Jestli dlouhá léta existuje neotřesitelná priorita české politiky ve vztahu k Evropské unii, pak to je náš striktní požadavek na takzvané „nezastropování zemědělských plateb“ v rámci společné zemědělské politiky. Pod tímto složitým názvem leží velmi důležitá politika EU, která spolu určí, jak bude vypadat nejen naše krajina za 7 let a jaké potraviny budeme jíst.

O co jde? V rámci evropské zemědělské politiky (která je podstatnou podmínkou pro existující společný trh s potravinami) dostávají, trochu zjednodušeně, „farmáři“, dotaci za hektar své „obdělávané“ půdy (také za zvířata či jinou produkci). Jejím cílem je mimo jiné podpořit zejména malé farmy a posílit perspektivu místního podnikání na vesnicích, které je zásadní pro rozvoj vesnických oblastí. Zdá se, že se to do jisté míry daří, v rámci Unie je průměrná velikost farmy kolem 16 hektarů, a velikost takto získané platby kolem 4 000 euro.

Výjimky ale existují. Dle veřejně dostupných informací ale získal jeden velký „farmář“, shodou okolností z naší země, touto cestou v roce 2018 přes 50 milionů euro. Podobnou cestou se k významným částkám dostaly třeba královské rodiny s velkými „polnostmi“. A podvody s těmito dotacemi vyplacenými lidem, kteří s půdou nemají nic společného, představovaly na Slovensku jednu ze stop při vyšetřování vraždy pana Kuciaka.

Co je ale horší je to, že „velkorysý“ přístup k těmto dotacím na hektar posiluje na trhu pozici velkých „farem“ a vede ke koncentraci podnikání v zemědělství: proti roku 2007 se snížil počet farem o třetinu, jejich průměrná rozloha se zvýšila o bezmála polovinu (data z roku 2016). Není divu, velké a silné podniky mají lepší vyjednávací pozici, třeba při jednání o pronájmu půdy, a tak role podniků hospodařících na více než 10 000 hektarů roste. Samozřejmě to zcela odpovídá ekonomické logice, neb objektivně existující tržní síly a úspory z rozsahu, právě výše jmenovaný systém “stejného zacházení” výrazně posiluje. Není divu, že velikost „české farmy“ je proto průměrně 130 hektarů. A nepřekvapí ani to, že Evropská komise opětovně navrhuje, že má existovat nepřekročitelný limit, kolik jednotlivý „farmář“ (či také vlastník nebo příjemce) z rozpočtu EU získá.
Našim diplomatům se, za pomoci několika spojenců, podařilo zatím vždy toto odvrátit, a megafarmáři u nás se tak dočkali toliko symbolickému krácení plateb o 5%. To, v kombinaci s nepochopitelným směřováním dalších prostředků ze zemědělské politiky do kapes velkých firem, pak koncentraci vlastnickou nebo faktickou (malý či střední zemědělec je na velkých firmách závislý) dále posiluje.

Proto Evropská komise na další 7 leté období, do návrhu společné zemědělské politiky, mimo zpřísnění požadavků na ochranu krajiny či omezení použití chemikálií, vložila (opět) návrh „stropů“ (ve výši 100 tisíc euro, tedy necelých 3 milionů korun), s tím, že strop se navyšuje o výdaje na mzdy.

V tomto týdnu bude Parlament o jejím návrhu jednat, a je velké překvapení, že odpovědný zemědělský výbor, v rozporu s obvyklým principem, kdy je Parlament na velké farmy přísnější než Komise a také „zelenější“ než její návrh, stropy „zrušil“ (respektive, umožnil zemím se z nich přesunem části plateb pro malé farmáře, „vykoupit”) a oslabil i řady „zelených návrhů“ (třeba logiku „Farm To Fork“, což byla cesta k poklesu „chemizace“ v zemědělství).

