Rouškové veletoče z minulých týdnů jasně poukázaly na velmi vážný problém. Tím je otázka, jaká je důvěryhodnost špičkových expertů, kteří pracují pro politiky a měli by jim pomoci co nejlépe rozhodovat.

A bohužel nejde o omezený, rouškový, problém.

Problém ale ilustruje více než dobře, což ukázal Petr Honzejk v komentáři HN. Na otázku, zda není problém, že se epidemiologická opatření upravují podle toho, jak na ně reaguje veřejnost, šéfka hygieniků totiž odpověděla: "Já to úplně jako problém nevidím, některé reakce veřejnosti jsou možná oprávněné."

Dala tím všanc svou odbornost, neb by měla navrhnout to, co považuje jako expert za nejlepší (k čemuž by ji jistě pomohla konzultace s jinými experty, ale těžko „nálada veřejnosti“). Navíc prokázala ochotu navrhovat to, "co se bude líbit". Jednou asi „veřejnosti“, jindy zase „svým šéfům,“ což věrohodnost notně snižuje.

Role politiků je přitom nezastupitelná, neb mohou jistě doporučení expertů odmítnout či modifikovat. Buť proto, že nekonvenuje jejich politickému směru, nebo proto, že zohlednili širší okolnosti rozhodování, v případě pandemie třeba úhel ekonomický.

Musí ale být jasné, kdo které rozhodnutí udělal a kdo tedy nese hlavní odpovědnost. Situace, kdy premiér na experty „zalehne“, ti změní svůj názor, a ještě společně „hodí vinu“ na nepřítomného, jimi donedávna ceněného experta, je nehorázné.

Shodou okolností, jen na sousední straně HN se objevuje další důkaz toho, jak dobře se praxe politické pozici pozorně naslouchajících expertů u nás zavedla. A to z místa, které mne bolí dvojnásob.

Bývalý člen Bankovní rady a jeden z ředitelů ČNB se totiž jal vysvětlit stresovaným podnikatelům (krizí, nejistotou, mimo jiné i výkyvy koruny), že nestálá hodnota koruny je v jejich zájmu, neb „eliminace nejistoty v ekonomice může paradoxně vést k velkým problémům...dlouhodobější stabilita bývá často zdrojem rozsáhlých krizí, neboť lidé zapomenou na riziko a ztratí schopnost s ním kalkulovat“. Jinými slovy, odstranění kurzové nejistoty by zřejmě vedlo ke „zlenivění“ podniků a to by nám mohlo způsobit krizi (a stejně tak nám k lepšímu výkonu podniků pomůže, když budeme obden měnit třeba daně či další podmínky, které podnikání ovlivňují, včetně podkopávání dlouhodobé stability, třeba neudržitelnou fiskální politikou). Zřejmě je toho, čemu musí podniky a podnikatele v dnešním světě čelit málo, a tak, aby neztratily kondici, není od věci, k tomu všemu, když je kurz chvíli nahoře, a chvíli dole.

Dále potvrdit tento závěr má zřejmě věta: „Tato změna (zde přijetí eura) vždy vyvolá značnou změnu v chování podniků, podnikatelů i zaměstnanců. Výsledkem jejich vzájemné interakce v novém prostředí pak může, i když samozřejmě nemusí, být v konečném důsledku zhoršení ekonomické situace.“ Což je vskutku pozoruhodné tvrzení, neb to, že se něco může, ale nemusí stát, neříká vůbec nic (a samozřejmě to nepotvrzuje, že „beze změny“ jsme na tom lépe).

Tento text si lze těžko vysvětlit jinak, než snahu podpořit, rádoby expertně („makroekonomové jsou si dnes dobře vědomi“) to, co je čistě politickou linií vlády a z nešťastných důvodů i politickým postojem části vedení dnešní či minulé centrální banky (které by toto příslušet nemělo). A přitom zcela abstrahuje od toho, že vhodnost či nevhodnost zavedení „cizí měny“ vychází z konkrétních podmínek ekonomiky a také nastavení měnové zóny. Jakkoliv je text, zabalený (formálně) do ekonomické teorie, a může působit tedy „expertně“, jde o podobný postup, jaký zvolila hlavní hygienička, navíc (asi) bez toho, aby vznikl „na objednávku.“

Jedná se takto o další evoluci světa Donalda Trumpa či Brexitového tábora Borise Johnsona? Ti ve své politické strategii někdy až brutálně potlačují „expertízu“, která jde proti jejich politickým rozhodnutím (a to jak tu, která je součástí státní mašinerie tak samozřejmě tu vně). Pro ně mnohem pohodlnější svět ale bude ten, ve kterém budou „vládní experti“ vždy ochotni svým hlasem rozhodnutí, které politik učiní, obhájit. A v ideálním světě jej jako „správně expertní řešení“ i navrhnout. Takovéto „experty“ jistě i takovíto politici vezmou na milost a za jejich postoje se rádi skryjí (pokud nebudou vědět, že rozhodnutí je populární a úspěšné).

Je to svět, který bude pro nás občany mnohem nebezpečnější, neb rozhodnutí přijímaná bez toho, aby na začátku byl kvalitní, nezávislý „expertní vstup“ (který samozřejmě politici na svou odpovědnost upraví), budou v průměru samozřejmě horší (neb ani premiér či ministr nerozumí všemu, i když se někdy tak tváří).

Otázka zní, na čí straně je chyba, když se tímto dostaneme do špatné situace? Těžko na straně politiků. Jak cynici říkají (jak částečně potvrzuje můj krátký exkurz do politiky), spoustu politiků udělá cokoliv proto, aby byli znovu zvoleni. Proto posouvat hranice tak, aby se jim „pracovalo lépe“, je jejich přirozenost. Těžko lze ale pochopit pozici „expertů“. Pokud jsou lidmi na svém místě, neměli by svou reputaci (a také svědomí) podobnými činy zatěžovat. Pokud totiž jsou skuteční experti, stát potřebuje více je než oni jej.