to vyřešit. Naší část unijního rozpočtu prostě zrušit, když nám nevyhovuje. Čistí plátci do rozpočtu si mohou umazat třeba necelých 10 miliard euro plateb do rozpočtu a podobná částka může jít zemím krizí nejvíce poškozeným. Pro nás by to byl průšvih v rozsahu stovek miliard korun, který by znamenal horší život v naší zemi (a potřebu leccos platit ze svého, což by byl šok). Ale pan Prchal by si s tím poradil a pár nedělních postů pana premiéra by práci dokončilo.
Jistě, právně to nejde, neb rozhodnutí o rozpočtu EU musí být jednomyslné. Tedy v dnešní Evropské unii. Pokud ale uvnitř ní nebudeme s to (všichni) spolupracovat, tak tato Unie zanikne. A vznikne Unie nová. Bez těch, co spolupracovat (dokonce ani tehdy, když jim to přinese stovky miliard pro jejich země) nechtějí.