K tomuto na první pohled překvapivému výsledku vede cesta přes pochopení řady zájmů, které v dnešním zemědělství hrají roli. Mezi ně samozřejmě patří lobbistický vliv obrovských průmyslově zemědělských firem, jež čerpají z rozpočtu EU milionové částky (jako je třeba český Agrofert, s příjmem přes 1,5 miliardy korun ročně z unijní zemědělské politiky a jehož postoje „se shodují“ s postoji prezentovanými Agrární komorou), a jeho vliv je zde značný. Stejně tak by jiné firmy nevítaly třeba oslabení role chemie v zemědělství, neb výroba těchto přípravků je samozřejmě lukrativní business, často s prvky silného oligopolu. Trochu v rozporu se společenskou intuicí „malého, hodného farmáře“ existuje i velký tlak „malých zemědělců“ na to, aby „změny byly malé“, a zavedené postupy, byť mají na přírodu zlý dopad, se nezměnily. K dovršení všeho, pro řadu zemí je nepředstavitelné, že někdo pobírá ze zemědělských plateb miliony eur, a ne tisíce. Buďto takovéto “vysávající” podniky na svém území nemají, nebo svůj domácí limit na platby již zavedly.

Zdá se mi, že odpovědný výbor Parlamentu těmto postojím neobvykle ochotně vyšel vstříc, a dostal se tak do konfliktu s poslanci z Výboru pro životní prostředí. Výsledkem toho bude nesmírně nepřehledné hlasování, zahrnující jak třeba faktické „vypnutí“ stropů, tak jejich zpřísnění. Jak oslabení komisního návrhu na ochranu přírody a klimatu, tak jeho rozšíření. Navíc se bude hlasování tento týden odehrávat na pozadí rostoucích obav ohledně restartu epidemie v Evropě.

Vzhledem k tomu, že nemalá část poslanců je „zvyklá“ důvěřovat odpovědnému výboru, a ten obvykle odvádí dobrou práci (což zde dle mého soudu neplatí), kterou plénum již zásadně neupraví, lze se obávat, že kormidlo zemědělské politiky nebude v Evropě nastaveno tak, jak by to správně odpovídalo celému směřování našeho kontinentu. Tedy ke snaze o zlepšení životního prostředí, rozložení odpovědnosti za ochranu planety mezi všechny sektory a směrem k podpoře malých a středních firem a podnikatelů proti stále více se prosazující síle firem velkých či ještě větších.

Ve věcech, jako jsou stropy na platby ze zemědělské politiky, by nemusel být velký chaos, neb fungující pravidla si přece můžeme nastavit sami v naší zemi. Tedy pravidla, které budou vyvažovat tržní sílu malých, středních, velkých a obrovských zemědělských podniků. Pravidla, která dají možnost lidem v pozici malých farmářů, začít v zemědělství podnikat a tím jim dát možnost hledat pracovní uplatnění mimo velkých a středních měst. Silný podíl malých farem a fungující přísná pravidla pro využívání půdy by mohly postupně, ale rychle, měnit vzhled naší krajiny a omezit devastaci půdy (dnes již téměř polovina půdy je erozí postižena).

Bohužel, dlouhodobá priorita české politiky je zcela opačná a jde podle mne flagrantně proti zájmům naší země.

Obávám se, že stejně tak jako jsme v minulých týdnech Evropě ukázali, jak drastické dopady má podcenění růstu nákazy koronavirem, za pár let budeme stejně tak jasným příkladem toho, kam mohou vést špatně nastavená pravidla zemědělské politiky.

PS: Se svými kolegy se samozřejmě pokusíme hlasovat mnoho set předložených pozměňovacích návrhů tak, aby se tento černý scénář nevyplnil. A o tomtéž se snažíme přesvědčit i další poslance. Obávám se ale, že úspěch není zaručen a navíc není zřejmé, zda na podobně „špatnou notu“ nejsou nastaveni i ministři členských zemí, kteří budou se zástupci Parlamentu konečný text vyjednávat.