Již několik let opakovaný verdikt od Národní rozpočtové rady, že hospodaření našeho státu směřuje do velkého problému, přišlo právě v době, kdy vláda, bez dostatečného zdůvodnění, chce od parlamentu posvěcení historicky zdaleka největšího schodku státního rozpočtu.

Možná, že části čtenářů, kteří nejsou „fandové“ do analýz makroekonomie, to připadne jako zlomyslnost. A v okruhu vlády se jistě dumá o tom, jak „radní“ umravnit. Vždyť přece z úst ministrů i premiéra slyšíme, že máme jednu z nejlepších rozpočtových situací v Evropě a náš dluh patří v poměru k velikosti ekonomiky k nejmenším v Evropě. A ona to je pravda, ale stejně tak je pravda to, co tvrdí rozpočtová rada. A bohužel, její pravda, z těch dvou, je důležitější.

Zaseknout se u diskuse o tom, zda dnešní vláda veřejným financím více pomohla, anebo více ublížila, moc užitečné není (i když čísla i fakta mluví jasně). A paradoxně, zásadní v obrázku dalšího finančního fungování našeho státu není ani to, zda dnešní schodek bude 300, 400 nebo 500 miliard. O trochu více podstatná je otázka, co bude po zjevně rekordním letošním schodku následovat. A nejzásadnější je to, co vláda tvrdošíjně ignoruje, a to jsou změny ve struktuře naší společnosti a nepřipravenost ekonomické politiky na ně.

Začněme od problému menšího. Tím je otázka, zda a jak rychle „umazat“ hrozivý letošní schodek rozpočtu. Čeká nás totiž dramatický nárůst dluhu měřeného v poměru k velikosti ekonomiky (vysoký schodek a kontrakce HDP). Většina prognóz ale očekává, že v horizontu 2 let se ekonomika zotaví. Jakkoliv by stát měl hospodářství podpořit, dokud nebude jasné, že už „naskočilo“, dává smysl hned poté začít dluh (alespoň v poměru k HDP) snižovat. Pokud bychom přijali tezi, že krize jednorázově dluh nafoukne, a poté, v časech dobrých budeme jen úroveň dluhu stabilizovat, bude jeho vývoj podobný cestě po schodech vzhůru. A rozdíl mezi naším (dnes nízkým) dluhem, a dnešním dluhem vysoce zadlužené Itálie, bude jen otázkou několika dalších ekonomických krizí.

I když se zdá být možné, že úrokový náklad na správu dluhu nebude v dalších letech vysoký, přesto lze jen těžko vidět výhodu v tom, pokud budeme k dluhu přistupovat laxně, neb se to může vymstít (zejména do doby, než přijmeme euro, neboť koruna s sebou nese vyšší úroky a vyšší riziko nestability). Cílem by tedy mělo být postupně podíl dluhu k HDP snížit a začít hned, jak se vyhlídky ekonomiky zlepší. Pro vládu, která se „proslavila“ absurdními kroky, jako snížení daně na některé pivo, nebo kroky ekonomicky a společensky neracionálními – slevou na jízdné, či populistickým a nesystémovým přístupem k důchodům, to asi nebude snadné.

Mnohem horší je ale výhled dál. V němž je jasné, že pokud do naší země nepřijde vysoký počet cizinců, kteří zde začnou pracovat, usadí se a budou platit daně (tím zlepší naši špatnou demografickou situaci), čeká nás obrovský problém. Problém, který není jen otázkou penzí, neb další, podstatné náklady pro společnost, která se chová odpovědně ke starším spoluobčanům, jsou náklady sociální a zdravotní. Samozřejmě, že podstatná investice do těchto oblastí, které jsou zásadní pro kvalitní život důchodců, stojí násobky toho, co z tohoto pohledu absurdní sleva na jízdné. Problém je i se samotnými penzemi. Zhoršení poměru plátců-příjemců vede k volbě mezi dvěma špatnými možnostmi. Tedy neférově nízkými (či rovnostářskými) důchody, anebo tak vysokými odvody z mezd, že to ohrozí naši konkurenceschopnost.

Bohužel, nejen tato vláda a nejen hnutí ANO tento problém ignoruje, neb na něm lze těžko získat politické body. Ty naopak přinesou opatření, která stav zhorší. Přitom jde o politiku nanejvýše cynickou, neb již nejen nejmladší generace je touto rozpočtovou a vlastně ekonomickou hrozbou ohrožena.
To, že jde o problém na desetiletí má výhodu i nevýhodu. Jak ukazuje dnešní premiér, lze ho prostě ignorovat a dokonce zhoršovat. A dokonce tím posílit svou politickou pozici. Což je pro něj výhoda, pro nás ostatní velký problém.

Výhodou ale je, že by „stačilo“ systém postupně měnit. Začít třeba s investicemi do sociálních služeb a zdravotnictví tak, aby kvalitní služby pro seniory byly standardem, a ne výjimkou. Samozřejmostí by mělo být „ořezání“ neefektivních výdajů rozpočtu (což se u nás již desetiletí nedaří), které by proto vytvořily prostor. Změny v penzích je možno také provádět postupně a evolučně. Jak změnami parametrů (z nichž některé správné byly v minulosti populisticky zrušeny), tak pevnými, politicky nemanipulovatelnými pravidly vycházejících ze stovek miliard minulých i budoucích penzí. Zdá se to snadné, ale posuďte sami, zda to od dnešní vlády očekáváte.

V rovnici je pak navíc ještě jedna proměnná. A to je náš ekonomický růst. Ten je samozřejmě spojen s prosperitou společné Evropy, což je jasný důvod pro to, abychom se zajímali nejen o to, co se děje v naší zemi ale i za hranicemi. Ale podstatnou roli hraje i to, co ovlivníme sami. A tím je naše konkurenceschopnost. Ve standardních žebříčcích konkurenceschopnosti v posledních letech, zejména díky fungování našeho státu (dnes, kdy vyplouvá napovrch, jak třeba funguje správa daní, je zřejmé, o co jde), se slušně řečeno naše pozice nezlepšuje. A to je problém, neb růst naší ekonomiky a zaměstnanost pak bude stát výhradně na tom, že budeme mít nízké mzdy. Ty nepomáhají ani se snižováním dluhu ani se zajištěním prostředků na společensky potřebné výdaje. Obrat naší ekonomiky od „low costu“ k vyšší konkurenceschopnosti, vyšším mzdám a také vyšší domácí poptávce, by nám s udržitelností mohl hodně pomoci.

Bohužel, ani zde nejsou vyhlídky úplně dobré. Již samotný fakt, že podniky pana premiéra stály za dovozem „levné pracovní síly“ z celého světa (a před lety některé platily jedny z nejnižších mezd v zemi), místo toho, aby nabídly mzdy konkurenceschopné. I to ukazuje, že ani cesta naší ekonomiky k udržitelnému fungování při podstatně vyšší odměně za práci (které by bylo možno pomoci i snížením daní a odvodů z mezd), nemusí být hlavním mottem vládních programů. A to vyhlídky finančního hospodaření státu nezlepšuje.