V naší zemi platí zákon o střetu zájmů, jehož znění vzniklo roky před založením hnutí ANO. Nejedná se tedy o žádný účelový „lex Babiš“, ale o jistou formu ochrany občanů této země před zneužitím politické moci veřejným funkcionářem, ve smyslu prosazení jeho osobních, třeba ekonomických, zájmů.

Zmíněný zákon jasně zapovídá dotace (nebo jiný prospěch) firmám, které jsou vlastněny osobami ve vysokých politických funkcích či zakazuje přidělování zakázek takovýmto podnikům. Nelze totiž nikdy vyloučit, že by veřejný funkcionář, v našem případě třeba poslanec nebo člen vlády, nevyužil svého vlivu k tomu, aby jeho firmy uspěly (ne nutně ovlivněním jejich výběru, ale třeba nastavením podmínek, pro jeho firmy více než příznivých).

V souvislosti s tímto zákonem a s „problémem pana premiéra“ se ale u nás staly dvě neuvěřitelné věci:
1. Premiér „přeskládal“ formální vlastnictví „svých“ firem, a tváří se, že firmy, ze kterých jde prospěch jemu osobně (a zřejmě opravdu jen jemu osobně) z pohledu jeho výkladu zákona „nevlastní“. A je šokující, že dodnes není jasné, zda tomu tak opravdu je či není (existuje třeba názor Města Černošice – kdy AB je v konfliktu zájmu, Středočeského kraje – kdy AB v konfliktu zájmu není a podivné chování Nejvyššího státního zástupce – který s výrokem Středočechů sice nesouhlasí, ale problém k soudu nepřenesl a tím k jeho jednoznačnému vyjasnění nikterak nepřispěl).

2. Dle výkladu jednoho soudu, který se tím zabýval, se navíc zdá, že není možné, aby kdokoliv jiný než kdo by se nastavením struktury svěřenského fondu, pravidel jeho fungování, mohl cítit poškozený (tj. zakladatel, obmyšlený, případně za určitých podmínek svěřenský správce), mohl vyjádření požadovat. Detailněji jsem již tento problém rozebíral na svém blogu zde. Dle soudního vyjádření se tedy zdá, že by tak mohl učinit třeba sám pan Babiš (otázkou je, proč by to dělal, když jeho kontu stav vyhovuje), ale již nikoliv občan České republiky, či třeba podnikatel, který má zato, že zákon není dodržen.

Ve výsledku tedy firmy pana premiéra, u kterých zřejmě, projde-li změna zákona, bude časem stát on jako vlastník (pokud do té doby nenajdou jeho právníci vhodnou obranu nebo pan AB neopustí politiku a nechá za své zájmy bojovat ostatní – což je z pohledu tohoto zákona legální), získávají další miliardové zakázky a pobírají i některé dotace.

Miliardové zakázky (jako jsou nově udělené státní firmou Lesy České republiky, s.p.) přitom státní orgány podepisují ve stejné době, kdy Evropská komise opakovaně a jasně do Prahy vzkazuje, že pan premiér, od srpna 2018, kvůli unijnímu konfliktu zájmů (jde mimochodem o úpravy v zákonech EU, kterou ministr vlády pana Babiše schválil) nesmí dostávat unijní dotace a že ČR nedodržuje „svou vlastní zákonnou úpravu“, o které je zde řeč.

Něco je tedy zcela špatně. Zdá se, že zákony této země „pro někoho neplatí“ či je možné, aby léta nebylo jasno v tom, zda někdo zákony porušuje. Přímým viníkem ale není Andrej Babiš (i ten má právo na svůj názor). A nejsou to ani managementy jeho firem, které se do těchto tendrů hlásí.

Tím „někým“ jsou státní instituce, které zakázky přidělují či poskytují dotace. Ty by si nejlépe měly být vědomy české i unijní úpravy, platné právo musí umět aplikovat a postupovat dle svých nejlepších schopností a znalostí. Na tomto základě by měly buďto zakázky či dotace odmítnout, či v případě pochybností se obrátit na soudy a nechat si jasně vyložit zákon, který (doufám) je pro všechny stejný. Či upozornit zákonodárce, třeba prostřednictvím vlády, že daná úprava není jednoznačná.

Nic z toho se naděje. Vládne hlasité ticho a penízky směřují zřejmě tam, kam to někomu vyhovuje.

Namísto důsledného respektu k zákonům, volí odpovědní šéfové Lesů ČR stejně jako představitelé jistých Ministerstev, kteří rozhodující o dotacích či zakázkách, pozici „mrtvého brouka“. Zda je důvodem nedostatek právního vědomí (což je ovšem fatální problém pro každého managera) anebo, zda tyto odpovědné osoby ví, že stavět se proti zájmům pana premiéra se nesmí, to nemohu říct. Ale jsem přesvědčen, že výsledkem tohoto, je silný pocit nespravedlnosti, který nemálo občanů cítí, když mají pokyny státu, mnohdy i nepříjemné, plnit. Mimo jiné je to něco, co způsobuje nedůvěru a je pro vztah občan – stát velmi špatné. Je to nejméně tak špatné dědictví po vládě Andreje Babiš, jako rozvrácené státní finance, které s nejvyšší pravděpodobností také za sebou zanechá.